Naši autoři čtou

Ad maiorem domus gloriam

Stanislav Balík, politolog

Na nočním stolku mi leží několik knih, přičemž většinou mám rozečtené dvě. Jednu odbornější, jednu beletristickou.

Posledních několik měsíců intenzivně pracuji na monografii šlechtického rodu Žerotínů. I proto (ale nejenom proto) jsem se vrátil k objemné syntéze Petra Mati Svět české aristokracie (1500–1700), kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny v roce 2004. Při její četbě jsem si opakovaně mohl uvědomovat, jak moc záleží na kontextu, v němž knihu čtete. Že si všímáte zcela jiných momentů ve chvíli, kdy je pro vás téma zcela nové, než když jste s ním obeznámen zevrubně anebo když jste do některého z dílčích aspektů pronikl do hloubky. Tužkou jsem si podtrhával (to dělávám jen v některých odborných knihách – a k tomu vždy s rozpaky, zda se tak skutečně mám ke knize chovat) jiné pasáže než kdysi při prvním seznámení.

Znovu mi přišlo trošku líto, jak dílčí je naše poznání a poznávání středověké a raně novověké minulosti našich českých zemí, že vycházející syntézy bývají zaměřeny podle historických zemí. A tak i tato kniha, přestože to z jejího názvu nemusí být zcela patrné, se koncentruje na svět české aristokracie v Čechách – Moravu a Slezsko nechává spíše na okraji. Přesto jsou její poznatky přenositelné i do moravského prostředí. V této souvislosti je vlastně předmět mého zájmu – rod Žerotínů – úžasně ilustrativní. Šlo v zásadě o rod svým původem i těžištěm celé historie moravský. Přesto v čase svého největšího rozkvětu v 16. a 17. století expandovaly tři jeho větve na několik desetiletí i do Čech. Propojení se Slezskem je ještě zajímavější. Zcela nelogická moravsko-slezská hranice kolem Fulneku, kdy byl původně slezský Fulnek na slezském levém břehu Ostravice od konce 15. století připojen k Moravě, je přímým důsledkem rozhodnutí Jana Bohatého ze Žerotína, který zbohatl díky slezské zemské službě, dostal do vlastnictví Fulnek a spolu s ním neobvyklé právo sám se rozhodnout, zda si toto panství nechá zapsat do zemských desk opavských, či moravských. Náležitě toho využil k maximalizaci dalšího – tentokrát společenského – zisku. Zřejmě výměnou za rozšíření moravského markrabství dosáhl povýšení žerotínského rodu ze starožitných rytířských mezi novožitné panské, k čemuž došlo v roce 1479, o dva roky později pak v roce 1481 zapsal fulnecké dominium do olomouckých zemských desk, čímž se stalo součástí Moravy.

Maťa v pěti obsáhlých oddílech řeší témata urozenosti a šlechtické hierarchie (hierarchický systém, inflace titulů, konflikt hierarchií, rodová paměť), majetek (statky, příjmy, výdaje, finanční náročnost aristokratické reprezentace), různé modely aristokratické kariéry (aristokratická výchova, kariéra v zemských úřadech, dvorská, vojenská, diplomatická a církevní kariéra), sociální interakce (rod a rodina, rodová solidarita, sňatky, patroni a klienti) a úsilí rodu o slávu (vystižené přiléhavou parafrází Ad maiorem domus gloriam).

Jakkoli by se mohlo zdát, že jde o ryze odborné téma, v duchu dobrých historiografických tradic Petr Maťa, který od roku 2006 působí v Rakouské akademii věd ve Vídni, nepodceňuje literární rozměr historikovy práce. Však také jeho kniha získala v roce 2005 cenu Magnesia Litera v kategorii literatura faktu.

Smrtí tanec

 Jiří Hanuš, historik

Shodou okolností jsem se dostal k několika knihám o umírání a smrti (Helena Haškovcová, Jiřina Šiklová). Byly velice zajímavé, inteligentně a dobře napsané, ale přišly mi tak „humanistické“, že jsem musel sáhnout po tvrdší stravě. Vzal jsem si knížku Smrtí tanec, sbírku poezie z Vilímkovy Barokní knihovny (tehdy poesie!, jak by jistě dodal nebožtík, básník a přítel Karel Křepelka) z roku 1941. A tak jsem si četl:

Probuď se ze sna, člověče,
pamatuj na to, žes popel, bláto, a nic více.
Prach jsi, a v prach se obrátíš, když smrt přiskočí,
tebou zatočí, jíti musíš.

