Přístavy neklidné mysli aneb Art brut v Polsku

Art brut (syrové umění) v teritoriu Čech, Moravy a Slezska máme poměrně dobře zmapovaný například díky aktivitám Jana a Evy Švankmajerových (Syrové umění, 2004), především však díky výstavám a publikacím Aleny Nádvorníkové, která v letech 1998–2005 představovala český art brut i na výstavách v Praze, Vídni, Paříži, Bruselu či Lausanne. Nejkomplexnější a syntetizující výstavní projekt Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici uskutečnilo s autorkou v roce 2008 Muzeum umění Olomouc, které se tomuto tématu od devadesátých let věnuje. Současná obsáhlá výstava Přístavy neklidu. Art brut v Polsku (19. 10. 2023 – 25. 2. 2024) na ni navazuje jako další komplexní projekt. Výstavu doprovází velkorysý katalog, který spolu s ní nabízí první zevrubnější sondu do neprofesionální výtvarné scény našich severních sousedů. Následující text kurátorek výstavy představuje hlavní představitele polského art brut a snaží se postihnout některá specifika, jež je odlišují od toho, co známe z tvorby domácích autorů.

Zrod a život termínu art brut

 

Art brut je součástí výtvarné kultury, jakkoli to jeho tvůrce většinou nezajímá, jelikož tvoří jen z vnitřního přetlaku, bez záměru prezentace či uchovávání svých děl. Jeho síla spočívá v naprosté autenticitě, která obohacuje a inspiruje i oficiální výtvarnou scénu a na druhé straně také podporuje empatii diváků vůči jinakosti bližních, což je bezesporu výrazná kvalita lidskosti. Díla tvůrců patřící do této sféry umění se mnohdy dlouho ukrývala v soukromých sbírkách bez šance širší prezentace, až teprve přibližně v posledních dvou desetiletích výrazně ožívá zájem o tuto tvorbu. Popularita art brut ve světě roste především pro jeho vřelost a spontaneitu, která v uměleckém provozu výtvarné sféry často chybí.

MARIA WNĘK (1922–2005)
Absolvovala čtyři třídy základní školy. Po požáru rodinného domu se přestěhovala do městečka Nowy Sącz, stále měnila bydliště i zaměstnání. V psychiatrické léčebně v Kobierzyně jí byla diagnostikována schizofrenie. Talent Marie Wnęk byl v léčebně podporován. Světy víry a náboženských jistot představovaly důležitou součást jejího života a díla provázených pocity ohrožení a halucinacemi. Modlila se, chodila na poutě, měla zjevení, slyšela varování a napomenutí od Boha a svatých, která zapisovala na rubovou stranu svých děl. Vyobrazení a text tvořily u autorky nedílný celek. Své obrazy chápala jako prostředky pro moralizování lidí. Navštěvovala výtvarné kurzy a kurzy pro negramotné.

 

Autorem termínu art brut je francouzský umělec, teoretik a sběratel Jean Dubuffet (1901–1985), který jej použil v roce 1945, ale za manifest art brut se považuje až jeho text z roku 1949, v němž stanovil známá kritéria pro zařazení děl k tomuto pojmu. Byl fascinován výtvarnými projevy oproštěnými od kulturních vlivů a akademického vzdělání a definoval je jako „syrové umění“.

