Mrtvý konsenzus, zombie reaganismus aneb Co byl a je fusionismus

Na stránkách časopisu Kontexty (a nejen zde) již delší dobu probíhá debata o tom, jak by měl politický konzervatismus reagovat na měnící se podobu západního světa, jenž je dnes ohrožován nejen zvenčí (migrací, rostoucím vlivem Číny, energetickou krizí a nejnověji ruskou agresí na Ukrajině), ale především zevnitř nástupem nejrůznějších neomarxistických ideologií, společenskou polarizací, postupnou ztrátou tradičních hodnot i svobody slova. Následující text se tomuto problému věnuje v širší perspektivě.

Mladá autorka s dobrými postřehy Lucie Sulovská napsala po českých sněmovních volbách v říjnu 2021 pro Konzervativní noviny jejich analýzu, která obsahovala i tento zdánlivě mysteriózní bod:

… který jsem si pracovně pojmenovala „cesta českých konzervativců od thatcherismu“. Až donedávna to v anglosaském světě… vypadalo, že podstatou konzervativismu je malý stát a nízké výdaje. Je to blud, podstatou konzervativismu je zachování „společenské koheze, osvědčeného řádu a prospěšných tradic“. Mohou v rámci něj existovat různé přístupy k ekonomice, důležité však je, že mají být podřízeny těmto cílům. Ekonomika je zde pouze prostředkem. My jsme se však se Západem opětovně prolnuli v době, kdy tam triumfoval „pravicový fusionismus“ Ronalda Reagana. Šlo o… koalici sociálních konzervativců, ekonomických liberálů a jestřábů, kteří prosazovali tvrdý kurz proti Sovětskému svazu.

Dnes se tento konsenzus (z hlediska konzervativismu spíše exces) hroutí i v anglosaském světě, jak se do popředí dostává konflikt mezi sociálními konzervativci a levicovými liberály. Někde ve vzduchoprázdnu levitují pravicoví liberálové a staří ekonomičtí levičáci, které stupňující se tlak woke hnutí cpe do konzervativního stanu. Nízkopříjmové skupiny nacházejí obránce svých kulturních a identitárních zájmů v tradičních konzervativcích, kteří tomu postupně přizpůsobují ekonomickou politiku. Jde o proces velmi pozvolný… Pokud jde o nové (populistické) konzervativce, ti mají zpravidla ekonomické programy pro své voliče, tedy spíše doleva, už od začátku.

Tolik Lucie Sulovská. Všimněme si dvou věcí: „pravicového fusionismu Ronalda Reagana“ a tvrzení, že ekonomický (klasický) liberalismus (tj. malý stát, nízké daně a tržní hospodářství) přestává být součástí západního konzervatismu. Fusionismus si nechme na později, ale Lucie má pravdu, že v USA existuje hnutí, které si říká „národní konzervatismus“, hledí obdivně na Viktora Orbána a požaduje rozsáhlejší stát v domácí ekonomické politice, vyšší výdaje a i případný protekcionismus, tj. cla a tarify, nikoli volný obchod. Tyto postoje určitým způsobem artikuloval bývalý prezident Donald Trump, jako hlavní ideolog „národního konzervatismu“ se prezentuje izraelský teoretik Yoram Hazony, autor knih The Virtue of Nationalism (2018, česky Chvála nacionalismu, 2021) a nejnověji Conservatism: A Rediscovery (2022). Podle Hazonyho by se konzervatismus měl oprostit od jakýchkoli aspektů klasického liberalismu, měl by být tradicionalistický, empirický a v každé zemi partikularistický. Jinými slovy, měl by odmítnout filosofický, politický a morální univerzalismus i racionalismus. Tím pádem by se měl opírat jen o Bibli a odmítnout univerzalistickou filosofii starých Řeků, jako byli Sokrates, Platon a Aristoteles. To je ale problém, protože pro Západ byla vždy typická syntéza židovské a křesťanské Bible (založená na Božím zjevení) a řecké filosofie, podle níž správným použitím rozumu poznáváme pravdy o člověku, spravedlnosti a dobru. A taky samozřejmě římské právo – a vše dohromady sjednocovalo křesťanství. Navíc založení USA se opíralo o univerzalistickou koncepci přirozených práv, což je varianta univerzálně platného přirozeného práva. Takže Hazonyho koncepce konzervatismu je vlastně, s trochou nadsázky, velice neamerická, ba až protiamerická.