Baroknímu autorovi nemusíme hned přičítat nihilismus, bylo by to značně anachronické. Jeho akcenty třeba chápat v kontextu celé křesťanské nauky, která obsahuje i naději vzkříšení. To nic nemění na tolik typickém důrazu na zpochybnění majetku, moci a slávy vezdejšího života. Barokní uhranutí smrtí, její děsivostí a nevypočitatelností a do jisté míry spravedlností (nedbá na stáří člověka ani na jeho postavení) je umocněno možností věčného života, ale i možností smrti věčné. Přijít do Božích rukou nemusí vždy znamenat útěchu, ale především soud. Krása, zlato, moc králů, statečnost hrdinů – to vše končí v prachu. Neboť

Smrt otvírá každé dveře,
tak bohatého, jako chudého odsud beře.
Na krásu mladých nedbá nic,
jejich spanilosti, věku, čerstvosti nevšímá si nic.

Otázka, zda je barokní poezie dosud živá jak svou tematikou, tak formou, byla důkladně probírána a zodpovězena již v první polovině 20. století při úvahách nad barokovostí Karla Hynka Máchy. Barokní imaginace, personifikace, jednoduché a přitom účinné metafory byly prozkoumány a shledány významnými, provokativními a silnými. I kdyby nebylo objevu Bedřicha Bridela, stále bychom si ještě mohli uhranutě zpívat s Jaroslavem Hutkou a Radimem Hladíkem slavnou píseň Byltě jeden člověk, která prozrazuje, jak nám mohou být barokní pocity a poetika blízké. Obrazivost barokního básníka je vystavena biblicky, na jednoduchých představách, z nichž některé už samozřejmě nechápeme. Některé ale pořád navazují na naši zkušenost, na naši práci i záliby:

Neb rovně jako pták polní do sítí padá,
a jako chytá rybář ryby,
tak také i tě, člověče, smrt do své síti
brzo pochytí, pryč odvleče.

Poselství našich předků je jasné, ba průzračné. Na smrt máme myslit a připravovat se na ni. Zní to drsně, ale je to náš zřejmý osud. Barokní člověk nás nechce vzdálit strachu ze smrti a umírání. Naopak: naše smrt je naší nejjistější jistotou, umírání je skoro vždy nesnadné. Perspektiva pokání a odpuštění hříchů zjevně není tak lákavá, proto vyvolání strachu ze smrti může být účinné. Je třeba se bát, protože jednou (a může to být brzy) může jít do tuhého. Určitá míra strachu a úzkosti nemusí být na překážku, ba ­na­opak. Člověk může minout svůj cíl, jímž je Bůh. To už stojí za trochu obav.

Baroko ale zná i jednu polohu, která může znít aktuálně. Je to rozhovor, kterým se přesvědčuje o pravdě, argumentuje, nabourává individuální uzavřenost a sobectví. Rozhovor duše s Bohem je sice modlitbou, což je povýtce křesťanské, současně však představuje motivaci a vyřešení rébusu. Duše se trápí, pochybuje, smlouvá, stěžuje si, Kristus jí vysvětluje a utěšuje ji. Je v tom kus mystiky, ale také prostá moudrost. Člověk se potřebuje vymluvit, vyznat se, podebatovat o svých trápeních, nakonec přijmout realitu, která nemusí být příjemná. Variantou je spor duše s tělem, což dnešním uším zní opět podivně, ba schizofrenně. Pokud si ovšem nedosadíme za duši svědomí. Tělo se nakonec ovšem bere i v ochranu, neboť je pouhým nástrojem a nezaslouží si všechny výčitky duše.

Tedy nakonec přece jen více než „mystérium zmaru“? Není baroko spíše pokusem o „vdechnutí nového života“, vzkříšení mravních sil? A pokud je dnes tolik slyšet o potřebě upřímnosti, není barokní písemnictví při veškeré paradoxii vlastně upřímné až k zalknutí?

