Malý princ v břiše velryby
Jak Antoina de Saint-Exupéryho spolkl Maxim Gorkij

„Letadlo, nástroj vzdušné plavby, spojuje člověka se všemi odvěkými otázkami bytí.“ Antoine de Saint-Exupéry: Země lidí

V květnu 1935 se francouzskému spisovateli Antoinu de Saint-Exupérymu, již tehdy věhlasnému, ale zdaleka ne tak jako dnes, dostalo nevšedního zážitku. Mohl se jako pasažér proletět v největším letadle světa, což mu jako pilotovi, veteránu nebezpečných poštovních tras nad Afrikou či Jižní Amerikou, jistě konvenovalo. Těžko ale říci, jak se vnitřně vyrovnával se skutečností, že se onen vzdušný Goliáš, Tupolev ANT-20 „Maxim Gorkij“, jmenoval po jeho spisovatelském kolegovi.¹ Let dopadl dobře, ale druhého dne, 18. května, přišla katastrofa. Při letu nad Moskvou do osmimotorového „Maxima Gorkého“ s rozpětím křídel třiašedesát metrů a délkou trupu přes třicet metrů narazila doprovodná stíhačka a gigant se zřítil k zemi. Toto neštěstí si vyžádalo životy pěti desítek lidí včetně několika dětí a zasáhlo sovětský režim na zvlášť citlivém místě, neboť okřídlený Maxim Gorkij byl pýchou i nástrojem sovětské propagandy. Nejen svými rekordními rozměry, ale i prakticky, poněvadž byl vědomě konstruován jako agitační letadlo, jako agitoplán, vybavený mimo jiné obřím reproduktorem vyvolávajícím efekt „hlasu z nebe“ a schopným šířit propagandistická hesla i jiné podobné projevy nad plochou o rozloze přes deset čtverečních kilometrů. A propaganda, dnešními slovy marketing, zavinila i jeho smrt, jelikož doprovodná stíhačka měla svým kroužením kolem moderního kovového ptakoještěra dodat na atraktivitě filmovým záběrům, pořizovaným z třetího letadla.

Saint-Exupéry se tragické události věnoval v listu Paris-Soir, který ho do sovětské metropole vyslal. A publikoval v něm sérii článků, které odrážejí jeho rozporuplný vztah k sovětskému režimu.

Měl toho roku každopádně štěstí. Anebo alespoň štěstí v neštěstí. V prosinci 1935 se totiž spolu s Andrém Prévotem vydali v nevelkém jednomotorovém letadle typu Caudron Simoun na dálkový let z Paříže do Saigonu (plánovaný s několika mezipřistáními). Ovšem již nad libyjskou pouští za nočního letu s nulovou viditelností a ve složitých atmosférických podmínkách jejich stroj narazil na pouštní terén a nezáměrně tvrdě přistál. Posádka zázrakem přežila, avšak hrozila jí smrt žízní. Název letadla vycenil zuby jako nomen omen – simoun totiž znamená horký pouštní vítr, přičemž v arabštině se tento meteorologický jev doslova nazývá „jedovatý vítr“. Po několikadenní strastiplné cestě však dvojice trosečníků objevila, nejspíše pár hodin před smrtí, známky karavanní stezky a posléze potkala jednu skutečnou karavanu, jež se po ní zrovna ubírala. Pětatřicetiletý Saint-Exupéry tak mohl dál létat i psát a zážitky z pouště, z halucinačních stavů, přeludů a vidin na pokraji smrti se pak promítly i do jeho nejznámějšího díla, které ho učinilo opravdu slavným, do (původně dětské) knížky Malý princ z roku 1943. Je o setkání pilota ztroskotavšího na Sahaře s Malým princem, bytostí z jiné planety. Setkání ještě nenarozeného Malého prince, byť inspirační stopy lze u Saint-Exupéryho nalézt dávno před rokem 1935, s obrovitým Maximem Gorkým, který ho v májové Moskvě přátelsky objal pažemi dlouhými třiašedesát metrů, si proto určitě zaslouží více pozornosti.

Agiteskadrila Maxima Gorkého

„Všichni jsme mladí divoši a dosud žasneme nad novými hračkami. Ani naše lety nemají jiný smysl. Který stroj se dostane výš, který poletí rychleji: Zapomínáme, proč jsme vůbec vzlétli. Let je zatím důležitější než jeho úkol. A vždy tomu tak bylo. Pro dobyvatele zakládajícího říši je smyslem života dobývání. Voják pohrdá osadníkem. Ale není cílem jeho výbojů právě to, aby se tam osadník usídlil? […] V období dobývání jsme měli morálku vojáků. Ale teď musíme osídlovat. Musíme oživit ten nový dům, který nemá dosud tvář. Pravdou pro jednoho bylo stavět, pro druhého je pravdou bydlet,“² píše Saint-Exupéry v knize Země lidí, esejisticky pojatém vyprávění o člověku v krajních polohách jeho existence, na hranici života a smrti, v němž zachytil své prožitky z létání i osudy řady svých přátel.

Kniha vyšla v roce 1939, tedy na konci dekády, která je spolu s dvacátými léty označovaná za zlatou éru letectví. Jeho prudký rozvoj se tehdy odrážel i v rekordních letech. Postavy jako Charles Lindbergh či Amelia Earhartová, která tragicky zahynula při pokusu o oblet zeměkoule roku 1937, dodnes přitahují pozornost a tvoří i námět řady uměleckých děl. Ovšem tenkrát především rostla praktická využitelnost letadel, v civilní dopravě i ve vojenství.

Saint-Euxupérym výše nastíněný přechod mezi dobýváním a osídlováním se plně projevoval i v rozvoji sovětského letectví, byť zároveň vykazovalo velmi specifické rysy. Plnilo nejen praktickou, ale i významnou ideologicko-propagandistickou roli. Dobytí nebe sovětskou technikou mělo symbolizovat jednak přednosti nového zřízení nad západním kapitalismem, úspěch politiky masivní industrializace, ale dokonce rovněž triumf pokrokového ateistického režimu nad náboženstvím, nad (údajnými) religiózními pověrami. A rovněž triumfální podmanění přírody člověkem.

