Právo přijít se svým svědectvím…
Rozhovor s Pavlou Doležalovou a Václavou Bakešovou o Françoisi Mauriacovi a kouzlu jeho díla
Jiří Hanuš
KULTURA / Rozhovory
V roce 2019 vydalo nakladatelství Triáda nový překlad románové biografie Françoise Mauriaca (1885−1970) Život Ježíšův od Vladimíra Petkeviče. Protože na Masarykově univerzitě působí hned dvě znalkyně díla tohoto velice oblíbeného a dříve hojně do češtiny překládaného francouzského spisovatele, básníka a dramatika (Pavla Doležalová na Filozofické fakultě MU a Václava Bakešová na Pedagogické fakultě MU), přinášíme s nimi rozhovor, který se ovšem netýká pouze jediné Mauriacovy knihy. Je zaměřen na charakter jeho tvorby, kontext doby a příčiny jeho zájmu o temné stránky lidské osobnosti.
Jiří Hanuš: Kdy jste se setkaly s Mauriacovým jménem poprvé? Respektive kdy a čím na vás poprvé zapůsobil jeho text?
Pavla Doležalová (PD): To si pamatuji docela přesně, někdy na střední škole jsem v dědečkově knihovně narazila na tlustou knížku s obrazem jihofrancouzské krajiny na obálce, která se jmenovala Příběhy lásky a nenávisti. Později jsem byla překvapená, že Mauriac sám nic takového nenapsal, že tím souhrnným názvem chtěli vydavatelé českých překladů od Josefa Heyduka čtenářům napovědět, o co v románech Polibek malomocnému, Genitrix, Pustina lásky, Tereza Desqueyrouxová a Klubko zmijí půjde. A celkem dobře to vystihli – jen té nenávisti je tam mnohem více než lásky…
Václava Bakešová (VB): Poprvé jsem se se jménem a dílem Françoise Mauriaca setkala za svých studií na romanistice Filozofické fakulty MU (v 90. letech). Těžce jsem se prokousávala povinnou četbou jeho románu Tereza Desqueyrouxová. Byl to pro mě psychologicky náročný text a musím přiznat, že jsem mu moc nerozuměla. Ne tolik jazykově, jako spíš fakticky. Poté jsem se také ještě za studií v rámci dobrovolnické činnosti dostala jako průvodkyně do katedrály v Bordeaux. Byla jsem ubytována v rodině, kde měli tohoto autora v úctě a pomohli mi lépe mu porozumět. Navštívili jsme asi padesát kilometrů vzdálené Mauriacovo rodinné sídlo Malagar, kde se nyní nachází dokumentační středisko, stálá expozice a je možné si prohlédnout dům, ale i pronajmout konferenční prostory pro různé kulturní akce. Mohla jsem více proniknout i do propojenosti tohoto kraje a díla Françoise Mauriaca, pochopit jeho rodinné zázemí, přiblížit si jeho životní osudy. Hned byla četba jeho děl srozumitelnější.
Tereza Desqueyrouxová a Klubko zmijí jsou díla oceněná, asi právem vyzvedávaná. Které dílo máte nejraději vy a proč?
VB: Je těžké z tak rozsáhlé tvorby zvolit jeden titul. Mauriacovy romány jsou navíc v mnoha ohledech tíživé. Teprve když jsem v nich začala vidět autorovu touhu po štěstí postav, které sice sám vytváří, ale ony jako by samy vstupovaly do jeho románů s mnoha svými vášněmi, předsudky, touhami, ale i hlubokým zklamáním a nejistotou, tak jsem musela obdivovat mistrnost psychologického pronikání autora do všech zákoutí lidské duše, která se někdy uchýlí až ke zločinu, ale ve skutečnosti prahne po svobodě, po lidském štěstí a v křesťanském kontextu lze říci po skutečné spáse. Ostatně za uměleckou schopnost vylíčit drama lidského života obdržel Mauriac v roce 1952 i Nobelovu cenu. Četla jsem jeho knihy často s očekáváním, že se třeba některá z postav posune, projde sebereflexí, zavolá k Bohu, když jsou jeho romány označovány jako katolické. Nebylo tomu tak vždy, ale většinou tam ty paprsky naděje více či méně nějak pronikaly. Mimochodem „škatulku“ katolický román Mauriac neměl rád, vedle meziválečných románů tradičních Rollandových nebo nově pojatých Proustových či Gidových, psychologických, venkovských, poetických najednou román katolický… Moc to nesedí, je to označení jiné kategorie.
