Křehká spojení v hrubých možnostech porušení
Rozhovor Kateřiny Hlouškové s Bohuslavou Olešovou
Kateřina Hloušková
KULTURA / Rozhovory
Záře, touha, tajemství. Od prvního okamžiku a pak stále více. Tak bych popsala své dojmy ze setkání jak s prací (to bylo nejprve), tak s osobností umělkyně. Stále si vybavuji, jak na mě zapůsobilo to energické víření jasných barev jakoby zraněných (dnes vím, že skutečně poškrábaných žiletkou) až na bílý základ. Ty obrazy vždycky přitahovaly moji pozornost, až mnohem později jsem uslyšela i jméno autorky – Bohuslava Olešová.
Kdybych o tobě točila film, vím přesně, jak by začínal. Malá dívenka rozvážně tlačí černý hluboký kočárek a proti ní se blíží smuteční průvod. V kočárku má místo panenek bílé králíky s červenýma očima. Působí to jako snová fantazie, ale není, že?
Ne, není, narodila jsem se v Českém Těšíně a s rodiči a dvěma sestrami jsme bydleli ve velké vile bezprostředně u hřbitova. Je to skutečná vzpomínka, jeden z obrazů mého dětství.
A jaké bylo? Žila jsi obklopena krásou a uměním, nebo ne?
Jak se to vezme. Rozhodně nepocházím z uměleckého prostředí, nevyrostla jsem v ateliéru, ale v úplně normální rodině. Jako nejmladší jsem se vypořádávala s dokonalostí své nejstarší sestry. Maminka ale byla bohyně, vše ji zajímalo, ve všem nás podporovala. Měla ráda krásné věci, a tak – trochu i z donucení, protože koupit se téměř nic nedalo – výborně šila. Byla posedlá – podobně jako já malováním – vytvářením originálních modelů, které jsme nosily.
Theofilek, tatínek, spíše nechával věci plynout, miloval zahradničení, zabýval se pěstováním a šlechtěním květin.
Projevil se už tehdy nějak tvůj talent?
To asi ani ne, ale zájem ano. Maminka později vzpomínala, že jsem ji ještě jako docela malá překvapovala svým zájmem o – řekněme – výtvarno. Rozplývala jsem se prý třeba nad starým trouchnivějícím kmenem trčícím z vody. Kromě sedmi let hry na klavír jsem také navštěvovala výtvarku v Ostravě.
Studovala jsi nějakou uměleckou školu?
Absolvovala jsem střední ekonomku, což mě vůbec nezajímalo. Místo učení jsem si neustále četla a psala. Moje první zaměstnání bylo děsivé. Nastoupila jsem jako sekretářka náměstka ekonomických nástrojů Třineckých železáren. Ale na to bych raději ani nevzpomínala. Hrůza, ty tabulky, formuláře, kdyby toto měl být můj život, raději bych skočila z komína. V Ostravě naštěstí při tamní stavební průmyslovce existoval obor výtvarná propagace. To už bylo o něco lepší. Vystudovala jsem jej a nastoupila do Městského kulturního střediska v Českém Těšíně. Díky tomu jsem přišla do kontaktu se světem umění a seznámila se se spoustou skvělých tvůrců.
Nezkusila ses dostat na akademii?
Hlásila jsem se dvakrát. A patrně bych se i dostala. Ne kvůli talentu, ale protože profesor, který mě připravoval, se netajil tím, že ví něco ošklivého z minulosti na tehdejšího rektora. Protekci jsem odmítla. Za takových podmínek jsem tam nechtěla.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsi v Českém Těšíně založila hned dvě svého času velmi známé neoficiální galerie. Jak se ti to povedlo?