Letadla hrála významnou roli při oslavách velkých svátků – jejich přelety, někdy i ve formacích vytvářejících na obloze jména Lenin, Stalin či SSSR, tvořily promyšlenou součást scénáře masových kultických obřadů. Ale hojně zaplňovala i zvláštní letový prostor v hromadných sdělovacích prostředcích, na propagandistických plakátech i v umění.

Stalin se prý létání bál, ovšem piloty komunistická propaganda vykreslovala jako „Stalinovy sokoly“ a sovětský vůdce dbal na vytváření jejich kultu, který v prvé řadě sloužil kultu jeho vlastní osobnosti. Piloti jako Valerij Čkalov, Georgij Bajdukov či Michail Gromov, zpravidla aktéři různých dobrodružných rekordních letů, zaujímali pozici celebrit, status podobný pozdějším prvním kosmonautům. Propaganda je dokonce líčila jako vzory lidského jedince budoucnosti, jako první exempláře příštího nového člověka komunismu.³ A oni sami se na kultu podíleli nejen svými lety, ale někdy též pub­licistickou, ba literární produkcí. Georgij Bajdukov tak například v roce 1938 vydal pseudohagiografickou publikaci Setkání se soudruhem Stalinem.

Určitě se však nedá popřít, že šlo o skvělé piloty. O čemž výmluvně vypovídají dva – transkontinentální a transpolární – dálkové lety z roku 1937 na jednomotorovém letounu Tupolev ­ANT-25, speciálně upraveném pro překonávání velkých vzdáleností. V červnu se tříčlenná posádka ve složení Čkalov, Bajdukov a Beljakov vydala na cestu bez mezipřistání z Moskvy přes severní pól do Spojených států amerických, zakončenou ve městě Vancouver ve státě Washington (nikoliv ve stejnojmenném a známějším kanadském městě). V červenci pak posádka Gromov, Jumašev a Danilin dolétla stejnou trasou ještě dále, až do přes 10 tisíc kilometrů vzdáleného San Jacinta v Kalifornii, čímž překonala i dosavadní světový rekord v délce letu bez mezipřistání. Čkalovovým strojem se Sovětský svaz poté pyšnil i ve své expozici na Světové výstavě 1939 v New Yorku, konkrétně před vchodem do svého „Arktického pavilonu“.⁴

Letadla však zároveň sloužila i jako zcela praktický nástroj agitace. Novináře, ba spíše protřelého propagandistu Michaila Kolcova napadlo uctít čtyřicáté výročí zahájení literární činnosti Maxima Gorkého založením agitační letky nesoucí jeho jméno. Sám Gorkij letadlo nepilotoval a letectví určitě nepatřilo mezi hlavní náměty jeho tvorby, nicméně spojení asi nejvýznamnějšího sovětského spisovatele s letadly a agitací je v kontextu doby i propagandistického záměru sovětského totalitního režimu výmluvné.

Maxim Gorkij, jeden z průkopníků socialis­tic­kého realismu, navíc uměl na rozdíl od mnoha dalších představitelů uvedeného směru psát, a byť s bolševiky sympatizoval, dovedl vůči nim zaujmout i kritický postoj. V roce 1921 dokonce kvůli odporu k represivním metodám nového režimu odjel do emigrace, posléze se však vrátil a stal se věrným (a trapným) Stalinovým sluhou. Neváhal oslavovat pracovní tábory či přinejmenším zakrývat jejich pravý účel. O tom na Soloveckých ostrovech například napsal i následující řádky: „Dochází zde k procesu základní přeměny v psychice lidí anarchizovaných vlastní minulostí; sociálně nebezpeční se mění v sociálně užitečné, profesionální ‚rušitelé práva‘ – v kvalifikované dělníky a uvědomělé ­revolucionáře.“⁵

Za objetí se Stalinem si vysloužil kupříkladu pěknou secesní vilu v Moskvě, přejmenování svého rodného města Nižnij Novgorod na Gorkij a velkého moskevského parku na Gorkého park i to, že po něm nesla jméno agitační letka, a dokonce i největší letadlo světa. Vše už za jeho života. Avšak, jak praví stará lidová moudrost, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Touto poznámkou však přece jen trochu předbíháme.

Gorkého letka vznikla roku 1933 a sestávala z velmi pestrého strojového parku, který zahrnoval letadla malá, ale i přímo gigantická. Zejména menší letouny měly navštěvovat odlehlé oblasti, kam se nedalo dostat jinak než pešky či na koni, anebo právě vzduchem. Agitace spočívala i v pořádání vyhlídkových letů pro obyvatele zapadlých regionů s následnou otázkou ve stylu: „A viděli jste tam nahoře toho vašeho Boha?“

Každý exemplář letky zpravidla získal pojmenování po nějaké sovětské tiskovině. Tupolev ANT-9, jeden z menších výtvorů Tupolevovy konstrukční kanceláře, tak například nesl jméno po satirickém časopisu Krokodýl, čemuž odpovídala též zvláštní úprava – letadlo dostalo speciální dřevěný „čumák“ ve tvaru krokodýlí tlamy i s namalovanými zuby a na hřbet trupu imitaci krokodýlích rohovitých výstupků. Kryty kol byly vymalované jako tlapy. Agitační aeroplán tak skutečně připomínal létajícího krokodýla, ovšem přátelsky se usmívajícího.

Číslem jedna co do velikosti v Gorkého agitační letce byl zprvu pětimotorový Tupolev ANT-14 „Pravda“. Původně měl sloužit jako dopravní letadlo, avšak Aeroflot tenkrát neměl pro tak mohutný stroj uplatnění. Nepotřeboval přepravovat desítky cestujících najednou a většina sovětských letišť ani technicky nedokázala tak velký letoun přijmout. Poslali ho tedy agitovat a nazvali ho po rádoby pravdivém ústředním sovětském deníku.

Kolcov však svůj nápad ještě korunoval ideou, že agitační hejno povede největší letadlo světa. Peníze na jeho stavbu měla přinést celostátní sbírka, v níž se záhy vybralo několik milionů rublů. A byť si nelze činit iluze o spontánnosti podobných akcí v totalitních režimech, zde jistá míra spontaneity patrně roli hrála. Letectví se těšilo značné popularitě a vize vzniku největšího aeroplánu světa mohla snadno nadchnout i ty, kteří měli k realitě života v socialismu mnoho výhrad.

