Pan Cogito a potřeba přesnosti
Z básní Zbigniewa Herberta

Moje město

Oceán vrší na dně
solnou hvězdu
vzduch destiluje
rozpálené kameny
křehká paměť spřádá
plán města

hvězdici ulic
planety vzdálených náměstí
zelené mlhoviny zahrad

emigranti ve zplihlých čapkách
si stěžují na ubývání podstaty

z pokladnic s děravým dnem
se řinou drahé kameny

zdálo se mi že odcházím
z domu rodičů do školy
vím přece kudy jdu

po levé ruce Paszandův obchod
třetí gymnázium knihovna
i přes okenní sklo je vidět
hlavu starého Bodka

chci zahnout ke katedrále
ale výhled najednou končí
nikam nepokračuje
dál prostě nelze jít
přitom dobře vím
že nejde o slepou uličku

oceán těkavé paměti
podemílá bortí obrazy

nakonec zbude kámen
na kterém jsem byl zrozen

noc co noc
stojím bosý
před zabouchnutou branou
svého města

(ze sbírky Hermes, pes a hvězda) 

Déšť

Když se můj starší bratr vrátil z války
měl na čele stříbrnou hvězdičku
a pod hvězdičkou
propast

střepina šrapnelu
ho zasáhla u Verdunu
a možná u Grunwaldu
(detaily si nepamatoval)

hodně mluvil
mnoha jazyky
ale nejraději měl
jazyk dějin

do posledního dechu
zvedal ze země padlé kamarády
Rolanda Feliksiaka Hannibala

křičel
že je to poslední křížová výprava
že Kartágo brzy padne
a potom se se vzlykotem svěřoval
že ho Napoleon nemá rád

sledovali jsme
jak bledne
smysly ho opouštěly
pozvolna se měnil v pomník

do hudební mušle uší
vešel kamenný les

a pokožka tváře
byla připnuta

na dva nevidoucí a suché
knoflíky očí

zůstal mu pouze
dotyk

jaké to příběhy
vyprávěl rukama
v pravé měl románky
v levé válečné vzpomínky

mého bratra sebrali
a odvezli za město

nyní se vrací vždy na podzim
pohublý a tichý
nechce jít dovnitř
klepe na okno ať vyjdu ven

procházíme ulicemi
a on mi vypráví
neuvěřitelné příběhy
dotýká se přitom tváří
slepými prsty pláče

(ze sbírky Hermes, pes a hvězda) 

Poslední prosba

nemohla už hýbat hlavou
pokynula mi abych se sklonil
– tady máš dvě stě zlotých
dorovnej zbytek
a objednej gregoriánskou mši

nechtěla
vinný hrozen
nechtěla
morfium
nechtěla
utěšit chudé
přála si mši

tak ji má mít

klečíme v horku
v číslované lavici
bratr si utírá čelo kapesníkem
sestra se ovívá novénou
já opakuji
jakož i my odpouštíme
zapomínám jak je to dál
a zase začínám od začátku

kněz
prochází uličkou
sedmi planoucích lilií
varhany hučí
snad otevřou
a bude průvan

ale ne
všechno je zavřené

po lodyze svíček
stéká vosk
říkám si
co tu s tím voskem dělají
dělají z něj nové svíčky
nebo ho vyhazují

možná
ten kněz
za nás udělá
to co my udělat nemůžeme
možná se aspoň trochu povznést

zvoní
a on
s černým trupem
a stříbrnými křídly
stoupá na první dva stupínky
a sklouzává dolů
jako moucha

klečíme v horku
v číslované lavici
přibití k zemi
stružkou potu

máme to za sebou
rychle odcházíme
a hned za prahem
následuje střelná modlitba
hlubokého vydechnutí

(ze sbírky Zkoumání objektu)

Hlášení z ráje

V ráji trvá pracovní týden třicet hodin
platy jsou vyšší ceny stále klesají
fyzická práce neunavuje (následkem menší přitažlivosti)
dřevorubectví je v podstatě totéž co psaní na stroji
společenské zřízení je stabilní a vlády rozumné
v ráji je skutečně líp než v kterékoli zemi

Na začátku to mělo být jinak –
světelné kruhy chóry a stupně abstrakce
ale nezdařilo se oddělit zcela bezezbytku
tělo od duše a ta sem přicházela
s kapkou sádla s kouskem svalu
bylo třeba vyvodit z toho důsledky
smíchat zrno absolutna se špetkou hlíny
ještě jeden odklon od doktríny odklon poslední
předvídal to pouze Jan: vstanete z mrtvých s tělem

Boha vidí pouze nepočetní

je pouze pro ty z čistého pneumatu
zbytek naslouchá zprávám o zázracích a potopách
časem Boha uvidí všichni
ale kdy to bude to nikdo neví