Výpravy z křesla

Kateřina Hloušková, historička

Ráda bych se vyhnula sentimentu, ale obávám se, že se neubráním. Chci totiž psát o Výpravách: Pro starší a pokročilé, Pro blízké i vzdálenější, Pro den i noc a konečně Pro čtvero ročních období. Chci tedy psát o knihách Jiřího Peňáse, po kterých sahám často, vlastně asi nejčastěji, a ty sentimentální prostě jsou. Peňás je vzdělaný, sečtělý a vtipný nostalgik, nenapravitelný staromilec v tom nejlepším slova smyslu, a číst jeho texty je pro mě čirá radost. Je v nich zpomalení, zasnění, poučení, inspirace, radost z úplně obyčejných věcí prožívaných neobyčejným způsobem.

Jiří Peňás v kondenzované podobě svých krátkých cestopisných fejetonů, jazykem krásným tak, jak se to moc často nevidí, popisuje banální místa i situace zcela nebanálním způsobem. Obyčejný výlet do Vrchotových Janovic, Blanska, Pyšel, Slezské Ostravy, Hollabrunnu, ­Veszprému či Černošic je v jeho podání zábavnou dobrodružnou výpravou v prostoru i čase. Jsou to takové jednohubky, nebo spíš malé obložené chlebíčky, které si buď s potěšením zakousnu, když nemám moc času, nebo vychutnám, když zrovna čas je. Na skvělém základě z Peňásovy sečtělosti, rozhledu a daru vyprávět leží vybrané plátky slavné minulosti, eidam vzpomínek na „zlatá devadesátá“, nakladačky nostalgie po zašlé slávě i méně vábné kousky čehosi ze soudobého nevkusu a ztráty schopnosti vidět a udržovat kolem sebe krásu a uměřenost. Osobní vzpomínky z dětství a studií se míchají s auto­rovou aktuální návštěvou a hned po lamentaci nad ohyzdností soudobých nádraží a polystyrenových fasád a smutku ze zraněné krajiny se vám dostane nenásilného převyprávění historie místa včetně osudu všech slavných rodáků a šlechtických rodů okořeněného historkami o známých i neznámých současnících. Je to čirá radost z objevování přetavená do očividné radosti ze psaní.

Peňás přiznává, že jej neustálý tlak na nové texty, potřeba plnit stránky papírové i virtuální a vůbec celá uspěchaná naléhavá současnost příliš netěší. Je prý vždycky rád, když má dopsáno, a pokud by mu někdo řekl, že teď pár týdnů psát nemusí, byl by nejšťastnější novinář (a literární kritik) na světě. Ale současně jedním dechem dodává, že své výpravy by asi zaznamenával dál. Píše si je totiž také pro sebe, pro radost z budoucího „druhého čtení“. Nejde přitom o nic okázalého, neodhaluje „Top Ten“ nebo „Must See“ dnešního světa, nepřekonává nehostinné pouště ani divoké pralesy, neomračuje počty ušlapaných kilometrů ani nešokuje svou odvahou. Cestuje poklidně po naší zemi a blízkém příhraničí, občas se vypraví někam dál – třeba na Sicílii nebo do Irska, ale většinou neopouští milovanou střední Evropu. Zásadně cestuje hromadnou dopravou, vyráží na jeden den, a pokud je nucený přespat, pak jen v levných hotelech, jejichž punkový půvab ocení jen málokdo. Své postřehy pak každý týden převypráví pro týdeník Echo a jednou začas shrne do knížky.

Zdá se to být snadné, ale aby to mělo ten půvab, který to nepochybně má, musíte být Peňás. Musíte se umět dívat, musíte mít dar vidět krásu i tam, kde pro mnoho lidí a někdy i zcela objektivně prostě není:

 Takové místo, kam když dojedete autobusem, hned chcete jet někam jinam, ale pak tam chvíli zůstanete a zjistíte, že jste udělali dobře, že je to tam docela zajímavé.

Musíte slyšet poezii v naprosto běžných slovech, která se snadno přeslechnou:

Tloskov pak připadl samozřejmě státu, zajímavé je, že tam byl několik let Domov mladých vynálezců, na což zřejmě plynně navázal ústav sociální péče. Právě jsem míjel skupinku spíš postarších vynálezců, kteří o něčem vášnivě debatovali, když mě uviděli, zmlkli, asi v obavě, že bych jim sebral patent. Pak se mě jeden zeptal: Pane, bude zase hezky? – Ty dny bylo výjimečně trochu pod mrakem. Ujistil jsem pány, že určitě bude, ale i tohle je přeci dobré. – Vynálezci dali hlavy dohromady a pak sborově přisvědčili, že je. Byli to rozumní lidé a člověk by mezi ně hned zapadl.