Peníze se podařilo shromáždit skoro bleskově a taktéž výroba stroje postupovala kupředu mílovými kroky. První let vzdušný obr vykonal po několika měsících od zahájení stavby, na jaře 1934. Nezrodilo ho však pouhé budovatelské nadšení. Nevznikl by bez rozsáhlé a překotně budované průmyslové základny, mnoha schopných konstruktérů i zástupů šikovných ­dělníků.

Andreje Tupoleva lze nesporně označit za jednoho z největších leteckých konstruktérů dvacátého století. Jeho konstrukční kancelář, kde působila řada dalších vynikajících leteckých technických tvůrců, přivedla na svět ohromné množství letounů různých typů a účelů.⁶ Tupolev od počátku rozvíjel koncepci celokovových letadel, zprvu, až do třicátých let, potahovaných vlnitým plechem po vzoru německého kolegy Huga Junkerse.

Rodokmen ANT-20 (zkratka ANT znamená Andrej Nikolajevič Tupolev) počíná, pokud jde o jeho přímé předchůdce, již ve dvacátých letech. Určitě už dvoumotorovým typem ANT-4, vojenským označením TB-1, přičemž zkratka TB znamená těžký bombardér.

Tupolev na něj posléze navázal větším čtyřmotorovým ANT-6 (TB-3), který ve třicátých letech strašil Evropu, neboť sovětské letectvo disponovalo několika stovkami kusů. V předvečer druhé světové války již ovšem zastaral. I tak ale dokázal zaznamenat významné vítězství v dobývání Arktidy, neboť právě na stroji tohoto typu v arktické úpravě se sovětským pilotům podařilo roku 1937 jako prvním na světě přistát na severním pólu, přesněji v jeho těsné blízkosti. Tupolev dále pokračoval v zásadě geometrickým natahováním původní koncepce. Mohutný šestimotorový bombardér ANT-16 již ale projevoval značnou těžkopádnost. Jako základ pro agitační ANT-20 však posloužil znamenitě.

V říši volného času a snů?

Antoine de Saint-Exupéry se „Maximem Gorkým“ exkluzivně proletěl den před jeho osudnou nehodou. „Byl jsem prvním cizincem, jemuž se dostalo této pocty. A také posledním,“ napsal v článku pro Paris-Soir, v podstatě nekrologu tragicky skončivšího obra, který vyšel 20. května 1935.⁷ Do Sovětského svazu odcestoval koncem dubna 1935 jako zvláštní dopisovatel zmíněného listu. Na něj trošku nezvykle vlakem, přičemž jeho cesta souvisela s francouzsko-sovětskou smlouvou o vzájemné pomoci, uzavřenou 2. května 1935. Francouzští čtenáři chtěli lépe poznat nového spojence.

Na prvomájovou manifestaci Saint-Exupéry neobdržel propustku a musel celou událost sledovat z vedlejších ulic či hledět na oblohu zaplněnou předváděnými letouny. Dojem, který si odnesl, byl pro jeho sovětské zážitky typický: upoutávalo ho budovatelské nadšení i jeho výsledky, leč jeho pozornosti neunikla ani častá strojenost, ba ocelová strojovost pečlivě kontrolovaného života ve Stalinově říši. Ovšem příležitost proletět se v největším letadle světa pro něj jako pro pilota pochopitelně znamenala velké lákadlo. Dlouho čekal na potřebné povolení: „Přišlo odpoledne, když už jsem přestal doufat. Usadil jsem se v salonku v přední části trupu, kde jsem zůstal během startu. Stroj se mohutně otřásl a pak jsem pocítil, jak monument o váze 42 tun rychle zaujímá své místo ve vzduchu. Lehkost vzletu mne překvapila.“⁸ Saint-Exupéry dále pokračuje v barvitém líčení zážitku z letu, přičemž sovětský gigant na něj udělal velkolepý dojem:

„Když jsme opustili letiště a zamířili směrem k Moskvě, šel jsem se projít. Věřte, byla to skutečná procházka, poněvadž jsem za letu navštívil jedenáct hlavních oddílů, propojených telefonní sítí i potrubní poštou sloužící k přenosu písemných příkazů. Dojem z gigantických rozměrů letounu ještě umocňovala skutečnost, že kabiny byly rozmístěny nejen v samotném trupu, ale i v masivních křídlech. Vydal jsem se tedy do ústřední chodby levého křídla a postupně otevíral dveře v jejích stěnách. Připojil se ke mně inženýr a ukázal mi palubní elektrárnu. Kromě rádiového vysílače, obrovského reproduktoru a zařízení sloužícího ke startu napájela osmdesát svítidel o celkovém příkonu 12 000 wattů.

Po čtvrthodinové obhlídce mě přepadl pocit, že jsem se ocitl hluboko v útrobách nějakého torpédového člunu. Denní světlo zmizelo, zaplavily mne trvalé a silné vibrace motorů. Míjel jsem telefonisty, viděl lůžka v kabinách, potkával mechaniky v modrých uniformách. Mé překvapení dosáhlo vrcholu, když jsem v jedné z kanceláří objevil mladou písařku.

Vrátil jsem se ke světlu. Pod letadlem se pomalu otáčela Moskva. Kapitán, usazený v rohu velitelského salónku, uděloval pilotům nějaké rozkazy. Zprávy od radisty dostával potrubní poštou, což ve mně vyvolávalo dojem složité sociální organizace, organizovaného života, který jsem sám za letu nikdy nezažil.

Zabořil jsem se do sedadla a zavřel víčka. Přes opěradlo jsem přijímal masáž od osmi vibrujících motorů. Cítil jsem, jak mnou od hlavy až k patě proudí ohni­vý život. Znovu jsem si vybavil palubní elektrárnu, z níž se linulo světlo, i žhnoucí strojovny, připomínající kotelny. Opět jsem otevřel oči.

