Jednou až nebudem a vyprázdněno bude…
Ohlédnutí za básníkem Zeno Kaprálem (1941–2020)

Byl v učení u těžkých vah žánru, jakými byli Rilke nebo Valéry, přesto svou typicky precizní tvorbu nepateticky a důsledně nazýval básničkami. O osud poezie se nestrachoval. „Její existence je založena na naději. Kdybychom přidali ještě víru a lásku, zamává nám teologie; ta ovšem hraje vyšší ligu,“ řekl mi kdysi. A pak dodal: „Napsal jsem básničku, která začíná verši: Jak malinké jsi Brno moje / tak Strmilov je veliký… Ale co z toho vyplývá, nevím. Snad jen, že v obou případech žiju v ústraní.“ Na konci října, krátce po svých sedmdesátých devátých narozeninách, skonal uprostřed své rodiny v kapesním městečku Strmilově, s nímž ho spojovaly rodové vazby a kde (mimo své erbovní Brno) nalezl svůj pozdní domov.

On the road po česku

Zeno znamená „od Dia darovaný“ a on tohle nezvyklé jméno obdržel ve válečném roce 1941 na přání babičky z otcovy strany, neboť právě tak se jmenoval její syn, akademický malíř, který začátkem třicátých let zemřel na tuberkulózu. Po maturitě si musel nechat zajít chuť na studia filozofické fakulty, místo toho nastoupil do výroby a rok pracoval v brněnské Zbrojovce. Když se z inzerátu v novinách dověděl, že v Karlových Varech otevírají pedagogický institut, nečekal na kladný kádrový posudek, který by pravděpodobně stejně nezískal, a patřičný glejt s pokoutně získaným razítkem do Varů odeslal sám.

Byl přijat, na přelomu dekády školu absolvoval a spřátelil se zde s generačním druhem, básníkem Ivanem Wernischem. „Jednou jsme s Ivanem došli pěšky z Varů až do Prahy. Z nouze. Původně jsme doufali v autostop, ale nikdo nám nezastavil. Měli jsme pak takový hlad, že jsme se v prázdném bytě u Wernischů přiotrávili pokojovou lipkou, jejíž listy jsme si nakrájeli do vody.“ Takové on the road po česku. I ve své mladofrontovní prvotině Ploty z roku 1962 byl Zeno pod vlivem „američanů“ a vzýval volný verš, který se u něj později objevuje už jen sporadicky. V šedesátých letech stihl vojnu v Sokolově a knihovnické a pedagogické štace v různých koutech republiky. V Bystřici pod Hostýnem pracoval jako vychovatel v Domově mládeže se zvýšenou výchovnou péčí, tak se v tehdejší hantýrce nazývala polepšovna. Jako autor byl k zastižení na tehdy obligátních časopiseckých adresách: ve Tváři, Plameni, Hostu do domu. V roce 1968 sice zadal do Československého spisovatele rukopis své druhé sbírky Zachránci ptáků, ale z té už nebylo nic, tak jako z jiných četných plánů tehdejší svobodně vzrušené doby. Kopii nevlastnil. Ztráty nelitoval.

S hlavou ve hvězdách

Tehdy také definitivně zakotvil v Brně a stal se z něj „úředník-agent“ v České státní pojišťovně. V této instituci následně strávil dlouhých třicet let. Pozorným čtenářům jistě neušlo, že se pod jménem Zdenko Maršál mihnul také kultovním románem Pavla Řezníčka Hvězdy kvelbu, který popisuje bujaré časy tehdejší umělecké periferie, jíž zde kraloval vyšinutý „demiurg“ Jan Novák. Kaprál vždy tvrdil, „že se s takzvanou brněnskou bohémou stýkal spíše jako volně přidružený souputník“, a pokračoval:

„Po okupaci veřejná publicita ustala, ale já ani moc nepsal. Nebylo proč. Oženil jsem se a hořel myšlenkou pojišťovnictví. To byla sedmdesátá léta. O dekádu později jsem se zase rozepsal a vydal si pro radost deset samizdatů v nákladu po padesáti kusech, jež jsem rozdal kamarádům. Myslel jsem si, už tehdy, že žádná sbírka básní víc čtenářů nemá, a kdoví jestli. Ale z těch sbíreček mi v roce 1992 Martin Reiner udělal knížku, a tak po třiceti letech vyšel Reinerův výbor v oficiálním nakladatelství.“