„Národní konzervativci“ v USA požadují silný morální a hodnotový tradicionalismus, větší stát v ekonomice a sociálních otázkách, menší angažovanost USA ve světě – kromě problému, jenž představuje Čína, kterou považují, stejně jako dnes už všichni Američané, demokraté i republikáni, za hlavního strategického soupeře USA v nadcházejících dekádách.

Tito „národní konzervativci“ mají za to, že konzervatismus z dob Ronalda Reagana (a Margaret Thatcherové) je teď už jen „mrtvým [bývalým] konsenzem“; někteří se o něm pejorativně vyjadřují jako o „zombie reaganismu“, protože považují představu malého státu a ekonomického liberalismu za obsolentní. Pro úplnost lze dodat, že představu sociálně rozsáhlejšího státu sdílel i bývalý britský premiér Boris Johnson, naproti tomu bývalá premiérka Liz Trussová a do určité míry i současný předseda vlády Rishi Sunak požadují nižší daně a menší stát, tedy návrat k thatcherismu. Že by to tedy nebyl až tak „mrtvý konsenzus“ a duch údajných „zombie“ Ronnieho a Maggie žil a kráčel dál?

* *­ *

Než se dostaneme k tomu, co byl a je fusionismus a jestli je mrtvý, chci upozornit na zdánlivě nesouvisející úvahu. Americký politický filosof německo-židovského původu Leo Strauss (1899–1973), který před nacismem emigroval do USA a měl nemalý vliv (trvající dodnes) na určité proudy amerického poválečného konzervatismu, pronesl v únoru 1941 v New Yorku přednášku na téma „Německý nihilismus“. To datum je důležité: v Evropě už dlouho zuřila válka, Velká Británie odolávala samotná Hitlerovi, Sovětský svaz byl jeho spojencem a zatím jím nebyl napaden a USA ve válce ještě nebyly.

Teze přednášky je ve stručnosti tato: německý romantismus první poloviny 19. století byl ctihodnou reakcí na osvícenství. Anglo-skotsko-americké osvícenství akcentovalo svobodu, osobní, politickou, ekonomickou i náboženskou. Osvícenství francouzské akcentovalo rovnost, před svobodou dávalo přednost ideálu rovnosti. Jenže německým romantikům tyto ideály připadaly příliš nízké. Svoboda vám sama neříká, jak máte žít, jaké ideály máte v životě vyznávat. A rovnost je opakem výtečnosti, výjimečnosti a vznešenosti; rovnost je opakem výkonu a úspěchu (v umění, sportu, morálce, intelektu). Němečtí romantici však toužili po heroismu, náročné morálce, sebeobětování pro něco většího, než je člověk sám.

Pak přišla porážka císařského Německa v první světové válce a byla ustavena výmarská republika. S ní byla německá idealistická mládež hluboce nespokojena, chtěla něco lepšího, heroičtějšího. Tuto mládež oslovil a získal Hitler. Nacismus byl kulminací nihilismu (to je Straussova teze, s níž ale nesouhlasím; komunismus, fašismus i nacismus nebyly nihilistické; byly vysoce idealistické, byť ty ideály byly zásadně mylné a zvrácené). Podle Strausse však existoval jen jediný hlas, který mohl – měl ten potenciál – odvést mladé, po heroismu toužící Němce od nacismu. Ten hlas však zazněl příliš pozdě, až v roce 1940, v projevu o „nejskvělejší hodině“. Starý britský lev Winston Churchill zařval, ale pro německé mladíky to přišlo příliš pozdě (o Straussově tezi, že Churchill coby Brit mohl úspěšně oslovit německou mládež, mám taky pochybnosti).

