Lingvistické toulky Jindřicha Vacka

V edici Paměť, kterou vydává nakladatelství Academia s podporou Galerie a aukční síně Kodl, vyšlo zatím 112 titulů a tato edice se soustavně rozrůstá. Podle Jiřího Padevěta, který stojí v čele nakladatelství, se edice úspěšně podílí na „konzervaci společenské paměti“, již považuje za jedno z hlavních poslání své činnosti. Knihy, které zde vycházejí, nabízejí „memoárově laděné texty“ nejen českých vědců, umělců a všeobecně známých osobností, ale i lidí, jejichž poutavé osobní osudy se odehrály na pozadí velkých dějin 20. století. V edici Paměť vycházejí vzpomínkové texty autobiografické, biografické, ale i literární, někdy se jedná o korespondenci. Nedávno se tato řada rozrostla o autobiografii polyglota, překladatele a někdejšího lektora cizích jazyků Jindřicha Vacka nazvanou Všechny moje toulky.

Plzeňský rodák Jindřich Vacek (* 1955) rozdělil své vzpomínky do pěti hlavních okruhů či etap: v prvních dvou memoárových celcích – Dětství a Gymnázium – detailně chronologicky vzpomíná na vyrůstání a dospívání v rodném městě, přičemž s puntičkářskou přesností kronikáře uvádí celou řadu jmen spolužáků a kantorů ze školy spolu s historkami, které jsou s nimi spojené. Se stejným zaujetím pro jména a epizodická setkání potom nabízí cenné shrnutí dějin Plzeňské židovské obce a popisuje setkávání jejích členů na konci šedesátých let. Kromě toho líčí svůj, v raném věku až nebývalý, zápal pro jazyky, mj. jazyky semitské, mezi nimi i hebrejštinu. Již na gymnáziu se také vypravuje na cestu do Lužice, kde s lingvistickým zaujetím sobě vlastním podrobně mapuje jazykovou situaci lužické srbštiny, kterou již v té době vládne. Na pozadí cestopisného vyprávění se tak čtenář dozvídá o historii oblasti a o vztahu Lužických Srbů k němčině a lužické srbštině. Při „toulce“ po Lužici i všech jeho toulkách následujících je patrné, že víc než co jiného autora na cestách fascinuje právě místní jazyk, specifická nářečí, gramatika, odchylky od naučeného úzu či jazyková specifika navštěvované oblasti. Tento nečekaně silný lingvistický zájem dobře ilustruje krátká anekdota, kterou autor líčí: „Seděl jsem s Norbertem u stolu a opodál sedící německy mluvící děvčata, která jsem znal z domu Nřežanových, mi po něm vzkázala, abych s nimi tancoval, že mi zaplatí pivo. To byl takový zvláštní zvyk v Německu, že dívky chlapcům, kteří s nimi tancovali, platily pití. Po Norbertovi jsem jim poslal odpověď, že pivo mi platit nemusí, ale ať se mnou mluví lužickosrbsky. Když si vyslechly můj požadavek, nežli by mluvily srbsky, raději tancování oželely.“ (str. 121–122) Gymnazista Vacek dává přednost studiu a procvičování lužické srbštiny před zábavou: nežli by mluvil s děvčaty německy, raději oželí tanec.

V následujícím vzpomínkovém celku nazvaném Fakulta potom Vacek stručně líčí studia rumunštiny a francouzštiny doprovázené opět nadšením pro další a další jazyky, mezi nimi katalánštinu, baskičtinu či okcitánštinu. Cest do zahraničí a pobytů na letních jazykových školách využívá k seznámení se zahraničními kolegy a později přáteli a v neposlední řadě k nákupu tolik žádaných, a přitom v tehdejším Československu nedostatkových knih. V další kapitole nazvané Rumunsko již Vacek vzpomíná na své místo lektora jazyků na univerzitě v Bukurešti za Ceaușeskova a později Ilieskova režimu. Vzpomínky jsou vhodně doplněny o autorovy články publikované v týdeníku Respekt v roce 1990, které slouží k dokreslení tehdejších událostí. Kromě popisů (ne)fungování státu, společenských struktur a složek státní tajné policie Securitate se autor i během svého působení v Rumunsku opět projevuje jako neúnavný nadšený student dalších nových jazyků, tentokrát mj. bengálštiny či albánštiny, ale i jiných disciplín, například hry na kytaru. Čtenáři tedy předkládá obraz věčného studenta a v tomto životním období již zároveň angažovaného pedagoga sepisujícího učebnice češtiny a lužické srbštiny.