Dubuffet navazoval mimo jiné na intenzivní studium evropských sbírek prací psychiatrických pacientů. Historie zájmu o výtvarné projevy duševně nemocných osob započala v 19. století díky několika osvíceným evropským lékařům a psychiatrům, kteří tyto práce dovedli ocenit. V roce 1900 se v londýnské královské nemocnici Bethlem uskutečnila první výstava výtvarných prací duševně nemocných a v roce 1905 vydal psychiatr Joseph Rogues de Fursac (1872–1942) publikaci pojednávající o výtvarných projevech při duševních a nervových poruchách, která se jako první zabývala uměním později označovaným jako art brut.¹ Problematika vztahu psychické poruchy či choroby a výtvarného projevu zůstává stále aktuální. Vždy se tu dotýkají dva druhy náhledů – psychiatrický jej řeší jako projev nemoci a uměnovědný ho posuzuje z hlediska estetických kritérií. Zásadní roli zde sehrála činnost německého historika umění a psychiatra Hanse Prinzhorna (1886–1933), který v roce 1922 publikoval knihu o tvorbě duševně nemocných, jež v první polovině 20. století ovlivnila zájem o tuto tvorbu u profesionálních výtvarných umělců, kteří v umění outsiderů nacházeli inspiraci, např. Emil Nolde, André Breton, Max Ernst, Paul Klee, Asger Jorn a skupina CoBrA, v českém prostředí Josef Čapek, Jan Zrzavý, Bohumil Kubišta.

NIKIFOR – EPIFANIUSZ DROWNIAK (1895–1968) 
Nikifora vychovávala hluchoněmá matka, byl negramotný s těžkým postižením sluchu a řeči. Po matčině smrti za první světové války se toulal vesnicemi a městy Haliče. Malovat začal kolem roku 1915 s použitím materiálů, které měl k dispozici. V rámci operace Visla byl třikrát deportován do Západního Pomořanska, ale pokaždé se vrátil do Krynice a nakonec tam žil po zbytek svého života jako potulný umělec, který maloval a prodával svá díla na ulici. Od 30. let upoutával zájem výtvarníků, v roce 1949 zažil ve Varšavě svou první samostatnou výstavu. Je zařazován mezi nejvýraznější primitivistické malíře na světě.

 

Díky Dubuffetově iniciativě vtrhlo art brut na scénu uměleckých terminologií jako rázné exotikum, které je nutné pro jeho nezávislost, pravdivost, syrovost, ryzost oddělit a postavit do protikladu k oficiální umělecké tvorbě často vyčpělých (akademických) forem a obsahů. Dubuffet zařazoval do kategorie art brut širokou škálu prací neškolených autorů, psychicky nemocných, autorů žijících na okraji společnosti, spiritistů, lidí nezávislých na oficiální kultuře. Znepokojivý a naléhavý Dubuffetův alarm prozrazující žízeň po autentičnosti v umění nacházel a stále nachází své ozvěny. Termín art brut se od konce čtyřicátých let začal v uměleckém teritoriu západních zemí pomalu ujímat, ale hledaly se různé modifikace. Především v anglosaských zemích v šířeji pojatém a často užívaném označení outsider art, uvedeném v knize Rogera Cardinala, která vyšla k výstavě Outsider art v roce 1972.² Setkáváme se však s dalšími názvy jako raw ­vision, raw art, intuitive art, self-taught art, création franche nebo art hors-les-normes, které se liší jen v drobnostech, často podle individuálního vkusu autora každého termínu. Mnohost pojmů ukazuje na mnohost pohledů, rozmanitost stylů a způsobů zobrazené reality, spjaté s indivi­duál­ní zkušeností tvůrce a s jeho neopakovatelným životním příběhem.

JULIAN STRĘK (1932–2000)
Žil a pracoval v Pustkowě u Dębice. V roce 1966 utrpěl vážný úraz při výbuchu v podniku uměleckých řemesel. Po odchodu do důchodu se plně věnoval řezbářství. Vyřezával a opracovával jednoduché, hrubé formy kosou nebo sekerou. Vyráběl postavy světců, andělů, historické postavy, a především tvořil složité kompozice, které maloval barvami, nejčastěji červenou, zelenou, modrou a stříbrnou. Svými plastikami zdobil prostor kolem sebe, zkrášloval ploty a nábytek. Největší Strękovy umělecké počiny představovaly komplikované konstrukce skládající se z mnoha dekorativních desek a postav, tvořící oltáře, hrobky polských králů a monstrance.