Podívejme se na tři nejslavnější projevy sira Winstona z jara 1940. První je z 18. května 1940 na téma „krev, dřina, slzy a pot“:

Nemohu nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot. Máme před sebou úděl nejbolestnějšího rázu. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců zápasu a utrpení. Ptáte se, co je naším cílem? Mohu odpovědět jediným slovem: vítězství. Vítězství za každou cenu…

Druhý pronesl 4. června 1940 a jeho ústředním motivem je „nikdy se nevzdáme“:

I když rozsáhlé části Evropy a mnohé staré a slavné státy padly či padnou do sevření gestapa a všeho toho odporného aparátu nacistické vlády, my se nevzdáme a neselžeme. Vytrváme do konce, budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat s rostoucí sebedůvěrou a sílou ve vzduchu, budeme bránit náš ostrov za každou cenu, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat v přístavech, budeme bojovat na polích a v ulicích, budeme bojovat v kopcích; nikdy se nevzdáme…

Třetí je z 18. června 1940 na téma „nejskvělejší hodina“ (to je ten, o kterém mluvil Strauss):

Bitva o Francii skončila. Bitva o Británii začíná. Na této bitvě závisí přežití křesťanské civilizace. Na ní závisí náš vlastní, britský život a dlouhá kontinuita našich institucí a našeho impéria. Veškerá zuřivost a moc nepřítele se velice brzo obrátí proti nám. Hitler ví, že nás musí rozdrtit na tomto ostrově, anebo prohrát válku. Vydržíme-li, celá Evropa může být svobodná a život na celém světě může pokračovat… Selžeme-li, pak se celý svět, včetně USA, včetně všeho, co známe a co milujeme, ponoří do propasti nového Temného věku, jenž bude v důsledku zvrácené vědy mnohem horší a mnohem delší. Vykonejme tedy svou povinnost a chovejme se tak, aby lidé, i kdyby britské impérium a jeho Společenství národů trvalo tisíc let, mohli stále říkat: „Tohle byla jejich nejskvělejší hodina!“

Všimněme si, Churchill nenabízel svým občanům snadný, pohodlný život. Naopak, nabízel jim život náročný, obtížný, leč plný heroismu a sebeobětování. V tom měl Strauss pravdu. Ale na rozdíl od komunistů, fašistů a nacistů jim Churchill nabízel heroismus a sebeobětování – kterého byli komunisté-stalinisté, fašisté i nacisté samozřejmě taky schopni – při obraně svobody a na obranu svobody! Jeho projevy byly vlastně originální „fúzí“ svobody a heroismu.

* * *

Na rozdíl od „národního konzervatismu“ spočíval americký poválečný konzervatismus, označovaný za „fusionismus“, v syntéze tří univerzalistických proudů či hnutí, kterými byly:

Za prvé klasický liberalismus, v USA často označovaný jako libertarianismus. Ten usiloval o svobodu a malý stát, nízké daně a decentralizaci, a rovněž o svobodný obchod. Jeho prvními teoretiky byli původem Evropané Friedrich August von Hayek a jeho učitel Ludwig von Mises, jakož i Američan Milton Friedman (jeho rodiče však byli imigranti z Podkarpatské Rusi). Klasický liberalismus je univerzalistický; chce svobodu pro každého, vždy a všude.

Pak klasický konzervatismus evropského typu, který je v USA označován jako tradicionalismus. Jeho prvními vlivnými autory byli platonik Richard Weaver a burkeán Russell Kirk. Ti kladli důraz na ctnosti, objektivní mravní řád, tradici celé západní civilizace. K nim se řadí i filosofové evropského původu Eric Voegelin a Leo Strauss. Klasický konzervatismus byl v Americe rovněž univerzalistický, protože byl částečně inspirovaný křesťanstvím, což je univerzalistické náboženství (samo sebe považuje za platné a správné pro všechny lidi na světě, ve všech dobách a všude, stejně jako islám a na rozdíl od judaismu), a částečně klasickou řeckou filosofií, konkrétně Aristotelovou koncepcí ctností a přirozeným právem. Hlavní, kardinální ctnosti jsou podle Aristotela umírněnost, statečnost, prozíravost a spravedlnost; k nim křesťanství přidává teologické ctnosti víru, naději a lásku (a jak napsal sv. Pavel „… z nich největší je láska“). Tyto ctnosti jsou univerzálně platné.