A musíte dělat věci, které rozumný člověk nedělá:

K tomu klášteru se nelze dostat jinak než překonáním Vltavy, tedy asi loďkou, pokud ta není k dispozici, tak přeplaváním. To jsem jednou podnikl, takže k tomu ostrovu mám takový jiný vztah. Ke kolika pustým ostrovům člověk normálního typu v životě doplave? A nemyslím to obrazně. Skočil jsem tedy do vln a plaval k onomu ostrovu, na kterém není nic než stromy, keře a obvodové zdi jakýchsi staveb, které mají být pozůstatkem kláštera. Byl jsem tehdy překvapen, jak je to malé, připadalo mi to jako takový labyrint pro větší myši. Přitom tady v době posledních Přemyslovců stála bazilika sv. Jana Křtitele… Postával jsem tam tehdy v plavkách asi čtvrt hodiny, vystaven různým úvahám o pomíjivosti všeho, čekal jsem na nějaký impulz či znamení, ale nic zvláštního se nedostavilo, tak jsem zase skočil do vody a doplaval na břeh, k silnici u autobusové zastávky, kde mi věci hlídal můj syn, kterému se asi honilo hlavou, že otec má zvláštní touhy.

A také musíte být schopen vnímat sílu příběhů, které dosud nikdo nevyprávěl:

Je docela možné, že když na park ve Vrchotových Janovicích dopadá třpyt úplňku, zjevuje se tam štíhlá secesně oděná žena, kterou doprovázejí dva velcí psi. Ta žena s nimi projde parkem, přičemž je patrné, že to tam dobře zná. … Sedne si na kamenný stolek, který tam opravdu je, vytáhne odněkud krabičku cigaret a postupně aspoň tři u toho stolku vykouří. Jednu za Maxe, druhou za Reného, třetí za Karla… Dým stoupá měsíčnou nocí, ona hledí směrem k zámku a trochu mezi těmi šluky vzdychá. Pak se zvedne a jako přízrak se rozptýlí i se psy na jednom místě, kde se park stýká s hřbitovní zdí.

Jiří Peňás je zkrátka můj oblíbený autor, vystudovaný historik a bohemista, stálice české žurnalistiky. Psal pro Respekt, Mladou frontu DNES, Týden a Lidové noviny, od roku 2016 pak pro týdeník Echo a internetový deník Echo24. Ne náhodou je držitelem ceny Ferdinanda Peroutky. Jak přesně vystihl jeho kolega Jan Dražan: „Někdy se zdá, že dokáže napsat cokoliv: od literární recenze přes reportáž či esej po politický komentář až po vtipnou glosu. Mimochodem, to je jeho velký dar. Má ohromný smysl pro ironii. Nenásilnou, ale trefnou a většinou vážně vtipnou.“ Sám o sobě tvrdí, že je nejen sentimentální, ale i nenapravitelný, že lidi, kteří mají tu smůlu a cestují s ním, trápí neustálým poučováním. Tak, není-li to příliš smělé, já se hlásím, takto se nechám trápit ráda, jen ten hotel, prosím, bych vybrala raději sama.

Epštejnův Ruský antisvět

Ivana Ryčlová, nezávislá rusistka a překladatelka

Přiznám se, že jsem člověk, který poslední dobou četbou příliš nerelaxuje. Je to způsobeno tím, že na jiné knihy než na ty z kategorie „pracovní“ mi nezbývá čas. Knihu Michaila Epštejna Ruský antisvět. Politika na pokraji apokalypsy (Russkij antimir. Politika na grani apokalipsisa. Franc-Tireur USA, 2023, 248 s.), která z mého pracovního stolu hned tak nezmizí, jsem zařadila do kategorie knihy pracovní – mimořádné.