Velké okno v salónku pro cestující vrhalo modré světlo. Pozoroval jsem vzdálenou zemi jako z balkonu luxusního hotelu. Jednota obvyklého letadla, kde kokpit, přístroje a kabina pro cestující tvoří jeden celek, byla zde již narušena. Opustili jsme doménu technických aparátů a vpluli do říše volného času a snů.“⁹

Není divu, že letoun „Maxim Gorkij“ tehdy hrál jednu z hlavních rolí v sovětské propagandě, která ho líčila jako důkaz předností nového, pokrokového zřízení. Objevoval se v novinách, letácích, propagandistických plakátech, filmových týdenících, na poštovních známkách. I v časopisech pro děti – například v listopadu 1934 otiskl dětský časopis Murzilka delší ilustrovanou báseň M. Něsvetova „Vzdušný velikán“ o zcela nebývalém, gigantickém, nejsilnějším, nejkrásnějším, zázračném a mluvícím letadle.¹⁰ Báseň evokuje i svéráznou přetahovanou obrovitého stroje se stádem pěti tisíců koní, s nimiž si samozřejmě hravě poradí. Výkon jeho osmi motorů totiž v součtu přesahoval sedm tisíc koňských sil. Pro děti, zpravidla stále odchované ve venkovském prostředí, šlo ovšem o velmi názornou demonstraci síly moderní techniky, která splývala s novým režimem a jeho politikou. Přesně ve smyslu Leninova výroku, že komunismus rovná se sovětská moc (čti bolševická diktatura) plus elektrifikace celé země (neboli v obecnějším smyslu ekonomicko-technologický rozvoj).

V roce 1934 zvěčnil Tupolev ANT-20 na svém asi nejznámějším plátně avantgardní malíř Vasilij Kupcov, žák významného představitele ruské avantgardy Pavla Filonova. Jeho obraz zachycuje obří letoun v jásavě barevném rozletu nad historickým centrem Leningradu při oslavě nějakého svátku, doprovázený několika menšími letadly a vzducholodí. Kupcova letectví fascinovalo, jako pasažér podnikl několik letů a svá díla často koncipoval tak, že zachycují realitu z ptačí perspektivy. I ta, kde letadla přímo nejsou, například obraz První máj z roku 1929. Z jeho tvorby nutno v této souvislosti zmínit i obraz Vzducholoď. Vzdušná flotila ve službě budování socialismu, který vznikal v letech 1932–1933. Kupcov představoval typ idealistického nadšence, vášnivě ztotožněného s ideály komunismu, jenž však posléze na svém hrdle pocítil stisk jeho ostrých zubů. V říjnu 1935 se oběsil – poté, co u něj proběhla domovní prohlídka a on se v houstnoucí atmosféře vlny čistek bál zatčení. Po Kupcovově smrti bylo asi 150 jeho děl převezeno do jeho rodného Pskova. Během války město obsadila německá armáda a muzeum, které uchovávalo Kupcovovy obrazy, podlehlo zkáze. Až na pár výjimek (včetně tří zde zmíněných) tak skoro veškerá jeho tvorba nadobro zmizela ze světa. Podle nekrologu prý Kupcov před smrtí pracoval na dvou obrazech: Útok bohů (Ciolkovského vzducholoď na obloze) a Bolševici útočí na nebe.¹¹ Jeho obraz ANT-20 „Maxim Gorkij“ se nyní nachází ve sbírkách Státního ruského muzea v Petrohradu.

Letoun sám však měl být nejen objektem propagandy, ale přímo jejím nástrojem, „létajícím agitačním kombinátem“.¹² Kromě výše zmíněného mohutného reproduktoru (proto je v Murzilce obří letadlo též „mluvící“) k jeho vybavení patřily i fotolaboratoř a tiskárna schopná rozmnožit noviny či letáky, které se pak měly distribuovat na cílovém letišti nebo rovnou rozhazovat ze vzduchu. Konstruktéři dokonce plánovali umístit na spodní stranu mohutných křídel jakýsi „prototyp twitteru“¹³ neboli zařízení vytvářející ze světelných liter hesla. Výrazná role měla připadnout promítací technice. Filmová představení mohla probíhat i venku na letišti pro početnější publikum, a plánovalo se dokonce promítání filmů či alespoň agitačních hesel nebo obrazů na mraky, popřípadě na speciální kouřovou clonu vypuštěnou z letadla. Tuto vizi však tvůrci agitoplánu shledali za (dočasně) technicky neproveditelnou a myšlenka vzdušného twitteru též nevedla k uspokojivým výsledkům, přestože zvláště v případě světelných hesel na spodní straně křídel by inženýři zařízení pravděpodobně doladili. Kvůli pohonu agitačních technologií nesl obří stroj na palubě vlastní malou elektrárnu (generátor), která upoutala Saint-Exupéryho při obhlídce vnitřností gigantického letounu. Interiér byl bohatě vybaven, cestující či propagandistický personál měli k dispozici i křesla, stolky se stolními lampami, kajuty na spaní, knihovnu, bufet se studenou i teplou stravou, umyvadla a toalety.

Celokovový stroj pohánělo celkem osm motorů, šest v křídlech plus dva další na speciálním pylonu nad trupem. V případné dopravní verzi mohl nést až – tehdy zcela fantastických – 72 cestujících.

Blesková katastrofa

„A druhého dne už Maxim Gorkij neexis­toval. Jeho ztráta vyvolala celonárodní smutek. Kromě smrti pilota Žurova a deseti členů posádky, nejlepších z nejlepších, a také pětatřiceti cestujících, zaměstnanců továrny CAGI [Ústředního aerohydrodynamického institutu], kteří tento let dostali jako odměnu za svou práci, ztrácí Sovětský svaz nejlepší důkaz vitality svého průmyslu,“

uvádí Saint-Exupéry v citovaném článku-nekrologu.¹⁴ Katastrofa nastala jen několik dní po otevření metra a skutečně okamžitě změnila atmosféru v Moskvě ze slavnostní na smuteční.