Ale zpět k otázce, osobně nejbližší je mi asi esej Utrpení a štěstí křesťana (1931, česky Petrov 1993), protože jsem se zabývala konverzemi francouzských autorů ke katolicismu a jednu z nich jsem nečekaně nalezla u křesťana Mauriaca. Je to v jeho případě vnitřní konverze od strohé víry v přísného, trestajícího a vzdáleného Boha ovlivněné jansenismem (ve Francii ještě na začátku století velmi rozšířeným) ke zkušenosti osobního doteku Boží lásky, odpuštění a milosrdenství.
PD: To je těžká otázka, za ty roky se obliba může měnit. Až v poslední době jsem pro sebe objevila Mauriacovy publicistické texty a jen jsem žasla, jak neohroženě, moudře a prozíravě se v nich vyjadřuje ten přesvědčivý tvůrce rozkolísaných a věčně pochybujících mužských hrdinů, kteří nikdy nechtěli dospět. To je mimochodem jedna z nápadných podobností s Janem Čepem, o němž ještě bude řeč – váhavý hrdina, ale statečný publicista, a upozornění, že není dobře plést si autora s postavami. Jistě, u ženských hrdinek to tolik nehrozí, ale Mauriac je umí vylíčit tak mistrovsky, že se čtenář ptá, jestli snad s nimi nežil… Taková Genitrix neboli Rodička je navzdory důstojnému titulu zlá potvora, která škodí, kudy chodí.
V životopisech tohoto autora je zdůrazňován rodný kraj, výchova, konverze, jakýsi smutek, těžkomyslnost, existencionální pochyby. Pokusily jste se někdy vysvětlit to zacílení na temnou stránku lidské povahy, na tu zatíženost zlem v člověku?
PD: Ty prvky jeho životopisu jsi vyjmenoval vlastně chronologicky a navazují na sebe: protože se François Mauriac narodil tam, kde nesmírně záleželo na dědičném vlastnictví půdy, a byl vychován tak, že je nemyslitelné zpřetrhat své kořeny, ať rodové, společenské nebo náboženské, každé puzení k tomu jej stavělo do těžké situace. Pokud zmiňuješ kon˝verzi, uvědomoval si asi časté křesťanské pokrytectví a zároveň požadavek opravdově žité víry. A rozpolcenost mezi tím, co přece musím a co přece nesmím na jedné straně, a co bych chtěl, po čem toužím, není moc veselá – přiživuje neustálé pochyby o sobě a brání člověku prožívat radost. Neřekla bych asi doslova, že by se Mauriac soustředil na lidskou zatíženost zlem, to spíše Georges Bernanos; možná jen ve své niterné, úplně přirozené, ba dokonce i křesťanské touze po lásce viděl, jak často chybí a jak je nahrazována více nebo méně maskovanou neláskou i nenávistí. (Píšu to „ba dokonce“ proto, že láska je podstatou křesťanství, a přece byla v jeho mravopočestném prostředí spíš synonymem pro něco podezřelého, stejně jako hřích se nějak týkal těla, kdepak třeba farizejství.)
VB: Já bych to asi nenazvala zatíženost na temné stránky nebo zlo v člověku, spíše bych v Mauriacových postavách viděla ten vnitřní konflikt mezi skutečnými city člověka a očekáváním společnosti, pokryteckým přístupem k životu, falešnými vztahy ovlivněnými majetkem. Nebo konflikt mezi přirozenou přitažlivostí mladého člověka k někomu z okolí a praxí uzavírání manželství, které bylo ve většině případů u dobře situované společenské vrstvy pojato pragmaticky, aby rodina neztratila polnosti, ale naopak výhodným sňatkem ještě zbohatla nebo si upevnila pozici a vliv na daném území. Výchova byla v té době většinou velmi přísná. Sám Mauriac ji takovou zažil, vyrostl v prostředí přísné katolické morálky pod vlivem již zmíněného jansenismu, navíc převážně v ženském prostředí, protože ve dvou letech mu zemřel otec, jehož vzor pak velmi postrádal. Ten vnitřní konflikt nastává ve chvíli, kdy člověk uslyší, že Bůh je láska, ale ta věta je v rozporu s tím, co vidí kolem sebe nebo co zažívá ve své rodině, jak zmínila Pavla.