 

Art brut není výtvarný sloh, obnáší různé formy, tato tvorba je pro autory především potřebou vyjádřit se a zpřítomnit či zakotvit svou existenci. Dá se říci, že bývá i prostředkem přežití ve světě, který není pro tvůrce art brut vždy samozřejmý, srozumitelný či přátelský. Naprostá autenticita a pronikavá smysluplnost jej odlišuje od ostatních neškolených projevů. Naivní umění má potřebu krásy a reprezentativnosti, lidové umění je prostší, vychází z řemeslných dovedností a regionální tradice. Ani jedno z nich ovšem v sobě nemá ono vnitřní nutkání. Většinou jde o narativní popisy skutečnosti s estetickým záměrem. Právě sepětí s vnějším modelem odlišuje tyto proudy od art brut, pro něž je určující imaginace, vnitřní model a neklidná touha po tvorbě.

KAROL WÓJCIAK–HERÓDEK (1892–1971)
Celý život žil v Lipnici, živil se jako pastýř, žil u farmářů ve stájích a kůlnách. Měl mimo jiné hlasový a artikulační handicap. Bezkonfliktní, šťastný, laskavý k lidem, často hrál na svatbách a křtinách na ručně vyrobených dvoustrunných houslích. Od dětství vyřezával ptáky, sochy světců, Ježíše Krista, Pannu Marii, anděly, které maloval barvami a tečkovanými vzory. Jeho svět vyplňovala tvorba nepoznamenaná cizími vlivy, citově silná, samorostlá a pravdivá ve svém výrazu. Tento vesnický „sochař“ tvořil z vnitřní nutnosti.

 

V druhé polovině 20. století se v Evropě postupně formovalo několik center zabývajících se sbíráním a propagací art brut. Ve švýcarském Lausanne vzniklo v roce 1976 muzeum ze sbírky Jeana Dubuffeta, jehož dlouholetým ředitelem a propagátorem byl Michel Thévoz. Psychiatr Leo Navrátil otevřel v osmdesátých letech centrum pro umění a psychoterapii na klinice Gugging u Vídně. Manželé Bourbonnaisovi založili v roce 1983 ve francouzském Dicy muzeum neprofesionálních tvůrců – La Fabuloserie. V Bruselu vzniklo centrum pro výzkum a šíření art brut Art en Marge, později Art et Marges. V Bratislavě se od roku 1966 konaly mezinárodní soutěžní přehlídky Trienále Insita, které kromě naivního umění prezentovaly i outsider art. Kromě soustředěného zájmu soukromých sběratelů se neprofesionální umění začalo také stávat součástí oficiálních veřejných muzejních a galerijních sbírek zaměřených na profesionální umění. V rámci tohoto směrování se začala v druhé polovině devadesátých let také budovat kolekce art brut v Muzeu umění Olomouc, která obsahuje především exponáty medijní tvorby vznikající na našem území, ale je v ní i několik kresebných a grafických děl polských autorů art brut.

Stále živá otázka autenticity v umění provází odborné debaty, teoretické úvahy a výstavní projekty, které usilují o dialog mezi oficiálním uměním a art brut. Ve státech socialistického sektoru se pojem art brut ujímal ztěžka, neboť vládnoucí garnitury podporovaly především „lidovou“ a amatérskou tvořivost. Do tohoto rámce pak byly teoretiky zařazovány i projevy art brut, i když s proklamovanou lidovostí měly máloco společného. Takové „syntetizující“ pohledy platily jak v Československu, tak v Polsku. U nás byly pod střechou naivního umění vystavovány třeba autorky Anna Zemánková, Cecilie Marková, Marie Kodovská a v polských soukromých i veřejných kolekcích etnografických muzeí tomu nebylo jinak. Ostatně dodnes jsou v polských sbírkách autoři různých tvůrčích profilů neprofesionální tvorby zastoupeni společně, bez jasného rozlišení.

Neprofesionální umění v Polsku

Art brut v Polsku má svou specifickou historii, kterou můžeme nahlížet z mnoha hledisek, jež se vzájemně doplňují a prolínají. Na cestě k dnes už běžně užívanému pojmu art brut stojí různí hybatelé – instituce, teoretici, kurátoři, sběratelé, badatelé, psychiatři, terapeuti, galeristé i zájemci.