Zatím v sobotu v poledne o dvanácté
sirény sladce kvílejí
a z továren vycházejí nebeští proletáři
v podpaží si nešikovně nesou svá křídla jako housle 

(ze sbírky Nápis)

Isadora Duncanová

Nebyla krásná trochu kachní nos
zbytek tělesné schránky znalci cenili vysoko
třeba jim věřit ale teď už nikdo
nezachytí její tanec a nevzkřísí Isadoru
zůstane záhadou v tylu tajemstvím
jako písmo Mayů jako úsměv Giocondy

Za svou nebetyčnou slávu vděčila
nejspíš špatnému vkusu jako Neronovy básně
kvílení božské Sáry na scéně Hallidayův rámus
vražednou mocí vládne Zeitgeist
to znamená ďábel módy ďábel pomíjivosti
hodiny epochy se zastavily – bohové jdou ke dnu

Řecko znala v míře v jaké je může znát
průměrná dívčina ze státu Ohio
posedlá vizí imaginární Hellady
Bourdelle ji vysochal do podoby bakchantky

Lehkomyslně vyzradila tajemství srdce i ložnice
v politováníhodné knize s názvem My life

Dovídáme se v ní jak jí herec Beregy
odhalil svět smyslů jak šíleli
Gordon Craig Konstantin Stanislavskij
mraky hudebníků nabobů spisovatelů
a jak jí Paris Singer složil k nohám
všechno co měl – impérium
neselhávajících šicích strojů et cetera

Ach kdyby v té době žil Euripidés
určitě by se do ní zamiloval nebo ji začal nenávidět
a v tragédii by jí přidělil roli už pro celou věčnost

Čím víc vyhasínal její talent tím vroucněji
věřila že pouze tanec může zachránit svět
od bídy a utrpení její mystická víra
ji hnala na tribuny takže agitovala
fluidum z ní sálalo jak z velkých kamen
ale bída a utrpení se jako sloup nehnuly z místa
zjevně zapomněla že umění hélas nespasí
nechť jí Apollon musagète odpustí omyl

Nakrátko avšak vášnivě jako u všeho co dělala
se zamilovala do mladé Země sovětů a do Lenina
Hvězda se pověsila na krk Strojvůdci dějin

Žádná jiskra z toho bohužel nevzešla
Isadora nezajímala Těžký průmysl a Zemědělství
revoluce v lehkém tanečním kroku je a byla iluzí

Ubožačce se popletla utopie s pravdou
passons jestliže potom za ní šly davy
vědeckých kapacit pastorů Sartrů

se Zemí Naděje se musela bohužel rozloučit
jako útěchu si odvezla drahého básníka
nepříčetný Jesenin spílal miloval řval

Konec hry byl skutečně hoden dramatu
po životě plném vzletů a pádů
se nástrojem smrti stal kašmírový šál

příliš dlouhý nejmíň jako ohon vlasatice
šál vpletený do drátů kola automobilu
ji udusil jak žárlivostí zešílevší Othello

Ale ona dosud tančí je jí už víc než sto let
šedivé stařence bledoucí téměř neviditelné
tančí mezi velikostí a směšností
už ne tak extaticky jako kdysi před lety
s rozvahou převorky promyšleně klade
jednu za druhou své bosé nohy nad propastí

(ze sbírky Zpráva z obleženého města) 

Pan Cogito o potřebě přesnosti

1

Pana Cogito
zneklidňuje problém
z oblasti aplikované matematiky

potíže na které narážíme
při jednoduchých aritmetických úkonech

děti je zvládají dobře
přičtou jablko k jablku
odečtou zrnko od zrnka
počty se shodují
školička světa
pulzuje bezpečným teplem

byly změřeny částice hmoty
zvážena nebeská tělesa
jenom v lidských záležitostech
panuje trestuhodná nedbalost
chybějí přesná data

nekonečnými prostorami dějin
obchází strašidlo
strašidlo neurčitosti

kolik Řeků padlo u Tróje
– neumíme
přesně vyčíslit ztráty
na obou stranách
v bitvě u Gaugamél
u Azincourtu
u Lipska
u Kutna

a také počet obětí
bílého
rudého
hnědého
– ach barvy nevinné barvy –
teroru

neumíme
skutečně neumíme

pan Cogito
odmítá pochopitelná vysvětlení
že to bylo dávno
vítr promíchal popel
krev odtekla do moře

pochopitelná vysvětlení
umocňují neklid
pana Cogito 

neboť dokonce to
co se děje před našima očima
se vymyká číslům
ztrácí lidský rozměr