Tehdy většina skutečně pozoruhodných umělců pochopitelně nesměla vystavovat. V Praze, Bratislavě, Brně a dalších větších městech by to bylo těžko myslitelné, ale v Českém Těšíně nebyli zpočátku tak pozorní. V rámci své práce jsem mimo jiné měla přístup i do Těšínského divadla, které má nádherné foyer. Nepatřilo to mezi moje povinnosti, ale ten prostor mě oslovil. Taktéž v domě, kde sídlilo Městské kulturní středisko, jsme s jedním kolegou objevili krásnou půdu, kde jsem také začala pořádat výstavy. Zpočátku to ale šlo poměrně ztuha. Místní nechodili prakticky vůbec, na vernisážích byla jen rodina a pár nejbližších přátel. Můj nadřízený byl původně zemědělský kádr, kterého „uklidili“ do kultury, ničemu nerozuměl a zajímala ho jen čísla, kterými se pak někde nahoře oháněl. Aby mi to hned nezatrhl, falšovala jsem návštěvní knihy, vymýšlela si jména a „autentické“ komentáře. Vlastně to byla svého druhu umělecká akce. Několikrát za den jsem vyběhla z kanceláře a šla stvořit nového spokojeného návštěvníka. Ale brzy se to změnilo. Začali jezdit lidé doslova z celé republiky. V den vernisáže spali u nás doma, u přátel. Neměla jsem na to naprosto žádné peníze, vše se prostě nějak udělalo, každý pomohl, jak uměl. Někdy to bylo až surreálné a vlastně dost směšné.
Když jsem například potřebovala z Prahy přivézt díla Adrieny Šimotové, nabídl se jeden kamarád, že to domluví. Měl totiž strýčka, který jezdil s náklaďákem, a ten měl zrovna cestu někam za Prahu. Strýček vyřídil, co potřeboval, a v domluvený čas skutečně stál před Adrieniným pražským ateliérem, ze kterého její kamarádi, nyní slavné a uznávané osobnosti, začali stěhovat kusy určené na výstavu. Když ale otevřeli náklaďák, zjistili, že v něm jsou fekální roury. Strýček neměl tušení, o co jde, takže po celou dobu všem těm budoucím váženým pánům nadával. Výstavu ale do Těšína dovezl. Adriena pak před vernisáží bydlela u jednoho známého sběratele ve vesnici, která se jmenovala Hnojník. Často jsme na to vzpomínaly a dost se tím bavily. Podařilo se uskutečnit spoustu skvělých výstav našich nejlepších umělců, ale jak už to tehdy chodilo, stala jsem se nežádoucí.
V Těšíně jsi zorganizovala i jazzový festival.
No, na první koncert se prodalo všeho všudy pět lístků. Byla to skutečně špičková kapela. Nechtěli jsme, aby muzikanti hráli před prázdným sálem, tak jsme trošku z nutnosti a také z legrace vyrobili improvizované figuríny a posadili je do hlediště. Nahráli jsme potlesk a hudebníci tak ve tmě a oslněni reflektory mohli mít pocit, že hrají celkem důstojnému publiku. Samozřejmě na to přišli, ale celé jsme to pojali jako „uměleckou akci“ a mělo to nakonec úspěch.
Věnovala ses tehdy i vlastní tvorbě?
Ano, velmi vášnivě, každou myslitelnou chvíli. Můj syn byl tehdy malý a prakticky neustále zamazaný od barev. Měla jsem ateliér v garáži. Od realistické malby jsem se posunula k surrealismu. Bylo to ještě vzdálené tomu, kam jsem směřovala a co se i nyní stále snažím nějak uchopit, ale už tam vidím některé prvky, které jsou mi vlastní dodnes.
A pak jsi přišla do Brna.
Z Těšína jsem odcházela postupně. Díky těšínským výstavám jsem poznala skutečně zajímavé a inspirativní osobnosti. Zkoušela jsem se nejprve uchytit v Praze, ale nakonec zvítězilo Brno, kde působili lidé jako Igor Zhoř, Jiří Valoch či Karel Tutsch. A také tu byl Josef Chloupek, který si mě získal svojí nádhernou knihovnou a sbírkou obrazů.
To byla stále ještě první polovina „osmdesátek“. Kde ses v Brně uchytila?
