Milovník krásy Josef Hoffmann a jeho doba
Kateřina Hloušková
KULTURA / Výtvarné umění
Josef František Maria Hoffmann se narodil před 150 lety, 15. prosince 1870, v Brtnici u Jihlavy. Vystudoval vídeňskou Akademii výtvarných umění, byl žákem i spolupracovníkem Otto Wagnera a dlouholetým profesorem Uměleckoprůmyslové školy ve Vídni. Společně s Gustavem Klimtem, Josephem Mariou Olbrichem, Kolomanem Moserem a dalšími stál u zrodu Sdružení výtvarných umělců Rakouska – Secese. Inspirován britským hnutím Arts & Crafts založil slavné Wiener Werkstätte – Vídeňské umělecké dílny, které navrhovaly i vyráběly dodnes vysoce ceněný nábytek, nádobí, koberce, látky, tapety, oděvy či šperky. Je autorem pozoruhodných staveb v duchu Gesamtkunstwerk, jako jsou Palác Stoclet v Bruselu nebo Sanatorium Westend v Purkersdorfu. Byl hvězdou, oslavovaným vídeňským architektem a designérem první poloviny 20. století, ale především člověkem hluboce přesvědčeným o blahodárné a nezastupitelné roli krásy.
Moravské kořeny
Josef Hoffmann pocházel z vážené rodiny brtnických purkmistrů. Mezi jeho předky nalezneme zajímavé i velmi talentované osobnosti. Například Silvestra Weltze, kapelníka a dvorního skladatele hraběte Jana Nepomuka Collalta, majitele panství. Silvestrův strýc Ignác, rychtář a později purkmistr, získal a barokně upravil honosný dům na náměstí v Brtnici – dnešní Muzeum Josefa Hoffmanna. Ignácova dcera Alžběta se provdala za Františka Hoffmanna, Josefova pradědečka, velmi podnikavého a majetného muže, který v roce 1800 společně s hrabětem Eduardem Collaltem a hospodářským radou Františkem Schupanzichem zřídil místní bavlnářskou manufakturu k.k., priv. Baumwollwaarenfabrik des Eduard Grafen Collalto und Comp., kde v roce 1807 pracovalo až 250 dělníků. Tato brtnická textilka se sice již v následujícím desetiletí stala obětí krize, ale Františkova pověst tím nijak neutrpěla – i on byl zvolen purkmistrem a zůstal jím až do své smrti v roce 1845. Jeho syn Karel Hoffmann se v roce 1866 oženil s Leopoldinou Tuppy z brněnských Přízřenic, s níž měl šest dětí. Dospělosti se dožili tři dcery a syn Josef, otec stejnojmenného slavného architekta, který pokračoval v rodinné tradici a celých 35 let zastával úřad brtnického starosty.
Rodná Brtnice, místní krajina a lidé sehráli v životě Josefa Hoffmanna důležitou roli. Rád se sem vracel a láskyplné vzpomínky jim věnoval i ve svých pamětech.*
„Kopce a širé pláně, podivuhodně členěné osetými poli, loukami a lesy, osamělými mlýny, schoulenými městečky a vesnicemi, snivý pohádkový ráj […] jarmarky a pouti, které nám týdny předem nedávaly spát a jichž jsem si užíval s takovou blažeností, jakou jsem pak už nikdy v životě nezažil. Ten šťastný život nabitý událostmi pozdější čas bohužel navždy zničil.“
Motiv „ztraceného ráje“ se v jeho životě objevuje s nástupem na jihlavské gymnázium:
„Gymnázium se pyšnilo věhlasem nejpřísnějšího ústavu široko daleko a nebylo vůbec snadné jím projít. Býval jsem sklíčený a cítil jsem se zastrašený a opuštěný. Neměl jsem tak dobrou paměť, aby zvládala tehdy mimořádně oblíbené biflování, a ačkoliv jsem chtěl svým milovaným rodičům dělat radost, nemohl jsem při nejlepší vůli dosáhnout toho, abych jakkoliv vynikl. Propadl jsem ve třech předmětech a musel jsem k nesmírnému zděšení svých rodičů opakovat. Moje prestiž tím značně utrpěla a mně a mým schopnostem se počalo nedůvěřovat. Školní rok skončil – a já jsem namísto tří předmětů neprospěl v šesti. S tímto vysvědčením jsem byl nucen vrátit se domů. Ta ostuda a trýzeň mi ztrpčily mladý život natolik, že jistý pocit méněcennosti mne už nikdy neopustil. Byl mi předurčen život zoufalce. Vyhýbal jsem se ulicím, kradl se potajmu do okolních polí a lesů a domníval se, že každý, koho potkám, si mě, věda o mé situaci, změří pohrdavým pohledem.“
Otec snil, jak ze syna jednou bude ctihodný c. a k. státní úředník, a maminka, podle všeho pečující, ale přísná a rázná žena z dobře situované rodiny, se svým hlubokým zklamáním také netajila. Naštěstí při něm stály alespoň sestry, které mu dávaly na srozuměnou, že to s ním zdaleka není tak beznadějné. Zde se zrodil jejich celoživotní vřelý vztah, který neochladl ani v dobách Hoffmannovy největší slávy. Té však zatím nic nenasvědčovalo. Josef vypomáhal na rodinném hospodářství a netušil, co bude dál. Naštěstí se však přátelil se synem místního stavitele, a aby byl pokud možno užitečný, chodil mu pomáhat.
