Filozofující dramatik Oleg Bogajev
Rozhovor Ivany Ryčlové s Olegem Bogajevem

Ivana Ryčlová

KULTURA / Rozhovory

Už dávno neplatí, že by česká divadla, ať studiová či kamenná, neinscenovala současnou ruskou dramatiku. Naopak. Kdyby nemusela být z důvodu protiepidemických vládních opatření rok zavřená, mohli bychom se snadno přesvědčit o tom, že hry postperestrojkové generace ruských dramatiků zažívají na našich scénách nebývalou renesanci. Musím však dodat, že sledovat současnou ruskou dramatiku tak, aby člověku nic neuniklo, je prakticky nemožné – noví a noví autoři doslova chrlí stovky her ročně. Talentovaný dramatik tedy může propadnout sítem pozornosti českých divadelních režisérů velmi snadno. A pokud by jím propadl právě Oleg Bogajev, čeští diváci by přišli o autora patřícího podle všech parametrů k těm, kteří bývají označováni adjektivem světový. Bogajevovy hry, přeložené do třinácti jazyků, jsou inscenovány po celém světě, u nás však dosud žádná premiéru neměla. Věřím, že se to brzy změní – během pandemie jsem se intenzivně snažila nedostupnost Bogajevových her v českém překladu napravit. Byla to práce, která mne velmi obohatila. Překládat Bogajeva totiž znamená přemýšlet o dobru a zlu, o lidském rodu, o naší existenci, ale také o Bohu, který lidem, i když jsou stále horší a horší, znovu a znovu dává šanci. Poslední Bogajevova hra má název Zabil jsem cara, je z roku 2019 a autor ji opatřil podtitulem Postdokumentární drama k hlasitému čtení. Text je svébytnou rekonstrukcí výslechů obyvatel Jekatěrinburgu během trestního řízení vedeného v souvislosti se zavražděním cara Nikolaje II. a jeho rodiny. Každý z vyslýchaných vidí bestiální vraždu jedenácti lidí (společně s carem a jeho rodinou bylo zavražděno i jejich osobní služebnictvo) svýma očima. Ať už jde o uklízečku, která myla krví nasáknuté podlahy v Ipaťjevově domě, místě masakru, řidiče, jenž převážel mrtvá těla, či bolševického komisaře, který vraždícímu komandu velel. Každá postava má svůj psychologický profil a dobrý důvod cítit se bez viny a zavražděného cara ani jeho rodinu nelitovat. O této hře, jejím autorovi, ale také o dějinných kataklyzmatech dvacátého století, s jejichž rezidui se potýkáme dodnes, bude následující rozhovor.


Olegu, jste světově uznávaný dramatik. Vaše hry se úspěšně hrají nejen ve vaší vlasti, ale napříč všemi kontinenty od Evropy přes Ameriku a Kanadu po Japonsko. Narodil jste se v Jekatěrinburgu v sovětské době, kdy se město jmenovalo ještě Sverdlovsk. Žijete tady, tvoříte tady. Jaký je genius loci tohoto města? Ovlivnilo vás nějakým způsobem to, že jste vyrůstal právě zde?