Chvíli jsem navrhovala obaly hraček pro Chemoplast. Nebylo moc co dělat, ale být tam člověk musel. Měla jsem prostor, čas, k dispozici kancelářský materiál a touhu tvořit – takto vznikl například cyklus Hnízdění. Ale pak přišla možnost pracovat na brněnské Šelepce. Sídlilo tu Obvodní kulturní a vzdělávací středisko Královo Pole, kromě velkého sálu tam byly učebny, kam se chodilo třeba na hodiny klavíru či jazyků. Navázala jsem na svoji práci v Těšíně. Tehdy bylo vše kontrolované, každé veřejné vystoupení muselo být oficiálně povolené, přesné místo, čas od-do. Byli jsme neustále mezi mlýnskými kameny, na jedné straně oficiální orgány, na druhé snaha umožnit vystupovat i těm méně pohodlným. Bylo to někdy dost o nervy.
Pamatuji si jednu zahraniční skupinu, hudba nic moc, ale hudebníci opravdu hodně svobodomyslní. Začali hrát až ve chvíli, kdy měli oficiálně končit, okamžitě následovalo udání, přijela Veřejná bezpečnost. Pamatuji si, jak jsem vlastním tělem bránila jednomu příslušníkovi, aby vešel do sálu, a nutila mu ke čtení oficiální povolení. Nemohla jsem dopustit, aby zjistil, že je všechno jinak.
Šelepka, to byl drobný ostrůvek křehké svobody. Psala se tu i historie brněnského alternativního divadla, působil zde třeba Ochotnický kroužek Jana Antonína Pitínského, také divadlo, které vedl Jakub Špalek, vystupovali lidé jako Josef Daněk a Blahoslav Rozbořil a spousta dalších.
A tvoje tvorba?
Pracovala jsem stále, s velkým nasazením. Malovala jsem na život a na smrt. Ten velký sál na Šelepce mě lákal svým prostorem, uspořádala jsem v něm sama pro sebe instalaci Domy pro meditaci a před Šelepkou v parku si tvořila objekty. Vzala jsem své obrazy, rozstříhala je, zkroutila a přetvořila v něco jiného, změnily podstatu, něco zůstalo, ale v jiné podobě. Fascinoval mě ten proces změny, jako v životě – něco se stane a vše, co dosud bylo, jakoby pozbude smyslu, ale nezmizí, někde to je, skryté, zasunuté a objeví se to jinak a jinde, nebo také ne. Lidé, co chodili kolem, to mohli vidět, ale jen prostě náhodou, nikoho jsem nezvala, neorganizovala žádnou vernisáž.
Ale přesto ses prosadila. Společně například s Lacem Garajem, Michalem Čuříkem či Marianem Pallou jsi zmiňována jako součást skupiny umělců spojených v osmdesátých letech s Kamennou kolonií, tedy s legendární brněnskou Kamenkou. „Divocí, excentričtí a expresivní umělci v čele s Bohunkou Olešovou,“ jak se uvádí v recenzi retrospektivní výstavy Brněnská osmdesátá, která byla k vidění v roce 2010 na Špilberku. Bydlela jsi tam nebo tam měla ateliér?
Já v čele? Kdo to psal? Bylo to tehdy fajn, ale nebydlela jsem tam. Přátelila jsem se s Garajem, který tam bydlel a tvořil. V Kamence jsem navázala na to, co začalo už v Těšíně. Tehdy jsem na půdě kulturního střediska vytvořila svoji první prostorovou instalaci z nití a provázků. Vytrácela jsem se z kanceláře na půdu a svobodně si tam tvořila. Fascinovala mě ta subtilnost, proměnlivost. Z některých úhlů je to téměř neviditelné, a co s tím dělá konkrétní prostor, proudění vzduchu, světlo!