„Stavitelství se všemi jeho tajuplnými možnostmi nejenže podněcovalo mou fantazii, ale svou cílevědomou činorodostí mne na tuto dráhu přímo táhlo. Přemýšlel jsem, že bych si toto povolání mohl zvolit, ale nevěděl jsem, co by tomu můj těžce zklamaný otec řekl. Po jistých bojích mi bylo (protože se toho ode mne beztak již moc neočekávalo) dovoleno odejít do Brna a vyučit se tam stavitelství na vyhlášené Státní průmyslové škole.“
K přijetí na brněnskou průmyslovku mu pomohly rodinné konexe. Matčina sestra byla provdána za jednoho z významných brněnských textilních fabrikantů Carla Vincenze Sternischtieho, který se pyšnil i šlechtickým přídomkem z Carlshainu. Coby člen Moravského průmyslového spolku byl jedním z mecenášů Moravského průmyslového muzea. Rodina bydlela na dnešní Kopečné ulici a její dům sloužil jako jeden z brněnských salonů, kde se potkávali všichni, co v tehdejších místních intelektuálních a kulturních kruzích něco znamenali. Hoffmann vzpomíná, že za svojí tetou a strýcem chodil každou neděli na dobrý oběd a mohl se „tohoto pestrého společenského kroužku tiše účastnit“. Přestože jej brněnská škola bavila a brzy začal vynikat, v očích své rodiny se plně neočistil. „Byli rádi, že už se mnou nejsou žádné problémy, a uspokojili se tím, že mi náleží role člověka upotřebitelného v podřadném postavení. I když jsem všechny ročníky absolvoval s vyznamenáním a rovněž u maturity jsem obstál, nebyl nikdo na mé další vzdělávání zvědav.“ Shodou okolností mezi jeho spolužáky patřili i budoucí velmi slavní architekti Adolf Loos a Leopold Bauer. Z Brna Hoffmann odešel na povinnou roční praxi do bavorského Würzburgu, kde se, jak sám píše, poprvé cítil jako platný člen společnosti. Rozhodl se, že bude pokračovat v dalším studiu, a zvolil si architekturu na vídeňské Akademii výtvarných umění.
Vídeňská kavárna
Roku 1892 byl přijat do třídy tehdejšího rektora a uctívaného stavitele Burgtheatru či Hofburgu Karla svobodného pána von Hasenauer, který se však studentům věnoval naprosto minimálně. Mnohem zajímavější „studium“ proto nabízely vídeňské kavárny. „Měli jsme neurčité tušení, že si jakési nové hnutí začíná razit cestu také v malířství a sochařství, a tak se rozumělo samo sebou, že jsem se připojil k malému kroužku studentů, kteří si žertem říkali Siebener Club (Klub sedmi) a hledali nové formy tvorby ve všech oborech.“ Hnacím motorem této skupinky byl Koloman Moser, ale velmi podnětným členem se ukázal i Joseph Maria Olbrich, který byl zaměstnán v ateliéru u Otto Wagnera a „denně nás zpravoval o epochálních myšlenkách a dílech tohoto vynikajícího architekta“. Šťastnou souhrou náhod a přes značný odpor některých konzervativních kruhů byl Otto Wagner jmenován profesorem ateliéru architektury. „Nemohl mít nadšenější žáky. […] Byl neúnavným inspirátorem a měl v sobě přirozené kouzlo. Náš kroužek se kolem něho semkl a v neustálém kontaktu jsme byli i mimo školu při každodenní kávě v Heinrichshofu“ – oblíbené kavárně členů Akademie výtvarných umění a také Vídeňské opery (dnešní Opernringhof).
Hoffmann opět patřil k nejlepším studentům a kromě mnoha ocenění získal i prestižní Římskou cenu, která jej opravňovala k ročnímu studiu v Itálii (1895–1896). Pobytem byl nadšen, i když ne tak, jak by se dalo očekávat.
„Nějakým způsobem se stalo, že se mě vlastně hlouběji dotkl prostý, ale mimořádně svérázný způsob stavění běžný především na venkově, mimo hlavní proud oficiální velké architektury. Měl totiž mnohem více co říci naší snaze přizpůsobovat tvar účelu a materiálu. Můj skicák se bezděčně plnil právě těmito stavbami zvláštního osobitého kouzla. Snad každé městečko, které jsem navštívil, oplývalo podněty v podobě onoho samozřejmého, přirozeného stavebního provedení, jež se pro mě stalo zjevením a představovalo také potvrzení mých vlastních snah.“
Za zmínku stojí, že Hoffmann v Římě bydlel ve věži Palazzo Venezia. Tento proslulý, původně benátský palác připadl Rakousku, které zde zřídilo své velvyslanectví a také ubytovnu pro návštěvy a stipendisty. Později se tato nádherná renesanční budova s ikonickým balkonem nesmazatelně zapsala do světových dějin jako hlavní sídlo Benita Mussoliniho.
Po návratu z Itálie dostal Hoffmann nabídku spolupracovat na velkých zakázkách ve Wagnerově ateliéru, šlo především o výstavbu právě vznikající vídeňské městské dráhy. Byl nadšen, ale zároveň stále více cítil potřebu nové cesty, nového uměleckého stylu, který by lépe odpovídal duchu doby. Době její umění, umění jeho volnost – pod tímto heslem vzniklo roku 1897 Sdružení výtvarných umělců – Secese. Založili jej pánové Hoffmann, Klimt, Moser, Olbrich, Stöhr, Bernatzik, Bacher, Kurzweil, Jettmar a Engelhart a připojovali se další. Hned jejich první výstava, kterou uspořádali v dnes již neexistující výstavní síni Zahradnické společnosti, měla obrovský úspěch. Navštívilo ji přes 100 000 návštěvníků a zisk z prodeje vstupenek byl společně s nemalými finančními dary průmyslnických rodin Wittgensteinů a Mautnerů použit na stavbu vlastní výstavní síně, slavného Pavilonu Secese, podle návrhu Josepha Marii Olbricha.
Wiener Werkstätte
„Přelomová éra založení vídeňské Secese v Moserovi i ve mně mocně posilovala touhu po novém utváření všeho, co souviselo s každodenním životem. Pokus uskutečňovat naše nápady tehdejšími firmami musel ztroskotat na tom, že v nich nebyli lidé stejného smýšlení jako my. Rukodělná práce ustoupila sériové výrobě a v těchto podnicích chyběla chuť riskovat nebo cokoliv měnit. Byli jsme zoufalí a při našich poledních schůzkách neustále panovala výbušná nálada.“
Jediným řešením bylo založit vlastní umělecké dílny, ale na to chyběly finanční prostředky. Naštěstí do jejich kavárenského kroužku už nějakou dobu docházel i Fritz Waerndorfer, textilní průmyslník, spoluvlastník impéria Baumwollspinnerei Waerndorfer–Benedict–Mautner se sídlem v Náchodě. Friedrich „Fritz“ Waerndorfer stejně jako jeho obchodní společník Isidor Mautner a jeho uměnímilovná žena Jenny rozená Neumannová či Paul a Karl Wittgensteinové byli vůbec prvními, kteří v tyto moderní umělecké vize uvěřili. Byli ochotni poskytnout začínajícím umělcům potřebný kapitál, ale hlavně vytvořit prostor pro první zakázky a realizace.