Samozřejmě že ano. Když se někde narodíte a žijete tam víc než padesát let, ovlivňuje vás to úplně ve všem. Žil jsem v Německu ve Stuttgartu, v Rusku v Petrohradu, ale vždycky jsem se vrátil. Jekatěrinburg je můj domov, tady jsou hroby mých předků z 18. století. Vysvětlím vám, co znamená Ural jako místo. Je to jedno z nejstarších pohoří na Zemi. Byla zde nalezena nejstarší dřevěná socha, je dvakrát starší než egyptské pyramidy.1 Kdysi zde byla ohromná civilizace, která zmizela. Archeologický výzkum je veden špatně, stát na něj nemá peníze. Мěsto stojí na zeměpisné hranici Evropy a Asie. Můj byt je v Evropě, ale chata už v Asii. Evropané střední a západní Evropy se mylně domnívají, že Evropa končí Polskem a pobaltskými republikami. Tak to není. Jeden z mých předků bránil hranici Evropy před asiatskými vojsky. Narodil jsem se ve Sverdlovsku, toto město se do bolševického převratu jmenovalo Jekatěrinburg na počest svaté Kateřiny – u pravoslavných není moc populární, ale katolíci ji dobře znají. Před dvěma sty lety byl Ural totéž co Aljaška v Americe. Sem utíkali ti, kteří chtěli svobodu, bohatství. Tady byla na přelomu osmnáctého a devatenáctého století průmyslová revoluce, která umožnila, aby se z Ruska stalo impérium. O tom Evropané moc nevědí. Celý Petrohrad je postaven díky kovům a železu z Uralu. Za komunismu byl veškerý průmysl zlikvidován, uralský svobodný duch byl zalit oceánem krve. Město chtěli přejmenovat na Careubijsk,2 ale to bylo příliš, tak ho pojmenovali po komunistickém teroristovi Sverdlovovi.3 V roce 1918 českoslovenští legionáři osvobodili naše město od bolševiků. Říká se, že byl mezi nimi i český spisovatel Jaroslav Hašek. Od té doby mají na Urale rádi Čechy a moc si jich váží. Ale Čechů, kteří nás osvobodili, nebylo mnoho, odešli a město zanechali jeho osudu. Moc definitivně uchvátili na osmdesát let komunisté. Ale byly i hezké okamžiky. Do Pionýra mě v roce sedmdesát devět na historickém náměstí uprostřed města přijímal Boris Jelcin.

Vystudoval jste stavební průmyslovku a po ní, už za perestrojky, Jekatěrinburský divadelní kdy rodiče v dobách nesvobody směrovali své děti na technické obory, aby se u jejich potomka nerozvinuly zájmy vedoucí ke konfliktu s režimem. Mělo vaše studium stavební průmyslovky podobný důvod, nebo jste si ji vybral sám, protože vás bavila matematika a deskriptivní geometrie?

Chtěl jsem být stavitelem, stavět mosty a domy. Ale přišla perestrojka a ukázalo se, že to není potřeba. Lidé neměli jídlo ani peníze, ale byli jsme svobodní. Тehdy, unášen vlnou všeobecné svobody, jsem začal psát.

Hledal-li jste někde inspiraci, kde především to bylo? Měl jste nějaké oblíbené kulturní autority, literární díla, filmy, ke kterým jste se vracel? Měl jste možnost být v kontaktu s díly jiné než oficiální sovětské kultury a literatury, nebo to přišlo až s perestrojkou?

Měl jsem štěstí – s perestrojkou přišly nové, zakázané knihy a geniální filmy. Bulgakov, Solženicyn, Nabokov, Kafka, Freud, Jung, Buñuel, Tarkovskij, Beckett. A mnoho dalších. Velký dojem na mě udělal Čapkův román Válka s mloky.

Byl jste v devadesátých letech jedním z prvních absolventů Jekatěrinburského divadelního institutu dramatika a režiséra Nikolaje Koljady. Z Koljadových žáků se brzy stal fenomén postperestrojkového dramatu, založený, zjednodušeně řečeno, na skenování temných stránek ruské reality.4 Člověk má až dojem, jako kdyby všichni Koljadovi žáci kopírovali stejný model. Vy jste se jako dramatik vydal od počátku jinou cestou. Váš tvůrčí rukopis je diametrálně odlišný. Bylo obtížné se na Koljadově divadelní akademii vyprofilovat jako „solitér“, nebo naopak tím, že jste byl solitér, jste měl maximální podporu a možnost rozvinout se?