Třetí byl antikomunismus, který byl nejen odmítnutím komunismu, ale i přesvědčením, že mezinárodní komunismus je mnohem větší hrozbou pro svět obecně a konkrétně Ameriku, než si většina lidí po roce 1945 myslela. Komunismus je hrozbou existenciální, srovnatelnou s tou, kterou představoval nacismus. Konzervativní antikomunisté chtěli mezinárodní komunismus porazit; na rozdíl od levicových antikomunistů, kteří ho chtěli jen zadržovat. Důraz byl tedy kladen na vojenskou sílu, vítězství a přesvědčení „Better dead than red“ – raději zemřít, než se podrobit komunismu.

Vlivnými osobnostmi byli starší exkomunisté jako Max Eastman, Whittaker Chambers, Willi Schlamm, James Burnham, Willmoore Kendall a Frank Meyer; a pak mladší představitelé, které ti starší ovlivnili, jako např. William Buckley, Brent Bozell, Stanton Evans a další. Tito lidé si v polovině padesátých let 20. století řekli, že se nejdřív zmocní Republikánské strany, pak Američané zvolí republikánského prezidenta a ten poté použije sílu amerického státu na porážku mezinárodního komunismu. Stalo se tak v osmdesátých letech 20. století. Antikomunismus, stejně jako komunismus, byl univerzalistický, antikomunisté, američtí, evropští, asijští, afričtí či latinskoameričtí, se vzájemně vnímali jako spojenci.

Mezi těmito třemi proudy je však vzájemné napětí – a mnozí tehdy i dnes pochybovali, zda je lze sloučit v jednom politickém směru. Mezi libertarianismem a tradicionalismem je tenze: libertariáni chtějí svobodu od nucení, zatímco tradicionalisté považují svobodu užitou nemravně za nehodnotnou, až špatnou. Tenze mezi libertarianismem a antikomunismem spočívala v tom, že libertariáni chtěli malý stát, zatímco antikomunisté mocnou státní vojenskou a obrannou mašinerii. A napětí mezi tradicionalisty a antikomunisty vznikalo tím, že tradicionalisté chtěli klidný život v malých, morálních komunitách, zatímco antikomunisté celosvětovou antikomunistickou křížovou výpravu. Největší napětí však bylo vyjádřeno dilematem mezi libertariány a tradicionalisty: svoboda, nebo ctnost; která z nich má být naším cílem?

Americký konzervatismus na to odpověděl: obě. Tak, jak jej reprezentovali např. časopis National Review (založený 1955), jeho šéfredaktor William F. Buckley jr. a politici senátor Barry Goldwater a guvernér (poté prezident) Ronald Reagan, byl americký konzervatismus označen za fusionismus, což je ale velice nevýstižný termín, neboť evokuje představu „fúze“ dvou rozdílných cílů či ideálů. Fusionisté však byli přesvědčeni, že svoboda a ctnost se vzájemně potřebují, jedna bez druhé nemůže existovat (i když mezi nimi určité napětí je); neboť když upadá ctnost, začne upadat i svoboda, a když upadá svoboda, začne upadat i ctnost. Lepším názvem než fusionismus by proto byl kompatibilismus či tensionismus.

Onu tezi, že svoboda a ctnost se vzájemně potřebují, bez svobody není ctnosti a bez ctnosti svobody, obhajovali např. Frank S. Meyer a Stanton Evans, sdílel ji Buckley a časopis National Review, jeho vydavatel William Rusher a prakticky všichni konzervativní politici.

Meyer argumentoval tím, že v politice je nejvyšší hodnotou svoboda, lidé mají být co nejsvobodnější od státního donucování. Chtějí-li tradicionalisté státem vnucovat či vynucovat ctnost, mýlí se, protože ctnost musí být dobrovolná. Jednání z donucení není ctnostné. Tradicionalisté však mají pravdu, že ctnost je správným cílem lidského života. Aby lidé byli ctnostní, musejí být svobodní; nemají-li svobodu být neřestní, nemohou být ctnostní. Na druhou stranu však také platí, že nejsou-li lidé ctnostní, svobodu neuchrání a ztratí ji – buď podlehnou tyranům v zahraničí, anebo měkkému despotismu doma. Jeho vlastními slovy:

… v morální sféře je svoboda pouze prostředkem, s jehož pomocí mohou lidé usilovat o svůj skutečný cíl, kterým jsou ctnosti… v politické sféře je svoboda cílem primárním.

