Hermann Ungar a Franz Kafka
Dvě výročí a jedno sympozium

S cílem vrátit do kulturního povědomí boskovického rodáka, německy píšícího spisovatele Hermanna Ungara se v Brně počátkem října konalo mezinárodní literární sympozium. V rámci celoročního programu festivalu Meeting Brno jej realizoval Německý kulturní spolek region Brno společně s městem Brnem za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a Jihomoravského kraje. Ve Sněmovním sále Nové radnice se mluvilo nejen o Ungarovi, ale také o Franzi Kafkovi, druhém jubilujícím členu tzv. Pražského literárního kruhu (130 let od narození Ungara, 140 od narození Kafky).

Zdání, že se o Kafkovi ví snad už téměř vše, s úspěchem narušuje v posledních dvou desetiletích německý literární historik Reiner Stach. Se zájmem proto můžeme očekávat dokument, který příští rok uvede Česká televize k dalšímu Kafkovu jubileu (100 let od úmrtí); hlavní měrou se na něm podílí právě Stach. K dějinným zvratům, jež se udály za Kafkova života, patřila pochopitelně i první světová válka. Právě jí se věnoval Reiner Stach, který, ač přirozeně zavalený prací v souvislosti se zmíněným jubileem 2024, pozvání na sympozium přijal a zaujal poutavým výkladem na téma, co vše způsobila první světová válka v životě Kafkově a v jeho okolí.

Hermannu Ungarovi se věnovalo několik příspěvků. Vše uvedla autobiografickou prezentací v Londýně žijící Ungarova vnučka Vicky Unwin, autorka zajímavé biografické publikace The Boy from Boskovice. A Father’s Secret Life. Oním „chlapcem z Boskovic“ je míněn jak spisovatel, tak jeho syn, autorčin otec Tom Unwin. Vicky se sice jako dítě dozvěděla od otce, „že je vlastně Češka“, ale ke všem dalším rodinným tajemstvím se musela probádat sama. Brněnskému publiku představila fotografie z Ungarova života a působivý příběh kufru jejího otce, který skrýval všechno to tajemství.

V osidlech zla nazval svoje poznámky z četby Ungara dramatik Milan Uhde. Jeho analytický text, věnující se hlavním dílům, byl v rámci sympozia zásadní. Z příspěvků Reinera Stacha a Milana Uhdeho vybíráme nejdůležitější postřehy.

Reiner Stach o Franzi Kafkovi

Stachova třísvazková kafkovská biografie, plod osmnáctiletého bádání (německy vydáno v letech 2002, 2008 a 2014, česky jako Kafka – Rané roky; Roky rozhodování; Roky poznání, Argo 2017–2018), je považována nejen za nejkomplexnější Kafkův životopis, ale i za milník biografického psaní. Stach, vzděláním nejen literární vědec, ale též filozof a matematik, ji psal jako román, v němž podle mnohých dokázal zřejmě nejhlouběji proniknout k citlivé duši Pražana. Na našem knižním trhu dosud chybí zatím nepřeložený dodatečný čtvrtý díl: Kafka von Tag zu Tag (2018), který v jakoby matematické tabulce shrnuje důležité události den za dnem, jak zní titul, a to od prvního do posledního dne Kafkova života. Stach zde přináší vedle objektivních faktů i subjektivně nejzajímavější pasáže ze všech dopisů, deníků, ze života rodiny a přátel k daným dnům. I tento svazek se čte jako román. Pro všechny zájemce o Kafku je velmi cenný: obávám se totiž, že jen málokdo si dá tu práci, aby přečetl veškerou korespondenci a deníky a zároveň se seznamoval s děním okolo autora, jeho blízkých a přátel, a to v rámci dobových událostí.

První světová válka představovala v Kafkově životě zvrat. Především mu zhatila plány na opuštění zaměstnání v pojišťovně a na přestěhování do Berlína s cílem živit se jako spisovatel. V důsledku války totiž utrpěl Kafka velké finanční ztráty, přišel o úspory, a tím i o zajištění života v Berlíně. K tomu se přidružila prakticky nemožnost cestovat za hranice, tedy také za německými čtenáři. Válka zničila i reálnou možnost rýsující se berlínské spolupráce s Robertem Musilem, který by zřejmě v Kafkovi rozpoznal autora světového významu. Kafka zůstal uvězněn v Praze a závislý na „impresá­riovi“ Maxi Brodovi. Válka pro něj znamenala i velké pracovní vytížení; v jeho důsledku dva roky prakticky nepsal. Kafka, který byl jako nepostradatelný vyreklamován z vojenské povinnosti, dokonce postavil svého šéfa před volbu: Buď mu dá neplacené volno, nebo ať jej nechá raději narukovat. Jeho představený jej naštěstí do války nepustil. Válečná bída se ovšem zřejmě podepsala na Kafkově onemocnění tuberkulózou v roce 1917. Následovala i španělská chřipka. Když se spisovatel konečně do Berlína v roce 1923 vydává, je to už pro něho pozdě – Německo drtí inflace a Kafku zhoršující se zdravotní stav.