Michail Epštejn je ruský filozof, literární vědec a publicista, žijící od roku 1990 v USA. Poprvé jsem se s ním setkala na počátku devadesátých let, když jsem překládala hru Valpuržina noc aneb Komturovy kroky Venědikta Jerofejeva (u nás známého především jako autora legendární poemy Moskva-Petušky, která u nás vyšla opakovaně v různých překladech). Ruský originál, z něhož jsem překládala, začínal Epštejnovou předmluvou, třicetistránkovým esejem, v němž se nesmírně erudovaný pohled filozofa a literárního vědce snoubil s vtipem. To je kombinace, která se vyskytuje vzácně. Mimo jiné se mi třeba díky Epštejnovi podařilo pochopit Jerofejevovu dialektiku „pochmelja“, stavu střízlivění provázeného výčitkami svědomí, a mnoho dalších úsměvných fenoménů Jerofejevova života i tvorby. Byl to tak svěží text, že jsem si jméno Michail Epštejn zapamatovala. Od té doby jsem Epštejnových statí, byť nebyly vždy rozverné jako ona zmiňovaná esej o Venědiktu Jerofejevovi, přečetla celou řadu. Nikdy mě nezklamaly.

Ruský antisvět. Politika na pokraji apokalypsy je poslední z více než tří desítek knih, které Epštejn, publikující v ruštině i angličtině, napsal. Vyšla v New Yorku pár dnů před smutným výročím ruského vpádu na Ukrajinu. Nebýt kamaráda Andreye Sharyho, ředitele ruské služby RFE/RL, který mi poslal odkaz na Epštejnovo interview pro Rádio Svoboda, zřejmě bych se o ní nedozvěděla. Neměla bych odkud. Úryvky citované v interview mě přiměly k tomu, že jsem sedla k internetu a začala pátrat, zda se kniha, která vyšla daleko za Atlantikem, nedá koupit online. Protože Amerika je stále zemí netušených možností, za tři dny jsem ji měla doma. S reprodukcí Klimtovy tajuplné secesní olejomalby Smrt a život (1915) na přebalu vypadala zvláštně. Polarita života a smrti, středověké téma vyvedené Klimtem v nebývale pestrých barvách, na mě na rozdíl od titulem naznačeného obsahu knihy nepůsobila nikterak apokalypticky. Útlý spis je anoncován jako „první filozofická kniha o prvním roce války“. Epštejn se v něm zamýšlí nad katastrofickými událostmi posledního roku, nad konfrontací Ruska s Ukrajinou a Západem. Sleduje cestu, kterou se proměnil ruský svět v antisvět hrozící celému lidstvu apokalypsou. Koncept Ruska jako antisvěta se u Epštejna začal formovat poté, co v roce 2008 ruští vojáci vtrhli na nezpochybnitelné území cizího státu – do Gruzie. „Poté začala sebelikvidace Ruska: antisvět, který se v něm po staletí formoval, se náhle ostře projevil a nakonec zvítězil,“ řekl v interview pro Rádio Svoboda.

Základním procesem, který provází ruské dějiny, je podle Epštejna inverze. Jinými slovy, v ruském světě je oproti světu civilizovanému vše naruby. Příkladů uvádí celou řadu. Inverzí, jejíž logikou se řídí novodobá ruská historie, je například přeměna armády na zločince a zločinců na armádu. Už po Buči se ukázalo, že se ruská armáda chová jako zločinci. Zabíjí civilisty, znásilňuje, rabuje. A přestalo být tajemstvím, že zločinci – vrazi, násilníci, lupiči – se přímo z věznic rekrutují do Wagnerovy skupiny a do ruské armády. Dostali zbraně a byli postaveni na roveň vojákům. Touha překonat všechny, stanout nade všemi, vede v ruské historii tradičně k naprosto opačnému výsledku:

Rusko se ve snaze zvrátit světový řád a nastolit v budoucnosti svou globální geopolitickou hegemonii noří hluboko do minulosti a prochází etapami své historie v opačném směru. Odvrаcí se od Západu, razantně zavírá okno do Evropy, otevřené carem Petrem I., během jehož vlády Rusko vstoupilo mezi evropské velmoci. Rusko postupuje ve svém vývoji proti toku času a dostává se do čím dál větší izolace. A v dáli již svítí nadějná vyhlídka stát se jedním z tábořišť kočující Zlaté hordy, velké východní říše, nebo dokonce dvou říší: čínské ­a/­nebo islámské,

píše o ruském antisvětě Michail Epštejn.

