Je to i básník ostrých hran a metafyzických propastí…
Rozhovor s Jiřím Trávníčkem o Janu Skácelovi
Jiří Hanuš
KULTURA / Rozhovory
V tomto rozhovoru si chceme připomenout básníka a výjimečného člověka Jana Skácela, který se narodil před sto lety (7. února 1922). Žil a tvořil ve městě, ve kterém působí také Masarykova univerzita. Pokud se chceme o Skácelovi a jeho tvorbě něco podstatného dozvědět, koho oslovit jiného než profesora Jiřího Trávníčka, který se Skácelem zabýval už za svých studentských let a potom o něm napsal řadu studií a článků.
Moje první otázka bude víceméně osobní. Rád bych věděl, zda jsi poznal Jana Skácela osobně v osmdesátých letech, v době svých studií. A co ti zůstalo ve vzpomínkách?
Na to, kdy jsem Jana Skácela poznal, si pamatuju docela dobře. Bylo to v roce, kdy vyšlo Dávné proso, tedy 1981. Jan Skácel se po deseti letech výhostu vrátil do oficiálního oběhu literatury. To jsme k němu začali – jako tehdejší studenti brněnské bohemistiky – chodit. Zpočátku jsme byli roztřepaní jak malí ratlíci – jít za Skácelem, uf. Ale on byl velmi civilní, naprosto neokázalý. Prosili jsme ho, ať nám něco napíše do našeho fakultního časopisu Fórum. Překvapilo mě, že se zeptal: „A jak to má být dlouhé?“ Říkal jsem si: takový Mistr, a on si žádá omezení! Když jsem sám začal psát, porozuměl jsem mu. Psát a nevědět, do jakého rozsahu se mám vejít, se nedá. Ke konci osmdesátých let se gard obrátil a Jan Skácel začal docházet k nám domů na bytové semináře literární vědy a estetiky, kde přednášeli lidé, kteří veřejně vystupovat nemohli. Ke Skácelovi ještě dvě věci: byl náruživým kuřákem verze turbo, takže i když se u nás nekouřilo (přísně), po pár minutách jsem viděl – z gest a mimiky –, že v jeho případě tenhle zákaz nebude možné dodržet. Ten člověk trpěl. Byl také skvělým knižním tipařem – hodně věcí mi doporučil a vlastně všechno zabralo… a něco se mi stalo dokonce četbou osudovou; tím myslím hlavně Bělorusa Vasila Bykava.
To jsi otevřel jednu důležitou otázku či oblast. Jsi odborník na to, co se čte a kdo co čte, a odborník na to, čemu bychom mohli říkat čtenářská kultura. Co se dnes čte ze Skácela?
Skácel se čte. Pokud bychom ale měli soudit podle statistických reprezentativních výzkumů, tak mezi těmi nejčtenějšími neuvízne. Je to přece jen hrubý rastr. Uvíznou v něm Harry Potter, Jo Nesbø, Betty MacDonaldová… Rozhodně jsme však na jeho stopu narazili ve čtenářských životopisech, což je druhá (kvalitativní) linie našich výzkumů. Zde se objevil několikrát – většinou přes nějaké autoritativní doporučení někoho jiného, třeba středoškolské paní profesorky češtiny. Vedle něj se zde objevuje rovněž Seifert a – možná překvapivě – Erben.
Zaujalo mne, co jsi řekl v souvislosti s Erbenem, protože zde se často hledají paralely. Ale možná bych se vrátil zpět k osobní rovině, k tomu, co jsi napsal o Skácelovi a jeho sbírkách v devadesátých letech. Jak vidíš své články po těch letech, jak na tebe působí, když je čteš dnes?