První léta jsme chodili na přednášky a semináře nelegálně, bylo to něco jako zájmový kroužek. Teprve po bouřlivém úspěchu mé hry Ruská lidová pošta úředníci usoudili, že to má nějaký smysl – a dali nám oficiální povolení k výuce. Možná to bude znít neskromně, ale dnes mohu říct, že nebýt úspěchu této hry, žádná uralská škola psaní dramatu by neexistovala. Neexistovala by ani Pulinovičová, ani Sigarev, ani nikdo další. Můj úspěch jim otevřel cestu. Přednáším na Koljadově akademii dlouhá léta teorii dramatu, někteří studenti něco z mých myšlenek použijí, jiní ne. Obecným trendem je, že všichni hledají nejkratší cestu k úspěchu. To je každého volbа.

Jak jste zmínil, vaším prvním velkým úspěchem, hrou, k níž byla upřena mediální pozornost, byla v roce 1997 Ruská lidová pošta. Od té doby uplynula spousta času. Napsal jste tři desítky her, vzděláváte další pokolení dramatiků na své alma mater. Dokážete si ještě vzpomenout, jak jste se zprávu o tom, že vaše hra získala prestižní literární cenu v kategorii dramatu, dozvěděl? Vzpomenete si ještě, co vám v tom okamžiku běželo hlavou?

To je moc zajímavý příběh. Tu cenu vymyslel tehdejší mocný ruský oligarcha Berezovskij společně s básníkem Andrejem Vozněsenským a Olegem Jefremovem.5 Soutěže se účastnili tehdejší nejlepší ruští dramatici, včetně mého učitele Koljady. A já vyhrál. Teď jsa sám pedagogem chápu, co to pro něj muselo být za hrůzu… Byl jsem nastydlý, měl jsem teplotu, ležel jsem u mámy v bytě, koukal na televizi, a naráz vidím na obrazovce svoji fotku, slyším, jak říkají mé jméno, nemohl jsem tomu uvěřit… Bylo to něco neskutečného, sen, vítězství v první lize.

Vaše hra Ruská lidová pošta má podtitul Pokoj smíchu pro osamělého penzistu.6 Vypráví o opuštěném ruském důchodci, který si po smrti ženy krátí chvíli psaním dopisů. Dopisy schovává po bytě, a když je najde, sám si na ně odpovídá. Děj hry se odehrává mezi snem a skutečností. Když penzista zmožen psaním dopisů usne, zaplní jeho příbytek bizarní společnost – anglická královna Alžběta II., vůdce bolševické revoluce Lenin, ale také třeba kosmonauti a Robinson Crusoe. Nad hlavní postavou hry, spícím pětasedmdesátiletým důchodcem Ivanem Sidorovičem, potom vedou filozofické disputace, zda je skutečně opuštěný, nebo ne. Když jste hru psal, bylo vám něco málo přes dvacet let. Co vás k takovému typu hrdiny v tak mladém věku přivedlo?

Máte pravdu, byl jsem mladý – místo toho, abych psal o sexu, o drogách, o mladých lidech, napsal jsem hru o starém muži. Tenkrát se mě na to často ptali… Teď mi za dvacet let bude tolik jako mému hrdinovi, všechno se mění, čas je fikce. Nejde o věk, ale o to, že existuje genetická paměť a v nebi si přejí, že to máš být právě ty, kdo to napíše. Za ta léta, co učím studenty teorii jak napsat hru, jsem pochopil jedno – je to ezoterie, je to něco, co nelze vysvětlit, souvisí to s nějakými energiemi, transformací osobní zkušenosti, přenosem z druhé, třetí dimenze. Zní to legračně, ale na základě dlouholeté zkušenosti mohu říci, že je to něco, co nelze vysvětlit slovy.

