„Kolik bych ti toho chtěl říct, snad jen šeptem“
Z korespondence Ivana Diviše a Rio Preisnera

Básník Ivan Diviš (1924–1999) a filosof Rio Preisner (1925–2007) ve své vzájemné korespondenci předkládají podivuhodné svědectví svého vypjatého dlouholetého přátelství (2 000 normostran) a ostře vyhraněného pohledu na český exil, žurnalisty Rádia Svobodná Evropa, nalomenou katolickou církev a zbabělou západní politiku usmiřování s komunismem. Výbor z této korespondence přináší kniha Skála se sesouvá do bořeliska: Výbor z korespondence 1969–1989 (ed. Jan Rubeš, Torst 2023).

---

Na jedné straně romanticky rozpolcený až blasfemický básník, na druhé introvertní apokalyptický křesťanský myslitel. Oba sice spojoval generační prožitek dvaceti mučivých let komunistického režimu i konverze ke katolictví, kultovní posedlost poezií a bezmezný obdiv k chmurné básnické vizi Vladimíra Holana, ale jejich protichůdná letora i pohled na svět by je za normálních okolností nutně odcizily.

A protože každý dopis přítele v bolestně prožívaném vyhnanství byl vzpruhou i podnětem, tak se usilovně ujišťovali o svém vzájemném obdivu. Divišovi se opakovaně dostává pocty označení za největšího žijícího českého lyrika, a sám nazve Preisnera světovým myslitelem. S přítelem sice sdílí jeho antikomunismus a kritiku liberalismu, marně se však pokouší pochopit jeho složité, často abstraktní a zašmodrchané rozbory rozpadu západní civilizace napadené nevyléčitelnou manichejskou utopií. Preisnera totiž oslnil postřeh Erica Voegelina, jenž v hegeliánském marxismu objevil princip starověké i středověké gnóze, onu sektářskou víru ve spásnou roli ideál­ního „poznání“ nadřazeného nedokonalému světu. V gnózi našel vysvětlení totalitního režimu, jenž zažil na vlastní kůži, a spatřoval v ní i spiritus movens socialistické ekonomiky „společenské spravedlnosti“, jež zákonitě produkuje chudobu. Proto na rozdíl od mnoha křesťanů obhajoval lidsky nedokonalý americký demokratický kapitalismus. V Preisnerově myšlení má víra v pokrok apokalyptický rozměr a vede k rozpadu humánní kultury, politiky i teologie na cestě k zániku. Všechno, co svět produkuje, jsou pouze výrony rozpadu. Preisner se přímo vyžíval v útočných odsudcích (Jan Patočka, Václav Černý), provokativně vplétal do polemiky katolická dogmata, jako by si chtěl vytvořit co nejvíce nepřátel a potvrdit svou izolaci.

V osmdesátých letech Divišovo ohromení z monumentální Preisnerovy Kritiky totalitarismu, již kdysi redigoval, poněkud vyvanulo a proti mentorování „tyranosaura“ se odváží opatrně vymezovat. Odsouzení Tigridova Svědectví jako pokračování kolaborantské politiky dávné Národní fronty a charakteristika disentu jako revizio­nis­tického odpadu totalitního režimu byly i pro něj silná káva. Diviš také nesouhlasil s odsudkem surrealismu a Jiřího Koláře, jehož považoval za větší básnické eso než sebe. Bral v ochranu i „pokleslé“ Škvoreckého romány a Formanovy filmy. Naštěstí oba dělil oceán, a tak jim snad přátelství vydrželo až do konce exilu.