Netýrej mě, bratře! Vracet se ke svým článkům je snad největší tortura, jaká mi přichází na mysl; jedna z představ pekla – sedět a číst vlastní věci. Ale dobře… Nejvíc jsem toho o Skácelovi napsal v době své strukturalistické víry uhlířské, takže text a nic než text; vše mimo dílo do díla nepatří a pryč s tím. Posléze jsem si začal uvědomovat bláhovost tohoto postupu. Co je to dílo „an sich“? Zejména když základním pracovním tahem interpretace je kontextualizace. A kde kontextualizace „bydlí“? V díle? Kdepak. Dnes mě naopak čím dál víc láká opřít jeho dílo o kontext života a doby. I přesto, že Skácel bývá vnímán jako básník základních hodnot, jakýchsi univerzálií, tedy jakoby vypřažen z času, stále víc zjišťuji, kolik těch vazeb na dobu a také na to, čím prošel, tam je. Ba ne, Skácel není (jen) obyvatel básnické nadoblačnosti, který nám hází dolů archetypy, kusy metafyziky, poslední podstaty; je to člověk svého času… a tento čas je přítomen i v jeho poezii.
Některý z klíčů k jeho tvorbě je asi životopisný, třeba doba totálního nasazení. K tomu se ještě dostaneme. Kde vidíš jádro jeho tvorby? Někdy se mluví o tradici, o moravanství, o folklóru. Co je pro tebe směrodatné, podstatné?
Všechno, co zmiňuješ, u Skácela najdeme… a všechno to má v jeho poezii určující místo, ale na nic z toho není Skácel převoditelný plně. Jádro Skácelovy tvorby vidím v jeho nezařaditelnosti, nebo spíše v jakési básnické inkluzivnosti, v tom, kolik toho tato poezie do sebe uměla vstřebat. Chcete-li idylika, dobře, v jistém smyslu slova ho tady máte, ale pozor, je to i básník ostrých hran a metafyzických propastí. Je libo tradicionalistu, ano, hodně se tu navazuje na Erbena, Tomana, Halase, je tu cítit dech východní inspirace, ale současně je Skácel básníkem modernistickým, třebaže ne zrovna onoho experimentálního křídla. Je též velkým krajinářem, spolu s tím však i básníkem reflexivním. A nejsilnější je právě tam, kde umí obojí bezešvě propojit, tedy vědět skrze vidění, reflexi rozpustit v obrazech. Folklór? Ano, je ho u něj plno, a to v tématech i žánrech, současně s ním se tu však nachází množství jiných inspirací; Skácel je básníkem arci poučeným, je to poeta doctus.
Dnešní mladí čtenáři možná přistupují ke Skácelovi prostřednictvím hudby, přesněji zhudebněných básní. Chtěl bys připomenout něco z těch úspěšnějších, zdařilejších zpracování?
Těch zpracování je spousta a stále se rojí další. A najdeš mezi nimi i dost lyrické unylosti – Skácel je tu jakoby došlechtěn do pěkna. Stačí si kliknout na YouTube. Osobně mám rád to, co s jeho poezií udělal Hradišťan. Hlavně proto, že na Skácela nešli pietně – otevřeli mu průduchy, přímo bych řekl, že ho rozezpívali. Pro strážce skácelovské civilnosti je to možná hereze, ale se mnou to souzní. Myslím, že by se to líbilo i samotnému Skácelovi. Mám rád taky zhudebnění „Písně o nejbližší vině“ od skupiny Baobab, ale líbí se mi i verze od Ivy Bittové a též dost z toho, co udělal Miloš Štědroň.
Když se řekne Skácel, tak je to samozřejmě Brno a brněnské ulice, zejména Kotlářská a tak dále, ale taky trochu univerzita, protože víme, že na brněnské univerzitě studoval, i když nedostudoval. Na univerzitě existuje zvláštní vykladačská tradice. Zaujalo mne, že to jsou lidé z různých oborů, estetik Oleg Sus, historik Josef Válka a samozřejmě literární kritik Zdeněk Kožmín. Koho z této pestré směsice preferuješ?