někde musí spočívat omyl
fatální defekt nástrojů
nebo hřích paměti

2

několik jednoduchých příkladů
z účetnictví obětí

přesný počet mrtvých
v letecké katastrofě
se dá snadno stanovit

je to důležité kvůli dědicům
i jistě upřímně truchlícím
pojišťovacím společnostem

bereme seznam pasažérů
a posádku
a u každého jména
děláme křížek 

o něco horší je to
v případě
železničních neštěstí

je třeba zpětně poskládat
rozervaná těla
aby nezbývala žádná
přebytečná hlava

v čase živelních
pohrom se
počítání
stává
složitějším

počítáme zachráněné
a neznámý zbytek
který není živý
ani definitivně mrtvý
se kuriózně označuje
jako pohřešovaní
mají ještě šanci
aby se k nám vrátili
z ohně
vody
z nitra země

vrátí-li se – je dobře
nevrátí-li se – co naplat

3

teď pan Cogito
vstupuje
na nejvyšší nejistý
stupeň neurčitosti

jak je těžké stanovit jména
všech těch co zmizeli
v boji s nelidskou mocí

oficiální údaje
snižují jejich počet
ještě jednou nelítostně
decimují padlé

a jejich těla mizí
v propastných sklepeních
velkých policejních budov

očití svědkové
oslepení plynem
ohlušeni výstřely
strachem a zoufalstvím
mají sklon přehánět

nezúčastnění pozorovatelé
uvádějí pochybná čísla
opatřená ošklivým
slůvkem „kolem“

přitom v těchto věcech
je nutná přesnost
není možné se zmýlit
byť jen o jednoho

jsme přese všechno
strážci našich bratrů

nevědět o ztracených
zpochybňuje reálnost světa
uvrhuje do pekla předstírání
ďábelské sítě dialektiky
hlásající že neexistuje rozdíl
mezi substancí a přízrakem

musíme proto vědět
přesně spočítat
zavolat jménem
zaopatřit na cestu

v hliněné misce
proso mák
kostěný hřeben
hroty střel
prsten věrnosti

amulety

(ze sbírky Zpráva z obleženého města) 

Dohady stran Barabáše

Co se stalo s Barabášem? Ptal jsem se nikdo neví
Odpoután z řetězu vyšel na denní světlo do ulice
mohl zabočit vpravo jít rovně zahnout doleva
točit se dokola zvesela zakokrhat jako kohout
On Imperátor vlastních rukou a hlavy
On Velkosprávce vlastního dechu

Ptám se protože jsem se v jistém smyslu na celé věci podílel
Přilákán davem před Pilátovým palácem jsem křičel
stejně jako ostatní propusť Barabáše Barabáše
Volali všichni kdybych já jediný mlčel
i tak by se stalo přesně co se mělo stát

A není vyloučeno že se Barabáš vrátil ke své tlupě
V horách zabíjí rychle rabuje svědomitě
Nebo založil hrnčířskou dílnu
A ruce poskvrněné zločinem
očišťuje v hlíně stvoření
Je nosičem vody poháněčem mul lichvářem
majitelem lodí – na jedné takové se plavil Pavel do Korintu
nebo – což nelze vyloučit –
se stal vysoce ceněným špehem v žoldu Římanů

Pohleďte a obdivujte závratnou hru osudu
o možnost o sílu o úsměvy štěstěny

Ale Nazaretský
zůstal sám
bez alternativy
se strmou
cestou
krve

(ze sbírky Žalozpěv k odchodu)

Orwellovo album

Jistý Eric Blair si nezařídil život zrovna nejlépe
jeho tvář je na všech snímcích mimořádně smutná.
Špatný student Etonu – Oxfordu – poté služba v koloniích
kde snížil celkový stav slonů o jeden kus.
Byl přítomen věšení vzpurných obyvatel Barmy
což podrobně vylíčil. Válka ve Španělsku v řadách anarchistů.
Dochovala se fotografie: bojovníci před Leninovým barákem
a v pozadí na snímku on – nezvykle vysoký a zcela osamělý.

Bohužel neexistuje fotografie z doby kdy se v Paříži a Londýně
zaobíral bídou. Vzhledem k této mezeře si lze ledacos domýšlet.

A nakonec pozdní sláva dokonce bohatství:
vidíme ho se psem a vnukem. Jeho dvě pohledné ženy
venkovský dům v Barnhillu kde je uložen pod náhrobkem.

Ani jeden snímek z prázdnin – tenis jachta na slunci
svolávání ke hrám. Dobře. Naštěstí neexistuje jeho fotografie
z nemocnice. Postel. Bílá vlajka ručníku
při krvácení z úst. On se však nikdy nevzdává.

A odchází trpící trpělivý jako kyvadlo
na jisté setkání.

(ze sbírky Rovigo)

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2024)