Lidi nelze přinutit, aby byli ctnostní… do určité míry je lze donutit, aby jednali, jako by byli ctnostní. Ctnost je však plodem správně uplatněné svobody.

Svoboda má svá rizika, protože to, čemu budou lidé holdovat, nemusí být ctnost, nýbrž neřest; ale každá existence má svá rizika. Pokud lidé nemají svobodu být špatní, nemohou být ctnostní.

Ale platí to i opačně: aby svoboda, svobodná politická společnost byla uchována, lidé musejí být do určité míry ctnostní, neboť v opačném případě svobodu ztratí. Musejí být ctnostní tak, že demokratická většina nezneužije svou moc nad menšinou či menšinami např. jejich nepřiměřeným, progresivním zdaněním. V takovém případě by menšina usilovala o vládu benevolentního diktátora. Nebo ze strany jednotlivce: pokud lidé nebudou žít ctnostně, tj. soběstačně, samostatně, odpovědně, stanou se daňovým břemenem pro ostatní (ti budou muset jejich nezodpovědný životní styl dotovat), a tak zvýšením daňové zátěže omezí svobodu volby ostatních. A v neposlední řadě, když je svobodná země napadena nesvobodnou tyranií a obyvatelé svobodné země nejsou natolik ctnostní, že by byli ochotni za svou zemi a její svobodu bojovat, pak je jisté, jako že po létě přichází podzim, že o svou svobodu přijdou, ztratí ji.

Tohoto si velice dobře byli vědomi otcové-zakladatelé USA. Je chybou si myslet, že ústavní rozdělení moci na tři složky (zákonodárnou, výkonnou a soudní) nebo listiny práv a svobod jsou dostatečné garance osobní, politické či ekonomické svobody (jak se domnívají někteří liberálové). Jistěže jsou velice užitečné, dokonce nezbytné, nejsou však dostačující. Pro zachování a udržení svobody je nutná ctnost. Otcové-zakladatelé to věděli – George Washington: „ctnost a morálka jsou nutným zdrojem lidové vlády“, svoboda není možná bez morálky a morálka není možná bez náboženství; nebo John Adams: „naše ústava byla vytvořena pouze pro morální a zbožné lidi; je naprosto nevyhovující pro vládnutí jakýmkoli jiným lidem“; morálka a ctnost jsou základem naší republiky a nezbytné pro to, aby společnost byla svobodná.

Jinými slovy, když se principy svobodné společnosti vyučují coby založené pouze na mechanické dělbě moci, vyučují se mylně. Proto například ústavy jihoamerických republik, které kopírovaly ústavu americkou, nakonec ve většině případů selhaly: svrhli je diktátoři. Lidem totiž chyběla občanská ctnost. Konstitucionalismus na sever od Rio Grande se povedl, na jih od Rio Grande se nepovedl. Proč? Kvůli existenci, či absenci ctnosti. Takže koncept americké republiky v podání otců-zakladatelů nebyl jen John Locke – byl to i John Locke, ale kombinovaný s Aristotelem a křesťanstvím, tedy s klasickou i křesťanskou koncepcí ctností.

Fusionismus v politice reprezentovali Barry Goldwater a Ronald Reagan. Pro ilustraci pár jejich citátů. Barry Goldwater ve své knize Svědomí konzervativce z roku 1960:

… konzervativec nahlíží politiku coby umění, jak dosáhnout maximální svobody jednotlivce, jež je slučitelná s udržením společenského řádu. Konzervativec je první, kdo chápe, že praxe svobody si vyžaduje nastolení řádu: člověk nemůže být svobodný, pokud jiný člověk je s to upírat mu výkon jeho svobody… Jemná rovnováha, jež ideálně existuje mezi svobodou a řádem, byla vychýlena v neprospěch svobody prakticky všude na světě… Konzervativcům tudíž nečiní žádný problém stanovit prvořadý politický úkol dne: je jím zachovat a rozšířit svobodu… první starostí konzervativce vždy bude: zvětšujeme svobodu?