Například v románu Černí andělé (1936, česky Matice cyrilometodějská 2011) hlavní postava skutečně chladnokrevně zabije ženu, která ho dlouhá léta vydírala a ohrožovala, ale už před tímto skutkem hledá pomoc u kněze místní farnosti, který mu byl dříve jen pro smích, protože už nemůže unést tíhu své hříšnosti. Na rozdíl od Terezy Desqueyrouxové, která spíše v zoufalství z nepochopení a absence jakékoliv možnosti komunikace s manželem o jiných otázkách než o majetku využila příležitosti s dávkováním jeho léků a čekala, jak to dopadne. Nebyl to promyšlený kalkul s cílem se svého manžela zcela zbavit, vymanit se ze svého prostředí, ale spíše volání o pomoc, o větší pozornost, touha po uznání její důstojnosti jako ženy, projevení zájmu o její názory, nikoliv primárně úsilí o spásu duše, ale ani u ní touhu po skutečné lásce nemůžeme vyloučit.
Mauriacovi hrdinové a hrdinky jsou hodně zakotveni v kraji, určitém regionu („Landy“, Bordeaux…). Čtenář má pocit silně determinujícího, svazujícího pouta: jedná se o „autobiografický“ prvek?
PD: Na základě toho, co víme o Mauriacově životě, z čeho vyšel a proti čemu se vymezoval, můžeme soudit, že v literární tvorbě použil vlastní zkušenost. Sám se sice nestal velkoobchodníkem se dřevem ani vínem, jak by se nabízelo, ale jiných determinujících pout se asi nikdy úplně nezbavil, i když by chtěl. To si troufáme odhadovat podle jeho vlastních vyjádření k autobiografickému psaní – buď o sobě napiš všechno, nebo nic. A když z ohledu k ostatním nemůže Mauriac říci všechno, neřekne raději nic.
VB: Mauriac byl velmi úzce spjat s krajem Akvitánie, z níž pocházel. (A ani se tomu nedivím.) Nejde jen o borovice a krásnou krajinu, ale právě i o ty vztahy fungující v tamní společnosti, které pronikají do románů a které svým způsobem autor také kritizuje. Drží se prostředí, které zná, píše často na Malagaru, tedy obklopen známým a inspirativním prostředím, přemýšlí o hodnotách převládajících ve společnosti kolem, ale i o těch, které vidí v Paříži, kterou také dobře zná. V románech je stěhování do Paříže vždy symbolem cesty k větší svobodě, ke zdánlivě snazšímu životu v anonymitě bez svázanosti předsudky maloměšťácké společnosti. Tereza Desqueyrouxová, když se chce ze svého prostředí vymanit, získá nakonec od manžela svolení do Paříže odejít. Ale ne hned, protože by to vypadalo jako přiznání viny, která byla přece oficiálně prohlášena za neexistující, aby na rodině neulpěla hanba nebo aby např. tato záležitost neohrozila politickou kariéru Terezina otce. Musela tedy nejprve naoko s manželem chodit na trh, do kostela, na návštěvu k rodičům, mezi těmito úkony ale byla izolovaná sama na venkově, zbavena jakéhokoliv kontaktu s manželem, s dcerou apod. Když mohla odjet do Paříže, čekala, že přijde konečně úleva, ale jak se dočteme v románu Konec noci (1935), nebylo tomu tak úplně. Tereza se nakonec přece jen vrací do rodného kraje a umírá smířena s „koncem života, koncem temnoty“ (s. 157).
Mauriacovy literární aktivity jsou zajímavé mimo jiné tím, že umožňují pochopit cosi z intelektuálního života Francie, francouzskou kulturu, francouzské (pařížské) spisovatelské prostředí. Co jste se u Mauriaca naučily vy?