Saint-Exupéryho ženě Consuele, která zůstala v Paříži, připravila katastrofa sovětského velkole­tadla malý osobní horor:

„Jednou večer při západu slunce, když jsem byla na skleničce pernodu s kamarády z ateliéru,“ píše ve svých vzpomínkách, „jsem zaslechla křičet prodejce novin: ‚Strašné neštěstí. Zřícení ruského obřího letadla Maxim Gorkij! Všichni cestující na palubě jsou mrtví!‘ Saint-Ex měl letět Maximem Gorkým. […] Nevnímala jsem nic než titulky v novinách, které prodavači vykřikovali různým tónem ve směsi s dalšími nepříjemnými zprávami, aby upoutali zákazníky. Můj muž skutečně den předtím letěl obřím letadlem. Opět zasáhl osud, protože původně měl letět v den nehody. V té době si Rusové dobře hlídali všechna svá letiště. Už tehdy se připravovali na hroznou válku s Němci. Ale v Toniovi viděli milovníka letectví a ředitel letiště nedokázal čekat do dalšího dne, aby mu ukázal obrovskou hračku, kterou vynalezli. Díky němu letěl s posádkou Maxima Gorkého sám den před katastrofou. Seděla jsem s novinami na klíně. Článek mi četl jeden z kamarádů. Pomalu jsem podle výrazu jeho tváře začínala tušit, že můj manžel nebyl v okamžiku neštěstí na palubě letadla.“¹⁵

Ve výpovědích obou manželů je malý rozpor. Saint-Exupéry v článku pro Paris-Soir nervózně čeká na potřebné povolení, dle jeho ženy se sovětští činitelé nemohli dočkat, až se mu pochlubí se svým gigantem, a proto letěl o den dříve. Původně ho asi opravdu chtěli zařadit až do letu za odměnu pro zaměstnance podniku, kde mohutný letoun vznikl. Ale změnou mu zachránili život. Už se asi nikdy nezjistí, jak to vlastně bylo.

Ovšem havárie sovětského gigantického agito­plánu pochopitelně šokovala i Saint-Exupéryho, a zdaleka nejen proto, že osobně těsně unikl smrti. Především jako člověka, který sám létá a letadla a létání miluje. Tíživý prožitek ho patrně motivoval též k napsání jeho jediného textu pro sovětská média. Dvacátého května 1935 vyšel na třetí, „smuteční“ straně deníku Izvestija, hned pod hlavním článkem Nikolaje Bucharina, Saint-Exupéryho sloupek nazvaný „O hnací síle“. Rusky neuměl, čili nesporně šlo o překlad:

„Letěl jsem v letadle ‚Maxim Gorkij‘ nedlouho před jeho tragickým koncem. Jeho chodby, salón, kabiny, mohutný hluk osmi motorů, palubní telefonní síť – to vše se tolik lišilo od toho, na co jsem byl v letadlech zvyklý.“

Ale ještě více než technická vyspělost stroje Saint-Exupéryho zaujala jeho mladá posádka a

„její elán, který byl všem jejím členům společný. Obdivoval jsem vážnost i vnitřní radost, s nimiž pracovali. Emoce, které je poháněly, se mi jevily jako mohutnější hnací síla než výkon osmi velkolepých motorů obřího letounu. Hluboce zasažen sdílím smutek, do něhož se Moskva pohroužila. I já jsem ztratil přátele, sotva jsem je poznal, ale zdáli se mi být nekonečně blízcí. Tito mladí a silní lidé se bohužel už nikdy nebudou smát větru do tváře…“¹⁶

Bělomořský kanál pohledem z vesmíru

Se salvadorskou spisovatelkou Consuelou Suncín de Sandovalovou se Saint-Exupéry seznámil v roce 1931 v Buenos Aires. O rok mladší, byť již jednou ovdovělá a jednou rozvedená umělkyně mu učarovala. Vzali se ještě téhož roku, ovšem jejich vztah byl bouřlivý, plný zvratů i mimomanželských afér. V Consuelině pozůstalosti se posléze nalezly poznámky či rozpracovaný, avšak nedokončený rukopis vzpomínek. Po úpravách vyšel tiskem roku 2000, v českém překladu o dva roky později pod titulem Paměti růže. Ano, Consuela je Růží z Malého prince. Nebo si to alespoň myslela. Literární kritici i badatelé každopádně její nárok potvrzují.

Jen co v květnu 1935 Consuela vydýchala šok z dramatického znovuzrození svého chotě, hned druhého dne na jejich soužití skutečně dolehla jiná katastrofa: exekuce jejich pařížského bytu. Saint-Exupéry se sice již tehdy těšil věhlasu jako spisovatel, zejména díky románu Noční let z roku 1931, který se dočkal též zfilmování v Hollywoodu s Clarkem Gablem v jedné z hlavních rolí. A proslulý francouzský producent parfémů Guerlain v roce 1933 uvedl na trh stejnojmennou vůni, věnovanou Saint-Exupérymu a jeho odvážným kolegům z letecké pošty. Avšak místo pilota u Air France prý nemohl získat, údajně kvůli závisti jeho méně slavných kolegů.¹⁷ Bohémský styl života páru se samozřejmě neobešel bez nákladů.

Emigrovat do Sovětského svazu (a dostat tam třeba státní byt) by Saint-Exupéryho rozhodně ani nenapadlo. Pobyt v zemi sovětů v něm vyvolal rozporuplné pocity:

„Je to zvláštní druh moci. Jednoho krásného dne Stalin vydal nařízení, že slušný člověk by měl dbát o svůj zevnějšek a že pokud je někdo neoholený, jde o znak lajdáctví. Druhého dne mistři v továrnách, vedoucí oddělení v obchodech, profesoři ve vědeckých ústavech nedovolili pracovat nikomu, kdo neměl holou bradu. […] V ulicích Moskvy jsem neviděl jediného neoholeného policistu, vojáka, prodavače nápojů nebo prostě kolemjdoucího. […] A lze si docela dobře představit, jak Stalinův hlas z nitra Kremlu jednou oznámí, že proletář, který si váží sám sebe, by měl nosit večerní oblek. Rusko bude toho dne večeřet ve smokinzích.“¹⁸

V jiném z článků pro Paris-Soir vylíčil návštěvu u staré francouzské guvernantky, která v Rusku zapustila kořeny ještě v carských dobách. Po revoluci unikla zastřelení jen díky tomu, že jejího potenciál­ního vraha, bolševického komisaře, napadlo, že by mohla jeho děti učit svou mateřštinu. Žila v bídných poměrech v komunálním bytě a Antoine byl prvním živým Francouzem, s nímž mohla po třiceti letech promluvit.