První krůčky budoucích celosvětově proslulých uměleckých dílen známých jako Wiener Werkstätte však byly úsměvné a roztomile naivní: „Fritz se nás žertem zeptal, jaké prostředky by byly pro založení dílen nezbytné. Moser mínil, že asi tak šest set korun by mohlo pro začátek stačit. Waerndorfer se smíchem řekl, že ten obnos nám ze své peněženky dá ihned k dispozici. Překvapilo nás to, ale okamžitě jsme byli připraveni jednat.“ Ještě ten den si Moser s Hoffmannem pronajali malý byt na Heumühlgasse a ve vetešnictví nakoupili nábytek z období biedermeieru, který považovali za poslední skutečný umělecký styl. Večer už seděli ve svém nově zařízeném „studiu“ a přemýšleli jak dál. „S financemi jsme byli hned první den na dně a nevěděli jsme, jak tento debakl Waerndorferovi oznámit, ten se ale smál a utěšoval nás […] za několik dní měl pohromadě částku padesát tisíc korun, pro nás sumu vskutku nepředstavitelnou, takže jsme se okamžitě vydali hledat a vybavovat vhodné prostory pro plánované dílny.“ Wiener Werkstäte se tedy brzy stěhovaly do tovární budovy na Neustiftgasse, která již poskytovala skutečně vše, co do začátků potřebovali – zřídili zde truhlářskou, kovotepeckou, stříbrotepeckou, keramickou, emailérskou a šperkařskou dílnu, následovala dílna na zpracování kůže a knihvazačství. Ještě později vznikly také krajkářské, textilní a módní dílny, které nabízely vše od ubrusů a závěsů přes dekorační a potahové látky až po umělé květiny, tapety či originální modely ženského i mužského oblečení. Byla to naprostá exploze originality a nevšední invence. Dílny přitáhly mnoho nadšených mladých umělců ze všech myslitelných oborů. Ti se s nebývalým elánem i nasazením pustili do práce, které nebyly kladeny žádné překážky. „Nebylo toho mnoho, co bychom ve Wiener Werkstätte nevyzkoušeli. Vznikla obsáhlá originální produkce, a tak nebylo divu, že obchodní vedení s námi nestačilo držet krok a že pro naše netuctové výrobky nebylo vždy schopné nalézt správné obchodníky.“ Ikonická značka WW se tak od samého počátku a více či méně po celou dobu své existence potýkala se závažnými finančními problémy, které ohrožovaly samotnou její existenci.
Dostatek kvalitních řemeslníků zajistila dílnám školská reforma, jež také vzešla ze spolku Secese, konkrétně od jeho prezidenta Feliciana svobodného pána von Myrbach-Rheinfeld, který byl jmenován i ředitelem vídeňské Uměleckoprůmyslové školy. Právě von Myrbach nabídl profesorské místo nejprve Hoffmannovi a později i Moserovi. Po von Myrbachovi se ředitelem školy stal „Mahlerův“ scénograf Alfred Roller, který přivedl další významné osobnosti. Jejich vliv byl brzy patrný všude a lze říci, že to byl vliv epochální. K tomuto nesmírně inspirativnímu okruhu se přidávali i mnozí jiní talentovaní umělci, připomeňme alespoň ikony vídeňské keramiky Bertolda Löfflera a Michaela Powolného či architekta a designéra Otto Prutschera, který se proslavil především svými návrhy stříbrných předmětů, skla a bytového zařízení. Ve Wiener Werkstätte našla přirozeně uplatnění řada talentovaných studentů a absolventů Uměleckoprůmyslové školy. Za všechny jmenujme „módní návrháře“ a designéry Eduarda Wimmera-Wisgrilla a Marii Likarzovou či Mathildu Flöglovou. Žádný z umělců se neomezoval jen na jedno umělecké odvětví, každý z nich volně přecházel od textilu ke šperkům, od keramiky k návrhům interiérů nebo třeba hraček. Dílny měly síť vlastních obchodů – ve Vídni na ulici Am Graben a Kärntnerstrasse, v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Zürichu, Berlíně a New Yorku, řadu jejich návrhů realizovaly a prodávaly i jiné firmy, například Lobmeyr, Jacob & Josef Kohn či Gebrüder Thonet a mnohé další.
Ještě před založením dílen, v době silného uměleckého přetlaku i existenční nejistoty, se zásadním způsobem proměnil i Hoffmannův osobní život. I když se o tom nikde nezmiňuje, v roce 1898 se oženil (nebo snad jen začal žít) se svojí první ženou, kavárenskou pokladní Annou Hladikovou. V roce 1900 se jim narodil jediný syn Wolfgang. Jiné zdroje však uvádějí, že ke svatbě došlo až v roce 1903. Tyto nejasnosti nejsou ničím zvláštním, Hoffmann si své soukromí velmi bedlivě střežil, o jeho intimním životě proto víme velmi málo. Rodina bydlela v nenápadném činžovním domě na Magdalengasse, nikde ani zmínka o společných aktivitách či zážitcích. Ani nejbližší kolegové a spolupracovníci dlouho netušili, že Hoffmann má syna. K vlastnímu nemalému údivu to zjistili až ve chvíli, kdy Wolfgang Hoffmann začal studovat na škole, kde jeho slavný otec již léta učil. Mnozí autoři spekulují, že jejich vztah byl napjatý, protože rodiče se v roce 1922 rozvedli a otec se podruhé oženil s výrazně mladší modelkou Karlou Schmatzovou. Jejich pozdější dochovaná korespondence ani Wolfgangovo přání jít v otcových stopách a vést jeho podnik v USA, kam emigroval, však nic takového nepotvrzují.