Zásadní roli v poznávání neprofesionálního umění v Polsku hrál profesor Aleksander Jackowski (1920–2017), kulturní antropolog, etnograf, umělecký kritik, šéfredaktor časopisu Konteksty. Polska Sztuka Ludowa a od roku 1949 vedoucí oddělení lidového a naivního umění na Institutu umění v Polské akademii věd. Inicioval široký terénní výzkum po celém Polsku, organizoval tři ročníky Trienále neprofesionálního umění ve Štětíně a Vratislavi. Podporoval soutěžní přehlídky neprofesionálního umění, díky nimž se odborníci a veřejnost seznamovali a dodnes seznamují s novými objevy, se zajímavými osobnostmi této tvorby. Mezi řadou výstav, které Jackowski organizoval, měla přelomovou roli výstava Jiní. Od Nikifora po Glowackou³ ve varšavské Zachętě v roce 1965, kde byly poprvé na půdě profilové galerijní instituce vystaveny práce neprofesionálních tvůrců, např. Stanisława Zagajewského, Edmunda Monsiela nebo Nikifora, ale i početné skupiny lidových a naivních umělců. Následovaly další významné výstavy Talent, vášeň, intuice⁴ v Oblastním muzeu v Radomi v roce 1985, jejíž název převzal i výstavní projekt z roku 2005 Talent, vášeň, intuice II 1985–2005 ve varšavském Státním etnografickém muzeu, který byl rekapitulací dlouhodobého výzkumu polského neprofesionálního umění.

WŁODZIMIERZ ROSŁOŃ (1953)
Od roku 1975 žije v domě s pečovatelskou službou v Brwilnu u Płocku spolu se svým bratrem Janem. Kreslil a vytvářel plastiky již v 80. letech. Maluje hlavně lidské postavy, portréty, anděly, zvířata, hmyz, ďábly, erotické scény a hudební skupiny. Jeho práce poutají pozornost svou bezprostředností i upřímností vyjádření. Jeho obrazy vyjadřují různé barevné nálady, od velmi temných, pochmurných zobrazení až po barevné pohádkové scény. Tvarově jednoduché plastiky často barevně upravuje.

 

O neprofesionálním umění vydal Jackowski řadu studií a publikací, za přelomovou je považována kniha z roku 1995 Umění zvané naiv­ní, v níž shrnul čtyřicet let svého výzkumu a představil více než devadesát autorů, částečně i z oblasti art brut.⁵ Při svém stipendijním pobytu v roce 1970 Jackowski navštívil v Paříži Dubuffeta a seznámil se i s jeho sbírkou a pojmem art brut. Do polské terminologie tento termín ale nepřijal, zřejmě jej nepovažoval za podstatný a odpovídající pro domácí prostředí; navrhoval jej nahradit termínem umění zvané naivní. Tím ovšem došlo k dalšímu prohloubení nejasnosti pojmů naivní a art brut. V roce 1994 Jackowski v článku Mýtus umění ⁶ nastínil rozpětí tohoto projevu – na jedné straně podle něj stojí Karoł Wójciak zvaný Heródek jako ukázka tvorby nevinného venkovského primitivismu a na druhém konci stojí kresby Edmunda Monsiela, vycházející z dlouhodobého psychopatologického stavu, svázaného s osobní mytologií.

PAWEŁ GARNCORZ (1979)
Autor s autistickým syndromem navštěvoval školu se speciálním zdravotním režimem. Žije v Katovicích v domácím prostředí, své výtvarné projevy začal rozvíjet v rámci návštěv workshopů ergoterapie. Převažuje kresba barevnými pastelkami, věnuje se také výšivkám křížkovým stehem. S autistickou přesností, důsledností a smyslem pro detail zaznamenává motivy ze svého životního prostoru a osobních zkušeností z domácího prostředí i navštívených míst.