Saint-Exupérymu tudíž nezbylo než se poohlédnout po nějakém v zásadě domácím zdroji obživy. A spatřil cenu ve výši 1,2 milionu franků vypsanou francouzským aeroklubem pro toho, kdo zdolá vzdálenost z Paříže do Saigonu v tehdejší koloniální Francouzské Indočíně, tedy uletí přes 22 tisíc kilometrů za méně než 90 hodin. Následovalo tvrdé přistání v lybijské poušti…

Saint-Exupéry očekával od rozvoje letectví přímo epochální zvrat:

„Každý pokrok nás popohnal o kousek kupředu, o kousek dál od zvyků, které jsme si sotva osvojili; jsme skutečnými emigranty, kteří si ještě nezaložili novou vlast. […] Letadlo je sice stroj, ale jaký je to nástroj zkoumání! Teprve pomocí tohoto nástroje jsme odhalili skutečnou tvář země. … Teď tedy posuzujeme člověka podle kosmického měřítka, pozorujíce jej okýnky letadla jako pod nějakými vědeckými přístroji. Teď znovu čteme naši historii.“¹⁹

Na svět tedy pohlížel z vysoka. Někdy ale až příliš z vysoka. Jako v článku nazvaném „Zločin a trest“, pojatém jako rozhovor s anonymním sovětským soudcem. Saint-Exupéry na dané téma patrně hovořil s několika představiteli sovětské justice, a článek je tedy shrnutím jeho dojmů. Zaujalo ho, že sovětský soudní systém uděluje mnoho trestů smrti, tresty odnětí svobody jsou ale poměrně krátké, maximálně desetileté. Což mu soudce vysvětlil tak, že hlavní účel sovětského soudního systému tvoří náprava. A na tu deset let stačí, často i méně. Vždyť pokud se ani po této době nezdaří, nemá vlastně smysl nic jiného než absolutní trest. Saint-Exupéry sice ve zmíněném článku poukazuje na tvrdé podmínky výkonu trestu, neúctu vůči jedinci, zotročení jedince kolektivem, leč jeho text obsahuje například i tyto, z dnešní perspektivy zcela obludné věty oceňující údajný převýchovný záměr sovětského vězeňství:

„Čelíme zde zázraku. Tito zloději, pasáci a vrazi jsou vytaženi z obyčejného trestaneckého zařízení […] a pod ochranou několika pušek posláni kopat kanál od Bílého moře k Baltu. Znovu je čeká dobrodružství, a jaké!“

Saint-Exupéry má na mysli stavbu Bělomořského kanálu (Bělomořsko-baltského kanálu), při které zahynuly desítky, ba stovky tisíc vězňů, včetně politických. Není jisté, zda o vysokém počtu obětí věděl, patrně ne. Nicméně v článku dále konstatuje, že v Sovětském svazu prý „vyžadují, aby lidé nejen dodržovali zákony společnosti“, ale aby „podle nich žili. Požadují, aby se lidé spojili v jeden společenský organismus nejen navenek, ale celým svým srdcem.“²⁰

Saint-Exupéry nebyl ideolog a nehledal spásu v politických systémech. Ten sovětský ho určitě nenadchl, na rozdíl od řady jeho západních kolegů. Moderní civilizace ho odpuzovala svým sklonem k produkci konzumentů, které ani nenapadne, že by mohli svůj život pojmout jako heroický úkol či úděl, byť je k tomu sama podstata světa či vesmíru vybízí. Od aviatiky si sliboval zásadní společenskou proměnu, paradoxně docela konzervativní: „Pomo­cí letounu opouští člověk města a jejich účtárny a znovu nalézá pravdu, kterou znal venkovan.“²¹ Sovětský režim poznal jen letmo, pak ho víceméně pustil k vodě, jeho osobnost upoutávaly (neúspěš­né) pokusy o rekordní lety, literární uchopení zkušenosti s létáním, posléze druhá světová válka. Velmi dbal na srostlost člověka s jeho prostředím, profesí, přírodou či náboženstvím. Pokud se již tehdy držel vlastní, byť explicitně nejspíše až později zformulované poučky, jedné z nejcitovanějších vět Malého prince: „Co je důležité, je očím neviditelné“, musel vědět, že nemá velkou šanci proniknout pod povrch sovětského systému. Asi i proto do Paříže zasílal spíše postřehy, na nějakou komplexní analýzu rezignoval.

Letadlo, co nosí gigantickou smůlu

Saint-Exupéryho článek o katastrofě letadla „Maxim Gorkij“ končí pozoruhodnou pasáží:

„Ovšem odborníky, s nimiž jsem mluvil, zdá se cosi uklidňuje. A sice právě absurdní osud, který tohoto obra postihl. Tragédii nezpůsobila chyba inženýrů ve výpočtech, nezkušenost dělníků při výrobě či chyba posádky. Poklidná dráha jeho letu se střetla s trajektorií slepé stíhačky, která působila jako střela a přivodila jeho krvavý konec.“²²

Ano, selhal jedinec, ne technika. Za viníka nehody se dodnes označuje pilot doprovodné stíhačky Nikolaj Blagin, který nezvládl prvky vyšší pilotáže a namísto efektních přemetů pro oko kamery nechtě „sundal“ agitačního obra z oblohy. V časopise ruské emigrace Meč, jenž vycházel v Polsku, se sice objevil tzv. Blaginův dopis, kde se jeho autor údajně přiznává k vědomému atentátu, vedenému odporem ke komunismu, ale podle všeho šlo o falzifikát, byť se nějakou dobu šířil i v západním tisku. Pro podobné jednání neexistuje žádný důkaz v letcově životě či smýšlení a proti teorii o atentátu svědčí i skutečnost, že Blagina pohřbili spolu s ostatními oběťmi katastrofy do společného hrobu na moskevském Novoděvičím hřbitově. Dodnes ho zdobí velký basreliéf ve tvaru nešťastného velkoletadla. A Blaginova rodina se nestala terčem perzekuce, naopak, dostávala státní finanční ­podporu.