Hoffmannovo tajnůstkářství, pokud jde o soukromý život, je v určitém rozporu s tím, jak na něj vzpomínali ti, kteří jej znali: vždy pečlivě upravený, elegantní, vstřícný, milý, štědrý a neustále obklopený krásnými ženami, většinou vlastními studentkami. Miloval krásu, nesnášel špínu a nedokonalost. Byl prý obzvláště zaměřený na půvab, či naopak ošklivost lidských rukou, a pokud někoho shledal v tomto směru nedokonalým, zdráhal se mu podat ruku. Mnohé z popisů Hoffmannových zvyků či z historek s ním spojených, třeba ta, že nejedl jídlo, které připravil někdo, kdo se mu nelíbil, však spadají spíše do oblasti legend ve stylu anekdotických vyprávění z románu Teta Joleschováod Friedricha Torberga. Jednu mám však obzvláště ráda: Když do Hoffmannovy oblíbené kavárny majitel umístil umělou palmu a odmítl ji odstranit, znechucený Hoffmann tam prý nadobro přestal chodit a našel si jiný podnik.
Gesamtkunstwerk – Sanatorium Purkersdorf a Palác Stoclet
Začátek nového století byl pro Josefa Hoffmanna dobou plnou práce a obrovského nasazení. Kromě již zmiňovaných uměleckých dílen se rozhodujícím způsobem podílel i na pořádání převratných výstav spolku Secese, získal profesuru, účastnil se Světové výstavy v Paříži, dostal první významné zakázky na domy v umělecké vilové kolonii Hohe Warte a na podnikový hotel oceláren Poldi v Kladně. V roce 1904 získal i první velkou zakázku ve stylu Gesamtkunstwerk, tedy celkového architektonického návrhu včetně kompletního zařízení interiéru. Jedná se o dodnes funkční a velmi oceňovanou stavbu sanatoria (dnes Centrum péče pro seniory) v Purkersdorfu. Tato čistá, jednoduchá stavba založená na čtverci, který se neustále opakuje jak v půdorysu, tak i na stěnách, černo-bílých dlaždicích i nejrůznějších geometrických detailech, je vzorovou stavbou vídeňské moderny a ztělesněním samotného Hoffmanna, kterému se za jeho práci začalo přezdívat Quadrat Hoffmann. V rámci této pozoruhodné zakázky, kterou získal díky svému přátelství se slavnou kritičkou a novinářkou Bertou Zuckerkandlovou, vzniklo i ikonické polohovatelné křeslo Sitzmaschine (Stroj na sezení), které se vyrábí a prodává dodnes. Sanatorium je snad první budovou na světě, která vznikla bez jakýchkoli stylových a jiných dekorativních detailů. Je podřízena výhradně svému účelu a hygienickým požadavkům, a přesto je překrásná a útulná.
Hoffmann si však tento nesporný úspěch nemohl dokonale užít, protože zadavatel Viktor Zuckerkandl odmítl dodavatelům zaplatit s poukazem na to, že práce byla odvedena ledabyle a stavba údajně nic nevydrží. Všechny soudní spory sice Zuckerkandl nakonec prohrál, ale tato mimořádně nepříjemná záležitost se táhla léta. A aby toho nebylo málo, v roce 1926 bylo přes výslovný Hoffmannův nesouhlas rozhodnuto o přístavbě dalšího patra, jehož autorem nebyl nikdo jiný než jeho spolužák z brněnské průmyslovky Leopold Bauer. Hoffmannův promyšlený koncept tím výrazně utrpěl. Návratu ke stavu, který plně respektuje původní návrh, se autor již nedočkal, přinesla jej až celková citlivá novodobá rekonstrukce z let 1995–2006.
V turbulentních časech výstavby zmiňovaného sanatoria však na Hoffmanna čekaly ještě mnohem větší výzvy. V roce 1905, kdy se odchodem tzv. Klimtovy skupiny (kam také patřil) rozpadl spolek Secese, přišla skutečně pozoruhodná nabídka: „V mém ateliéru se jednoho dne objevil bruselský velkofinančník pan Stoclet se svojí chotí, mimořádně zajímavou dámou, a prosil nás, abychom pro něj postavili velký palác. Byl jsem překvapen, avšak okamžitě nadšen a ochoten poznat a splnit jeho přání,“ zvláště když „o nějakých finančních překážkách nebo jiném omezení nemohlo být ani řeči.“
Adolphe Stoclet, belgický bankéř a finančník, a jeho žena Suzanne, rozená Stevensová, dcera pařížského uměleckého kritika a obchodníka s uměním, měli skutečně vybraný vkus, který mohli uspokojovat z téměř neomezených finančních zdrojů. Cestovali po celém světě, byli sběratelé a mecenáši umění. Část roku trávili ve Vídni, kde se přátelili mimo jiné i s Carlem Mollem, kterému Hoffmann nedlouho předtím navrhl jeho dům na Hohe Warte. Šlo o legendární dvojdům Carla Molla a Kolomana Mosera na Steinfeldgasse 6–8, hned vedle dalšího Hoffmannem navrženého domu postaveného pro nadšeného fotografa Friedricha Victora Spitzera. Manželé byli návštěvou této umělecké kolonie nadšeni a rozhodli se pro velký reprezentativní palác v obdobném stylu. Původně jej chtěli postavit také ve Vídni, ale z rodinných důvodů se museli přesunout do Bruselu. Měli sice jasné představy o funkčnosti, pohodlí i nezbytném příslušenství a výbavě, ale co se týče samotného provedení, nechali Hoffmannovi zcela volné ruce i otevřený účet. Hoffmann se nadšeně vrhl do práce, ale velmi prozíravě navrhl, že veškeré návrhy vykoná bez nároku na honorář, pokud manželé nechají interiéry vybavit jednotlivými dílnami jeho Wiener Werkstätte. Stocletovi souhlasili.