Pasáž k politice vnitřní:

Mám malý zájem na posílení státu, neboť jej hodlám zredukovat. Nechci rozšiřovat sociální péči, neboť navrhuji zvětšit svobodu. Mým cílem není přijímat zákony, nýbrž je rušit. Není jím zavést nové programy, nýbrž zrušit ty staré… A když mě potom obviní, že prý zanedbávám „zájmy“ svých voličů, odpovím jim, že mi bylo sděleno, že jejich hlavním zájmem je svoboda, a pro ni dělám vše, co umím.

A k politice zahraniční:

Mír je zajisté správným cílem americké politiky – pokud se tím rozumí, že mír není vším, oč usilujeme. Mír kapitulace nechceme. Chceme mír, v němž panují svoboda a spravedlnost, a to – uvážíme-li podstatu komunismu – znamená mír, v němž sovětská moc již nadále nebude schopna ohrožovat nás a zbytek světa. Jinými slovy, přijatelný mír musí následovat po porážce komunismu… Výkřikem appeasementu je „raději se na kolenou budu plazit do Moskvy, než abych zemřel pod atomovou bombou“. Tento sentiment odmítá všechno, co je v lidské bytosti statečné, ctihodné a důstojné. Musíme – jako první krok k zachování americké svobody – přijmout názor opačný a učinit ho základním kamenem naší zahraniční politiky: raději zemřeme, než abychom ztratili svou svobodu… Chceme zůstat naživu, samozřejmě; ale více než to chceme být svobodní. Chceme mír; ale před ním chceme nastolit podmínky, jež učiní mír přijatelným. Ať se vám to líbí nebo ne, velkým a nevyhnutelným úkolem naší epochy není studenou válku ukončit, nýbrž v ní zvítězit.

Projev, který měl Barry Goldwater na republikánském sjezdu v roce 1964, když přijímal nominaci na prezidenta:

Jsem přesvědčen, že musíme hledět nejen na obranu svobody dnes, ale i na její rozšíření zítra. Jsem přesvědčen, že komunismus, který se chvástá, že nás pohřbí, místo toho ustoupí silám svobody. A ve vzdálené, leč rozpoznatelné budoucnosti jsem schopen vidět obrysy světa, který je hoden našeho odhodlání, všeho rizika, každé naší oběti. Ano, svět, který vykoupí utrpení těch, kdo budou osvobozeni od tyranie… Připomínám vám, že extremismus při obraně svobody není neřest. A dovolte mi vám rovněž připomenout, že umírněnost při prosazování spravedlnosti není ctnost!

Všimněme si (a) paralely s Churchillovými projevy, (b) použití ctnosti (statečnost, důstojnost, ctihodnost) pro účely svobody, (c) posunu od záměru komunismus jen zadržovat k odhodlání jej zatlačovat („nejen obrana svobody dnes, ale i její rozšíření zítra“).

Po Goldwaterově porážce byla ještě v roce 1964 založena Americká konzervativní unie, jež měla v politických otázkách definovat konzervativní pozici a bodovat konzervativnost jednotlivých členů Kongresu. Pasáž jejího základního prohlášení ohledně studené války zněla:

V současnosti jsou americké společenství stejně jako [západní] civilizace… smrtelně ohrožovány globální komunistickou revolucí. Zastáváme názor, že permanentní koexistence s komunismem není ani ctihodná, ani žádoucí, ani možná. Komunismus by svět zotročil jakýmikoli prostředky… My žádnou oběť nepovažujeme za příliš velkou na to, abychom se vyhnuli tomuto osudu. Náporu nepřítele jsme odhodláni čelit, ba co víc: zachováním americké vojenské převahy a vyvíjením neúprosného tlaku vůči komunistické říši hodláme posunout hranice svobody.

Opět vidíme odhodlání komunismus nejen zadržovat, ale přejít též ke strategii osvobozování („posuneme hranice svobody“).