Základním vzorcem ruského antisvěta je podle tohoto filozofa, že milovat rovná se zabíjet. Během ruského jara 2014 jeden z jeho hlavních ideologů, Sergej Kurgiňan, oslovil z moskevské tribuny Ukrajince a opakovaně je ujišťoval, že Rusové je milují. Jde o stejnou lásku, jakou k člověku zřejmě pociťuje kanibal. I kanibal má rád lidi. Až do morku kostí:

Možná právě to je psychoanalytický základ inverze, jejíž kořeny tkví v mysli batolete: milovat znamená spolknout. Vše, co se batoleti líbí nebo co přitahuje jeho pozornost, si strčí do pusy, a úkolem rodiče je, aby tomu zabránil. Pokud tento infantilismus přetrvává, může přerůst v kanibalismus.

V minulosti jsme v sociálních průzkumech mapujících vztah Rusů k Ukrajincům často četli: Jsou to naši bratři, máme je rádi. A teď se cítí dotčeni, že oni nechápou, že mají být šťastni, a nechtějí do jejich žaludků:

Západ se dlouho snažil po rodičovsku přivést Rusko k rozumu, vštípit mu, co se smí a co se naopak nesmí, kde jsou hranice. A teprve nedávno si uvědomil, že už nemá co do činění s batoletem, ale s kanibalem.

Tak uzavírá úvahu o inverzi jako základním hybateli ruských dějin Michail Epštejn.

Kniha Ruský antisvět není příjemným čtením. Rozmanité rysy tohoto antisvěta – antičas, antiprostor, antitělo, antispolečnost, antimorálka, antikřesťanství, antiřeč –, zkoumané Epštejnem z různých stran, žádnou naději, že se Rusko promění v něco jiného než v antistát, nedávají.

Monografie o Janu Steklíkovi

Milan Uhde, spisovatel, dramatik, scenárista a bývalý politik

Monografickou knihu pod názvem Steklík vydalo nakladatelství Host v roce 2022. Kromě hojných ukázek umělcovy tvorby a předmluv Duni Slavíkové a Paula Wilsona obsahuje zasvěcenou sedmidílnou studii Jozefa Cserese a stručnou bio­grafii, soupis díla, bibliografii a seznam reprodukcí z pera Aleny Jankové a Terezie Petiškové. Četbu a prohlídku reprodukcí prohlubuje vzpomínka: od konce padesátých let a po celá léta šedesátá jsem Jana Steklíka vídal téměř denně od okamžiku, kdy na doporučení Ivana Vyskočila z Divadla Na zábradlí poprvé otevřel dveře redakce brněnského Hosta do domu a zakotvil v ní jako jeden z nejbližších spolupracovníků.

Znát Steklíka umožňuje pochopit jeho umění v celé šíři a hloubce: na rozdíl od jiných tvůrců svázal svůj život neoddělitelně s výtvarnými artefakty, které tvořil všude, kde pobýval – v ateliéru v rodném Ústí nad Orlicí, v naší redakci, v hospodě u všudypřítomného a oslavovaného piva, na návštěvách u kamarádů. Nástroje – tužku, pero, tuš – nosil s sebou. Jeho výtvory občas dokonce nesou pečeť chvíle, kdy vznikly. Najdete v nich nedopalek cigarety a stopy vypalování. Brzy jsem nabyl dojmu, že Steklík putuje a vůbec se pohybuje bez předchozího plánu, a spontánně tak dosahuje co nejdostupnější svobody, která dovoluje odevzdat se okamžitým nápadům, jakých měl nespočetně, a to bez ohledu na to, kdo je právě u vlády.

Viděl jsem ho pracovat, jako by kresba byla zcela obyčejnou činností, podobnou potáhnutí z cigarety nebo posednutí na židli. Žádné slavnosti tvorby Steklík nekonal, nemluvě o mystériích. Zato ať kreslil, nebo črtal třeba výplň takzvané zamalovánky, bylo vidět, jakou z toho má radost. Teprve v monografii jsem se seznámil s jeho začátky, orientovanými na odkaz Bohumila Kubišty a námětově charakteristickými například portréty známých a kresebnými motivy Ukřižovaného. Příznačným se pro něj záhy stalo užití kombinovaných technik a inspirace literárními, výtvarnými a hudebními projevy moderny, jmény jako Franz Kafka, Eugène Ionesco, Kazimir Malevič nebo John Cage.