Tříposchoďová masivní stavba na bruselské třídě Tervuren inspirovaná anglickými venkovskými sídly a barokními paláci je nepřehlédnutelná. Upoutá svojí geometrií a typicky hoffmannovským střídáním světlé a tmavé – dům je obložen světlešedým belgickým mramorem, ovšem na hranách jsou desky osazeny lisovanými kovovými díly s jednoduchým ornamentem. Ty postupem času dostaly lehce nazelenalou patinu, která celé stavbě dodává pozoruhodný půvab. Potřebnou „hoffmannovskou atmosféru“ interiéru vytváří ve většině místností bílošedý mramor a tmavé palisandrové dřevo. Jedním z uměleckých vrcholů celé stavby je nepochybně jídelna, kde nad řadou originálních stylových příborníků poutá pozornost souvislý mozaikový vlys, mistrovské dílo Gustava Klimta. Mozaiky Očekávání, Naplnění a Strom života – to je strhující hra barev a tvarů, pestré květiny, stylizované stromoví, zlaté výhonky s detaily ptáků a výraznými figurami, velkolepá symfonie skutečného mistra oboru. Hoffmannův Palác Stoclet z let 1905 až 1911 je vrcholnou realizací vídeňské moderny, která se zde uplatnila nejen v rámci samotného domu a jeho vnitřního vybavení, ale také v provedení všech teras, zahrad, bazénů, tenisového hřiště, pergol, zahradního nábytku, garáží či jiného nezbytného zázemí. Palác a jeho okolí jsou koncipované jako komplexní umělecké dílo, které se naštěstí beze změny zachovalo do dnešních dnů. Milovníkům umění tak kazí radost jen jediná „drobnost“ – palác ani zahrady nejsou nijak přístupné, dodnes je totiž vlastní příbuzní osvícených zadavatelů, kteří si nepřejí narušení svého soukromí. Od roku 2009 je celý komplex chráněn jako součást světového dědictví UNESCO.
Fledermaus, americké bary a Loos
Další nepřehlédnutelnou, i když výrazně menší realizací byl návrh prostoru a vybavení proslulého vídeňského Kabaretu Fledermaus (Netopýr), který byl otevřen ve sklepě domu na Kärntnerstrasse roku 1907. Jeho majitelem byl Fritz Waerndorfer, tedy již zmiňovaný spoluzakladatel a finanční ředitel Wiener Werkstätte. Hoffmann měl za úkol v omezeném prostoru vytvořit intimní, ale zároveň noblesní prostory divadla-kabaretu včetně veškerého nábytku, kuchyně, šatny, toalet, ale i jevištních dekorací, kostýmů či plakátů. Jednoduchý černo-bílý interiér ostře kontrastoval s pitoreskními keramickými obklady stěn z dílny Löfflera a Powolného. Dodnes jsou ceněny Hoffmannovy návrhy křesel, židlí, taburetů a stolů, při nichž plně využil konstrukčních možností, které poskytovala technologie ohýbání dřeva. Hoffmannovi se podařilo vymyslet vzdušný, odlehčený a relativně levný nábytek, který byl založen pouze na základních geometrických tvarech a subtilních přímkách. Jediným zdobným motivem byly drobné kuličky, které však zároveň sloužily jako výztuhy spojů. Nezaměnitelný Hoffmannův rukopis byl navíc podtržen jeho oblíbenou barevnou kombinací, kdy u černého nábytku byly kuličky natřeny bíle a u bílého černě. Tento nábytek začala vyrábět firma Jacob & Josef Kohn a později i slavná Gebrüder Thonet. Kolekce inspirované původními Hoffmannovými návrhy se s úspěchem prodávají dodnes.
Další novinkou, kterou zde uplatnil, bylo uspořádání vstupního prostoru, kam umístil takzvaný „americký“ bar. Obojí, kabaret i bar, si brzy získaly takovou popularitu, že sem přesídlil i proslulý literární a umělecký kroužek z Café Central včetně Petera Altenberga, Karla Krause a dalších výrazných vídeňských osobností. Mimořádně živý literární a společenský život sem vábil i mnoho dalších návštěvníků, a tak se Kabaret Fledermaus stal jedním z nepřehlédnutelných symbolů předválečné Vídně. Ovšem popularita Fledermausu měla i svoji negativní stránku. Kabaret a dění kolem něj pohltilo Waerndorfera natolik, že se prakticky úplně přestal věnovat Wiener Werkstätte, což si brzy vyžádalo nezbytné změny. Waerndorfera nahradil jiný bohatý muž, původem z českých zemí, podnikatel v cukrovarnictví, majitel významného olomouckého bankovního domu, vlivný politik a člen panské sněmovny Otto Primavesi. Dílny tehdy opustili též Moser a Czeschka, Hoffmann se tedy nadále opíral o své mladší spolupracovníky, především o velmi talentovaného designéra Dagoberta Pecheho nebo Maxe Snischeka.
Zvláštní shodou okolností v sousedství Kabaretu Fledermaus v boční uličce Kärntner Durchgang navrhl svůj slavný Americký bar i Adolf Loos, Hoffmannův krajan, bývalý spolužák a v mnoha směrech antipod. Oba významní muži své doby vzpomínali, že se spolu prakticky neustále přeli. Hoffmann si dle svých vlastních slov Loose vážil, i když s ním v mnohém nesouhlasil. Loos se naopak o Hoffmannovi vyjadřoval pohrdavě, avšak za ostrými slovy mnozí současníci spatřovali spíše uraženou ješitnost a závist. Loos se nesnášel s Waerndorferem, proto měl zavřené dveře do Wiener Werkstätte, a kvůli poměrně konfliktní povaze a pro mnohé šokujícím detailům z osobního života se k němu stavěly nepřátelsky i oficiální místa a instituce. K vážné a vlastně definitivní roztržce mezi nimi došlo roku 1909, kdy Loos začal pracovat na zakázce pro firmu Goldman & Salatsch na Michalském náměstí a napsal svůj slavný text Ornament a zločin. Hoffmann byl k ostrým Loosovým výpadům zdrženlivý a odmítal na ně reagovat v osobním kontaktu i v tisku: „My, co jsme bývali v Café Central pečení vaření, jsme jeho útoky nebrali příliš vážně. Loos, který měl to štěstí, že získal mnoho zkušeností na cestách do Londýna a Ameriky, nám imponoval tím, že znal svět.“ Loos žil svůj soukromý i pracovní život veřejně, zatímco Hoffmann se mistrovsky halil do tajemství a se všemi výhodami, které mu to nepochybně přinášelo, se stylizoval jako anti-Loos.