Do tohoto útlého výboru napsal doslov zmíněný už Ivan Wernisch: „Zeno se do centra kumštýřského pinožení nijak nehrnul, vybral si raději klid na periferii, a hle, bylo to tak lepší. Ze svého brněnského (a tedy poněkud vyvýšeného) okraje měl dobrý rozhled a mohl si nerušeně psát básně, lepší a lepší. Nikomu se nepodbízel, dělal si své a já mu závidím.“

Byla to volba? Byl to úděl? A byl hodný závisti? Kaprálova generace přece jen patřila k těm zle znamenaným a jistě měl pravdu Pavel Řezníček, když konstatoval, že on a jemu blízcí šli vždy „s hlavou ve hvězdách a s nohama v blátě“. Kdo se nestihl vydavatelsky etablovat v liberálnějších šedesátých letech či nepatřil k ikonám podzemní kultury, byl po Listopadu, i po své padesátce, v podstatě začínající autor. Když v polovině devadesátých let vyšel akademický Slovník českých spisovatelů od roku 1945, na Kaprála se jaksi zapomnělo. Byl jsem u toho, když na to došla řeč. Bez hořkosti nad tím mávnul rukou.

Vzepřít se věčnosti

Z většiny napsaných a vytištěných textů se dříve či později stane jen smutná makulatura. Časy i generace se mění, střídají se čím dál rychleji, ve větru už dnes povlávají zbytečné odpovědi na zítřejší tolik naléhavé otázky, slova umírají, kornatí do své němoty a pozítří budou k užitku už jen pod neslitovným protektorátem poznámek pod čarou, interpretací a unylého světla badatelen. Ovšem báseň, každá aspoň trochu slušná báseň, zůstává srozumitelná a živá klidně desítky let, což se rovná zázraku. V Reinerově výboru Zeno Kaprála jsou fantastické verše:

Úsvit

Copak se úsvit vždycky musí zdařit?
Jednou až nebudem a vyprázdněno bude,
po cestě ani chodec, ve vzduchu pták.
Tak jako na počátku snad.

I proto strach z tvé temné noci, Pane,
do korun stromů spánek ukrývá,
za každou brázdu v poli roztrhaném
kde v bázni choulí se a lká.

Jsou tvoje východy mu stejně neurčité
jak zítřky včerejšků pro nejistotu dne
z všeho co podrží; a ještě za úsvitem.
Pokud se ohlédne.

Všechen čas se bojíme, že se jednoho dne ohlédneme a že tam budou chybět ti, které tolik milujeme. Je jen málo způsobů, jak se dá vzepřít Věčnosti, jak se jí nedarovat lacino, jak skutečně s někým dále existovat, jak s ním aspoň trochu být, i když už je obzor pustý a prázdný. Básník se v básni daruje celý a celý v ní zůstává i po své smrti.

Krása (ne)vážnosti

Kaprálovu metodu a vlastně i jeho samého trefně charakterizoval kritik Jan Štolba: „V tom vězí kus jeho kouzla: ač ve svém psaní tak kontrolovaný, zároveň je duší excentrik. Nikdy nepoznáme, jak vážně je vše myšleno, jsou tu však místa natolik zřetelně krásná, že na (ne)vážnosti úmyslu přestane záležet.“ Zeno i to psaní básniček popisoval neuvěřitelně:

„Musím se přiznat, že píšu povýtce odpoledne v posteli, jsa ve věku vyžadujícím poobědní siestu. O kázni a přísnosti ovšem rád mluvím a svým způsobem svoje verše stavím do latě. Zavedl jsem pro ně řeholi demokratického totalitarismu. Každá básnička sestává ze čtyřverší ve dvou alternativách. Buď je jich pět, seřazených do dvou strof, kdy první má nejméně deset veršů jako ta druhá, nebo jich má jedenáct až devatenáct a zbytek tvoří ta druhá strofa. A pak je kratší verze, kdy čtyřverší jsou tři a vždy přiznávají barvu, to jest tři strofy. Rým mi není důležitý, ale není na škodu, když básnička s ním vypadá uhlazeněji. Ve skutečnosti však záleží pouze na rytmu, jak to už dávno obhájili zastánci volného verše.“

Jako bych ho viděl. Vysokého Ahasvera s dýmkou a mocným vousem, kvůli léčbě vážné nemoci nakonec už velmi řídkým, jak zdánlivě bezkrevně pronáší tuhle repliku a pak se nenapodobitelně potutelně rozesměje. On se s oblibou stylizoval do role jakéhosi zenového úředníka. Na čteních i jinde rád hlásal, že se „v podstatě fláká“. Tedy až na ty básničky; od dětství prý věděl, že se mu stanou osudem. Nakonec stihl vydat téměř dvě desítky knížek, mezi nimi verše pro děti či fejetony inspirované prací v pojišťovně. Ještě v poslední hodině mohl díky vždy pohotovému Martinu Reinerovi a jeho Druhému městu v rukou podržet svou poslední sbírku nazvanou Tříděný odpad… Sladit dech boží a sladit dech svůj v jediném tempu. Myslím, že žádná z jeho knih nevyšla v pevných deskách. Proč taky. Ve skutečnosti záleží jedině na rytmu toho nádherně marného marše.

Pár slov na cestu

Znali jsme se spíš ze zdvořilého odstupu, který byl dán rozdílnými daty narození i našimi vcelku uzavřenými povahami. Občas jsme se potkali nad nějakou literární agendou, protože Zeno po odchodu z pojišťovny ještě dlouho působil jako tajemník brněnského střediska tehdejší Obce moravskoslezských spisovatelů. V půvabné zašívárně, v kanceláři na Dřevařské, byl se svou dýmkou a šachovnicí šťastný. Úřadoval zde nenapodobitelně a (nejen) tuto jeho životní etapu pěkně zachycuje dobře dostupný medailon, který v roce 2005 pro Českou televizi natočil jeho přítel, divadelník Arnošt Goldflam. Poprosil jsem ho o vzpomínku:

„Se Zeno Kaprálem jsem se znal a kamarádil snad pětapadesát let. To je hrozná doba, dlouhá… To jsem byl ještě dělníkem na brněnském Výstavišti a on pracoval v pojišťovně, což jsem mu záviděl, protože tam ráno přišel, chvilku pobyl a pak vyrazil na pomyslné pochůzky, aby se vrátil až před koncem pracovní doby. Vídali jsme se často, já jsem k němu chodil obvykle po práci domů, zdřímnul jsem si na otománku, vypil čaj a zase jsem šel. Jindy zase chodil on ke mně do mého vlhkého ateliérku na ulici Marxově č. 13, nyní Spolkové, natáhl se, zdřímnul si, vypil čaj a šel. Někdy jsme ani mluvit nepotřebovali, jen jsme se chtěli vidět. Chodili jsme na výlety, na prázdniny jsme za svobodna jezdili jeho trabantem do Mrákotína, do Řásné a koupávali jsme se až do konce října ve Velkém pařezitém rybníku. Jindy jsme si zase dost povídali, Zeno mi dával číst své básně, kterými jsem byl unesen. I ve Strmilově, kde poslední leta žil a byl velice opečováván ženou Jarkou, jsem ho několikráte navštívil. Byl to jeden z mých přátel nejbližších, a když mi jeho žena telefonovala, že je mrtev a chci-li mu ještě na cestu poslední říct pár slov, řekl jsem, ale ke konci se mi hrdlo sevřelo pláčem. Už se nikdy neuvidíme. Sbohem, Zeno, drahý příteli!“

P. S. na lanku božím

Více jsme se sblížili až při přípravě jeho předposlední sbírky Elegie naruby, která vyšla v Hostu. Daroval mi tehdy několik milých setkání. Jsou to zátiší, která si nechávám pro sebe. Na stole mám poslední dopis ze Strmilova a stále váhám s jeho otevřením. Nejvíc se mi na něm líbilo, jak z balkónu své kanceláře, jako kdesi z nebe, na dlouhé šňůře, na lanku božím, v takovém černém váčku, spouštěl klíče návštěvám. Jako jasnou a dobrou zprávu. Úplně beze slov.

Zpráva

Vznosné a vznešené věci.
Děje, jež předcházejí.
Jsou uzavřeny v zahradách
za zády hlučných měst.
Ticho tam panuje. Pták
sedí na větvi cypřiše
a zahradník je pomalý.
Růže kvetou rychleji.
Jejich vůně chladí.
Živé obluzuje, ale mrtvé
nechává na pokoji.

Psáno pro H7O a revue Kontexty.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)