Mnohé antikomunistické projevy Ronalda Reagana jsou známé. Např. na univerzitě Notre Dame v květnu 1981: „Západ odklidí komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky právě teď píšeme.“ Nebo v britském parlamentu v červnu 1982: „Postup svobody a demokracie odsune marxismus-leninismus na smetiště dějin, jako tam odsunul i jiné tyranie.“ Či ten slavný o „říši zla“ z března 1983: „Buďme si vědomi toho, že pokud sovětští vládci hlásají nadřazenost státu, jeho všemocnost nad jednotlivcem a předpovídají jeho definitivní nadvládu nad všemi lidmi světa, jsou ohniskem zla v moderním světě… Naléhám na vás, abyste se vyvarovali pokušení ignorovat fakta dějin a agresivní tendence říše zla, považovat závody ve zbrojení za jedno velké nedorozumění, a tudíž se stáhnout z boje mezi právem a bezprávím, dobrem a zlem.“

Mnohem méně známý je projev, který vlastně zahájil jeho politickou kariéru; byl to projev nazvaný „Čas volby“; na podporu prezidentské kandidatury Barryho Goldwatera byl odvysílán televizí v říjnu 1964. Uvádím jeho závěrečné dva odstavce:

Musíme mít odvahu činit to, o čem víme, že je mravně správné; a politika appeasementu nás žádá, abychom přijali tu největší možnou nemravnost. Žádá nás, abychom si vykoupili bezpečí před hrozbou atomové bomby tím, že prodáme do věčného otroctví naše bližní, lidské bytosti zotročené za železnou oponou, že jim řekneme, ať se vzdají naděje na svobodu, protože jsme připraveni se s jejich otrokáři dohodnout…

Vy i já máme rendez-vous s osudem. Můžeme pro naše děti zachovat tuto poslední nejlepší naději lidstva na zemi, anebo je můžeme odsoudit k prvnímu vykročení do tisíciletí tmy. Pokud selžeme, ať alespoň naše děti a děti našich dětí budou o nás moci říci, že jsme si svůj krátký pobyt zde zasloužili. Že jsme učinili vše, co jsme učinit mohli.

Člověk si říká: je to projev politika, nebo starozákonního proroka? Je to mravní apel na obranu svobody v antikomunistickém zápasu – a nejen na obranu svobody vlastní, ale i svobody druhých.

„Národní konzervatismus“, který prý má nahradit fusionismus, odmítá představu omezeného státu, hlavně v ekonomické a sociální oblasti, v nichž požaduje stát větší. A to je prý pravá podstata konzervatismu; „reaganovský fusionismus“ byl (prý) exces.

Konzervativci v 19. století jako Benjamin Disraeli či Otto von Bismarck požadovali a zaváděli stát extenzivnější, než chtěli klasičtí liberálové jako William Ewart Gladstone, natož Herbert Spencer; ale rozhodně méně extenzivní než v té době chtěli socialisté. Jenže my nejsme v 19. století, když byl stát malý. My jsme v 21. století, kdy je stát příliš velký a rozsáhlý, vykonává různé funkce, které by vykonávat neměl, a na ty své základní, elementární funkce, jako jsou obrana, ochrana a justice, se mu už častokrát nedostává sil. Konzervativci požadují malý, ale silný stát; stát omezený na málo funkcí, v nich však velice silný, energický a rázný. V dnešní době by se Bismarck, Disraeli i Metternich nad rozsahem státu nejspíš zhrozili; stejně jako nad jeho častou neschopností vynucovat právo a pořádek.

Dnešní státy, po pandemii a v důsledku ruské agrese proti Ukrajině, nabírají stále další a další pravomoci regulovat ekonomiku a rozdávat lidem peníze; a lid si na to zvyká a očekává to. Fiskální odpovědnost jde přes palubu. Je tedy povinností – a nutností – konzervatismu na to upozorňovat a volat po návratu státu do patřičných mezí a k fiskální odpovědnosti. Není to „zombie reaganismus“, je to morální nutnost usilovat o soběstačné, odpovědné občany nezávislé na státních dávkách a dotacích.

Krom toho je tady jeden trend nárůstu státu, který je hrozivý: volání po zákazu „nenávistného projevu“, tedy státní zákazy i trestání projevů (a perzekuce jejich autorů), které jsou označeny za „nenávistné“, tj. kritizující privilegované menšiny (rasové, etnické, sexuální) či vyjadřující mravní odsudek aktivit z hlediska židovsko-křesťanské morálky nemravných. Tento nárůst cenzorského státu je přímým ohrožením nejen svobody slova a projevu, ale i hrozbou konzervativcům, protože perzekuce by se nakonec dotkla i jich. I z tohoto důvodu je pro konzervativce nutné trvat na omezení státní moci a udržení státu v mezích. Takže udržení klasicky liberální či libertariánské složky v konzervatismu je podstatné.