Rozpustilá společnost
Hoffmann po celý život nepřetržitě pracoval na svých architektonických a interiérových návrzích. Pro svého stálého klienta, rodinu kladenských průmyslníků Wittgensteinů, postupně navrhl několik domů a loveckých chat včetně vybavení, ředitelství hutě Poldi v Kladně, podnikovou prodejnu potravin a oděvů či vilu ředitele jejich kladenského závodu Franze Hatlanka. Mezi další Hoffmannovy realizace patří například domy Sigmunda Berla v Bruntále a Fritze Grohmannna ve Vrbnu pod Pradědem, po válce pak venkovský dům Eduarda Asta u Wörthersee nebo vila Sonji Knipsové ve Vídni. Mezi velmi významné zakázky patřily i práce pro rodinu Primavesi. Například rozsáhlý projekt městského paláce v Hietzingu pro Roberta Primavesiho a jeho družku (tzv. Vila Skywa-Primavesi) nebo přestavba banky a částečně i rodinné vily Otty a Eugenie (Mädy) Primavesi v Olomouci, ale především komplexní projekt jejich „rekreačního“ domu v Koutech nad Desnou.
Na základě přání zadavatelů šlo o villa rustica v neopalladiánském stylu, avšak s odkazy na místní typické srubové stavby. Exteriéru i interiéru dominovaly folklorní prvky – pestré dřevořezby, keramika, malovaný nábytek, ložní prádlo a závěsy ze lněných látek s ručním potiskem a koberce podle vzorů Wiener Werkstätte. Pro hosty Hoffmann navrhl dokonce i speciální pohodlné oblečení – taláry z ručně potištěného hedvábí. Za čerstvým vzduchem a krásnou přírodou se sem sjížděla velmi vybraná společnost včetně samotného Hoffmanna, Klimta či talentovaného sochaře, brněnského rodáka Antona Hanaka, který se podílel na zařizování domu a společně s Hoffmannem vyzdobil i již zmiňovanou Vilu Primavesi v Olomouci. Hoffmann na letní dny strávené v Jeseníkách vzpomínal s lehkým humorem:
„Byl to příjemný život s procházkami, koupáním a sluněním v přírodě a krátkými vyjížďkami autem, improvizovanými slavnostmi a mnoha pěknými večery. Oficiálně se muselo chodit brzy spát, ale společnost včetně pána domu se tajně shromažďovala v dolních prostorách, kde se veselila při dobrém vínu a kde udával tón duchaplný a vtipný Hanak. […] Také Klimt si užíval těchto přátelských posezení. Paní Primavesi však časem bohužel pojala podezření a jednou nás při těchto zakázaných radovánkách překvapila, což nezůstalo bez následků. Paní Primavesi totiž opravdu pečlivě dbala o zdraví a blaho svých podřízených i přátel a chtěla po nich, aby dodržovali zásady zdravého života. Proto byla svým zjištěním mimořádně rozrušena a postarala se, aby nám k zotavení dopomohl svými zvláštními metodami pan farář Meier ve Weinwasseru u Hermagoru. Paní Mäda trvala na tom, že tuto kúru musíme podstoupit všichni, což však bylo poněkud obtížné. Když jsme dorazili k faráři Meierovi, museli jsme ve čtyři hodiny ráno vstávat a úplně nazí dvě hodiny stoupat na kopec, muži na jeden a dámy na druhý, protější, aby bylo vyloučeno jakékoliv setkání. Po návratu jsme podstupovali různé vodní procedury se sprchováním, sedacími koupelemi a dlouhotrvající vzdušnou lázní. Strava sestávala většinou z polévky z obilných vloček a zeleniny, maso bylo zapovězeno, stejně tak alkohol. Po několikatýdenní péči jsme byli každopádně dokonale vysíleni a potřebovali jsme následné zotavení.“
Dům, kde se sjížděla tato rozpustilá společnost, dnes už bohužel nestojí. Rodinu Primavesi opustilo štěstí. Do finančních problémů ji dostala urputná snaha paní Eugenie (Mädy) udržet Wiener Werkstätte, ožebračila je i první světová válka a následný rozpad Rakouska-Uherska. Navíc jejich dům v Koutech nad Desnou v roce 1922 až na kamennou podezdívku vyhořel. Objevily se spekulace, že požár byl tehdy založen úmyslně s cílem řešit tíživou finanční situaci hotovostí z vyplacené pojistky. To je však patrně jen pomluva. Zdá se, že rodina ztráty domu, kam se s přáteli často uchylovala i v nelehkých dobách první světové války, skutečně velmi želela. Otto Primavesi těžkou životní situaci neunesl a v roce 1926 spáchal sebevraždu. Vdova v roce 1927 pozemek i s torzem domu prodala. Na původní kamenné podezdívce byla později vybudována horská ozdravovna, která nejprve patřila místnímu německému spolku, pak nesla název Chata Edvarda Beneše a později Vítězný únor. Dnes je opět v provozu pod hrdým názvem Horský hotel Primavesi. Jde sice o úplně jinou stavbu, ale kamenná podezdívka, venkovní bazén a některé další detaily jsou zachovány.
Nešetrné přestavby se dočkala i jejich olomoucká vila, z jejíhož honosného interiéru se zachovaly jen střípky, a tak šťastná léta slavné rodiny připomínají už jen dva krásné obrazy Gustava Klimta – portrét paní Eugenie (Mädy) Primavesi, který věnovala svému milovanému muži jako vánoční překvapení, a jediný Klimtův dětský portrét, překrásné vyobrazení jejich tehdy devítileté dcerky Mädy. I těch se ale rodina musela nakonec vzdát, a tak je dnes můžeme obdivovat v Metropolitním muzeu v New Yorku a v Městském muzeu umění v Tojotě.