Samá velká jména, já bych k nim přidal i Milana Jelínka, který napsal moc pěknou stylistickou studii; v ní dokázal, že Skácel není básník úzké stopy a malého sémantického prostoru, ale že v jeho poezii se to hýbe mnoha vrstvami a kontexty. A nezapomeňme ani na Sylvii Richterovou – nesouvisí sice se zdejší univerzitou, ale o Skácelovi napsala několik vpravdě lucidních textů, třeba o jeho čtyřverších. Nejbližší je mi Zdeněk Kožmín, také proto, že to byl můj učitel volbou, moc blízký kolega a autor jedné knížky, co jsme spolu psali. A protože je mi nejbližší, tak mám možná i největší potřebu se vůči němu vymezovat. Snad je v tom i něco freudovského. Zdá se mi, že Zdeněk se snaží Skácela zachraňovat, obrušovat mu hrany, zasypávat jeho hloubky. Jeho snaze rozumím, protože Zdeněk byl laskavý člověk a dával věci raději do ladu, ale přesto je mi líto (Skácelovo klíčové slovo), že se tím ze Skácelovy poezie něco podstatného ztrácí.
Skácel tedy není vlastně idylik, ale taky v něm byl kus bojovníka. Když jsme se dotkli kontextu a souvislostí života a literárního díla, tak bychom měli zmínit časopis Host do domu za Skácelova působení.
Host do domu – to je čirá nádhera. I po tak dlouhých letech. Úžasné setkání lidí, kteří na sebe slyšeli, vyšli si vstříc, skvěle se doplňovali, úplný teamwork. Určitě nejlepší literární časopis své doby… a já bych skoro řekl, že možná vůbec nejlepší, který u nás kdy vycházel. A přitom vycházel ne v úplně liberální době, kdy se muselo bojovat s cenzurou. Host do domu měl rovněž jakousi samozřejmou lehkost a eleganci, navíc byl i nevtíravě hravý – hlavně ve svých rubrikách. Z vyprávění lidí, kteří v něm začínali, vím i to, jak pečlivě byl redigovaný. Některé texty se prý autorům vracely i dvakrát.
S Hostem do domu a Skácelem souvisí jedna část jeho tvorby, řekněme nebásnická: Jedenáctý bílý kůň, Třináctý bílý kůň. Tedy eseje, recenze, glosy. Vždycky si na Skácela vzpomenu, když se hraje česká hymna bez slovenské – protože tam už nemáme to moravské ticho, jak Skácel definoval moravskou hymnu. Co oceňuješ na jeho prozaickém díle?
Skácel byl velkou částí své osobnosti též novinářem, a vůbec to tomuto básníkovi podstat a základních jistot nevadilo. Novinařina ho naučila pozorovat všednost, ohýbat jazyk, být citlivý k detailu. Troufám si říct, že bez ní by nebyl ani tak dobrým básníkem. Ve své diplomce jsem se zabýval jeho obdobím 1945 až 1952, kdy psal do deníku Rovnost; od roku 1948 v něm už i pracoval. V roce 1950 po průšvihu s básní o pětiletce, za kterou ho vykrákal komunistický tajemník Jiří Hendrych, byl přeřazen z kultury do zemědělské rubriky. Osobně si myslím, že mu tady šly texty lépe než v kultuře. Nějak v nich byl víc doma… a taky je psal vždy s přesahem, aktualizací, zkrátka dost jinak než jiní. Velkou školou pro něj byl rozhlas. To ostatně říkají všichni, kteří jím prošli, třeba Ludvík Kundera. Rozhlas tě totiž naučí psát úsporně. Vše plyne s časem a tvůj jediný nástroj je hlas.