Odejít do exilu ve středním věku způsobilo oběma přátelům značné existencionální i existenční potíže. Preisner měl rodinné zázemí a byl profesurou germanistiky materiálně zajištěn, a tak si stěžuje hlavně na politickou izolaci mezi akademiky, kdežto Divišovi utekla žena i se synem domů, je zoufalý z rutinní práce v knihovně Rádia Svobodné Evropy v Mnichově a život mu ztrpčují vzpomínky na kariéru úspěšného básníka a redaktora poezie v Praze šedesátých let. Čeští žurnalisté ho štvou a nad svým platem běduje, netuše, že by jinak nemohl založit svou druhou rodinu. Ve své korespondenci se přátelé utvrzují v zoufalství z amerických pokusů o uvolňování napětí (détente) i západoněmeckého „budování mostů“, tzv. Ostpolitiky, čili uznání sovětského panství v Evropě výměnou za lidská práva (Helsinky 1975). A neméně ostře se vyhraňují vůči církevní postkoncilní představě dialogu s myšlením doby, ono „aggiornamento“, jež mělo církev vysvobodit z ghetta tomistické filosofie a teologie.

Ztráta domova, literárních přátel a pocit opuštěnosti vyvolávaly u obou přátel intenzivní nutkání zesměšňovat aktéry exilové kultury. Preisner svým odsudkem disidentů („pololegální odnož totalitního režimu“) v prvním čísle časopisu Rozmluvy okamžitě vyvolal redakční konflikt. Václav Benda a Jiří Gruša považovali jeho apokalyptický útok na disidenty za nepochopení, vždyť pluralitní kultura, koncipovaná Chartou 77, předpokládala otevření transcendenci. Koncepce časopisu, jež upřednostňovala domácí autory a propagovala anglický svobodomyslný konzervatismus (Roger Scruton), Preisnera zklamala. Svět přece propadl zlu, v němž se jako štvanci pohybují poslední křesťané.

Během první dekády své epistolární výměny oba přátelé netrpělivě očekávali každý dopis od svého druha a potvrzovali si své zoufalství nad katastrofálním „mnichovanstvím“ západních liberálů, americkou politickou naivitou a vzestupem sovětského impéria (Vietnam, Kambodža, Etiopie), o jehož globálním vítězství nepochybovali. Později Preisner považoval Gorbačova za lstivého dialektického operátora, a dokonce i polské napůl svobodné volby v červnu 1989 měl za nastraženou smrtelnou past. Vůbec nepostřehl rozpad marxleninské ideologie v sovětském impériu. V čem se ale nemýlil, byl rostoucí vliv neomarxistické frankfurtské školy (Adorno, Marcuse, Bloch) mezi americkými akademiky, o němž předpokládal, že Západ rozloží. Nástupu diktatury politické korektnosti a jejího sklonu k totalitní gnózi se už nedožil.

Dialogem přátel prolíná trpký nářek na nemožnost publikovat v živořících exilových nakladatelstvích. Ta jejich neprodejnou tvorbu odmítala a u českých teologů v Římě Preisnerova Kritika totalitarismu, jejíž první díl nějakým nedopatřením vydali (1973), těžce narazila. Rozbor oné „bytostně jiné moci“, jež ve jménu dokonalého systému ničí nedokonalý materiální svět a vede k zotročení ducha, byl neslučitelný s jejich úsilím o dialog se světskými levicovými proudy, jež měly oživit teologii a přiblížit církev světu. Se „snovým světem“ gnóze nelze diskutovat, je hermeticky zabezpečen proti argumentaci zvnějšku (Voegelin), natož v něm hledat něco pozitivního. Právě to podle Preisnera zmátlo zástupy věřících, zejména kněží a řeholnic, které v sedmdesátých letech opouštěly církev.

A tak vyšly dva další díly Kritiky totalitarismu v dílně Rozmluv až po jedenácti, respektive čtrnácti letech od vydání prvního svazku. Na rozdíl od mnohých svědectví o komunistické totalitní tyranii (Solženicyn, Zinovjev, Grudziński, Bao Ruo-wang) zůstane Preisnerova analýza jedinečnou filosofickou reflexí mechanismu odlidštěné moci.

Úryvky z korespondence

Preisner 29. listopadu 1969

State College [v Pensylvánii]… je mladé město s 20 000 obyvateli…: je to univerzita s nejmodernějším technickým vybavením ve více než 200 budovách (včetně bazénu, kluziště, stadiónu, divadla, táboru, internátu, vlastní elektrárny, radarových zařízení atd., velké, moderní univerzitní knihovny, kde si knihu půjčuješ sám z regálu) pro více než 20 000 studentu! Jaká pestrost na ulicích, jaká bezprostřednost a svoboda!