VB: Mě oslovuje jeho zodpovědnost, preciznost a angažovanost v pravém slova smyslu, tedy že se velmi aktivně zajímá o dění kolem sebe, jak kulturní, tak politické, a kdykoliv může, tak svým nástrojem, tedy jazykem, vyjádří svůj názor, pootočí pohled na dění kolem sebe, podpoří ty, kdo by byli jakkoliv utiskováni. Vše hodnotí z pohledu křesťana, uvádí i historické souvislosti svého přesvědčení, píše o Blaisi Pascalovi a vlivech jansenismu (např. ve Vnitřních pamětech, 1959, ale i na jiných místech), reflektuje, jak se společnost vyvíjí, co se děje v oblasti literatury apod. Významné je i jeho zapojení do odboje za války: ani tehdy nepřestává psát, samozřejmě pod pseudonymem, např. Forez (Černý sešit, 1943). Zajímavé je i to, jak se angažoval pro marocký lid ve chvíli, kdy se tato země v padesátých letech začala oddělovat od Francie a osamostatňovat, a to i přesto, že zůstala muslimská. Je aktivním respektovaným intelektuálem, členem Francouzské akademie, může si tedy dovolit vyjadřovat se k literárním aktivitám svých kolegů. Je neohrožený, nebojí se vyjadřovat kriticky. Reaguje i na kritiky své osoby (např. ze strany J.-P. Sartra), obhajuje své hodnoty, je konzistentní ve svých názorech. V češtině známe především beletristická díla, ale jeho tvorba je velmi rozsáhlá i na poli esejistickém a v žurnalistice.
PD: Nejspíš je přínosné pozorování toho, jak pestrá byla společenská debata ve velké kulturní zemi s možností výměny názorů. Každý si své názory může vytvářet a skládat do celku samostatně a kritizovat a protestovat tam může každý. Má to ale tu nevýhodu, že takto lze ztratit přehled o skutečných kvalitách; například co jednou ztratilo kredit, těžko jej získá zpátky. Takže Mauriacovi mohlo jeho katolictví přitěžovat, i když uváděl v život jeho dobré stránky.
Jste obě nejen čtenářky, ale i profesionální interpretky literárních děl. Jaká je Mauriacova metoda? Čím dosahuje účinku na čtenáře?
VB: Zůstala bych u těch postav, které jsou velmi propracované a plné vášní, jak jsme o tom už podrobněji mluvili. Věnuje se otázce koncepce postav i teoreticky v knize Spisovatel a jeho postavy (1933). Působivý je kontrast toho, po čem protagonisté Mauriacových románů touží a čím v životě ve skutečnosti procházejí, kam směřují, co se díky nebo kvůli tomu naučí.
PD: Asi je nejpřesvědčivější, když zhodnocení situace vyplyne samo z jejího vylíčení a z promluv postav, ne z vypravěčského komentáře; třeba když se v Pustině lásky počestná panička pohoršuje, že si „vydržovaná“ žena dovolí vypravit svému synkovi pohřeb „první třídy“! Považuje to za „nedostatek taktu“ a lituje, že ji kněz veřejně přede všemi nenapomenul… K tomu není co dodat, a také to autor nedělá; interpretace, že je tedy tato křesťanka tvrdého srdce, pyšná, sebestředná a ještě pomstychtivá, když baží po veřejném zostuzení ženy ve smutku, už je na čtenáři. A naopak, když je vypravěč někdy příliš doslovný, účinek na čtenáře je slabší.
Vždycky jsem měl těsně u sebe Mauriaca a Jana Čepa. Téma smrti, tíže života. Pavla o tom často psala. Do jaké míry jde podle vás o paralelu, shodu, podobnost, spřízněnost? Nebo je možné hledat i další česko-mauriacovské paralely?