Ale když tedy selhal jedinec neboli lidský faktor, mohla se vlna smutku a frustrace plně přelít do megalomanského plánu stavby hned šestnácti strojů tohoto typu! Měly nést jména opět po Maximu Gorkém a dále po Leninovi, Stalinovi a dalších třinácti významných komunistických funkcionářích. O záměru na sestrojení více kusů ANT-20 se hovořilo v zásadě od začátku projektu, což odrážejí i některá umělecká či propagandistická zachycení tématu letectví před květnem 1935, avšak po havárii prvního „Maxima Gorkého“ se prezentace plánů na stavbu početnější flotily těchto mohutných letadel po jistou dobu zintenzivnila, a to i jako psychologická reakce na tragédii, jako výraz vůle překonat neštěstí ještě větším budovatelským úsilím. Dokonce se rozběhla další finanční sbírka.

Nicméně gigantický ANT-20 jako by nosil i gigantickou smůlu. Andreje Tupoleva zatkli v roce 1937 na základě (smyšleného) obvinění ze sabotáže a příslušnosti ke kontrarevoluční organizaci. Avšak šéf NKVD Lavrentij Berija ho záhy „vytáhl“ do zvláštního oddělení gulagu, do speciální konstrukční kanceláře, kde mohl či spíše musel spolu s řadou dalších špičkových konstruktérů semletých mašinerií stalinského teroru pokračovat v práci a napomáhat rozvoji sovětského vojensko-průmyslového potenciálu, který Stalin svými čistkami téměř zaškrtil. Plné rehabilitace se dočkal až po Stalinově smrti. Maxim Gorkij zemřel 18. června 1936, zhruba rok poté, co se jeho druhé kovové osmimotorové já zřítilo k zemi. Z našeho světa údajně neodešel přirozenou smrtí, ale Stalinovým přičiněním. Město Gorkij se od roku 1990 opět jmenuje Nižnij Novgorod, park v Moskvě je však stále Gorkého park. Michaila Kolcova popravili v roce 1940 jako nepřítele lidu. Vasilij Kupcov, který gigantoplánu pojmenovaném po věhlasném spisovateli věnoval radostný portrét, se oběsil.

I nad projektem celé flotily gigantických strojů se začalo smrákat. Ve druhé polovině třicátých let již koncepce ANT-20 zastarala, sovětské letectvo potřebovalo moderněji pojaté typy. A pro provoz v civilní dopravě byl tak mohutný letoun neekonomický. Nakonec se dokončil pouze jeden mladší sourozenec „Maxima Gorkého“, díky silnějším pohonným jednotkám už pouze šestimotorový. Ovšem původně se nejmenoval Tupolev ANT-20bis, jak se dnes označuje v letecké literatuře. Kdepak! Vězeň gulagu, byť „technického“, si přece nemohl budovat kult osobnosti nějakým Tupolevem ANT. Nesl pouze strohé označení PS-124, kde PS znamená passažirskij samoljot neboli dopravní letadlo. Za války se používal převážně k dopravě těžkých nákladů ve střední Asii a v prosinci 1942 se zřítil někde u Taškentu.

Vstříc Malému princi

Asi nejsilnější zážitek z putování po Sovětském svazu si Saint-Exupéry odnesl již z cesty tam, z vlaku. Pozoroval spícího polského chlapce, jehož rodiče se vraceli do vlasti se skupinou zbídačených polských dělníků vypovězených z Francie. Scéna, původně zveřejněná v jednom z článků pro ­Paris-Soir, se v takřka nezměněné podobě objevuje i v samotném závěru Země lidí:

„Sedl jsem si proti jedné dvojici. Mezi mužem a ženou se stulilo dítě a spalo. Ale ve spaní se obrátilo a já jsem ve slabém světle noční lampičky spatřil jeho tvář. Ach, takovou rozkošnou tvářičku! Z této dvojice se zrodil zlatý plod. Z téhle hromady těžkých šatů se zrodilo cosi spanilého a půvabného. Sklonil jsem se nad to hladké čelo, k těm rozkošně našpuleným rtíkům a řekl jsem si: hle, tvář hudebníka, malý Mozart, krásný příslib života. Malí princové z pohádek vypadali právě tak: čím by mohl být, kdyby byl chráněn od všeho zlého, zahrnut péčí, pozorně šlechtěn! Vyroste-li v zahradách nová růže, jsou všichni zahradníci vzrušeni. Chrání růži, pečují o ni, dávají jí to nejlepší. Ale o lidi se nestará žádný zahradník. Malý Mozart bude tak jako jiní zdeformován lisovacím strojem. Mozartovou nejvznešenější radostí bude mizerná muzika v páchnoucích tančírnách. Mozart je odsouzen. […] Bolí mě však cosi, co se nedá vyléčit dobročinnou polévkovou akcí. Bolí mě cosi, co nemá nic společného s těmi hrboly a proláklinami, s tou ošklivostí. V každém z těch lidí je totiž ubito něco z Mozarta. Jenom když se hlíny dotkne duch, může stvořit člověka.“²³

Možná právě tehdy Antoine de Saint-Exupéry poprvé opravdu spatřil Malého prince, který jako knížka vyšel až roku 1943. Historie letadla „Maxim Gorkij“ však k závěru Země lidí, jednoho ze stěžejních Saint-Exupéryho děl, dodává minimálně jedno znepokojivé zjištění. Andrej Tupolev, Maxim Gorkij i Vasilij Kupcov, zejména první zmíněný nesporně Mozart svého oboru, svou tvorbou sloužili režimu, který byl na ubíjení „něčeho z Mozarta“ v člověku přímo postaven. Sami posléze zažili ono ubíjení na vlastní kůži, sami se však, byť třeba nepřímo, zase podíleli na ubíjení jiných.

Epilog: Čtenáři v bojovém kokpitu

Po propuknutí druhé světové války působil Antoine de Saint-Exupéry ve francouzské průzkumné letce, kterou však sužovaly značné ztráty. Své zážitky pak svěřil knize Válečný pilot. V roce 1943 se vrátil k bojové službě v letectvu de Gaullovy Svobodné Francie. Sice jako ročník 1900 dávno překročil povolený věk a trpěl též trvalými následky ze svých předchozích leteckých havárií, zařazení k jednotce si však doslova vydupal. Létal na Lockheedu F-5 neboli průzkumné verzi americké dvoumotorové stíhačky P-38 Lightning. Dne 31. července 1944 odstartoval z Korsiky k letu nad Francií, ze kterého se již nevrátil. Od té doby se spekuluje, co se vlastně přihodilo.