Pokud jde o složku tradicionalistickou či morálně konzervativní, vidíme útoky nejen na hodnoty, ale i na samotnou lidskou přirozenost; mimo jiné v podobě prosazování tzv. „manželství pro všechny“, či konceptu „transgender“. Před třiceti lety nikoho nenapadlo dávat do ústavy definici manželství coby svazku muže a ženy, protože to každý, doslova každý považoval za samozřejmé a nikomu nepřišlo na mysl, že by někdo mohl považovat za manželství i něco jiného. Doba se změnila a hodnotový tradicionalismus (obhajoba lidské přirozenosti a reálné existence hodnot, jež jsou rozpoznávány rozumem, nikoli určovány svévolí a rozmarem) je a bude i nadále vitální součástí konzervatismu a jeho důležitost bude ještě narůstat.

Pokud jde o zahraniční politiku, ruská agrese názorně ukazuje, že svět je nebezpečným místem pro život. Potřebujeme být silní, vojensky silní, abychom přežili a aby přežila naše svoboda. Moc, vojenská síla jsou nutnou podmínkou zachování svobody (nutnou, nikoli však dostačující; viz pojednání o ctnosti výše). Slabost je totiž provokativní: provokuje gaunery a potenciální agresory, aby nám dali ránu či na nás zaútočili. Potřebujeme sílu, abychom je odstrašili; a pokud odstrašení selže, abychom je porazili. O aktuální či potenciální nepřátele přitom v tomto světě nemáme nouzi: Putinovo Rusko, hegemonistická Čína, fanatický islamismus…

A co se týče ideologického nepřítele konzervatismu, kterým je woke progresivismus, podívejme se pravdě do očí: u nás doma na Západě žijeme uprostřed studené občanské kulturní války. Jsme ve válce. Ta válka je studená, nestřílí se. Ta válka je občanská, jde napříč každou zemí a společností Západu. A ta válka je kulturní, o ty nejzákladnější hodnoty.

* * *

Jak tomu čelit? „Národní konzervatismus“ je tím, že staví na partikulárních tradicích a jejich obhajobě, primárně defenzivní a málo idealistický. Problémem konzervatismu často je, že nedokáže nadchnout mladé idealisty. Ti se pak ohlížejí jinam… Jenomže na falešný a pomýlený idealismus komunistů, fašistů, nacistů – či woke progresivistů – není adekvátní odpovědí idealismus žádný, nýbrž idealismus správný. Jak na to upozorňoval Leo Strauss, patřičnou odpovědí na Hitlera byl Churchill. Idealismus, který není ve službě totalitarismu a zotročování, nýbrž ve službě svobody a osvobozování.

V tomto smyslu je fusionismus, tj. trojkombinace svoboda – ctnost – vojenská síla, obzvlášť vhodný a užitečný. Je na straně svobody. Je díky své původní antikomunistické složce bojovný, a tudíž ofenzivní. Nechce jen zadržovat, ale i vítězit. Svoboda i moc (vojenská síla) jsou ve své čisté podobě potenciálně nebezpečné, pro tělo i pro duši. Ale díky složce třetí, důrazu na ctnosti, která akcentem na osobní odpovědnost obě předchozí složky zušlechťuje a mírní, je to kombinace vyvážená. Nejlépe odpovídá potřebám lidské psychologie a lidské duše.

Je-li to však skutečně jen „zombie reaganismus“, je-li to už jen pouhý „mrtvý konsenzus“, pak jsme již všichni mrtvi, naše civilizace je mrtva, a veškeré naše naděje jsou marné. Jenže není. Jak Frank Meyer často opakoval, malá skupinka lidí vyzbrojených pravdou, ctnostmi a odvahou může porazit zkaženou, modlářskou říši a dát zrod civilizaci. Ti, kdo brání nebo obnovují to, co je přirozené a normální, proti šíleným ideologiím světa, mají na své straně mocného spojence. Realitu. Realita je to, co je, nikoli módní iluze. Rozmarem či svévolí ji změnit ani zrušit nelze.

/ Text vychází z přednášky, kterou autor přednesl na letošní Letní škole Občanského institutu, konané v srpnu ve Špindlerově Mlýně. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2022)