PD: Děkuji za tu otázku; skutečně jsem jednou Čepa přirovnala k jakémusi Mauriacovu mladšímu bratrovi, protože mají mnoho společného. (Navíc si Čep v pařížském exilu vzal za ženu Primerose du Bos, dceru Mauriacovi velmi blízkého konvertity Charlese du Bose.) Mauriac i Čep pocházeli z provinčního tradičně katolického rodinného prostředí s výraznou postavou matky a v hlavním městě zažili střet s „modernitou“ bez Boha; jako dospělí žili navenek spořádaným rodinným životem, ale do svých literárních textů vložili svědectví o svých vnitřních bojích. Jedním ze sdílených motivů u mužských hrdinů obou spisovatelů je dětství jako jediné období skutečného štěstí, případně „čistoty“, po němž již následuje úpadek. Navíc citlivý dospívající mladík těžko hledá svou identitu; Čep píše: „brzy jsem věděl, že jsem jiný než mí kamarádi“ a Mauriac: „nejsem chlapec jako ostatní“, jejich hrdinové kolísají mezi pýchou z intelektuální nadřazenosti a pocitem fyzické méněcennosti a z milostných vztahů mají strach. Byla by i další témata, ale vraťme se k už zmíněné dvojí tvorbě obou autorů – oba byli navíc i vynikající publicisté, a kolik pochyb a lidských slabostí připsali svým literárním postavám, tolik pevnosti a charakteru vložili do textů, ze kterých mohli čerpat potěšení i povzbuzení čtenáři tisku nebo posluchači rozhlasu.
VB: K nikomu dalšímu u nás Mauriaca přirovnat v tuto chvíli neumím, ale ve Francii jde v jeho stopách například spisovatelka Sylvie Germain. I ona vydala knihu o postavách a jejich zrodu pod rukama autora a na Mauriaca navazuje i hodnotami, které do svého psaní vnáší.
Nedávno vyšel v češtině nový překlad Života Ježíšova. Jak byste jej hodnotily, ve srovnání s překladem starším?
PD: Nový překlad Vladimíra Petkeviče je jednoduše výborný a je moc dobře, že vyšel. Vladimír Petkevič je totiž jako přední jazykovědec odborník na češtinu a kromě toho se překladům nábožensky zaměřených textů věnuje, takže výsledek je pak radost číst. Starší překlad z Vyšehradu od Miloše Krejzy a Otto Alberta Tichého z roku 1937 vyšel obdivuhodně brzy, rok po originálu, ale dnes už zní příliš starobyle, a to odvádí pozornost od sdělení samého. Přechodníkům sice rozumíme, přehozenému slovosledu také, že je „družina“ obyčejná „skupinka“ i „svatebníci“ „svatebčané“, chápeme, ale už věta „[D]vanáctiletý Žid odhodil dětské sandálky“ (s. 32) zní jaksi cize. A jde o pravý opak než o exotičnost – „Ježíš už není dítětem“ (s. 27) uvede do situace ty, kteří ji z Bible znají, i ty, kteří se s příběhem o ztraceném synkovi Ježíšovi teprve seznámí. Doufejme, že i takoví budou… Možná také kvůli nim vyšel Život Ježíšův i ve Francii v loňském roce znovu.
VB: Nemohu překlady srovnat, protože k tomu staršímu jsem se zatím nedostala. Ale tento nový je skutečně krásný. Čeština umožňuje vyjádřit barvitost příběhu, který Mauriac poskládal z evangelních vět a ze svých postřehů a komentářů tak, jak si každý jeho detail promeditoval a představil. Třeba úplný závěr knihy: „A když za několik týdnů Ježíš opustí kruh svých učedníků, stoupá vzhůru a ztrácí se ve světle, není to odchod definitivní. Již číhá jako lovec v zákrutu cesty vedoucí z Jeruzaléma do Damašku a vyhlíží Šavla, svého pronásledovatele, kterého tolik miluje. A od té doby bude Bůh na číhané v životě každého člověka a bude jej vyhlížet.“ (s. 193)
Co vede katolického spisovatele, aby zpracoval Kristův životopis? Je něco známo o Mauriacově motivaci?
PD: Podle znalce a našeho společného známého Philippa Dazeta-Bruna Mauriac o Bohu psal už ve svých románech, které měly být nepřímou obranou křesťanství, ale asi tak většinou čteny nebyly. Snad proto, že v příbězích lidí nebyl viděn Kristus, chtěl napsat příběh o Kristu, ve kterém by byl nápadně lidský.