Alessandro Baricco, populární italský romanopisec, dramatik, kritik, novinář a esejista, řekl, volně parafrázováno: pokud se autor neumí dívat a uspořádávat, nemá co vyprávět. Vy ve svých hrách nejen že vyprávíte příběhy, ale otvíráte fantazijní prostory. Když do nich člověk jednou vstoupí, opouští je strašně nerad. Nemohu se ubránit dotazu na to, jak vás vaše hry napadají. Nechce se mi věřit, že je to jen čistá fantazie, mimořádná schopnost fabulace – se vším obdivem k ní. Co funguje jako „spouštěč“ vašeho psaní? Jsou na počátku nějaké konkrétní zážitky?

Člověk začne psát kvůli dětským komplexům, křivdám. Když píšeme, kompenzujeme si tím něco, co se v realitě nestalo, abychom z toho učinili realitu. Impulzem k psaní je u mě vždycky osobní prožitek. Stejně tomu bylo se hrou Jak jsem zabil cara. Když jsem byl malý, rád jsem poslouchal dědovo vyprávění o tom, jak slyšel výstřely, když vraždili carskou rodinu. Dědu v noci ty výstřely probudily, vypil čaj a šel si zаse lehnout.

Ve vašich hrách se prolíná svět reálný s nereálným, jsou nasyceny intertextem, aluzemi, folklorními a pohádkovými motivy, kouzly. I když současné technické možnosti činí z divadla multimediální žánr, ten, kdo převádí takto mnohovrstevnatý text na scénu, to nemá vůbec jednoduché. Ve finále se musí inscenátor stejně rozhodnout, co zdůrazní, co potlačí. Chodíte na premiéry svých her, nebo se raději takové konfrontaci vyhýbáte? Neuvažoval jste někdy o tom, že byste psal prózu a ponechal vše jen na čtenářově fantazii?

Nemám rád sociálně-psychologické hry, je to hloupý, nudný žánr. Zajímá mě komplikovaná lidská osobnost za neuvěřitelných okolností. Miluji Gogola, to je autor, který je mi nejbližší. Inscenacím svých her se vyhýbám. Prózu píšu mnoho let, ale nikomu ji neukazuju. Pokud se mi v těch textech podaří dosáhnout stejného mistrovství, jakého dosáhli Tolstoj nebo Gogol, zveřejním je. Pokud ne, proč bych publikoval to, co není dokonalé? Viděl jsem, jak v devadesátých letech vyhazovali Tolstého sebrané spisy na smetiště.

Většina vašich her má několik redakcí. To znamená, že i když hra začne žít vlastním životem, začnou ji inscenovat, vnitřně ji neopouštíte? Existuje moment, kdy si řeknete, tak teď je to definitivní?

Ne, všechny hry ve mně žijí, jsou v pohybu. Neustále se je snažím dodělávat, dopisovat, dokončovat…

Jakýmsi kontrapunktem k vaší dosavadní tvorbě je postdokumentární drama Zabil jsem cara. Hra zachycuje výslechy obyvatel Jekatěrinburgu v roce 1918 v trestním řízení vedeném v souvislosti se zavražděním cara Nikolaje II. a jeho rodiny. Od narození žijete v Jekatěrinburgu, ve městě, které je s touto smutnou událostí spojeno. Zažil jste kromě svého dědečka i další pamětníky této tragické události? Měl jste další podobné osobní vzpomínky, zážitky z dětství, které jste v sobě dlouho nosil?

Ano, znal jsem pět lidí, kteří byli svědky těchto událostí. Byli hodně staří. Rozhovory se starými lidmi jsem miloval. Například maminka mého strýce pocházela ze stejné vesnice jako Rasputin. Vyprávěla mi o tom, jak carská rodina jela jednou v kočáře kolem domu starce Grigorije [Rasputina] a zastavila se u jejich chalupy. Byla překvapená, jak vypadal car křehce a jak kašlal do kapesníku, když se nadýchal zvířeného prachu z cesty.

Je to vaše první hra napsaná v postdokumentárním žánru. Mohl byste tento žánr blíže specifikovat? V čem se liší dokument od postdokumentu? Jde o to, že je ve vaší hře větší podíl fikce?