 

Díky soustavné popularizační práci v oblasti neprofesionálního umění se v sedmdesátých letech nastartovala v Polsku i velká vlna objevitelské a sběratelské činnosti. Zvláštní pozornost patří bezesporu Leszkovi Macakovi, krakovskému právníkovi, jehož sběratelský zájem přerostl v celoživotní poslání. Všechny jeho iniciativy, včetně dvacetiletého provozu prodejní Galerie d’Art Naif v krakovské Kazimierzi, nesmírně pomohly zviditelňování neprofesionálních tvůrců v Polsku i zahraničí, oněch lidí „na okraji“, sice společensky diskvalifikovaných, ale s velkým tvůrčím potenciálem. Soustavnou péči i materiální pomoc prostřednictvím nakupování jejich děl věnoval lidem zatíženým psychickou chorobou (Maria Wnęk, Stanisław Mika), s tělesným postižením (Hanna Dylewska, Konrad Kwasek, Adam Dembiński) nebo s těžkým osudem nemocných či bezdomovců (Katarzyna Gawłowa, Julian Stręk, Edward Sutor, Włodzimierz Rosłoń). Macakova sbírka čítající mnoho tisíc položek je ukázkou celého rozpětí polského neprofesionálního umění od lidového přes naivní až po art brut.

HENRYK KONDRATOWICZ (1955–2020)
Pracoval na železnici, v loděnici a také jako dřevorubec. V 28 letech měl nehodu, která mu zároveň s duševní poruchou znemožnila pokračovat v práci, žil v domě s pečovatelskou službou. Malovat začal v roce 1988 pod vlivem znepokojivých zpráv, které sledoval v televizi. Věřil, že svými obrazy „zachraňuje svět“. Po leteckých katastrofách v roce 2014 maloval Kondratowicz pouze nezničitelná letadla, aby zabránil opakování těchto tragédií.

Nový start

Devadesátá léta s sebou přinesla novou společenskou situaci, nové možnosti komunikace a otevřenější evropský rozhled. Pro polský art brut je to významná etapa výzkumu. Nastupuje další generace výrazných osobností, které si kladou za „panování“ Jackowského nezodpovězené otázky o charakteru polského art brut, usilují o jeho poznání a šíření formou výstav, katalogů, publikací, přednášek, soutěží neprofesionální tvorby, setkávání, konferencí, filmových přehlídek. Existují kvalitní odborné studie, katalogové texty aj., které umožňují badatelům hlouběji se s problematikou seznámit. Termín art brut je používán stále častěji, alternativně je užíván i termín outsider art. Přispěly k tomu i mezinárodní kontakty a aktivity. O přiblížení fenoménu art brut polskému publiku se pak významně zasloužila historička Małgorzata Szaefer, v letech 2008–2020 ředitelka poznaňské galerie TAK, která v rámci mezinárodní spolupráce představila v roce 2013 polské autory art brut také na výstavách v zahraničí.

JUSTYNA MATYSIAK (1979)
Autorka s mentálním handicapem žije v rodné vesnici s rodiči nedaleko Poznaně. V jejích kresbách, charakteristických pozorně propracovanými detaily, najdeme motivy zvířat, ptáků, lidské figury, módní kreace oblečení, ale i architekturu. Struktury jemných objektů jsou tvořeny horizontálními či svislými pruhy. Matysiak začala malovat v roce 2000 v terapeutických dílnách Krzemień v Poznani, kde okamžitě upozornila na svůj pozoruhodný talent nepoznamenaný výtvarným školením, oceněný záhy i vítězstvím na soutěžní přehlídce INSITA 2007 v Bratislavě. Ke kresbám používá fixy a propisky, pevné obrysy vyplňuje barvami, zpočátku převládala hnědo-béžová barevnost, postupně využívá i širší paletu barev. Její pozdější velkoformátové různobarevné kresby zobrazující ženy jsou doprovázeny texty, v nichž otevřeně odkazuje na své touhy či představy o lásce i manželství a dotýká se sexuálních tabu.