Diviš 22. ledna 1972

Fragmenty [Kritika totalitarismu] jsou ne evropská, ale světová věc, svět jich má zapotřebí. Je to vlnolam nicotě, prostřednosti, řídkému vazkému bahýnku, které šlemovým filmem oblézá vše, vše. Dílo takové pronikavosti, takové milostiplné neúprosnosti, takové sadistické anankaze, upřené na Lásku, toť Godefroy z Bouillonu na výpravě – musí narazit a taky narazí, a to tvrdě… Co má co Kovtun nebo Diviš nebo Opasek říkat o Preisnerovi? Pane Bože, skála se sesouvá do bořeliska. Skálou lze prorazit železnici, bořeliskem nikoli…

Preisner 13. září 1973

Skoro mě zahanbuješ chválou Fragmentů… V půlce srpna ses divil, že první díl dosud nevyšel… Já nedostal od „pánů bratrů“ ani řádku, prostě nic. Vím, že pro ně to je koneckonců nevítané břemeno, něco, co se prostě nehodí do jejich programů. Tady někdo pořád přeměňuje nezměřitelnou propastnost odlidštěnosti bolševismu (jaké slovo!) a všeho, co Schulter an Schulter s ním przní svět, zatímco oni ve svém ekumenickém světě dozráli zrovna k fraškogrotesknímu pokusu se s tím nějak smířit… Smířit se s bolševismem, slyš ten všecky pilíře vesmíru rozechvívající chechot hlubin pekla. I tenhle pokus o umocnění imbecility musel vykoupit Kristus! Ani ten nejčernější hřích není tak nelidský jako tyhle pokusy spářit propast nicoty s výšinami lásky, naděje a víry…

Preisner 5. října 1974

Nedávno jsem si prohlížel diapozitivy z Mnichova. Vidím tě na cestičce v parku, jednou rukou přidržuješ kočárek s Ondřejem…, vedle stojím já, obtloustlý šedivec, o sto padesát let starší než Ty, a přitom o sto padesát mil kdesi opožděn za Tebou, ztracen v bludišti marných pokusů.

Tobě se podařilo, co málokomu: spojit velkolepou konverzi s restaurací všech těch hodnot, sil, energií, které byly zasuty. To nemá nic společného s démonií faustovského omlazení, tady to je výsledek „vůle k lásce“ s milostí… Tvou budoucnost… vidím tak: poctivé stárnutí pokožky, prstů, vlasů, … ale nezadržitelný už postup nikoli do mládí, ale do ryzího, zralého dětství. Pokud mé síly a můj stále horší dech vystačí, pokusím se občas postávat po Tvém boku a vyhřívat se zimomřivě na Tvém slunci.

Diviš 7. prosince 1974

Kolik bych Ti toho chtěl říci, snad jen šeptem; někdy se mě propadne duše do úzkostí…, na dně těchto ouzkostí bytují se mnou jen barakudy, mihule a ouhoři, žoužel mořská a jeskynní. Říká mně to moje tělo, které potřebuje slunce, vodu, koupání, spánek a jídlo a bezstarostné milování s rodinou po dobu nejméně půl roka; a protože se tohle nikdy neuskuteční, tkvíme zakuti a zasuti ve vražedných, lhostejných, vlhkých sklepeních měst, v nichž stárnem. … Minulost je můj nejčernější nepřítel; přítomnost se stínuje v nesmírně rozšířené horizontále a vertikále, sražené na seshora přeraženou, ohořelou sirku; budoucnost je plná bolševismu. Nemám sil proti tomuhle rukovat do pole… […]

Nemylme se; nemáme se už s kým dohovořívat, není posluchačů; mám dojem stále sílící, že my jsme ti nemravové, co se domáhají být slyšeni, že my jsme ty kichotovské subrety, co se uklánějí potlesku, jež neexistuje, že stojíme před prázdným hledištěm. To hlediště je ovšem plné tvorů při absenci lidí… náhle mne taky napadá: chyba, kterou děláme od věků, ač už ne do věků, myslí si to fylogenetický lupen v naší mysli, že můžeme dopadnout tajemství jako dřepícího jaguára v díře a přibodnout svým oštěpem; nikoli! tajemství je pohyblivé, v tom nespočívá jen obtíž, ale i půvab, ba možná sama tajemnost jeho.