Všichni víme, co je dokumentární žánr. To jsou dokumenty. Co se týče historie zavraždění carské rodiny, prakticky veškeré dokumenty byly zfalšovány komunisty. Nic není pravé, ani Jurovského zpráva.7 Jedinými nezfalšovanými historickými materiály je dvanáct svazků dokumentů z vyšetřování, kterým byl pověřen Sokolov, když bylo město v rukou československých legionářů.8 V Sokolovových vyšetřovacích materiálech jsou ale výpovědi svědků zkráceny, emoce eliminovány, motivy nedovyprávěny. To, čemu jsem se ve hře věnoval, bych nazval psychologickou rekonstrukcí.9 Druhou etapou byly vzpomínky občanů Jekatěrinburgu, mýty, fámy. Třetí etapou bylo dát všechno dohromady v jeden umělecký celek.

Číst záznamy výslechů, policejní protokoly a historické dokumenty související se zavražděním carské rodiny muselo být emočně náročné. Jak dlouho jste se na psaní hry připravoval? Teď nemyslím jen studium historických pramenů, ale tak nějak vnitřně.

V Ipaťjevově domě byla v šedesátých letech školka, chodil do ní můj bratr Lev, v místnosti, kde byla carská rodina postřílena, byla umývárna pro čtyřleté děti. Později bylo v Ipaťjevově domě muzeum a v sedmdesátých letech tam hráli Gogolova Vije10 studenti divadelního institutu – s jednou z těch hereček se přátelím. Počátkem devadesátých let jsem pracoval v divadle pro mládež naproti skládce odpadků, která se nacházela na místě, kde stával Ipaťjevův dům. Jelcin nechal dům zbourat, ale ruiny tam ležely mnoho let! Když jsem se na konci devadesátých let ocitl na nějakou dobu v Německu, nesouhlasil jsem s principem kolektivní viny a na jednom festivalu v Bonnu jsem na toto téma dokonce diskutoval s Günterem Grassem. Nechápal jsem, proč je vinen celý národ, když známe konkrétní nacistické zločince. Teď se za tyto své názory stydím. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že národ nese odpovědnost i trest za své mlčení. To, co se dnes děje v Rusku – lidé jsou v rukou banditů –, je toho důkazem.

Vyvraždění carské rodiny v červenci 1918 představuje, domnívám se, pro ruského diváka podobné historické trauma, jakým je pro českého diváka např. justiční vražda doktorky Milady Horákové. I když jde o historické události, jež od sebe dělí čas a jež se odehrály v odlišných geografických a sociokulturních prostředích, jedno mají společné: byly spáchány ve jménu ideologie a zločinného bolševického režimu. Chtěl jste toto téma svou hrou znovu otevřít?

Ano, samozřejmě. Je naší povinností probouzet lidské svědomí.

Každá postava hry Zabil jsem cara má svůj dobrý důvod cítit se bez viny a zavražděného cara ani jeho rodinu nelitovat. V závěru hry pak slyšíme polyfonii udivených hlasů zavražděných, zda je něco takového ve společenství bytostí nazývaných lidmi vůbec možné. Zda to, co se jim stalo a jakým způsobem se to stalo, míněno způsob, jakým byli ubiti, a to doslova, je slučitelné s člověkem. Hra otevírá otázku, do jaké míry zla je člověk schopen dojít. Jak na tuto výpověď reagují diváci?

Mnozí během představení protestují. Jsou rozhořčení – „To není naše vina!“ Ať jsou to Češi, Rusové nebo Němci, psychologie kteréhokoliv evropského národa je stejná – nepřijímat kolektivní vinu.

Vaše hra nastavuje lidskému rodu nelichotivé zrcadlo. Hodláte v psaní postdokumentárních dramat pokračovat? Respektive, pokud to tedy můžete prozradit, na čem nyní pracujete?