 

Konfrontace tvorby profesionálně školených umělců s díly autorů art brut (Henel, Wnęk, Kwasek, Matysiak, Grygny) byla obsahem výstavy ve varšavské Galerii moderního umění Proč jsou na světě války. Umění současných outsiderů,⁷  která mimo jiné poukázala i na jedinečný charakter projevů art brut, tak odlišných od stále setrvačně chápané klasifikace naivní tvorby. Klasickou přehledovou muzejní prezentaci přinesla rozsáhlá výstava a katalog ve Státním etnografickém muzeu ve Varšavě pod názvem Hořká chuť – art brut / studium – sbírky – výstavy v Polsku na přelomu 20. a 21. století.⁸ V posledním desetiletí se uskutečnila řada dalších objevných výstav a aktivit především v programu Slezského muzea v Katovicích a v kulturním programu města Płock nebo v galerii TAK v Poznani. Významným a výjimečným programem byl cyklus mezinárodních konferencí a výstav art brut v sérii Psychiatrie a umění pořádané v Krakově v letech 1995–2020 lékařem Andrzejem Kowalem a Grażynou Borowik.

HENRYK ŻARSKI (1944)
Narodil se v Německu, kam byli jeho rodiče deportováni během druhé světové války. V roce 1947 přijel do Polska spolu s transportem dětí, měl pouze průkaz se základními údaji o svém původu. Nějaký čas strávil v pečovatelských ústavech, a když dosáhl plnoletosti, byl poslán do domu s pečovatelskou službou v Pakówce. Po většinu života nemluvil a hlas „získal zpět“ až v dospělosti. Vždy hodně kreslil, pastelkami kopíroval pohlednice a novinové ilustrace. V roce 1990 v ergoterapeutické dílně v komunitním centru v Bojanově začal pod vedením terapeutky malovat temperovými a akrylovými barvami na papír a plátno. Nejčastějšími náměty jeho děl jsou zvířata a žánrové a náboženské výjevy. V pozadí se objevuje sakrální architektura. Żarského raná tvorba zahrnuje také portréty, včetně mnoha imaginárních vyobrazení umělcovy matky. Lidské fyziognomie někdy připomínají mimozemšťany, mají velké upřené oči, výrazné rty, mírně špičatý nos a silnou čelist.

 

Další možnosti pro objevy nových talentů přinesla arteterapie, která se od druhé poloviny 20. století rozvíjí v psychiatrických zařízeních či pečovatelských domech nebo formou otevřených výtvarných dílen, které podporují možnosti výtvarného vyjádření psychicky nemocných nebo mentálně handicapovaných osob. Arteterapie se již stala v oboru péče o tyto osoby standardem, a i když u této práce může být nevhodným vedením narušena spontánnost výtvarného projevu, objevují se zde umělecky nadaní tvůrci, jejichž práce jsou publikovány a vystavovány. Na tuto činnost logicky navazuje vznik galerií.

MARIANNA WIŚNIOS (1910–1996)
Celý život prožila ve vesnici Rataje poblíž Wąchocku v provincii Świętokrzyskie v rolnické rodině. Školu navštěvovala dva roky a odmalička ráda kreslila. Vyznačovala se nevšední cikánskou krásou, darem prozíravosti, ale především vášní pro malování, pro obyvatele její vesnice nepochopitelnou. Poté, co se v roce 1936 provdala za kadeřníka, který se s její vášní také nesmířil, tvrdě pracovala v hospodářství a vychovávala děti. Tapety a nástěnné textilie s květinovými kompozicemi a ptáčky malovala dlouhá léta na papír a plátna jen pro sebe a zdobila jimi stěny svého bytu.