Preisner 23. února 1975

Tajemství má smysl pouze jako atribut pravdy. Jeho „pohyblivost“ pak zvěstuje cosi z nepřebernosti a nedohlednosti pravdy. Odmítal bych však výklad osvícenců, kteří hledání pravdy stavěli nad samu pravdu, ba potají ztotožňovali s pravdou. Pak tajemství se jim stalo ornamentem věčného hledačství, náměsíčného bloudění, znehodnotilo se v bezcílné toužení, v romantickou tajůplnost, v německý pohádkový les. Tajemství nelze přibodnout oštěpem, máš pravdu, ale lze do něho vejít jako do otcovského domu, v němž – kromě jiného – zůstalo i naše dětství, ryzost smyslových požitků, zdánlivě zaniklé dojmy, setkání i rozloučení, naše původní tvář (k obrazu Božímu). Nejde o to je uchvátit, jde o to najít v něm život věčný, nikdy se už nevrátit z výpravy za ním. Exil se dá chápat taky jako první vykročení k domovu tajemství.

Diviš 23. března 1975

Zde v exilu je můj život trpčí jen o zkušenost s bolševismem…

… Říkáš, že rozčilovat se je nesprávné. Mně, drahý Rio, a to je věta… Tobě na srdce kladená, zní: Víš příteli, co mne zajímá?… tak, že na to nepřetržitě myslím? Víš tedy co miluji? … Musíš se namáhat se svými odpověďmi člověku, kterého už jak starého vola tahat nenaučíš – toto, jen dvojí: Pán Ježíš, pak Ježíš Kristus a pak ti, co pod bombami táhnou světem únikovými silnicemi před nepřítelem. Zmrzačení na dlažbě Kalkaty, opilci umírající mezi popelnicemi, stařeny, které nemohou ne zaplatit činži, ale koupit si rohlík a uvařit kávu, protože jsou příliš vetché, a starci opuštění sny, dětmi i osudem. A už nic víc.

Preisner 31. března 1975

Tvůj poslední dopis byl plný křesťanského nihilismu. Patříš k těm, kteří se před dvojí zradou: idejí i reality, utíkají k prostým, zapomenutým věcem a k poníženým a trpícím, kteří dnes opět hynou cestou (unterwegs) na útěku před killery z gangu čistého ducha. K tomu je třeba uvážit… že svět nelze zlepšit…, že všechny formy vlády jsou nedokonalé a spíš špatné, že člověk tíhne spíš ke lži než k pravdě, … že ani sám ani organizovaně není schopen ničeho… a každý pokus o zlepšení situaci a stav světa jen zhoršuje.

Diviš 6. dubna 1975

Tvůj dopis z 31. března… musím si od něho oddechnout. Je nejtíživější ze všech, které jsem od Tebe kdy dostal. Plíží se jím cosi hrůzného, deprimující úvahy již polo zásvětné, jako bychom stínovatěli, vybledali z těl. Tímto způsobem já už nemohu dál… Ustřízlivím tedy i já svoje vyjadřování a přejdu spíše ke sdělením věcným… tím vycházím vstříc, porozuměls? … Mně skutečně není jasný pojem křesťanský nihilismus… nepamatuji se, které formulace to byly, jež Ti podávají příčinu a jsou důvodem toho označení…

Preisner 2. května 1975

… křesťanský nihilismus – na rozdíl od ateistického nihilismu – je nihilistický proto, že je hluboce zakořeněn… kdesi na rozhraní jsoucna a bytí. Jeho nihil se obrací proti všem pokusům nahradit jsoucno abstraktními obrazy, ideovými schématy, celým tím složitým světem „vyššího, duchovnějšího“ a tím v zrádně dialektickém smyslu „konkrétnějšího“.