„Kdybych věděl, že je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů, nikdy bych to neudělal,“ prohlásil v roce 2008 osmaosmdesátiletý Horst Rippert, pilot, který prý nedaleko Toulonu Saint-Exupéryho sestřelil.²⁴ Ve skutečnosti jeho tvrzení není podložené, a i kdyby ano, tak šířil nesmysly minimálně ze dvou důvodů. Za prvé Malý princ vyšel poprvé v roce 1943, první německé vydání pochází až z roku 1950. Do propuknutí války se v překladu do němčiny pravděpodobně objevila pouze jedna Saint-Exupéryho kniha, román Noční let. Ale třeba Rippert vládl francouzštinou… Ovšem za druhé a hlavně: válka je válka a čtenář v ní bohužel nejen může, ale přímo musí sestřelit oblíbeného autora a autor naopak svého dychtivého čtenáře, bojují-li na opačných stranách. Německé záznamy o nárokovaných sestřelech v prostoru Francie údajně o Rippertově „zářezu“ mlčí. A spojenecké záznamy odposlechů německého rádiového provozu dokládají, že toho dne v daném prostoru k žádnému leteckému boji nedošlo. Pád Saint-Exupéryho stroje do moře mohla způsobit i technická závada, nedostatek pohonných hmot nebo pilotova zdravotní indispozice. V roce 2000 byly trosky jeho letadla nalezeny v moři poblíž Marseille.

Taková je už naše moderní technická doba. Vášnivý čtenář v ní může snadno „sundat z nebe“ svého oblíbeného spisovatele, spisovatel svého čtenáře, Mozart svého posluchače, prostý posluchač svého Mozarta.

Poznámky

1. Technické údaje a základní historická fakta k ANT-20 převážně dle: Paul Duffy – Andrej Kandalov: Tupolev: muž a jeho letadla. Jan Vašut, Praha 1999, s. 59–65; Yefim Gordon – Vladimir Rigmant: OKB Tupolev. A History of the Design Bureau and its Aircraft. Midland Publishing, Hinckley 2005, s. 42–49; Bill Gunston: Tupolev Aircraft since 1922. Putnam, London 1995, s. 54–64; Václav Němeček: Atlas letadel. Čtyřmotorová a větší pístová dopravní letadla. Nadas, Praha 1980, s. 112–115; Václav Němeček: Tupolev ANT-20 Maxim Gorkij. Letectví a kosmonautika, roč. 56, č. 8, 1980, s. 312–314; Владимир Котельников: „Максим Горький“. Взлет и падение воздушного колосса.ВЭРО Пресс, Яуза, Эксмо, Москва 2011.
2. Antoine de Saint-Exupéry: Země lidí. Mladá fronta, Praha 1988 (souborné vydání Saint-Exupéryho próz Noční let, Země lidí a Kurýr na jih pod souhrnným názvem Noční let), s. 95.
3. Srov. Jay Bergman: Valerii Chkalov: Soviet Pilot as New Soviet Man. Journal of Contemporary History. Vol. 33, No. 1 (Jan. 1998), s. 135–152.
4. Liubov Timonina: „Conquered Modernity“: The Soviet Arctic Pavilion at the World’s Fair in 1939. The Arctic Institute, 4. 12. 2018, dostupné z: https://www.thearcticinstitute.org/conquered-modernity-soviet-arctic-pavilion-worlds-fair-1939/?cn-reloaded=1
5. Srov. Lukáš Babka: Návštěva Maxima Gorkého v Soloveckém koncentračním táboře. Slovanský přehled, 1/2002, s. 129–147.
6. Blíže viz např.: Duffy – Kandalov: Tupolev: muž a jeho letadla, c. d.
7. Antoine de Saint-Exupéry: La fin tragique du „Maxime-Gorki“. Paris-soir, 20. 5. 1935, s. 5.
8. Tamtéž.
9. Tamtéž.
10. М. Несветов: Воздушный великан. Мурзилка 11/1934, s. 1–5.
11. Наталья Салтан: Художник Василий Купцов. Псков, 11/1999, s. 144–157.
12. Němeček: Atlas letadel, c. d., s. 112.
13. Alastair Gee: The strange history of a futuristic Soviet propaganda plane. ideas.ted.com, 1. 10. 2014, dostupné z: https://ideas.ted.com/the-strange-history-of-a-futuristic-soviet-propaganda-plane/
14. Saint-Exupéry: La fin tragique du „Maxime-Gorki“, c. d.
15. Consuelo de Saint Exupéry: Paměti růže. Ikar, Praha 2002, s. 97–98.
16. Cit. dle Екатерина Забродина: Как Cент-Экзюпери cтал нашим автором. Известия, online, 29. 6. 2010, dostupné z: https://iz.ru/news/363217
17. Nathalie Des Vallières: Saint-Exupéry. Archanděl a spisovatel. Sursum, Tišnov 2005, s. 47, 57 a 61.
18. Cit. dle: Дмитрий Кузьмин: Сент-Экзюпери в России. Литература Западной Европы 20 века, nedatováno, dostupné z: http://20v-euro-lit.niv.ru/20v-euro-lit/articles-franciya/kuzmin-sent-ekzyuperi-v-rossii.htm
19. Saint-Exupéry: Země lidí, c. d., s. 95 a 97–98.
20. Дмитрий Кузьмин: Антуан де Сент Экзюпери. Перевод Д. Кузьмина. Преступление и наказание перед лицом советского правосудия. Современная русская литература, nedatováno, dostupné z: http://old.guelman.ru/slava/writers/kuzmin_per.htm
21. Saint-Exupéry: Země lidí, c. d., s. 162.
22. Saint-Exupéry: La fin tragique du „Maxime-Gorki“, c. d.
23. Saint-Exupéry: Země lidí, c. d., s. 185.
24. Autora Malého prince sestřelil pilot luftwaffe. ­Lidovky.cz, online, 17. 3. 2008, dostupné z: https://www.lidovky.cz/relax/zajimavosti/autora-maleho-prince-sestrelil-pilot-luftwaffe.A080317_203009_ln_zabava_svo

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2021)