Kafka ztratil sociální kontakty, ztratil mnoho peněz, životní perspektivu, svobodu pohybu, pracovní a publikační možnosti jako literát. – První světová válka měla tedy mnohem více důsledků, nebyla to jen ústřední katastrofa, byla to i jeho centrální katastrofa, z níž vyzařovalo neštěstí rovnoměrně do všech stran, uzavírá své pozoruhodné úvahy na toto téma Reiner Stach.

Milan Uhde o Hermannu Ungarovi

Z poznámek Milana Uhdeho k četbě Hermanna Ungara nazvaných V osidlech zla vybíráme: Hermann Ungar patří ke skupině spisovatelů, kteří žili na českém území, hlásili se k německé národnosti a psali německy. Jejich osudy významně spoluutvářela společenská situace: v osmdesátých letech devatenáctého století se silně vyhranilo české úsilí o prosazení většího vlivu na rakousko-uherskou politiku a napětí mezi německy a česky mluvícím obyvatelstvem se stále stupňovalo. Československá republika sice nedokázala tento stav zásadně pozměnit, ale demokratický charakter státu umožnil německy píšícím autorům širokou aktivitu, a to jak spojení s rakouským a německým kulturním prostředím, tak i soustavné pokusy o uplatnění na české scéně v jejím nejširším pojetí.

V této atmosféře se postupně formoval takzvaný Pražský kruh. Působil až do konce třicátých let dvacátého století, jeho předním iniciátorem byl Max Brod a členy se stali například Franz Kafka, Ernst Weiβ, Oskar Baum, Paul Kornfeld, Ludwig Winder, Franz Werfel, Hermann Grab a na neposledním místě i Hermann Ungar. Karl Kraus jejich tvorbu – týkalo se to zejména Broda a Werfla – ironizoval jako proroctví nového světa a lidstva pod božskou záštitou a podle kavárny Arco, kde se zejména scházeli, je označoval posměšně za arconauty, na druhé straně však právě Brod za román Rëubeni, Fürst der Juden (1925) dostal v roce 1930 československou státní cenu a Oskar Baum ji za román Die Schrift, die nicht log (1931) obdržel o dva roky později.

Hermann Ungar, o deset let mladší než Kafka a Baum – narodil se 20. dubna 1893 v Boskovicích –, po maturitě na německém gymnáziu v Brně, po studiích filozofie, národního hospodářství a práv v Berlíně, Mnichově a Praze a po vojenské službě ve světové válce získal v roce 1918 doktorát práv a nastoupil jako dramaturg do divadla v Chebu. Od roku 1920 byl zaměstnán ve službách československého ministerstva zahraničních věcí, nejprve jako obchodní a legační rada v Berlíně, v roce 1928 se vrátil do Prahy, ale hned v příštím roce z diplomatických služeb vystoupil a věnoval se tvorbě.

Po debutu z roku 1920, povídkové sbírce Knaben und Mörder: zwei Erzählungen (český překlad Jana Grmely Hoši a vrahové vyšel v roce 1926), vydal Ungar v roce 1923 v berlínském Rowohltově nakladatelství obsáhlejší román Die Verstümmelten (Zmrzačení). Zajímavé je, jak na tento román reagoval Thomas Mann, který si Ungara velmi cenil a jehož vysoké hodnocení jinak podceňovaného Ungara bývá velmi často citováno. Jürgen Serke píše v kapitole o Ungarovi v Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou (Triáda 2001) toto: „Thomas Mann, jinak vždy tak rezervovaný recenzent řady knih, střídal nad Ungarovým dílem přízeň s obdivem.“

Thomas Mann, na něhož se Hermann Ungar obracel dopisy a o němž smýšlel a veřejně se vyjadřoval s úctou a obdivem, napsal o románu Die Verstümmelten, že jde o „strašnou knihu, sexuální peklo, plné špíny, zločinu, nejhlubší melancholie, monomanické zmatení, každopádně ale bohatého umělectví, od něhož lze doufat, že dozraje k méně jednostrannému nezralému názoru a zpodobení života a lidskosti“.