… křesťanství odmítá pseudosvět a jeho aktivitu…, což právě vyvolává dojem nihilismu (z hlediska světa právem), který však – ve srovnání s pseudosvětem dialektické konkretizace – je ve skutečnosti jediným možným a nejradikálnějším ontologismem.

Preisner 17. února 1976

Amerika si ovšem zaslouží část tvých výčitek. Pravím-li, že neprohrála (kromě Vietnamu) žádnou válku, je to jen půl pravdy, neboť především prohrála oba míry po obou světových válkách. První mír prohrál Americe imbecilní profesor Wilson…, druhý neméně imbecilní megaloman Roosevelt. Oba pánové reprezentují „ducha Ameriky“, který se pozvedá ze sedliny toho, co bych nazval sekularizovaným blouznilstvím. Jako si všelijací menonité a kvejkři osobovali (proti Lutherovi!) právo vizionářsky a z ducha vykládat Slovo Boží, tak si tihle jejich pravnuci, vesměs farizejští bezvěrci, osobují vykládat „instinktivně“ a z břicha světovou politiku… […]

Od 30. let se američtí liberálové narcisistně zhlíželi v Sovětském svazu: „Dohonit a předhonit“ platilo – v duchovní rovině – i pro americké liberály v čele s fašistoidním Rooseveltem. Tragédie tkví v tom, že američtí konzervativci, kteří tu tvoří většinu, se od roku 1930 nezmohli na radikální rozbití téhle détenty, protože bytostně nebyli (jako konzervativci) schopni formulovat nějaký protiliberalistický vzdoroprogram. V demokracii však pokrok patří k samé podstatě státní formy. Pokrok vyhovoval průmyslu i zemědělství, které jsou konzervativní, protože ve svém rozvoji závislé na svobodném trhu. Že by však pokrok v rovině ducha (a politiky) mohl vést ke zcela opačným rezultátům – k utopismu, k řízenému hospodářství čili k socialismu, k egalitářství a kolektivismu – tenhle rozpor nebyli s to pochopit… „Pokrok v rovině ducha“ patřil k sovětskému a evropskému importu, jemuž se holdovalo především na pobřežních univerzitách a ovšem v liberálním tisku. … Ekonomická báze USA je stále ještě zdravě konzervativní, tj. prosperující, abundantní, umožňující tyhle „duchovní“ eskapády, a ­ovšem taky terčem nenávistné závisti všeho zbývajícího světa.

Preisner 19. února 1979

Hořce se pošklebuji papežově volání po „sociální spravedlnosti“ – proč i on uznal za nutné vyslovit tohle ničivé heslo našeho spravedlností jako malomocenstvím rozežíraného století? Ale snad je mrtvo, jeho svět pošel na „sociální spravedlnost“ – proměněn v přesypy popele. Každý, kdo teď na veřejnosti mluví o lásce, myslí tím spravedlnost. I ďábel je dnes posedlý spravedlností.

Diviš 10. března 1979

Je snazší zlobně se ušklebovat Wojtyłovi, který promlouvá v Mexiku o spravedlnosti, nežli prodělat v osobě Wojtyłově cestu, a to právě do země zkurvené a pak notoricky ponižované křesťanstvem… Jak by byl Rio Preisner koncipoval Wojtyłovu řeč? Co bys Ty býval řekl těm podvedeným, zrazeným, nedůvěřivým bytostem? Měl by jim snad papež říct, že království Boží je blízko? Tomu nikdo nevěří. Měl jim snad říci, že je Kristus spasí? Tomu se nedůvěřuje? … A právě tito lidé… dobře vytušili právě ve Woj­ty­łovi svého bratra, pomocníka, důvěřence.