Steklík byl po všech stránkách synem a dědicem avantgardy dvacátého století. Nepřevzal ani v nejmenším sklon její levicové složky k politické angažovanosti a službě revolučním ideologiím, k vlastnostem, které jí soudobí kritikové pilně vyčítají, jako by to byl její základní rys, z něhož prý rostla a s nímž údajně skončila. Zachoval si naopak její trvalou a dodnes živou podnětnost: touhu po novém tvaru, která však u něho nesklouzla k pouhému technickému vynalézání, nýbrž povzbuzovala hlubinnou chuť objevovat a násobila bytostný odpor k parazitování na přízemním opisu skutečnosti a opracovávání toho, co jsme už mnohokrát viděli, slyšeli a víme a co dodnes vyhovuje zpohodlnělému obecenstvu. Komiku a grotesknost zosobňovala sama překvapivá steklíkovsky křehká linka, která na první pohled prozrazovala svého autora, a mohla tudíž nahradit jeho podpis. Takto naplněný konkrétní vztah k avantgardě poznamenal ostatně nemalou část Steklíkovy výtvarné, muzikantské a literární generace.

Vzpomínám si, jak Steklíka naopak popouzely křečovitě vtipné kresbičky, které například dvojice Adolf Born a Oldřich Jelínek, ale zdaleka ne jen oni, publikovala v padesátých letech v ­Dikobrazu a podobných periodikách: figurky, nad nimiž se vznášel obláček s ručně doplněným textem, zesměšňujícím negativní hrdiny a jevy, hodné zejména politického zatracení. Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, kterou Steklík spolu s kamarádem Karlem Neprašem založili, nebyla samozřejmě úzce estetickou polemikou s devótními výrony oficiální satiry, nýbrž označením nezávislého a volného, neorganizovaného společenství vyznavačů svobody, které nejrůznějšími pararituály a naprostou odevzdaností fantazii a náhodě čelilo veškeré dobové režimní proorganizovanosti a spolkovým pravidlům, školním a skupinovým principům a ideovým doktrínám.

Jozef Cseres mě při první četbě steklíkovské studie trochu vylekal nezvyklými výrazy, avšak rychle jsem si na ně zvykl a stále znovu okouším přesnost a výstižnost záběrů do umělcova díla. S jedinečným smyslem pro Steklíkovu originalitu popsal a analyzoval jeho pestrý tvůrčí rejstřík. Také zásluhou jeho výkladu se mi kniha stala zážitkem, ke kterému se stále vracím a čtu ji vlastně nepřetržitě od okamžiku, kdy jsem ji před dvěma lety dostal darem od ředitelky Domu umění Mgr. Petiškové, v jejíž instituci proběhla před několika lety Steklíkova velká souborná výstava. Vrcholně přitažlivý je pro mě ovšem výtvarný doprovod svazku, představující nejen kresby včetně slavných ňadrovek, ale i doklady dalších umělcových aktivit, fotografické připomínky happeningů a landartů, totiž dokumentů o kolektivních akcích v krajině, svědectví o původcově ambivalentním humoru a nevyčerpatelném zdroji jeho obraznosti.

Je mi tuze líto, že jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech jako policejně sledovaná nepřátelská osoba a posléze signatář Charty 77 musel oželet účast například na Cestě na Říp nebo při Zajíždění bílé čáry či při Ošetřování jezera. I z reprodukcí fotografií na mě dýchla atmosféra osvobozující od normalizačního třeštění. Nikoli poprvé jsem si vyčítal, že místo abych jako obdivovatel Steklíkovy akčně scénické variace na Manetovu Snídani v trávě odolal svodu vysoké funkce, strávil jsem v ní po převratu osm let, spoután souvislostmi, které se mi už tehdy v občasných záblescích poznání jevily jako komické. Na vernisáži výstavy ve Zbraslavi mě přesto přátelsky uvítali oba ředitelé Křižovnické školy a Jan Steklík mě na místě jmenoval navždy jejím ministrem kultury. Potěšilo mě to, i když jsem si to přísně vzato nezasloužil, protože jsem to nezavršil patřičným obřadem v hospodě, a tak se neodvažuju připojit ke svému jménu hrdé KŠ. Hrdý jsem však na to, že mou sbírečku statí na dočasná politická témata ozdobil Honza nezapomenutelně nadčasovou kresbou na obálce. Pojal ji jako Říp coby ňadrovku.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2023)