Labutí píseň
„Vídeň se sice snažila ze všech sil udržet vše v běhu a umění nezanedbávat, ale zhroucení se všemi důsledky nakonec přece přišlo a roztrhalo tuto pěknou část Evropy na kusy. Co kdysi bylo vlastí, stalo se nepřátelským územím, rodiny byly násilně rozděleny a nakonec bylo ztraceno vše, co předchozí generace vybojovaly a vybudovaly za cenu těžkých zápasů.“
První světová válka a rozpad monarchie znamenaly postupný úpadek vídeňské moderny a s ní i Wiener Werkstätte. Bývalá klientela se podobně jako zmiňovaná rodina Primavesi dostala do výrazných finančních těžkostí a rostoucí nová elita jak v samotném Rakousku, tak především v nástupnických zemích hleděla jiným směrem. Posledním mecenášem Vídeňských uměleckých dílen se stal další průmyslník původem z českých zemí – Kuno Grohmann z Vrbna pod Pradědem. Josef Hoffmann se s ním seznámil při úpravách jeho zámku a také návrhů domů pro jeho tovární dělníky. Určitým vrcholem i posledním vzedmutím Wiener Werkstätte byl rok 1928, kdy k pětadvacátému výročí existence slavné značky vyšla reprezentativní pamětní kniha s nádhernou originální vazbou. Stála za ní žena – Mathilde Flöglová. Prosazení žen nebylo náhodné. Období první republiky (nejen československé, ale také té rakouské) lze označit za období zjevné ženské emancipace. Ženy se dokázaly rychleji vzpamatovat z traumatu první světové války, která pro ně byla nejen těžkou zkouškou, ale také příležitostí k posílení sebedůvěry. Za nepřítomnosti otců, manželů a bratrů se musely postarat jak o sebe, tak o své rodiny, zvykly si rozhodovat nezávisle na mužích, a toho už se nechtěly vzdát. Válka s sebou přinesla i revoluci v odívání, zmizely nepraktické korzety, kostice a nákladné šaty z ohromného množství látky a nahradily je úspornější a pohodlnější modely. Na tuto novou ženskou poptávku dokázaly nejlépe reagovat právě zase ženy a nabídka i činnost Wiener Werkstätte se tomu přirozeně přizpůsobila.
Důraz na originální návrhy a tvorbu pohodlné ženské módy včetně nevšedních doplňků byl v dílnách patrný už za působení Mädy Primavesi.
„Paní Primavesi, která se o vše starala s neobyčejným zápalem, přiměla také mou sestru, paní generálovou Cechovou, aby pro nás zajišťovala styk s vídeňskými zákazníky. Obě dámy se předháněly v nadšené pomoci a těšily se z každého nového kousku. Nejraději by byly všechno z toho vlastnily samy a jejich absolutní jistota proto také určitě ovlivňovala veřejnost. Jakoukoli výtkou by byly jistě nesmírně trpěly, takže člověk musel tak jako tak přistoupit na jejich stanovisko a řídit se jejich upřímnou radou.“
Dílny se začaly plnit spíše ženskými profesemi, jako byly švadleny, pletařky či vyšívačky, zvláště populární začaly být pletené oděvy a šperky i doplňky z drobných skleněných korálků. Ženy se ale s úspěchem zhostily i mnohých dalších odvětví – vynikaly například v práci s hlínou, sklem, kůží či v oblasti grafiky. Současná výstava Die Frauen der Wiener Werkstätte a stejnojmenná publikace vídeňského Muzea užitého umění (MAK), věnované této doposud poněkud opomíjené stránce, představují téměř dvě stovky žen, které v rámci této slavné značky působily. Cestu jim však bezesporu prošlapaly neobyčejně emancipované sestry Flögeovy (kromě vůdčí Emilie ještě Pauline a Helena), které spoluvlastnily proslulý vídeňský módní salon, jehož interiér v roce 1904 navrhl Josef Hoffmann a Koloman Moser. Krásná Emilie kromě své vlastní tvorby příležitostně pracovala pro Wiener Werkstätte jako modelka, ale proslavilo ji také intimní přátelství s Gustavem Klimtem, se kterým byla zároveň rodinně spřízněna (bratr Gustava Ernst si vzal její starší sestru Helenu). Klimt Emilii zvěčnil na několika obrazech, možná i na tom nejslavnějším – Polibku. Emilie se ale vždy bránila označení, že byla jeho múzou. Tvrdila, že jej inspirovala stejně, jako on inspiroval ji, že si byli rovni. Nebyla milenkou a pasivní inspirátorkou, ale přítelem, rovnocenným partnerem v životě i v uměleckém projevu. Sestry Flögeovy předběhly svoji dobu, byly to ony, kdo jako první nabízel ženám svobodu a pohodlí v oblékání (tzv. reformní šaty, róby s volným pasem, ve kterých své modely často maloval i Gustav Klimt), ale také sebevědomí z nezávislé tvůrčí práce, vlastního příjmu a podnikání.
Vídeňská moderna milující tvary, barvy, dekor a lesk se marně snažila uspět ve světě, který stále více dával přednost strohosti a domnělé či skutečné funkčnosti. Ornament byl zavržen a s ním i epocha, která jej velebila. Grohmann přišel o veškeré jmění při krachu na burze v roce 1929 a byl nucen vyhlásit bankrot. Wiener Werkstätte definitivně zanikly v září roku 1932, kdy byly jejich stroje, materiál i hotové výrobky draženy v několika aukcích a rozsáhlé archivy převzalo muzeum MAK. Josef Hoffmann se ještě několik let bránil jejich výmazu z obchodního rejstříku a snil o tom, že se mu je podaří oživit, třeba ve Spojených státech. Jepičí život měl i pokus o znovuotevření dílen v roce 1948 pod novým názvem Österreichische Werkstätte. „Uměnímilovní lidé bohužel zmizeli, zahynuli, zchudli, byli zastrašeni nebo uprchli. Zatím se za ně nenašla náhrada; dnešní společnost je těžké nadchnout pro jedinečné a výjimečné věci, neboť nejistota existence je sotva způsobilá k tomu klást si podobné cíle,“ napsal Josef Hoffmann v závěru svých pamětí. Pracovat však nepřestal. V roce 1934 navrhl budovu rakouské expozice pro Benátské bienále, která svému účelu slouží dodnes. A i když v roce 1936 odešel z Uměleckoprůmyslové školy do penze, v tvůrčí činnosti pokračoval. Podle jeho návrhů se realizovalo ještě několik komunálních bytových domů, které stavěla vídeňská radnice – od nadčasových a střízlivě půvabných Klosehofu či Winarskyhofu až po bezduché činžáky z 50. let. Sám Hoffmann se roku 1939 přestěhoval do honosného arizovaného bytu po vystěhovaných židech na rohu ulic Salesianergasse a Rennweg. Na tomto domě, kde v požehnaném věku 86 let roku 1956 zemřel, byla později odhalena jeho pamětní deska. Pohřben je v čestném hrobě vídeňského Centrálního hřbitova v těsném sousedství dalších významných osobností (nejen) rakouského kulturního života.