Preisner 15. března 1979

Socialismus slibuje racionálně naprosto nezdůvodnitelnou utopickou proměnu bídy v obecný blahobyt; svod přizpůsobený debilitě lidstva. Racionálně zdůvodnitelná skutečnost socialismu vypadá takto: totální vláda v rukou podnikatelů čiré moci… usazených v nestvůrném byrokratickém aparátu systematického glajchšaltování, totální bankrot hospodářství, donekonečna plánovaná bezvýchodnost otroctví a genocidálních běd… Co to všecko má co dělat se sociální spravedlností? Cožpak Wojtyła nepřišel ze socialistického Polska? […]

USA zrají, podle mého, ke katastrofě. A pro Američany je příznačné, že nemají nejmenší tušení. Nikde na světě neexistuje snad civilizovaný lid s tak odumřelým instinktem pro ohrožení, nebezpečí, nečekané zvraty… připomíná to… imbecila, který sedí ve stodole slámy a s přiblblým nadšením vyhazuje do výšky jednu hořící sirku za druhou.

Diviš 6. října 1979

Vyžeňte konečně toho Wanderpredigra, tu smějící se a usmívající se thymoliniá­du… Přehlcenost bohatstvím – jsou-li USSR nenáviděny pro svoje dravčí bankrotářství, jsou USA nenáviděny pro svou spáčskou přežranost; kde je tu jaký rozdíl? Společným jmenovatelem imperialismus, imperialismus nenáviděný… Ó pravdu měl Halas, François, jak mu říkával Holan: prasata kšeftů… Až se Amerikáni naserou… sáhnou k puškám, vystřílejí Bílý dům, vystřílejí redakce New York Timesů a Washington Postů…

Preisner 13. listopadu 1979

S těmi kšefty kapitalistů je to zlé a nechutné. ­Jenže bez kšeftů by nebylo průmyslové revoluce, fantastické výroby potravin… civilizačního komfortu. Tam, kde se kšefty v spravedlivém rozhořčení zakázaly, rozmohla se bída, bída, bída pro přežití kšeftování na černém trhu… Jsem nepřítelem socialismu a bolševismu, který je povznesen nad kšeftování na trzích, protože nenávidí brambory a cibuli a chleba a hedvábí a krávy a teleta a šperky a drahokamy, a navíc i děti a krásné ženy a básníky, a místo peněz… vynalezl dialektiku – směnný prostředek, jímž lze svět nikoli prodat, ale vyvrátit z nejhlubších základů bytí.

Preisner 4. února 1982

Nijak mě nepřekvapuje, že jsi přesně rozpoznal nejhlubší jádro perverze orwellovského století: v jazyce. Jsi přece básník. Už filosof a teolog Hamann upozornil na to, že s Kantem začíná filosofie odvratu od živého, tj. vztažného kreaturálního jazyka (jímž operují básníci), k newspeaku čirých, bezvztažných konstrukcí, k nehmotným… pseudokategoriím. Dnešní lingvistika (v čele s komunistou Chomským, který navazuje na Descartesa) slouží proto zcela logicky totalitarismu. Avšak nejúděsněji se likvidace kreaturálního jazyka projevuje dnes, myslím, v „liberální“ teo­logii „katolické“. Tam se ropotá o aktivitě Krista mezi trpícím lidem, o ztotožnění církevního osazenstva se základnou lidu… o boji církevního lidu proti agresi, bok po boku s lidem, rolnictvem, dělnictvem a studenty… boji, který umocňuje víru a mění křesťanské priority (zřejmě cosi jako dialektika Ducha Svatého).

Diviš 19. dubna 1982

Drahý Rio, zahájím laskavou výtkou: zasluhoval bys pár lepenců! Posílat Kulturu bez konce Vilému Hejlovi… Hejl je mukl, politmukl až do konce života podrží muklovskou mentalitu; navíc je protestant naprosto nenadaný pro poezii a humor, dva ze tří základních, resp. úhelných kamenů katolicky, chceš-li, viděného kosmu. Třetím je ovšem tajemství. Hejl přišel do Německa asi před třemi léty. Hroší kůže. Okamžitě začal nikoli denuncovat, ale donášet a nesnesitelně, co besser­wisser, opravovat, oukejovat, vytýkat jánevímco texty zkušených redaktorů… Starý bolševický geroj Sláva Volný mu na rovinu řekl, že mu dá po tlamě… Hejl ví naprosto všecko. Kolik má Praha ulic, kde padá omítka, a když řeknu, že je dobře, že padá, okamžitě odsekne, ne, to není dobře, to hyzdí vzhled Prahy. Naprostý blbec!

