Historik, nebo prognostik (temné) budoucnosti?
Nad knihami Yuvala Noaha Harariho
Jiří Hanuš
KULTURA / Literatura
Yuval Noah Harari se sice prezentuje jako historik, ale jeho texty i přednášky jsou v jistém smyslu ahistorické. To, co je v rámci klasického pojetí historiografie ještě přijatelné, jsou jeho „dějiny lidstva“ v dlouhodobé evoluční perspektivě. Nejedná se ovšem o syntézu v tradičním pojetí, spíše o komprimaci několika zásadních tezí, z nichž každá by si zasloužila rozbor a kritiku s použitím metod historických věd. Jiným případem, asi častějším, jsou jeho vize budoucnosti druhu homo sapiens, většinou velice temné. Zde už se nejedná o historii, snad pouze v tom smyslu, že historie vytváří určité pozadí ke scénářům budoucnosti. Svým způsobem je obdivuhodné disponovat tak širokou evoluční perspektivou, ale tato perspektiva nutně znamená redukci a zevšeobecnění.
Dílo každého historika může být kvalifikovaným podložím, na kterém lze stavět možné představy o budoucnosti. V tomto smyslu je historie učitelkou života, i když nejistou a nejednoznačnou. Zjednodušení, která provádí Harari s historií, jsou však více než problematická. Uveďme si jedno z nejčastěji používaných. Tvrdí, že zatímco v předmoderní době přicházela autorita z vnějšího světa, od panovníků či bohů, v moderně přichází jako vnitřní popud z nitra člověka, který si vytváří vlastní pravidla života. Lidské vnímání a cítění jsou tím podstatným, co určuje běh světa. Obecně to platí, jedná se ale o nepřiměřené zjednodušení. Harari počítá s přímočarými dějinami, přitom podceňuje středověké a raně novověké intelektuální výkony, kontrapohyby a paradoxy, jimiž je historie přeplněna. Například náboženský svět ve své křesťanské podobě se docela úspěšně pokusil obě perspektivy spojit: člověk je vděčný Bohu-Stvořiteli, přitom se ale snaží řídit svým svědomím, což je něco na způsob životního kompasu. Důraz na tuto vnitřní lidskou komponentu je ostatně mnohem starší než romantismus, jak by se mohlo zdát z Harariho výkladů. A je namístě pochybnost, zda scénáře budoucnosti lze úspěšně postavit na schematicky viděné minulosti.
Základní Harariho myšlenka je docela jednoduchá. Tvrdí, že jsme jako homo sapiens na zásadní křižovatce dějin a že je možné, že se náš život zcela promění – dokonce tak, že přestaneme jako homo sapiens na planetě Zemi existovat, že budeme nahrazeni novým druhem. Představme si nějakou kombinaci „člověka rozumného“ a umělé inteligence. K tomu stavu dospějeme údajně přes proměny našeho světa, zejména spojením moderních technologií a biotechnologií, které způsobí, že umělá inteligence bude znát jak náš racionální život, tak naše emoce – a prý lépe, než je známe sami.
Odhlédněme od toho, že se nejedná o historii a její vyústění, ale pravděpodobné predikce budoucnosti. Historie ostatně zná mnoho zásadních proměn, které mocně ovlivnily lidské životy, například rozšíření knihtisku nebo průmyslovou revoluci. Harari má zřejmě pravdu v tom, že k různým proměnám našeho světa dojde, a to právě v oblasti, o niž se zajímá. Jeho predikce však obsahují několik problematických bodů. Za prvé lze prostě konstatovat, že budoucnost nás může překvapit. Stačí připomenout covid – i když po pravdě řečeno, covid asi posunul představu o vědě a medicíně dost kupředu, což odpovídá Harariho prognóze. Může se ale stát cokoli, co techno- a biorevoluci zbrzdí. Za druhé Harari počítá s obrovským rozvojem vědy, a to globálním způsobem. To by ale znamenalo rozvoj na celé planetě, nejen za Západě, což není úplně představitelné ani ve střednědobém horizontu. A musel by to být rozvoj v demokratizujícím smyslu. Například všude na světě by lidé museli mít pokročilé technologie. To zatím není jisté ani na západě a severu planety. Dobře se to demonstruje na automobilech. Ano, je zde už elektronická Tesla s nakročením na samořiditelné ovládání, ale kdo na to má a bude mít peníze? Umělá inteligence nebude úplně zadarmo, rozhodně ne v medicínském průmyslu. A pak je zde klíčový problém: Harari počítá s tím, že všichni lidé jsou pod tlakem moderních vědeckých premis, které se zakládají na determinismu s občasnými náhodnými prvky. Je to vůbec pravda – a pokud ano, budou s tím automaticky všichni lidé souhlasit a podřídí se tomu? Nejsou politická a společenská pravidla našeho světa podřizována ještě jiným kritériím než vědeckým?