Ukázky z autorových četných publikací, knižních, časopiseckých, ale i didaktických, jsou k dispozici, jak uvádí v poznámkách pod čarou, na jeho osobních webových stránkách. Škoda jen, že hypertextové odkazy neplní ve vytištěné formě svůj účel, nelze je jediným kliknutím otevřít, a stejně jako u (pravda méně častých) odkazů na Youtube by nejspíš bylo vhodnější zvolit jinou citační formu. Nutno však podotknout, že kniha je, jak je v edici Paměť zvykem, pečlivě edičně připravena, ať už se jedná o zmiňované poznámky pod čarou, obrazový doprovod nebo jmenný rejstřík. Tam figurují skutečně všechna zmiňovaná jména, a vedle Tomáše Garrigua Masaryka je zde poněkud komicky jmenovitě odkázáno dokonce i na uklízečku bukurešťské univerzity, jakousi paní Martinescu. Vackova překladatelská tvorba, jejíž přehled nalezneme především v závěru knihy nazvaném příznačně Překladatel, je opět bohatá, a jak sám uvádí, jde o kapitolu dosud zdaleka ne uzavřenou. Za veškeré tituly je možné zmínit Vackův samostatný překladatelský a nakladatelský počin, kdy ve dvou dílech vydal Majsebuch, zásadní knihu literatury psané v jidiš, za niž dostal i prestižní překladatelskou cenu Josefa Jungmanna. Jidiš patří k dalším jazykům, jimž se Vacek věnoval, a byl jedním z prvních překladatelů jidiš literatury u nás.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, edice Paměť dává prostor memoárové literatuře nejen českých osobností – mezi překladové tituly patří například autobiografické spisy Thomase Manna O sobě, deníkové záznamy Paula Valéryho Sešity (výběr z textů) nebo čtenářsky úspěšné paměti někdejšího člena osvětimského sonderkommanda a vězně-patologa Miklóse Nyiszliho, přeložené z maďarštiny: Byl jsem Mengeleho asistentem.

K plodné edici a její snaze uchovat záznamy o „pohnuté době 20. století“ potom nedílně patří i korespondence. Za všechny můžeme zmínit dopisy spisovatelky, autorky literatury pro děti Ilse Weberové spolu s jejími básněmi psanými v terezínském ghettu, kde pracovala jako pečovatelka, než spolu se svými svěřenci nastoupila do transportu do Osvětimi. Básně byly v Terezíně uschovány pohřbené v zemi, na konci války je našel a zachoval přeživší manžel básnířky Willi Weber. Kniha nazvaná Kdy skončí naše utrpení je, stejně jako řada dalších knih z ediční řady, doplněna o rozsáhlý doslov. Jeho autorka Ulrike Migdalová zasazuje ve své studii publikovaných textů pohnutý osud Ilse Weberové do dobového kontextu a rodinné historie. Taková pečlivá redakční příprava, včetně právě doslovů a také poznámkového aparátu, rejstříků, poznámek a vysvětlivek, přispívá ke kvalitní úrovni edice, která v konečném důsledku společenskou paměť nejen „konzervuje“, ale pomáhá ji pěstovat, udržovat a rozvíjet. Jejím prostřednictvím se čtenáři nabízí vhled do osobních vzpomínek a zážitků lidí, kteří byli účastníky historických událostí a v nemálo případech je mohli i ovlivnit.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)