Specifika polského art brut

Při srovnávání profilů českého a polského art brut postřehneme značné rozdíly, svědčící jak o jeho rozmanitosti, tak o vlivu kulturního a duchovního klimatu, z něhož autoři pocházejí. Například medijní kresby, podle Dubuffeta řazené k art brut, které se v českých zemích od konce 19. století zhruba do padesátých let 20. století rozvíjely v souvislosti s rozšířeným spiritistickým hnutím, v Polsku nenacházíme, a naopak na našem území nejsou příliš známy projevy propojené s rustikálním či náboženským zázemím. I když jde opravdu jen o rámcové srovnání, potvrzuje se tu i důležitost charakteru prostředí, jeho kulturního a duchovního klimatu nasátého po staletí do mentálního podloží té či oné země, které podstatně ovlivňuje i charakter tvorby označované jako art brut. V Polsku je bezesporu silně napájené citově prožívanou katolickou religiozitou, náboženskými představami propojenými s tradiční ikonografií, silným zakotvením v rustikálním prostředí spojeném s lidovou kulturou i neodmyslitelným sepětím s přírodou, se světem zvířat. U téměř dvou třetin z jedenatřiceti vybraných autorů zaznamenáváme toto bytostné náboženské vnímání, které nachází své silné odrazy v autentických výtvarných projevech art brut hlavně u generace tvůrců s datem narození na konci 19. století a před druhou světovou válkou. Připomeňme Nikifora, Karola Wójciaka-Heródka, Władysławu Iwańskou, Genowefu Magieru , Adama Dembińského, Marii Wnęk a další. U později narozených autorů, kteří vykazují psychické zátěže, najdeme další témata spojená s novým profilem polské společnosti, třeba se stroji a technikou, například u ­Pawła ­Garncorze či Henryka Kondratowicze , či architekturou, například u Tadeusze Głowaly nebo Przemysława Kiebzaka. V málokteré zemi najdeme také tolik autorů-řezbářů, propojených se zakořeněnou tradicí polské lidové plastiky. U autorů, jako je Dionizy Purta, Karol ­Wójciak-Heródek, Włodimierz Rosłoń, Edward Sutor či Julian Stręk, jde o velmi silné a originální projevy s imaginativním přesahem. Tito lidé většinou žili na okraji společnosti, byli to vesměs samotáři, podivíni, osoby poznamenané psychickou zátěží. Vztahuje se to na celou řadu autorů, jako jsou Ryszard Kosek, Władysław Grygny, Genowefa Magiera, Justyna Matysiak, Przemysław Kiebzak, Paweł Garncorz, Marek Świetlik, Marianna Wiśnios, Maria Wnęk.

MAREK ŚWIETLIK (1965)
Świetlikovi rodiče přišli do Kołobrzegu z Vilniusu v rámci repatriace. Umělec navštěvoval speciální základní školu a po jejím ukončení nastoupil do zaměstnání jako zahradník, kde se staral o městskou zeleň. Svůj první obraz namaloval v roce 1990 inspirován novinovým článkem s fotografií obrazu Ukřižování, který byl ukraden z katedrály v Kołobrzegu. Zloděj nemohl odnést rozměrné umělecké dílo vcelku, a tak ho rozbil. Świetlik jako věřící člověk nemohl tuto událost přejít lhostejně a rozhodl se ji namalovat. Vytváří především portréty světců, duchovních, plachetnice a postavy z polské literatury.

 

Týká se to i mentálně handicapovaných tvůrců, z nichž mnozí našli útočiště v azylech psychiatrických klinik, především však v pečovatelských domech po celém Polsku, kde pro svůj výtvarný talent našli podporu a odborně vedené pracovní dílny. Například z pečovatelského domu v Brwilnu u Płocku vyšlo několik talentovaných tvůrců, jako je Adam Dembiński, Tadeusz Głowala, Henryk Kondratowicz, Włodzimierz Rosłoń, Roman Rutkowski, Krzystof Wiśniewski a Henryk Żarski. Mezi současné autory, kteří obohacují pestrou paletu polského art brut, patří Iwona Misera, Daniel Stachowski či Tomasz Machciński, jejichž tvorba je oceňována i v zahraničí.