V Kamence, v jednom domě, který dodnes slouží k výstavám, jsem udělala něco podobného. K tomu jsem vedla cestu z bílého papíru, která se klikatila uličkami a návštěvníky přivedla až na místo, které následně sami dotvořili, protože se tou mou instalací museli prostříhávat. I ta papírová cesta měla své kořeny už v mé tvorbě v Těšíně. Aniž bych o tom tehdy slyšela, nebo to dělala záměrně, vytvářela jsem něco jako land art, umělecké akce v otevřené krajině. Některé věci jsou prostě „ve vzduchu“ a nezávisle na sobě je uchopí více lidí. Neslo to v sobě i prvky ochrany přírody. Krajinou se táhla cesta z papíru, do toaleťáku jsem zabalila hromadu kamenů. Mělo to hluboký význam především pro mě samotnou. V Kamence pak tyto mé „akce“ získaly i nějaké publikum.
Vystavovala jsi i jinde?
Ano, v Brně to tehdy díky několika silným osobnostem relativně žilo. Lidé jako Ajka Gálová v Galerii mladých na Radnické, Karel Tutsch ve své soukromé galerii Na bidýlku nebo třeba Lenka Zogatová na Musilce dokázali době navzdory zorganizovat pozoruhodné akce. Zajímavé věci se děly i v takzvaném „véčku“, tedy Vysokoškolském klubu na Grohově. Občas jsem něco málo vystavovala v Praze, v Olomouci v Galerii pod podloubím, v Ostravě atd.
Proč jsi ze Šelepky odešla do Semilassa?
Neodešla. Už si to přesně nepamatuji, šlo o nějakou rekonstrukci, a my se prostě stěhovali do kanceláří v Semilassu, ale dělala jsem stále to stejné. V Semilassu jsem poznala Františka Mikše, dnes nakladatele a šéfredaktora Kontextů, tehdy údržbáře. Pořád jsem ale patřila na Šelepku, i ve velmi intenzivní a emotivní době pádu komunismu. Byla to euforie, ale i neuvěřitelné scény převlékání kabátů.
Před revolucí jsi začala organizovat výstavy v neoficiální soukromé galerii Ateliér na Tomešově…
… a později v Galerii Aspekt na Údolní, to už bylo po revoluci a tedy oficiální, a ještě později v Galerii Ars na Veselé. To všechno s Josefem Chloupkem. Věnovali jsme tomu veškerý volný čas, všechny vydělané peníze, tedy pokud jsme je neutratili za knihy. Znám většinu známých umělců, jezdila jsem za nimi do ateliérů, sledovala jejich tvorbu, s některými nás pojí dlouholetá přátelství. Ale poznala jsem i spoustu mladých, někteří zapadli, jiní se prosadili a stále tvoří. Doba se změnila, soukromá galerie musí vydělávat, je to jiné, chybí to nadšení a osobní nasazení, které jsme měli. Ale těší mě, že něco zůstalo, třeba tradice Otevřených ateliérů. Po revoluci jsem byla pozvána do Paříže, zvali umělce z Východu do otevřených ateliérů. Chtěla jsem něco z té atmosféry přenést i sem. Aby lidi mohli na vlastní oči vidět to prostředí, práci. Aby si to uměli představit. Začali jsme v Brně a okolí jen mezi známými, a pak jsme založili sdružení Magma. Díky němu jsme uspořádali spoustu ročníků Otevřených ateliérů, a tím dali možnost výtvarníkům ukázat své práce.
Organizovala jsi výstavy velkému počtu známých i začínajících umělců a vedle toho, poněkud ve stínu, ses dále věnovala vlastní tvorbě, která je neobyčejně ucelená, provázaná, kompaktní. Tvé obrazy i objekty jsou nezaměnitelné. Časem jsi vytvořila vlastní svébytný styl i způsob práce. Můžeš to nějak přiblížit?