Jako by Ungar toužil vyhovět Mistrovu přání a překonat jednostranný pohled na zobrazovanou událost, umístil svou další skladbu, rozměrnou povídku Die Klasse (Berlín 1927, Ernst Rowohlt Verlag, česky Třída, 1929 v Ústředním dělnickém knihkupectví a nakladatelství), na první pohled do stejných kulis, ale s novým vyzněním. Na rozdíl od předchozích Ungarových próz je Die Klasse založená na pečlivě vypracované výstavbě děje i kresbě jednotlivých postav. Kromě výrazných detailů sleduje Ungar i hrdinovu soustavnou charakteristiku: Hlavní postava Blau je věřící křesťan, víru a její mravní konsekvence uplatňuje původně jen na své okolí, káže své ženě a moralizuje ve vztahu k žákům, ale působí vcelku věrojatně, když nakonec pochopí zlo, které reprezentuje Modlizki. Blau je tímto poznáním otřesen. Křesťanství, k jehož manifestačnímu vyznání ho dovedl autor židovského původu, ukáže hrdinovi cestu z osidel zla.

Die Klasse si proto plně zaslouží označení za psychologicky založenou povídku. Jenže pokud se Ungarova tvorba vůbec dočkala kritického stanoviska, byla často úzce spojována s Freudovými konkrétními a převratnými objevy motivů lidských činů. Carina Lehnen ve své analytické studii Krüppel, Mörder, Psychopathen. Hermann Ungars Roman Die Verstümmelten (Padeborn 1990) v tomto duchu interpretovala autorovo zaměření. Ungar sám však prohlásil, že Freuda nezná, a pokud jde o starší pokus spříznit jej s Kafkou, uvedl, že četl jen jeho povídku Ein Hungerkünstler (1922, česky Umělec v hladovění). Nemusíme mu věřit, spisovatelé často zapírají inspirační podněty, ale v tomto případě zastávám názor, že se Kafkův svět snové existenciální nejistoty zásadně liší od ungarovské nadsázky, zakotvené vždy v realitě, jejíž odpudivost nikdy nepřeroste v pouhý symbol nebo snový náznak.

Kromě psychologie shledávali Ungarovi vykladači pramen jeho námětů a témat v autorově židovském původu a tradicích, které jeho rodina ctila a jichž v době jeho dětství dbala. V průběhu studia na brněnském gymnáziu byl členem židovských spolků Veritas a Lätitia, orientovaných nacionalisticky a sionisticky. Na studiích v Berlíně vstoupil do spolku Hasmonäa a v Mnichově působil v řadách Iordanie, v Praze byl zvolen předsedou Barissie, jejíž orientace odpovídala Ungarovu předchozímu názorovému angažmá. Jenže 18. května 1923 poslal spolkovým členům dopis, který podepsal přátelsky užívanou přezdívkou Šány a v němž „spolkové bratry“ oslovil zcela novým tónem: kritizoval omezenost židovských nacionalistických ambicí ve světě, který naopak volá po přístupu globálnějším a pojímajícím skutečnost jako výzvu ke změně. Zmínil se výslovně o revoluci Leninově a Trockého jako o jednom z projevů touhy po změně naprosto radikální.

V roce 1930 vyšla v Berlíně v Ernst Rowohlt Verlag posmrtně Ungarova povídka Colberts Reise (Colbertova cesta), ale její autor se v posledních letech svého života – zemřel předčasně 28. října 1929 – obrátil k dramatické tvorbě. Odůvodnil to slabým ohlasem svých dosud vydaných próz a touhou promluvit k širšímu obecenstvu. Po deklarativní a jevištně neprovedené hře Krieg (Válka) mělo v roce 1928 v berlínském Theater in der Königgrätzer Straβe premiéru Ungarovo drama Der rote General (Rudý generál), které v režii Ericha Engela exponovalo ostrý konflikt mezi vrchním velitelem revoluční armády a podřízeným velitelem divize. První z nich je židovského původu, druhý představuje lidového vůdce revoltujících mas, který ve snaze „vyhovět našim lidem“ připustí násilný zásah proti židům. Konflikt vyústí v rezignaci vrchního velitele na funkci a v jeho tragickou smrt rukou teroristovou. Revoluce jako rodička nové občanské pospolitosti nese v zárodku antisemitismus a sklon k pogromu.

O rok později uvedl berlínský soubor Theater am Schiffbauerdamm v režii Ericha Engela Ungarovu komedii Die Gartenlaube (Zahradní besídka). Spočívala sice zčásti na motivu převzatém z povídky Colbertova cesta, ale nové motivy, jako například úporně uskutečňovaná a kome­diálně pojednaná snaha Colbertovy dcery Amélie přijít o panenství, navozují dojem, že ústřední téma autorových próz se zřejmě vyčerpalo. Podle mého názoru však spočívalo ještě v jiném prameni než v prožitku židovství a v inspiraci psychologickými zvláštnostmi postav.