Harari pracuje s velmi zajímavým a podnětným konceptem „komplexních mýtů“, tj. velkých ideových příběhů, které jsou nejen nějakou dílčí součástí naší kultury, ale konstitutivním prvkem pro rozšíření druhu homo sapiens. To zní nejen sympaticky, ale je to zřejmě i pravda. I zde však opět narážíme na reduktivní a nerozlišující způsoby uvažování. Na jisté úrovni je možné přisvědčit názoru, že je vcelku jedno, o jaké ideové konstrukty vzhledem k evoluci se jedná (nejčastěji autor uvádí příklady ideje peněz, nacionalismu nebo náboženství). Při hlubším pohledu vidíme opět jasné meze, které zde představuje až přílišné zjednodušení, a to přinejmenším ze dvou úhlů pohledu. Za prvé je poměrně nebezpečné, když uvažujeme o všech idejích pouze konstruktivisticky, bez zohlednění existenciálního, zkušenostního a duchovního aspektu. A za druhé přece jen není možné míchat hrušky s jablky. Některé ideové konstitutivní příběhy mají asi větší evoluční potenciál než jiné a některé jsou v rozvoji lidského druhu z etického hlediska asi zásadnější než jiné. V této souvislosti je možné si připomenout jednu z klíčových myšlenek filozofa a antropologa Jana Sokola, který tvrdil, že k zásadnímu zvratu ve vývoji lidstva došlo ve chvíli, kdy se zrodila etika (tedy v okamžiku, kdy bylo řečeno: nepřidáš se k většině, pokud páchá ničemnosti). Tento moment také zakládá individualisticky zaměřenou morálku, odlišující svět lidí a zvířat. Tyto diference jsou ovšem za hranicí Harariho uvažování. Je třeba upozornit asi i na to, že toto nerozlišování sice vede ke svrchovaně globálnímu pohledu – což je symptomatické –, ale nevytváří prostor pro pochopení kulturní a civilizační diverzity, která je pro lidstvo typická. Ano, mýty jsou zakořeněny hlouběji, než tušíme, ale právě proto bychom s nimi měli zacházet opatrněji.
Harariho redukcionistický svět je nesmírně lákavý, čtenářsky i posluchačsky vděčný. Proč se jeho knihy staly bestsellery, proč tento autor patří k nejzvanějším lidem na akademické i neakademické diskusní pořady? Domnívám se, že důvodů je hned několik. V prvé řadě se nabízí komplexní pohled na svět, společnost i člověka, který vykazuje vědecké parametry. Lidé si zřejmě rádi poslechnou někoho, kdo má jasno, jak to se světem bylo, je a bude. Vědecký pohled je velice umně propojen s uvažováním o krizích a budoucnosti naší civilizace, v němž se uplatní klíčová slova naší doby (klimatické změny, křehkost demokracie, umělá inteligence apod.). Málo platné, „pochopitelná věda“, věda zabalená v přístupném osvětovém balíčku patří zjevně k lákavým produktům. Skutečnost, že balíček vykazuje určité nedokonalosti, jeho atraktivitu nesnižuje. Nabídka celistvého pohledu na minulost, přítomnost i budoucnost je silnější než kritika, která je založena na otázkách, které si Harari nechce a možná neumí klást.
Nezanedbatelným faktem je skutečnost, že Harari je neuvěřitelně sympatický člověk a schopný rétor. Působí navenek velice skromně, ovládá umění diskuse, je pozorný při poslechu otázek při diskusích, je srozumitelný jak v psaném, tak v mluveném projevu. To vše dotváří jeho popularitu, která je umocněna a umožněna jeho tématy. Brnká na strunu, která je v organismu naší společnosti choulostivě obnažená: jaká jsou nebezpečí naší přítomnosti, jak bude vypadat naše budoucnost za deset, dvacet, padesát let. Koho by to nezajímalo? A proč si neposlechnout vědce, který o tom mluví tak přesvědčivě a poutavě?
Zdá se mi, že v základu Harariho konceptu se mísí několik starých i moderních vynálezů, výbušných i atraktivních současně. Je tu starý fenomén proroctví, přítomný i ve chvílích, kdy se proti němu Harari explicitně vymezuje. Pak nastupuje dobře známá a mnohými autoritami popsaná modernistická reduktivita (člověk není, než…), doplněná vědeckým jazykem a odkazem na vědecké paradigma, které představuje jeden z ideových konstruktů, o nichž Harari tak často mluví – nezmiňuje ovšem, že to je až moderní paradigma, z něhož tak vydatně těží. A v neposlední řadě je to jakýsi postmoderní amalgám témat, která rezonují v mainstreamových médiích: koho by dnes nezajímaly otázky genderové, klimatické, technologické?
Pokud chceme porozumět naší době a sobě samým, nemusíme zvládnout teorii evoluce, moderní počítačové systémy a k tomu nejméně tři vědní obory. Postačí k tomu si kriticky přečíst tři dostupné Harariho knihy a rozebrat si jejich ambici, obsah a strukturu. Až příliš z nich vykukuje, že se snaží odpovědět na naši rozkolísanou existenciální nejistotu, která se chytá stébla.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2023)