VB: Myslím, že motivaci vyjadřuje autor sám v předmluvách. První je krátká, stručně sdělující autorův záměr, ale v té druhé musí reagovat na mnohé kritiky, které se na něj po prvním vydání sesypaly ze všech stran. V novém českém překladu jsou uvedeny obě. Čteme nejprve: „A právě zde katolický spisovatel, byť by byl vybaven těmi nejnepatrnějšími znalostmi, pouhý romanopisec – který se však, smím-li to tak říci, vyzná ve vytváření hrdinů – má snad právo přijít se svým svědectvím.“ (s. 7) Jsme tedy stále u mistrovství vytváření literárních postav. Mauriac chtěl hluboce lidsky přiblížit postavu Krista, protože sám si přeje, aby mu byl blízký. „Je to postava, jež člověkem nejvíce otřásá ze všech velkých postav Dějin a která je ze všech nejméně logická, protože je nejživotnější.“ (s. 7−8) Protože se mnozí vyjadřovali k autorově nedostatečné úctě vůči Ježíšovi, ke zkratkovitému popisu jeho vztahu například s matkou nebo s Máří Magdalénou, prohloubil ještě některé pasáže, aby do nich vložil více citu. Jiné kritiky se týkaly odvahy zobrazit Ježíše v jeho lidství, pravda dotýkat se zuboženého těla není vždy příjemné. Mauriac vysvětluje: „Co mne pohnulo víc než kterýkoli jiný důvod k tomu, abych se odvážil sepsat tento životopis, je právě potřeba znovu nalézt živého a trpícího Člověka, jehož místo uprostřed lidu zůstává prázdné, a takřka prsty se jej dotknout, dotknout se vtěleného Slova, tj. tělesné bytosti, jež má tělo podobné našemu tělu.“ (s. 15)
Přijde vám, že svou postavou Ježíše Mauriac nějak objasnil evangelia? Pověděl nám něco zásadního o novozákonních postavách, co jsme si před ním neuvědomovali?
VB: Nemyslím si, že by objasnil evangelia a ani že by nabídl něco nového současnému čtenáři, protože výkladů i literárních textů o Kristově božství i lidství existuje více. Ale Mauriacovo zpracování umožňuje na chvíli se zastavit a setkat se s postavami, které tak plasticky a s citem vyobrazuje. Je to takový jezuity nabízený způsob představit si všechny ty evangelní situace, doslova s nimi „ochutnat“, co jedí, „vychutnat“ si setkání, ale určitě i „oplakat“ veškeré to utrpení, které je součástí Ježíšova příběhu. V Mauriacově době to byla odvaha, protože proti duchu jansenistického pojetí nabídl obyčejnost, blízkost Boha v Kristu, zbavil ho té hrůzostrašnosti, a to nebylo zvykem.
Uchopit postavu Ježíše jako člověka láká ale i jinak zaměřené autory, například v roce 2019 vydala kontroverzní autorka Amélie Nothomb román Žízeň psaný v ich-formě, kde Ježíš přemýšlí o svém životě a kritizuje Boha Otce za svůj osud, pohoršuje se nad svým utrpením, což je asi pochopitelné, odhlédneme-li právě od smyslu křesťanství a celého kontextu Bible. Přesto i tato autorka chtěla zachytit barvitým způsobem postavu Ježíše, kterého považuje za svrchovaný model umělce. Toto Mauriac nedělá, nemění nic z teologického pojetí Krista, ale nabízí svůj umělecký a emocionální pohled na jeho lidství.
PD: Řekla bych, že ve své době jistě Krista i další novozákonní postavy ukázal v naprosto novém světle; důrazem na lidské vlastnosti, na city jako hněv, nesmlouvavost, radost, soucit, a především lásku („mnoho se jí odpouští, protože mnoho milovala“) nejednoho kritika i popudil. Mauriacovi bylo jasné, jak píše Philippe Dazet-Brun, že se pohybuje na hraně – krok vedle by měl osudné důsledky, a tím krokem mohlo být i slovo. Ale odvážil se toho, protože to objasnění asi bylo zapotřebí – dosud byl Kristus jen nedotknutelný Bůh, to je ale jen půlka pravdy, nebo spíše tajemství. Zvolil k tomu i metodu otázek a vtahování čtenáře do děje: „Co se o něm říkalo?… Představme si… Kdybychom se neobávali, že popustíme příliš opovážlivě uzdu své představivosti, řekli bychom… A my sami toho setníka dosud máme rádi… “ Mám dojem, že dnes už jsme ten přeuctivý odstup zrušili, ale působí na nás silně, jak se ke Kristu s rozpaky a vírou celníka Zachea přibližuje velký spisovatel.