Preisner 24. dubna 1982

Jsem zvědav na další vývoj Rozmluv… Existuje přitom jistý nepoměr: domácí autoři mají cosi jako „mučednickou“ přednost, a je jich taky početně víc, a tu hrozí, že prakticky obsadí prostor. Exiloví autoři mají přístup k informacím, bývají proto – ve věcném smyslu – vzdělanější… Nechtěl bych, aby se Rozmluvy staly tribunou domácích autorů… Teď slyším o „stovkách domácích teo­logů“… kdo bude posuzovat a hodnotit jejich práce? Tomský sám? […] Z domova se publikuje už kdeco. I pseudosoukromé dopisy vězňů manželkám a dětem psané stylem Listů apoštolských.

Preisner 18. července 1982

Kdekdo si myslí, nejen Ty, můj příteli nadevše drahý, že jsem nenávistník, inkvizitor, jezovita, neschopný cokoli (nikoli kohokoli) milovat. Vyčítá mi to i Olga, s níž jsem už 36 let ženat. Musí na tom být něco pravdy, možná že hodně… Rapty nemívám snad tak často jako Ty, ale dovedu, přiznávám, nenávidět z duše například dialektický systém marxismu, který, dovoluji si říct, jsem prokoukl skrznaskrz jeho neživé dokonalosti. Vím, že bych – nebýt křesťan – byl asi velmi nebezpečný člen nomenklatury…

Diviš 24. února 1985

A nyní kritika. … Nerad bych ztrácel geniál­ního přítele, od kterého jsem se toho už tolik dověděl, který trpí osaměním jako málokdo… Avšak nemohu si dát líbit, abys se mnou mluvil rigorózním tónem jako s nějakým svévolným klukem. Nemohu dopustit, aby se Ti nesmělo nic říct, hůř, aby se Ti nedalo a nešlo nic svěřit. Na co bych Tě tedy jinak měl? Jak může člověk Tvé úrovně tvrdit, že Jeroným Bosch je jen namalované plátno? To jsi učitel? Mě hovno zajímá, zda byl Bosch gnosticko-manichejský sektář (co to, prosím tě, je?!?), mě zajímá jeho génius, který ve svých zrůdách přesně anticipoval společnost, v které žijeme po čtyřech stech padesáti letech.

Preisner 8. dubna 1985

… v Česku koluje opis tisícistránkových Dějin filosofie od Egona Bondyho, kde se bůh, ­je-li jaký… líčí jako „dobrodruh, hazardér, věčný hledač“ a zároveň jako „bytost lásky, pokory, hanby a utrpení…“ Tenhle bůh Česka má tedy znaky padlého démona se sklonem k útrpné sentimentalitě, který si hraje na Joba v intencích svého nekonečného hledačství… […]

Pro mě se Jeroným Bosch ztotožňoval (jistě mučivě) s představou totálně zatraceného světa a Goya naproti tomu nikoli, i když viděl horizont skoro bez zbytku obsazen démony. A Rembrandt nikdy nepřestal nazírat onu scintillu na dně lidské duše – která prosvětlovala tváře jeho portrétu zevnitř – světlo Kristovo. A jak daleko je od antikreaturálního neřádu Boschova k metafyzickému řádu Bachových oslavných kantát!

Diviš 6. listopadu 1985

Ten Gorbačov je surový, vyfikaný kágebista a Rea­gan buď patří na odpočinek, anebo se zbláznil… Nabízí mu polovinu výzbroje či technologie… je to něco šíleného, tato „americká noblesa a slušnost“, to jsou naprosté blbosti, to ve velmocenské politice neplatí… Brzo se ­dočkáme.

/ Úryvky z korespondence jsou převzaty z výboru Skála se sesouvá do bořeliska, vybral Alexander Tomský. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)