Komentář k textu „Souostroví Gulag po padesáti letech“
Ivana Ryčlová
KULTURA / Literatura
V minulém čísle Kontextů byl opublikován rozhovor amerického ekonoma a moderátora podcastu EconTalk Russe Robertse s americkým historikem Stephenem Kotkinem. Měl čtenářům připomenout, že letos je tomu padesát let, co v pařížském nakladatelství YMCA Press vyšlo poprvé Souostroví Gulag (1973).[1] Ani jeden z aktérů rozhovoru se literaturou nezabývá, a tak si dovolím doplnit jeden důležitý historický fakt, který v rozhovoru nezazněl, totiž že Solženicyn nebyl na tvorbu Souostroví Gulag sám. Spisovatel odtajnil zákulisí vzniku díla až v devadesátých letech. Teprve když se s perestrojkou poměry v SSSR změnily natolik, že Souostroví Gulag mohlo poprvé legálně vyjít v Solženicynově vlasti, byla v něm zveřejněna jména dvou set padesáti sedmi statečných, bez jejichž spolupráce by místopis sovětských pracovních táborů nikdy nespatřil světlo světa. Říkalo se jim něvidimki neboli neviditelní. Byli ochotni riskovat vlastní život, aby Solženicyn mohl nashromážděný materiál zpracovat. Něvidimki lze rozdělit do několika základních skupin: autoři příběhů (posílali Solženicynovi dopisy, v nichž popisovali svá léta v Gulagu);[2] bibliografové; překladatelé; poskytovatelé bytů a dač (v chatách na odlehlých místech ruského venkova zpracovával Solženicyn lágrové výpovědi); opisovači; fotografové (fotili hotový text na mikrofilmy); přechovávači textů a převažeči (šlo především o západní diplomaty či potomky ruské literární emigrace, kteří text vyváželi na mikrofilmech do zahraničí). Poslední skupina – převažeči – hrála důležitou roli po celou dobu Solženicynovy disidentské činnosti. Bez nich by jeho publicita v zahraničí nikdy nedosáhla takové míry. Jednou z nejdůležitějších postav týmu Solženicynových neviditelných pomocníků byla vnučka spisovatele Korněje Čukovského Jelena. Organizovala schůzky a předávání materiálů mezi neviditelnými a západními žurnalisty, byla jednou z přepisovaček Souostroví Gulag. Ve filmovém dokumentu Tajná historie Souostroví Gulag [3] vzpomínala, že Solženicynovy kontakty s neviditelnými se odehrávaly v řádech minut. Každý v týmu měl svůj úkol. Nešlo jen o opisování rukopisu. Ti, co uměli jazyky, překládali zahraniční prameny, další dělali rešerše, zpracovávali literaturu apod. Známe-li dnes okolnosti vzniku Souostroví Gulag, dokážeme ho i žánrově zařadit. Nejblíže má ke kolektivní monografii dotvořené editorem (Solženicyn), obdařeným mimořádnými manažerskými schopnostmi.
Je mimo jakoukoli pochybnost, že Solženicyn sepsal jedno z politicky nejvýznamnějších děl dvacátého století, které svého času sehrálo zásadní roli při přehodnocení pohledu na Sovětský svaz. Hovoří-li však Roberts s Kotkinem v souvislosti se Souostrovím Gulag pouze o Solženicynovi, je to stejné jako připisovat úspěch koncertu pouze dirigentovi a nevidět práci orchestru či psát ve spojitosti s inscenací jen o režisérovi a pominout herce. I když jednou ze Solženicynových vlastností byla sebestřednost, tentokrát je v tom nevinně.
[1] Rozhovor vznikl v roce 2018 u příležitosti stého výročí Solženicynova narození a vedl ho americký ekonom Russ Roberts, moderátor podcastu EconTalk.
[2] Poté, co koncem roku 1962 vyšla v časopise Novyj mir jeho novela Jeden den Ivana Děnisoviče, dostával stovky dopisů, v nichž bývalí vězňové gulagu popisovali své příběhy.
[3] Filmový dokument o vzniku Souostroví Gulag natočil Nikolaj Militič, Srb narozený ve Francii, který žil v 70. letech v SSSR a události kolem Solženicyna zažil na vlastní kůži. Film byl uveden do distribuce pod názvem Secret Story: The GULAG Archipelago (Francie, 2008).
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2023)