Znáte jistě nejen Mauriacovy romány a divadelní hry. Jaký je Mauriac esejista? Bylo něco z té spousty aktuálních komentářů, novinových sloupků a esejů přeloženo do češtiny? A pokud ne, jsou už passé, pěna dní, které jsou pryč?
PD: Myslím, že jen úplně ojediněle; je přeložena trojice esejů Utrpení a štěstí křesťana od Josefa Mlejnka s doslovem Pavla Švandy, časopisecky vyšla Meditace o lásce s biblickým tématem Marie Magdalény, kterou Mauriac napsal v roce 1965 pro ženský časopis Marie-Claire, ale z toho velkého množství esejů a aktuálních komentářů myslím čeští čtenáři nic moc neznají. Passé asi nebudou, ale o Mauriacově publicistice myslím ví více Václava…
VB: Překlady této velké části Mauriacovy tvorby nemáme až na uvedené výjimky k dispozici a je to škoda, protože bychom mohli tuto významnou osobnost více pochopit. Jeho paměti kulturní i politické i jeho novinové sloupky vykreslují dění ve společnosti v danou chvíli, umožňují je lépe pochopit v souvislostech. Popisované události nebo literární texty jsou kontextualizovány, porovnávány s dalšími apod. Dokazují také integritu osobnosti pisatele, jeho zaujetí aktuálním děním a konzistentnost v prezentovaných názorech, tedy jeho již zmiňovanou angažovanost, o které sám říká, že je motivována jeho křesťanským přesvědčením, považuje tyto aktivity za své poslání.
České čtenáře by Mauriac dnes určitě překvapil, ale pro mnohé by mohl být už překonaným, spíše tradičním křesťanem. Zajímavý je ale francouzský projekt digitalizace všech Mauriacových žurnalistických textů a možnost jeho využití. Díky těmto aktivitám (i těm nejnovějším, kdy kulturní centrum Malagar právě teď otevírá svůj archiv zcela v online podobě) je Mauriac přístupný a může znovu ožít. Bude-li tomu tak, budou mít smysl překlady některých jeho textů i do budoucna.
Jako historika mě zajímá jeho vztah k de Gaullovi, zjevně obdivný. Jaké měl Mauriac politické smýšlení?
VB: François Mauriac velmi podporoval de Gaullovu politiku už od války, kdy působil v odboji ve spojení s částí francouzské politické reprezentace sídlící dočasně v Anglii. Zůstal mu názorově věrný i v nelehkých dobách poválečných, zvláště při osamostatňování bývalých kolonií, zemřeli ve stejném roce (1970). Napsal o něm esej De Gaulle (1962), kde říká, že jsou oba na pravé straně politického spektra, ale oba tam mají také nejvíce nepřátel. Jsou podobně angažovaní, své veřejné působení pokládají za službu druhým, svým spoluobčanům, každý ve své oblasti. Ani jeden nepovažuje za cíl zviditelňování sebe sama, alespoň tak tomu rozumím.
PD: To je otázka, na kterou si jako překladatelka a nehistorička úplně netroufám odpovědět, jen jsem snad zachytila, že možná pro svou špatnou zkušenost s francouzskou institucionalizovanou nadřazeností i díky pravému křesťanskému humanismu přál koloniím samostatnost a nenechal se oklamat sovětským spasitelstvím.
Jak to dnes vypadá se zájmem o Mauriaca ve Francii a v českých zemích? Nepochybuji o akademickém prostředí, co ale takový ten obecnější zájem veřejnosti? Natáčejí se ve Francii jeho díla pro rozhlas, vznikají filmy, třeba dokumentární nebo i hrané?