Narodíme se a od první vteřiny jsme vrženi do nezbytných daností – proudí v nás krev, dýcháme, pijeme… Máme daný základní rámec, jakousi síť a na ni vršíme jednu vrstvu za druhou, jeden děj za druhým, každá další vrstva částečně překrývá tu předešlou, ale stále tam je, třeba pro nás momentálně neviditelná. Někdy je nám umožněno se vrátit, ve vzpomínce odkryjeme některou z předešlých vrstev a třeba se tím dostaneme blíže k poznání, ke světlu. Přitom jsme neustále zraňováni, znásilňováni, dostáváme rány do živého, jsme ustavičně nuceni dělat něco, co nechceme – vstát, jít do práce… A přesto se místy dostaneme blíže k nějakému prozření, poznání.
Proto ty danosti, vrstvy a pak jejich proškrabávání žiletkami. To se snažím vyjádřit například v cyklu Neviditelno nevidí samo sebe. Je to stejné jako v životě. A do toho energie, naše vlastní, všeho a všech ostatních. Jsme její součástí a zároveň spolutvůrci. Danosti – vrstvy – energie. To je to, co chci vyjádřit ve svých obrazech, ne jen ilustrovat nějaké děje, ale dotknout se jejich podstaty. Zajímá mě objevování podstaty existence. Dnes víme, že všichni jsme jedno, svět, my, vesmír, vše, co nás obklopuje, je stvořené ze stejného základu. Takto to vidí a potvrzuje i věda, třeba teorie strun. To mě ohromně zajímá. Hodně čtu. Studuji různé vědecké teorie a občas mě něco zaujme natolik, že to musím zpracovat, nějak zachytit. Například neutrina. Díky nim jsem udělala cyklus Neutrinová pošta. Pracuji na různých cyklech, ale podstata je stále stejná – alespoň na chvíli se dotknout neuchopitelného. Vím, že obraz není ideální, nemateriální svět mění v materiálno, a to jde jen velmi těžce. Mnohem vhodnější je hudba. Záznam na papír je oproti hudbě pouhým nádechem, nebo ani to ne.
Poznáš, že je obraz hotov?
Někdy nikdy. Jindy mám dojem konce, ale pak se na to podívám znovu a zjistím, že je to vlastně úplný začátek. Je to jako cesta k sobě samé, k veškerému poznávání. Hledáš, tvoříš další a další vrstvy, a někdy třeba zjistíš, že ta předchozí byla mnohem lepší. Nebo cítíš, že už na to nesmíš ani sáhnout. Někdy je něco v určitou chvíli hotovo, a pak zase není.
Má s tím co dělat i zvláštní doba, ve které aktuálně žijeme? Změnilo se pro tebe něco?
Současnost mi v něčem přijde ještě nebezpečnější než totalita. Tehdy existovala místa, země, ke kterým jsme vzhlíželi. Ale to teď není, jsme v tom všichni, jeden kolos. Jsme tak ovladatelní. Děsí mě to. Nedá se z toho vystoupit. I když, zdá se mi, že v poslední době je stále více lidí, pro které být „in“ a na špici závodu už není jediná priorita. Záleží na každém, jaké dílo udělá ze svého života.
Brněnský Dům umění připravuje tvoji retrospektivní výstavu, současně ti vychází obsáhlá monografie. Předpokládám, že tě to přirozeně těší, ale tuším, že je to složitější. Jak to vnímáš?
Těší mě, že si na mě vzpomnělo tolik fajn lidí, že se jim do toho vůbec chce. Ale mám také pocit, že už jsem to nějak přerostla. Byly doby, kdy jsem si přála výstavy. Přišlo mi to důležité. Ale postupem času mě už tak nebaví materiálno. Říkám si, proč vytvářet další? Možná to raději nechat odejít někam do světla…
Bohuslava Olešová (1951) je malířka a organizátorka výstav. Vystudovala výtvarnou propagaci na SPŠS v Ostravě. Od 80. let žije v Brně. Její práce jsou k vidění v galeriích i soukromých sbírkách u nás i v zahraničí. Počátkem srpna letošního roku bude v brněnském Domě umění zahájena její retrospektivní výstava a připravuje se obsáhlá monografie Žízeň života.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)