Muzeum Josefa Hoffmanna
V roce 1911 vyšel v časopise Das Interieur článek Petera Leima „Die Interieurs in Prof. Josef Hoffmann Vaterhaus“. Autor navštívil Hoffmannův brtnický rodný dům, který byl právě (po smrti rodičů) čerstvě adaptován na letní byt, a to nejen pro rodinu samotného Hoffmanna, ale také pro jeho sestry. Nezbytná rekonstrukce téměř nijak nezasáhla exteriér, barokní uliční část zůstala zcela zachována, ve dvoře jen přibyla terasa a bývalý seník se proměnil na letní altán s kuželnou. Pozoruhodných změn se však dočkal interiér. Podle dochovaných fotografií víme, že Hoffmann zde kreativně skloubil staré s novým. Zachoval původní členění prostoru i cenné kusy nábytku po rodičích, doplnil je však oblíbenými novinkami a vše nově umístil do velmi invenčně dekorovaných místností. Obklopil se vším, co se mu líbilo. Použil své nejoblíbenější šablony pro výmalbu stěn i ikonické geometrické detaily na obkladech či vlastním zařízení. Vše dohromady tvořilo příjemný a vyvážený celek. Peter Leim dům chválil jako „důstojný pomník vrcholné bytové kultury“ navržený „nikoliv fanatikem od rýsovacího prkna“, ale „ohleduplným tvůrcem, který ví, jak důležité je vytvořit specifickou atmosféru domova“.
Je velké štěstí a také trochu zázrak, že se tímto nádherným domem můžeme těšit i dnes. Po desítkách let chátrání se opět můžeme nechat unášet krásou hoffmannovských linií i pozoruhodnou souhrou baroka a moderny. Výzdoba interiéru se částečně vrátila do doby letních rodinných pobytů, ve dvoře opět stojí altán a dům zdobí i zrekonstruovaná terasa a zahrada. Stačilo však málo, a vše bylo ztraceno. Již po první světové válce se uvažovalo o přestavbě domu na několik menších bytů, které by pomohly řešit nelehkou sociální situaci brtnické chudiny. Tehdy o dům bojovala především Hoffmannova sestra Hedwiga, která ve svém dopise tehdejšímu Státnímu památkovému úřadu pro Moravu a Slezsko vyzdvihovala jeho jedinečnou hodnotu jako celku a snažila se o jeho prohlášení za kulturní památku. To se díky Hoffmannovu vlivu a konexím podařilo v roce 1943, avšak po druhé světové válce byl dům a s ním i veškerý rodinný majetek zabaven. I přes trvající památkovou ochranu se stal štábem Rudé armády a následně coby Dělnický dům připadl místní organizaci Komunistické strany Československa. Byly zde kanceláře, úřadovna SNB a od roku 1970 místní knihovna. V témže roce se na domě načas objevila i pamětní deska, ta však musela záhy zmizet a s ní bohužel i zbytek cenného zařízení interiéru. Část původního nábytku se však naštěstí podařilo zachránit díky uložení do taktéž značně chátrajícího brtnického zámku. Po revoluci, v roce 1992, byla založena Společnost přátel Josefa Hoffmanna, která usilovala o záchranu památky a její nezbytnou rekonstrukci. Projekt byl zadán architektům Petru Hrůšovi a Petru Pelčákovi, samotné práce však mohly z finančních důvodů začít až v roce 2003. V roce 2006 dům do své správy převzala Moravská galerie a stal se společným pracovištěm MG Brno a MAK Wien. Vznikla zde stálá expozice s názvem „Josef Hoffmann: Inspirace i prostory“ pro tematické výstavy a nezbytné zázemí.
Svět stvořený milovníkem krásy Josefem Hoffmannem stále inspiruje a těší mnoho obyčejných lidí i umělců. Výmluvná jsou slova současné umělecké šperkařky, designérky a kurátorky světového věhlasu Evy Eislerové: „Josef Hoffmann svojí prací ovlivnil řadu generací, jen pro do nebe volající příklad uvádím jednoho z nejvýznamnějších architektů současnosti, newyorského architekta Richarda Meiera. Jednou jsem se ho zeptala, zdali mu není trapné, že tak doslova opisuje Josefa Hoffmanna, a on na to odvětil: Byl absolutně nejlepší, nemůžu si pomoct.“
Poznámky
-
- *Hoffmannovy paměti byly poprvé publikovány v roce 1972 ve Ver Sacrum, Neue Hefte für Kunst und Literatur. Nevíme, kdy přesně je Hoffmann sepsal, jistě však až v pokročilém věku a ne dříve než v roce 1948. V českém prostředí byly vydány u příležitosti otevření expozice „Josef Hoffmann: Inspirace“ v Muzeu Josefa Hoffmanna v Brtnici. Pokud není uvedeno jinak, jsou všechny citace z: Peter Noever, Marek Pokorný ed.: Josef Hoffmann: Autobiografie, MAK Wien a MG Brno, 2009.
- Peter Noever, Marek Pokorný ed.: Josef Hoffmann: Autobiografie, MAK Wien a MG Brno, 2009.
- Peter Noever, Marek Pokorný ed.: Josef Hoffmann. Architektonický průvodce, MAK Wien a MG Brno, 2010.
- August Sarnitz: Josef Hoffmann 1870–1956. Ve vesmíru krásy, TASCHEN, Nakladatelství Slovart, 2008.
- Gabriele Fahr-Becker: Wiener Werkstaette 1903–1932, TASCHEN, 2008.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)