Do materiálů hry o carské rodině jsem se ponořil s obrovskou zodpovědností strašně hluboko. Bylo hrozně těžké se z nich vymanit. Každou noc jsem slyšel výstřely ve sklepě, děsivý lomoz, křik… Prostudoval jsem úplně všechno, od historie československých legií na Uralu – abych pochopil, proč odešly – až po kanalizaci tehdejšího Jekatěrinburgu… a rozhodl jsem se úplně přeorientovat. Mám téměř hotovou hru o tchyni a snaše, ale jako vždycky – je neobvyklá.

Jste považován za nejfilozofičtějšího současného ruského dramatika. Na stránkách Kirovského divadla, kde měla, tuším, že to bylo minulého roku, premiéru vaše hra Picasso, jsem našla odkaz na vaši přednášku s názvem „Kdo a proč potřebuje v současném světě umělce“. Mohl byste se podělit o základní teze, jak vy jako umělec vnímáte svůj úkol v dnešní společnosti, své poslání?

Žijeme v době sofistikovaných technologií nejen ve vědě, ale i v umění. Dosáhli jsme nebývalého mistrovství v malířské technice, v hudbě, v hereckém projevu, ve filmové produkci, v psaní zajímavých příběhů, nicméně dnes jako nikdy předtím je u umělce důležitá přítomnost svědomí.

Olegu, děkuji za váš čas. Přeji vám mnoho inspirace při psaní dalších her a vašim hrám hodně úspěšných inscenací.


Poznámky

  1. Jde o tzv. Šigirský idol, fragment sochy zhotovené zhruba před dvanácti tisíci lety z modřínu sibiřského.
  2. V překladu: Město zavraždění cara, pozn. IR.
  3. Jakov Sverdlov organizoval v roce 1918 exekuci carské rodiny a byl za tento zločin zodpovědný. Vyhlásil také Rudý teror, kampaň poprav a věznění odpůrců bolševiků.
  4. Symbolem tohoto typu dramatu se stal Koljadův žák Vasilij Sigarev, jenž na sebe na přelomu milénia strhl mezinárodní pozornost hrou Plastelína, šokující především mírou brutality a krutosti v ní obsažené.
  5. Andrej Vozněsenskij byl jedním z nejznámějších básníků poloviny 20. století. Oleg Jefremov byl světoznámý sovětský a ruský herec spjatý s čechovovskými rolemi a Moskevským uměleckým divadlem, divadelní a filmový režisér, divadelní pedagog.
  6. Roku 2002 byla hra zfilmována. S úspěchem byla inscenována po celém světě včetně Paříže, Londýna a Washingtonu.
  7. Jakov Jurovskij podle svého tvrzení zastřelil cara, později se k témuž činu hlásili i další členové popravčího komanda.
  8. Když byl Jekatěrinburg krátce po vyvraždění carské rodiny dobyt československými legionáři, bylo ihned zahájeno vyšetřování. Vyšetřovatelem byl jmenován šestatřicetiletý Nikolaj Sokolov. Ten se ujal práce s nevšední vervou a pokračoval v ní až do posledních chvil, kdy už byl Kolčak mrtev a na Ural a Sibiř se vrátila sovětská moc. Usilovné práce na případu se nevzdal ani v emigraci ve Francii. Jeho dílo přerušila v roce 1924 smrt na srdeční mrtvici, pravděpodobně jako důsledek stresu a vypětí, s nímž na kauze pracoval.
  9. Bogajev klade na tuto skutečnost mimořádný důraz.
  10. Vij je hrůzostrašná povídka na motivy staroukrajinské pověsti, považovaná někdy za poslední Gogolovo romantické dílo.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)

Ivana Ryčlová

Ivana Ryčlová (1965)

literární historička, překladatelka, zabývá se dějinami ruské literatury a dramatu 20.–21. století a literárněhistorickými aspekty vztahu tvůrčí osobnosti a totalitního systému

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek