Jürgen Serke a Ivan Blatný
Literární záznam z jednoho setkání

Když Jürgen Serke křižoval Evropu i zámoří, aby se setkal s politicky pronásledovanými autory a vydal o nich svědectví, nevytkl si právě jednoduchý cíl: získat u západoněmecké veřejnosti pozornost pro jejich osudy. Proto jeho reportáže vycházely nejprve jako seriál ve velkém obrázkovém časopise Stern a až pak došly knižního vydání. 

Serke objevoval a přibližoval nepohodlné svědky represí v tzv. socialistickém bloku. Narážel při tom na levicové smýšlení velké části západoněmecké inteligence, zvláště rozšířené mezi vysokoškolskou „zlatou“ mládeží. Do idea­lizovaného obrazu socialismu jako oné „lepší společnosti“ se tyto příběhy nehodily. V pohodlí žijící levicový intelektuál prostě nechtěl slyšet, co se skutečně děje nedaleko za hranicemi jeho země; raději šel na demonstracích provolávat „Ho-Ho-Ho-Či-Min“ na podporu vzdáleného komunistického režimu severního Vietnamu. Svědectví o tom vydával např. Jiří Gruša žijící v německém exilu, jeden z „vyhnaných básníků“, o nichž Serke psal. Se stejnou zkušeností se potýkal ale i Pavel Kohout v Rakousku, jak často zmiňuje.

Také tímto prismatem tedy musíme vidět Serkeho dílo, jeho průkopnické činy. Připomeňme si zde – pars pro toto – jak Serke „znovuobjevil“ pro svět dávno zapomenutého básníka Ivana Blatného. Vše začalo na jaře 1980 na slavistickém kongresu ve Filadelfii, kam byli pozváni mj. Pavel Kohout a Milan Kundera, oba žijící v exilu. Nechyběl u toho Serke a jeho dvorní fotograf  Wil­fried Bauer, který zachytil setkání obou českých manželských párů na letišti a pak fotograficky doprovázel Kunderovy i v ulicích velkoměsta. 

Po návratu do Německa se Jürgen Serke spojil se svým novým přítelem Jiřím Grušou a dohodli se na společné návštěvě Blatného ve východoang­lickém Ipswichi. Uděláme Ivanovi radost, když bude moci promluvit s někým svou rodnou řečí! Jak je básník převezl, vypoví níže Serke sám.

Tato návštěva se totiž odrazila v několikerém literárním zpracování. U Jürgena Serkeho v reportáži Flucht ins Irrenhaus (Útěk do blázince), jež se poté stala kapitolou jeho knihy o „vyhnaných básnících“. [1] Doprovázejí ji úžasné Bauerovy fotografie; některé portréty brněnského básníka jako by snad dávaly nahlédnout i do jeho duše. Doplňuje je snímek legendární zachránkyně Blatného rukopisů Frances Meachamové. V česko-německém svazku Die sich die Freiheit nahmen / Ti, kteří zvolili svobodu [2] zveřejnil Serke i další Bauerův reportážní snímek: dvojici Serke–Gruša zdvíhající ve vítězoslavném gestu nad hlavu černé plastové pytle před garáží slečny Meachamové. 

Martin Reiner důkladně popsal ve svém Básníkovi [3]  zmíněnou návštěvu z října 1981 i její následky a zasadil vše do kontextu svého poutavého díla. Reiner, náš nejdůkladnější znalec Blatného, ocenil Serkeho reportáž (při všech nepřesnostech, jichž se dopustil) jako „novinářský majstrštyk, skvěle napsaný příběh provázený fantastickými fotografiemi, který chytne za srdce. Není divu, že poté co byl před Vánocemi 1981 poprvé uveřejněn, nedala na sebe bouřlivá odezva čekat.“ Reiner tím míní vlnu dopisů, pomoci, filmové interview norské televize, finanční pomoc neznámého dárce z Paříže (Milan Kundera? Jiří Kolář?) a další projevy zájmu. A Jiří Gruša? Večer po návratu si v hotelovém pokoji zapsal záznam z návštěvy a ten se pak objevil pod názvem „Blázinec a Blatný“ spolu s další básní zachycující setkání s básníkem mezi jeho „českými texty ­1973–1989“, jak zní podtitul básnické sbírky Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto. [4]

Jako připomínku práce Jürgena Serkeho přinášíme jeho působivou reportáž z ­Ipswiche z roku 1981, vzácný dokument z Blatného ­života. [5] (MJ)

---

Ivan Blatný nechtěl ten den zklamat Mrs. Frances Meacham. Sám sobě učinil násilí, když se nechal přinutit, k čemu se už jinak přinutit nenechával: dát se do pořádku. Mrs. Meacham ho poprosila, aby udělal civilizovaný dojem. A tak plachý 61letý muž tentokrát podržel kštici pod vodovodním kohoutkem a pokoušel se urovnat svůj vlasový vír, dávno odvyklý takovému týrání. Řezná rána na tváři signalizuje boj se žiletkou, kterou vyhrálo jeho strniště. Předčasně to vzdal.

„Are you satisfied?“ ptá se Ivan Blatný, Čech bez státní příslušnosti, penzionované zdravotní sestry Mrs. Meacham. A určitě není Mrs. Meacham spokojena. On také ne. A já právě tak. Byl bych jej raději potkal takového, jak skutečně žije v St. Clement’s Hospital v anglickém Ipswichi. Básník v blázinci, zapomenutý svým národem a dávno považovaný za mrtvého, dává své první interview. Před 33 lety se v Londýně oddělil od československé delegace a ušel tak stalinistickému pronásledování, které postihlo krátce poté jeho zemi. Záviše Kalandru, českého historika a surrealistu, jeho souputníka patřícího k moderně jako Blatný, oběsili.

Sedíme na chodbě neuzavřeného sanatoria. Vpravo se dívají přes sklo tři muži z vrátnice a už nic nechápou. Co se to k čertu děje s tím starým chlapíkem, kterého jinak nikdo nikdy nenavštěvuje, s výjimkou Mrs. Meacham? Wilfried Bauer manipuluje se svými mnoha fotoaparáty, odšroubovává objektivy, nasazuje nové, cvaká nesčetněkrát spouští, ve stoje, v kleče, v podřepu. „Tak moc mne těší, že vy jste přišli,“ říká mi Ivan Blatný. Mluví německy, zprvu trošku neobratně, pak pořád plynuleji. Mrs. Meacham žasne, já žasnu. A také Jiří Gruša, který má tlumočit z češtiny.

Gruša, 43 let, básník a prozaik, oběť nové stalinizace ČSSR, již rok na Západě, se snaží dát mu na srozuměnou, že se budou bavit česky. Avšak Ivan Blatný zůstává u němčiny. „Je to jazyk mé babičky,“ říká. „Je to jazyk mých přání. Babičce jsem je říkal.“ Míří k nám jeden ze zaměstnanců ústavní správy, mluví s Mrs. Meacham, Ivan Blatný zmlkne, skloní hlavu. Na rozhovor nám dají k dispozici konferenční místnost. Ivan Blatný se zvedá. Vidím vytahané kapsy saka. Vím proč. 

Vím, že Ivan Blatný ukrývá v kapsách všechny zásoby cigaret a sladkostí. Jediné místo, kde jsou takové poklady v bezpečí před ostatními pacienty. Na začátku měsíce, když dostane kapesné, jsou obě plné. Na konci prázdné.

Sedíme naproti němu v jednom z posledních říjnových dnů 1981. Večer předtím jsme strávili ve 30 kilometrů vzdáleném Clacton-on-Sea, kde bydlí Mrs. Meacham. Vyprávěla nám o jeho tajemství vyboulených kapes. Bez Frances Meacham by byl Ivan Blatný ještě dnes jedním z mnoha v ústavu, kteří píší a tvrdí o sobě, že jsou básníci. 

Frances Meacham je 65. Ještě před dvěma lety působila v anglickém zdravotnictví. Onemocnění kyčelního kloubu jí ztěžovalo poslední roky v práci. Teď už má klouby umělé. Pořídila si jezevčíka. Nikdy se nevdala. Koncem druhé světové války se zamilovala do českého pilota, který bojoval po boku Angličanů proti Hitlerovu Německu. Trošku se naučila česky. Milostný vztah se po válce rozpadl, láska k pilotově zemi přetrvala. Opakovaně navštěvovala ČSSR. Před pěti lety se jí dostal do rukou seznam pacientů z „Warren House“ v St. Clement’s Hospital. „Pomyslela jsem si: Ivan Blatný, to by mohl být Čech,“ vypráví. „Že tenhle Ivan Blatný býval kdysi ve své zemi slavným lyrikem, jsem nevěděla. S básničkami si ostatně nevím moc rady.“ Navštívila pacienta Blatného a zprvu se ani nedozvěděla nic o jeho osudu: „Vyprávět o sobě, to už dávno vzdal.“ Pár lístečků držel Ivan Blatný v ruce. Věnoval jí je a řekl: „Dozorci je jinak vyhazují.“

Mrs. Meacham si vzala lístečky s sebou domů, četla a běžela za lékaři ústavu, vytrhla je z rutiny: „Tohle není spisování nějakého blázna. Udělejte něco, aby se už jeho básně nevyhazovaly. Dejte mu trvalé místo, kde bude moct psát.“

Prostá žena stanovila správnou diagnózu. Po čtvrt století, které již Ivan Blatný strávil po různých anglických ústavech, vše, co napsal, dozorci vyhodili. Mrs. Meacham se podařilo, že Blatný dostal stůl v rohu ústavní dílny – a psací stroj. Jistě že ne český se znaménky nad písmeny. Takový si tajně přeje.

Mrs. Meacham nepracovala v St. Clement’s Hospital. Ale kdykoliv básníka navštívila, vzala s sebou domů jeho nově popsané archy. Byla z toho hora papíru. Mrs. Meacham si na bleším trhu koupila dvě plechové nádoby, Blatného papíry strkala do plastových pytlů a ukládala do plechových nádob v garáži vedle svého VW Polo. Mrs. Meacham přemýšlela, jak by mohla pomoci Čechovi bez státní příslušnosti ke zveřejnění jeho básní. Vyptávala se v okruhu přátel a dozvěděla se, že v Kanadě existuje exilové nakladatelství: Sixty-Eight Publishers Corporation v Torontu.

Nakladatelství, které nese ve znaku osudový rok 1968. Rok, kdy státy Varšavského paktu zničily tanky „Pražské jaro“, kdy Moskva učinila z ČSSR kolonii SSSR. Spisovatelský manželský pár Josef Škvorecký a Zdena Salivarová tehdy opustil ČSSR a v Torontu založil exilové nakladatelství, v němž dnes vycházejí všichni autoři českého jazyka, kteří něco znamenají a v ČSSR jsou zakázáni. 

Josef Škvorecký, sám zakázaný autor, držel v roce 1979 v rukou dopis s balíkem básní. Nevěřil svým očím. To, co mu Frances Meacham poslala, byly lyrické dokumenty muže, kterého dávno pokládal za mrtvého. O několik měsíců později představila Sixty-Eight Publishers Corporation Stará bydliště, úzký svazek s Blatného novými básněmi, vybranými exilovým Čechem Antonínem Brouskem. 

O dalších pár měsíců později mi vtiskl Josef Škvorecký při slavistickém kongresu ve Filadelfii tento objev do rukou. Protože česky nemluvím, hledal jsem radu u jiného exilového Čecha: u někdejšího básníka a dnes slavného romanopisce Milana Kundery, který Filadelfii rovněž navštívil. Milan Kundera se začetl, lámanou němčinou statečně přeložil několik řádků a prohlásil: „Toho musíš navštívit. Pokud se chceš dozvědět, jak fantastická byla česká lyrika ve čtyřicátých letech, pak se to dozvíš u něho. Byl jeden z těch Velkých. A momenty této velikosti nalezneš v tomto svazku.“

Noc
Posádka spí / Osvobození zajatci mají manévry / Když vyspravili roury u kamen v bombami poškozených domech / nasadili si cylindry / Mrtví obyvatelé se usmáli / Mrtví obyvatelé měli krásný sen. 

Milan Kundera při loučení ve Filadelfii: „Jen kdyby bylo více takových básní!“ Stejná reakce i od Reinera Kunzeho, básníka a bezkonkurenčního překladatele české lyriky do němčiny. A Kunze hned překládá:

Zünden wir in der von Blüten überfluteten Kapelle die weißen Kerzen an! / Wenn leis das Werg ihrer Körper brennt, / laßt uns für die Erlösung der Bienen beten. [6]

Momenty básnění. To že je vše? Je to mnohem víc. Přes tisíc listů zachránila Frances ­Meacham v posledních pěti letech. Básní, v nichž Ivan Blatný nepíše jen jedním jazykem, nýbrž často také přeskakuje: z češtiny do němčiny, z němčiny do angličtiny, z angličtiny do francouzštiny. Literární dílo, které čeká na své vyzdvižení. V jedné z těchto básní s názvem „Ivan Blatný“ čteme:

Byl jednou jeden trpaslíček/ a ten měl dlouhou zlatou nit / a na té niti zlatý klíček / uměl s ním všecko otevřít. // Malinké zámky na ovoci / otvíral na zahradách v noci / zatím co sadař tvrdě spal / napil se šťávy a šel dál.

Ivan Blatný sahá po cigaretě, kterou mu nabízím, zapálí si a začíná kouřit. V konferenční místnosti, v níž sedíme u dlouhého stolu, visí nápis: Kouření zakázáno. Ivan Blatný se usmívá a říká: „Vždyť neděláme konferenci, nýbrž interview.“ Vypráví, jak se s koncem války stal členem komunistické strany a jak proto mohl roku 1948 cestovat do Anglie. „Musím říct, že jsem byl zbabělý,“ míní dnes, „zbabělý ze strachu. Rusové nebyli jen naši osvoboditelé. Hitlera, jednoho zločince, jsme se zbavili. A už jsme měli nového: Stalina.“

Blatný oklepe žhnoucí tabák cigarety, sáhne do jedné z vytahaných kapes, vytáhne plechovou krabičku, otevře. Vloží nedokouřenou polovinu cigarety, sáhne do krabičky po další, zapálí si, vykouří do poloviny, opět oklepe žhnoucí tabák a vloží zbytek do krabičky… Dávám mu všechna balení, která mám u sebe. Vstrčí je do kapes a od té chvíle kouří dychtivě jednu po druhé, až mu žár pálí prsty. Má úplně dohněda zbarvené prsty a nehty. 

„Byl jsem zbabělý,“ vrátí se k myšlence, „protože jsem se tehdy neodvážil otevřeně vyslovit své pochybnosti o komunistech v Československu. Tušil jsem, co asi přijde. Prostě jsem chtěl pryč ze země. Však jsem se nemýlil. Socialismus se stal strašlivou frází.“

To jsou jasná slova muže, který má jasno v hlavě. V jeho chorobopisu se vypočítávají všechny možné psychické defekty: spíše však jako domněnka než exaktní diagnóza. Pro ústav je Blatný spíše sociální případ. Muž, který si po desetiletí vydělával kapesné drhnutím podlah, poslíčkováním v ústavu a vázáním koberců. 

„Děkuji Anglii, že mne přijala,“ říká bez jakékoli hořkosti. „Děkuji Anglii, že jsem zde dostal postel a najíst.“ Nemluví o strachu, který ho přepadl před několika roky, když se krátil rozpočet na sociální služby a zcela vážně se uvažovalo, že pošlou Blatného, bez státní příslušnosti, zpět do jeho rodné země. Strach oněch dní vyústil v básních, které Mrs. Meacham zachránila. Blatný je dnes vetchý muž, který vnímá ústav jako formu bezpečí. „Ipswich ist meine Mutterstadt geworden, die Tschechoslowakei ist mein Vaterland,“ říká Blatný. [7] 

Jmenuji se Ivan Blatný / Pocházím z Československa / Pocházím ze zapomenuté země / Hon za penězi a nivami byl kdysi zakázán / Teď už se netrestá / Každý se může v noci dvakrát podívat do zrcadla 

O pět let starší český básník a kolážista Jiří Kolář, žijící dnes v Paříži, vzpomíná na Blatného: „Patřil jsem v roce 1948 k delegaci, s níž cestoval také Ivan do Londýna. Hned po příjezdu se oddělil, skryl a z úkrytu nás zavolal, aby nás informoval o svých úmyslech.“ Kolář se štěstím přežil stalinistickou fázi do roku 1953. Nemohl publikovat, vyvázl z toho s devíti měsíci vězení. Stejně jako Blatný patřil ke Skupině 42 založené za války. Ta zaujala antiideologický postoj, odmítla běžný civilizační optimismus, do své tvorby pojala elementy existenciální filosofie a nacházela pramen inspirace v tvorbě angloamerických autorů, jako byli T. S. Eliot, Carl Sandburg, Walt Whitman, John Keats a Dylan Thomas. V řeči stalinistů po roce 1948 byli takoví lidé – jako všichni umělci moderny – „kosmopolité“, a tím zločinci. Mizeli za mřížemi, odstaveni a napadáni. 

Napadáni také jedním z těch Velkých české poesie, Vítězslavem Nezvalem (1900–1958), který bez zábran zradil někdejší literární souputníky a přátele. Na emigranta Blatného reagoval Nezval těmito verši: 

Ach škoda, škoda, věčná škoda,
odrodivší se básníku!

Odpadnout srdcem od národa,
odciziti se jazyku,
nad kterým měl jsi držet stráž
a v němž je tolik krásy skryto.

Co chtěl jsi mít? Co? Slávu? Klid,
zatímco my se lopotíme?
Jak málo měl jsi rád náš lid!
Ty zradils jej, my nezradíme!

I na nejmenší dědince
budem s ním letos sklízet žito,
zatímco ty v zdech blázince…
Je mi tě přese všecko líto. [8]

Ivan Blatný nezradil své svědomí a platil cenu toho, kdo žil ve strachu z těch, kteří své svědomí zradili. Blatný říká: „Myšlenka, že budu komunisty unesen, se stala fixní ideou, šíleným strachem. To povolilo teprve tehdy, když jsem našel útočiště v jednom z ústavů.“

Byl to strach srovnatelný s tím, který prožívala Nelly Sachs, když roku 1940 jako Židovka na poslední chvíli unikla nacistům, koncentračnímu táboru, záhubě a ve Švédsku našla útočiště. Ve Stockholmu napsala svazek básní In den Wohnungen des Todes (V bydlištích smrti), stala se básnířkou pronásledovaných lidí. V roce 1965 dostala Mírovou cenu Německých knihkupců a o rok později Nobelovu cenu. Sice až do smrti v roce 1970 měla Nelly Sachs docela normální adresu ve Stockholmu, zdržovala se tam však jenom zřídka. Stíhána hlasy, které jí v němčině – v jazyce někdejších pronásledovatelů – vyhrožovaly, nacházela Nelly Sachs vždy jistotu a klid jen za zdmi léčebného či pečovatelského ústavu. Nelly Sachs měla přátele, došla uznání. Ivan Blatný nenašel po čtvrt století nikoho, kdo by mu pomohl vystoupit z anonymity ústavu. V jeho básních čteme tyto řádky: 

Můj příteli, nezoufej! / Malé umění je také umění. / Dokonce to, které potají / miluje Ivan Blatný /na Obilním trhu 3 v Brně /v domě generálního prokurátora Prokopa / který byl mým domem.

Ivan Blatný se narodil 21. prosince 1919 v Brně. Je synem známého českého spisovatele: expresionisty Lva Blatného. Jeho žena zanechala Ivanovi obchod s optikou. Ten byl po Blatného emigraci „znárodněn“. Zakázány byly všechny čtyři Blatného sbírky, vydané mezi lety 1941 a 1947. Programově zde stojí: Něco se rodí, něco zaniká. / A v tomto okamžiku / vzniká můj zpěv. Výběr z Blatného básní ze 40. let byl připraven v době „Pražského jara“, již vytištěn, ale po okupaci státy Varšavského paktu musel jít do stoupy. 

Básně, které mluví o ztraceném světě a vyvolávají jej zpět. Blatný dnes píše: Bůh který vidí toto štěstí / nemusí nic měnit na věčnosti. V jedné básni z roku 1941 to zní takto:

ROZHLED

Hle, jsme v krajině nových opakování
a město na pahorcích pod námi vystupuje z jitra jak z lázně…

Kráčíš tam nahá vinicemi a vlasem proletují ptáci,
tekutým ebenem flétnoví tlumeného.

Hle, jsme v krajině nových opakování
a město na pahorcích pod námi vystupuje z jitra jak z lázně…

Je slavnost podzimu. Les rudne, prohořívá.
Dubové stoly vínem nasáklé
čekají zdaleka hosty.

Potulní herci přijíždějí tam.
Kadeře jejich žen jsou ještě rozestřeny
po městech minulých,
kde leští věže stříbrné, do hudby balkonů jsou vpleteny a voní v parcích.

Ach, jaká dálka, vlaštovky,
ach, jaké deště, jezera,
vy, modře, k sobě padající!

Pak přijde večer, noc a sladko pomyslit,
že jejich lůžka v tomto městě jsou
a tlukot ptáků cizokrajných.

Hle, jsme v krajině nových opakování
a město na pahorcích pod námi vystupuje z noci jak z lázně…
To město zasněžené, které odlétá,
až dech se do tajemství choulí;
to město jara s malou slzou lásky;
to město léta, v jehož bazénech
se ryby růží rozvíjejí,
to město ploutví měsíčných;
to město podzimu, jež sestupuje
schodištěm v pusté zahradě,
záclony potrhané na všech věcech majíc
a sotva viditelné,
to město podzimní, jež jako žena krásná
naposledy mává, nežli zmizí očím
na konci schodiště.

Ó sladká bronzovino ramen jejích!
Ó sladké město podob všech!

Ivan Blatný mluví o dnešním dni: „Byl to pocit štěstí. To mívám často po ránu. Štěstí, že žiji. Vstanu v šest. Dostanu šálek čaje. Pak sedím. Nemusím ustlat postel. To udělá jiný pacient z jiného oddělení. Pak zase sedím a mám různé myšlenky. Když budu zcela upřímný, musím říct, že také sexuální. Dnes jsem viděl jednu ženu. Chtěl jsem o ní napsat báseň. Šel jsem si pro papír. Pak jsem byl příliš unavený, než abych psal. A pak jste přišel vy.“

Krabičku s pralinkami, které jsem mu přinesl, svírá mezi košilí a sakem. Pak nás vede do „svého“ pokoje ve třetím patře starého domu z režného zdiva: zelenou chodbou, žlutou chodbou, modrým sálem, kde stojí televize a kde se koukají jiní pacienti, hnědě vylíčeným pokojem do bílého sálu, který má tvar půlkruhu. Schovává krabici s cukrovinkami do jedné ze čtyř neuzamykatelných přihrádek ve skříni. Každý z pacientů má vedle postele takovou skříň. V papírové krabici leží pár knih, úplně nahoře jedna velká, těžká.

Ivan Blatný vidí moji zvědavost a říká: „­Titul je nepodstatný. Večer v deset vypínají světlo v sále, a já často ještě na něco myslím. Vstanu, vezmu si pár listů papíru, tu tlustou knihu jako podložku a jdu na záchod. Tam se svítí celou noc. Tam píšu.“ Jednašedesátiletý básník nás vede po schodech zase dolů. Přecházíme po čítankovém anglickém trávníku a přicházíme k moderní přízemní budově. „Tady mám svůj stůl v jedné z dílen,“ vysvětluje nám.

Ivan Blatný nám chce ukázat své poslední básně, které napsal v minulých týdnech. Jde k terapeutovi Mr. Darlingovi, který je má přinést. Mr. Darling zůstává pryč pět minut, deset, čtvrt hodiny. Čekáme. Pak přichází se zprávou: „Sorry, Mr. Blatný, dozorce zase už všechno vyhodil.“ Ivan Blatný se pokloní a zdvihne konejšivě ruku: „Never mind. Bože můj, neberte to tragicky. Byly to surrealistické básně. Kdo už něčemu takovému rozumí. Napíšu to znovu. Never mind.“

Tak jdeme zpět k hlavní budově. Mlčky. Das Gewicht der Bienen, die im Kelch verschwunden, wird des Stengels Schwingung deutlich dir bekunden, recituje najednou Blatný sám pro sebe, so wie Dichterworte ein Gewicht verraten, ob sie leicht geraten, wenn sie warm und herzhaft deinem Mund entschweben und die andere Seele dir es dankt mit Tränen. – „Víte, že tohle je jediná báseň, která dosud vyšla německy? Rudolf Fuchs to přeložil.“ [9]

Ivan Blatný teď vypadá velice unaveně. Hlava na hubeném těle působí ještě větší než obvykle. Ptám se ho, zda bychom se mohli zítra kolem páté odpoledne ještě jednou vidět. Říká: „Rád. Ale nedomlouvejme si nic na pevno. Překvapte mne. Chci být volný. Třeba budu chtít jít zítra na fotbal. Mám v kapse ještě jednu libru. Překvapte mne.“

Další den přijdeme zase. „Mr. Blatný je ve městě,“ říká vrátný.

---

[1] Jürgen Serke: Die verbannten Dichter. Berichte und Bilder von einer neuen Vertreibung. Mit Fotos von Wilfried Bauer. Albrecht Knaus Verlag, Hamburg 1982.
[2] Die sich die Freiheit nahmen / Ti, kteří zvolili svobodu. S předmluvami Ulrike Dammové a Jürgena Serkeho. Damm und Lindlar Verlag, Berlín 2008.
[3] Martin Reiner, Básník / román o Ivanu Blatném, Torst Praha 2014.
[4] Jiří Gruša: Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto. Paseka, Praha — Litomyšl 2001, s. 30.
[5] Jürgen Serke: Die verbannten Dichter, s. 154—165. Překlad MJ.
[6] Jde o druhou strofu básně „Červen“: Rozžněme v květy zaplavené kapli bílé svíce! / Když hoří tiše dílo jejich těl, / pomodleme se za spásu včel. — Zajímavé je, že Kunze použil pro české slovo dílo místo obvyklého „Werk“ totožně znějící slovo „Werg“ znamenající „koudel“.
[7] „Ipswich se stal mým mateřským městem, Českosloven­sko je mou vlastí.“ Blatný si pohrál v němčině s jazykem, když k výrazu „Vaterland“ vytvořil vlastní novotvar „Mutterstadt“. Stejné slovo použil i ve věnování, jež napsal Serkemu do výtisku svých básní.
[8] Báseň „Ach škoda“ ze sbírky Křídla z roku 1952.
[9] Jde o „Malou báseň“ z první Blatného sbírky Paní Jitřenka (1940): Váhu včely, skryté v sladké hloubi zvonku, / změř si na prohnutí a na vzdechu stonku, // tak jak zváženo je každé básníkovo / z prachu očištěné, jiné totéž slovo // na senzibilitě, jež se zlehka chvěje, / když jí malá přesná báseň ústa hřeje.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2024)