PD: Ano, o Mauriacovi se stále píší další akademické práce, z nichž je třeba zmínit alespoň loňskou diplomovou práci Z. Šťastné François Mauriac v českých překladech (pod vedením J. Šotolové). Dané téma mapuje pečlivě a informace dovádí až do současnosti, například se zde dočteme i o okolnostech vzniku zmiňovaného nového překladu Života Ježíšova. Pokud by šlo o Mauriacovo jméno „na plakátech“ u nás nebo ve Francii, v roce 1962 se objevil film Thérèse Desqueyroux (režie G. Franju, v hlavních rolích E. Riva a P. Noiret) a nová verze pak v roce 2012 s Audrey Tautou v hlavní roli (režie C. Miller). České diváky nenadchla, francouzskou kritiku také ne, i když nepopírá, že jde o silné téma. V českém prostředí tedy jen drobečky – rozhlasová stanice Vltava vysílala Meditaci o lásce; snad by se dalo říci, že nás na Mauriacovi zajímá „křesťanské štěstí i trápení“. Vždyť důkazem je i tento rozhovor, pro nějž byl impulzem právě nový a dnešní překlad Života Ježíšova.
VB: Ještě bych doplnila aktivity federace spisovatelských domů, kam patří i Malagar. Tyto domy nejsou jen muzea, ale stávají se takovými místy kulturní paměti. Ožívají díky různým kulturním, akademickým nebo popularizačním aktivitám. A také se věnují spolupráci se školami. Vzdělávací aktivity nejsou jen pasivní, ale pedagogičtí pracovníci se snaží jich využít k rozvoji nejrůznějších dovedností formou her, objevování souvislostí. Zážitková pedagogika a různá mezipředmětová propojení se na tomto poli mohou vhodně rozvíjet. I na svých internetových stránkách nabízejí tato kulturní centra různé možnosti vzdělávání a osvěty přizpůsobené vždy věku návštěvníků.
Pokud byste měly nyní možnost uspořádat nějaké sympozium s tématem François Mauriac, jaké by mělo aktuální, konkrétní zaměření?
VB: Protože mnohá témata už byla zpracována během každoročních mezinárodních konferencí pořádaných střídavě ve Francii a na zahraničních univerzitách (ve Velké Británii, v Itálii, Maroku, Rusku a dvakrát u nás, na Masarykově univerzitě), tak by mě dnes asi zajímala ta (křesťanská) angažovanost. Být ve světě a nebýt „ze světa“, jak propojit po Mauriacově vzoru své přesvědčení s kvalitou (intelektuální) práce. Na jaře se ale koná v Paříži odložené kolokvium k padesátému výročí Mauriacova úmrtí s tématem Pracovat s pamětí. Podtitulem je jeho věta o tom, že přežití není naše věc v tom smyslu, že ho nemůžeme ovlivnit, ale člověk má být prostě „živý mezi živými“. To je i v dnešní době velmi aktuální téma.
PD: Doufám, že k takovému sympoziu bude příležitost tam nahoře, až nám Mauriac sám vysvětlí, jak to všechno myslel, ale zatím máme „jen“ jeho texty. Jedno z kolokvií Mezinárodní společnosti Françoise Mauriaca, na kterých jsme obě měly příležitost se podílet i na výběru hlavního tématu, mělo za motto Mauriacovu větu o tom, že měl něco na srdci, co chtěl předat. A myslím, že i dnes má smysl u něj ono sdělení hledat a číst ho i s otázkou, co předává právě nám, jaké trvale platné poselství.
Václava Bakešová (1973), působí na Katedře francouzského jazyka a literatury Pedagogické fakulty MU. Předmětem jejího bádání jsou francouzští autoři 20. a 21. století se vztahem ke křesťanství, ale také didaktické využití literárních textů pro výuku francouzštiny. Dlouhodobě spolupracuje s kolegy z Mezinárodní společnosti Françoise Mauriaca, jejíž je také členkou.
Pavla Doležalová (1964), překladatelka, na Ústavu románských jazyků a literatur Filozofické fakulty MU vyučuje interpretaci a překlad literárního textu, odborný překlad a další translatologické obory, kterým se věnuje i teoreticky. Členství v Mezinárodní společnosti Françoise Mauriaca zahájila představením Jana Čepa
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2022)