Je do jisté míry udivující, že se nikdo z dosavadních Ungarových kritiků podrobně a důsažně nezamýšlel nad autorovou zkušeností z první světové války. Byl odveden, bojoval na ruské a haličské frontě, byl raněn, utrpěl zlomeninu nohy, byl vyznamenán a následky těžkého zranění snášel až do smrti. Nikdy se přitom ve svých prózách ani v publicistice k válečným zážitkům nevracel, ale Jürgen Serke si všiml jeho výjimečného článku, uveřejněného v roce 1929 v listu Berliner Tagblatt. Autor v něm rozebral epizodu z románu Na západní frontě klid, kde Erich Maria Remarque svědčí, že slyšel ve válce řev koně. Ungar takový zážitek sice věcně vyvrací a razí přesvědčení, že jde o spisovatelův výmysl, ale na druhé straně uvádí vlastní svědectví o strašlivém utrpení a smrti koní, kteří na rozdíl od vojáků trpí a umírají němě, a chápe fantazii, jež koním připsala hlasitý projev bolesti a hrůzy.

Ungar, o jehož mimořádné citlivosti, s níž se dokonce léčil, se dochovaly lékařské zprávy, mlčel o válce zcela jistě nikoli proto, že se ho vnitřně nedotkla, ale že naopak mohla uvíznout tím hlouběji v jeho vzpomínkách a vykonat vliv, který nepřímo utvářel jeho autorské ustrojení. Ungarova monotematická posedlost zlem se podle mého názoru mohla sice vyhnout jeho přímému válečnému obrazu, ale podílet se na programovém hledání a dokonce umělém vytváření zla ztělesněného v jakoby všedních situacích. Byla to tedy určitá velmi volná obdoba díla autorů, které zážitek války proměnil v tvůrce obrazů vyvolávajících hrůzu, strach a vidiny obludného násilí, Maxe Ernsta uvádím za mnohé jiné. Zároveň není vyloučeno, že se Ungar od dalšího průzkumu zla odvrátil neméně programově, protože si uvědomil, že je látkově a tematicky uzavřený a odsuzuje ho k opakování. Proto se v komedii Die Gartenlaube pokusil o obrat novým směrem, v jehož rozvíjení mu zabránila smrt.

Je příznačné, že se na české půdě začali o dlouho zapomínané německy píšící krajany zajímat dříve než v Německu. Profesor Eduard Goldstücker soustavně pracoval na obnově odkazu německy psané literatury vzniklé na našem území. Ve svazku Die Weltfreunde (Academia 1967) naplnil tuto snahu knižně, zatímco v Německu převratně zapůsobil mohutný soubor spisovatelských portrétů, který v roce 1987 vydal Jürgen Serke pod názvem Böhmische Dörfer: Wanderungen durch eine verlassene literarische Landschaft (česky 2001, Böhmische Dörfer: Putování opuštěnou literární krajinou).

Pokud jde jmenovitě o Hermanna Ungara, vyšla v roce 1971 kniha Manfreda Lindeho a Evy Pátkové Hermann Ungar. Eine Einführung in sein Werk und eine Auswahl (Wiesbaden, Franz Steiner Verlag). V Oldenburgu v roce 2001 vyšly Ungarovy spisy pod názvem Sämtliche Werke in drei Bänden (Igl Verlag Literatur), přičemž dva první svazky editoval Dieter Sudhoff, třetí Franz Hessel. Dieter Sudhoff však vykonal nesmírně záslužnou práci už předtím v sedmisetstránkové knize Hermann Ungar. Leben – Werk – Wirkung (Königshausen & Neumann 1990). Začal posléze spolupracovat s českým překladatelem Jaroslavem Bránským, jehož péčí vyšly v nakladatelství Albert v Boskovicích postupně dva ungarovské svazky, první v roce 2001 obsahoval obě povídky z knihy Hoši a vrahové, román Zmrzačení a prózy Vražda kapitána Haniky a Třída, dále povídku Colbertova cesta a několik krátkých povídek, publikovaných původně jen časopisecky, druhý svazek z roku 2005 přinesl dramata Válka a Rudý generál, komedii Altánek a výběr z autorovy publicistiky.

Hermann Ungar ožil i na českém divadle, vždy v překladu Jaroslava Bránského. Komedii Altánek si vybralo k provedení pražské Studio Ypsilon, premiéra proběhla v roce 2003, režii měl Juraj Nvota a kritický i divácký ohlas byl velmi příznivý. Pražské Divadlo X10 uvedlo v roce 2019 dramatizaci románu Zmrzačení, text připravila Lenka Havlíková, režii převzal Ondřej Štefaňák. Kritička Marie Kobrlová v A2 zaznamenala živý ohlas a vstřícnou reakci obecenstva.

Vladimír Holan napsal kdysi skeptické verše Není takového svítání, / aby se našly věci poztrácené v noci. Německy píšící českoslovenští autoři se po dlouhých letech zapomenutí vracejí ke čtenářům a divákům, mezi nimi i Hermann Ungar. Tento návrat je pro nás současníky znamenitá zpráva, uzavírá své poznámky k Ungarovi dramatik Milan Uhde.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)