Ještě znovu otevřu otázku kontextu. Když jsem Skácela četl v poslední době a před naším rozhovorem, všiml jsem si, jak silný je v něm akcent smutku, smrti, možná nostalgie. Ty bys tyto tóny dokázal vysvětlit, i třeba válkou, tím, co zažil v raných letech, a podobně…
Bylo by zajímavé si všimnout, jak ve Skácelově tvorbě postupuje téma smrti; kdy a jak je rozezníváno a s čím souvisí. Zpočátku je to vyvolávání otisků v dětské mysli – vesnické pohřby, piety kolem cest, kříže postavené na místě, kde někoho zasáhl blesk. Kolem padesátky, což je fáze Dávného prosa, je smrt blíž; už si na nás zprostředkovaně sáhla, třeba v odchodu našich blízkých. A ke konci ji najdeme jako vylaďování na sebe sama („jedinou svoji jiná není“). – Pokud se ptáš na válku, mám za to, že pro Skácela je hodně důležitým klíčem. Prožil čtyři roky v totálním nasazení na různých místech, kde tvrdě pracoval, a byl dokonce nucen odklízet mrtvé po náletech. Tato vrstva do jeho poezie tak úplně nepronikla, nicméně nějaké stopy tam jsou. Dost je toho v poezii, kterou psal těsně po osvobození. Možná i ve sbírce, kterou připravoval v roce 1949 a která mu byla z Mladé fronty vrácena.
A nehraje tam roli ještě to období, kdy vlastně nemohl psát, respektive mohl psát, ale nemohl publikovat? Smutek z nemožnosti oslovovat lidi svou poezií? A jak spojit ty smutné tony s jeho přesvědčením, které bylo socialistické, řekněme socialistické s lidskou tváří?
Sedmdesátá léta pro něj byla hodně těžká. Ztratil místo, výdělek, publikační platformy, namnoze i některé přátele. Žili z platu jeho ženy – paní Boženky. Onemocněl, trpěl depresemi. Současně s tím přišlo i jisté prozření: nazval bych to Skácelovou cestou ne snad do Canossy, ale zcela jistě do Damašku. Ten, kdo se po válce postavil na stranu vítězů, a ten, kdo v šedesátých letech dokázal udělat hodně, aby trhnul kormidlem a vrátil loď dějin do žádoucího směru, je najednou z této lodi hozen přes palubu. Nebyli na mém místě před dvaceti lety jiní a nebyl jsem to současně já, kdo je házel přes palubu? Odpouštím a prosím o odpuštění: „Je studánka a plná krve / a každý z ní už jednou pil.“
Na závěr jsem si nachystal jednu báseň Jana Skácela, která navazuje na tu zmíněnou atmosféru Brna. Během tohoto roku určitě bude příležitost se o něm dozvědět něco více v časopisech, v rozhlase i v televizi. A co skácelovského zažijeme!
Ano, i já se těším, že mi tento skácelovský rok objeví u mého milovaného básníka něco dalšího, nového, že mi ho třeba nasvítí z jiné strany.
Kotlářská 35a
A náhle jsme tu navěky
a tady je náš svět
otázka okna do dvora
a okna do ulice odpověď
A jsou tu věci které po nás
nebudou patřit nikomu
u dveří v síni na hřebíku
kroužek a klíče od bytu
A je tu skříň a v skříni tvoje šaty
jsi malinká když visíš na věšáku
za noci je tu naše tma
sypká jak slepá zrnka máku
A potom jsou tu počitadla
jsou v každém koutě měří čas
vteřiny měsíce a roky
jak pozpátku jdou kolem nás
Posléze je tu ještě něco
a povědět to nesmíme
potichu jsme to zapomněli
hlasitě o tom nevíme
/ Text volně vychází z rozhovoru Jiřího Hanuše s Jiřím Trávníčkem, natočeného v nakladatelství Munipress (leden 2022). Báseň je citována z výboru básní J. Skácela Květy z nahořklého dřeva, ed. Jiří Opelík, Praha 2000./
Jiří Trávníček (1960), literární vědec a kritik, editor, vysokoškolský učitel. Působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2022)