GENOWEFA MAGIERA (1921–2019)
Absolvovala čtyři roky základní školy, ale provázely ji potíže s psaním a čtením. Celý život žila na venkově ve stálém styku s přírodou, která pro ni zůstala vždy zásadním inspiračním zdrojem. Zažila obavy z krutosti a fyzického násilí ze strany své rodiny, před kterou se často schovávala. Ta ji přesvědčila, že je duševně nemocná a vzhledem k její malé gramotnosti ji nakonec připravila o dědictví a prostředky. Ve věku 88 let ji přijal Domov sester Wielka Nieszawka, kde Magiera naplno rozvinula svou kreativitu. Díky porozumění a povzbuzení svého okolí zde mohla dát průchod své syrové tvořivosti a tak během deseti let vzniklo asi tisíc objektů. Zobrazovala především zvířata, krávy, koně, drůbež, zvěř z volné přírody s pozoruhodným smyslem pro kompozici a barevné ladění.

 

Stav art brut v Polsku zachycujeme v jistém vývojovém okamžiku, odvislém od stavu našeho nedokonalého poznání a vnímání. Jaký je tedy polský art brut? Je svébytný, silný, pravdivý, zakotvený v místním prostředí i v přístavech neklidné mysli samotných tvůrců. Onen neklid přináší nutkavé impulzy, hlubokou neodbytnou touhu, z níž pramení tvořivá síla v životě lidí, jejichž niterná výpověď je přímou a naléhavou zprávou o mikrosvětě jejich vnímání.

ROMAN RUTKOWSKI (1930–2010)
Vychodil čtyři roky základní školy, poté absolvoval řeznický kurz, který mu umožnil pracovat v masokombinátu. Oženil se a měl dvě děti. Manželství se rozpadlo a od roku 2002 žil v domě s pečovatelskou službou v Brwilnu u Płocku. Rutkowski maloval převážně pastely na karton, ale nevyhýbal se ani jiným technikám. Zobrazoval barevné ptáky, domácí zvířata, divoká exotická zvířata, jako jsou klokani a hadi, méně často zpodobňoval lidi. Opakovaně maloval dvojice zvířat stejného druhu stojící naproti sobě, není jasné zda bojující, nebo v milujícím objetí. Kompozici děl uspořádával obvykle symetricky, někdy ji narušil maličkostí na periferii hlavního tématu. V obrazech se nesnažil zachytit trojrozměrný prostor, zdroje jeho příběhů tkví v dětské představivosti.

EDMUND MONSIEL (1897–1962)
Jako dítě vyrůstal u svého strýce, varhaníka. Začal se vzdělávat v Semináři učitelů v Chełmu, ale vzdělání nedokončil. Poté pomáhal matce při provozu jejího obchodu a v dospělosti vedl sám malý obchůdek, který mu za okupace v roce 1942 zavřeli Němci. Byl přesvědčen, že se jej nacisté chystají zlikvidovat, a proto se uchýlil k bratrovi do rodného Wożuczynu. Skryl se na půdě jeho domu a přerušil veškerý kontakt s okolím. Z původních obav se stalo „alibi“ pro dlouholetou dobrovolnou izolaci. Trpěl autismem a sluchovými a zrakovými halucinacemi. V roce 1962 zemřel na chřipku a zanechal po sobě víc než 500 kreseb olověnou tužkou podepsaných ozdobným monogramem EM, často doplněných texty s moralistním obsahem. Jeho dílo vykazuje inspiraci tradiční, lidovou a náboženskou ikonografií, zobrazuje však obsesivně a donekonečna jedno téma – nehybnou mužskou tvář s knírem a stovkami sledujících očí, které vyplňují celý prostor papíru. U Monsiela šlo o transpozici jeho strachu, neustálého napětí z pocitu Božího hněvu.

 

/ Doprovodné ilustrace jsou převzaty z publikace Přístavy neklidu. Art brut v Polsku (Muzeum umění Olomouc 2023). /

---

1. Joseph Rogues de Fursac, Les écrits et les dessins dans les maladies nerveuses et mentales, Paris 1905.
2. Roger Cardinal, Outsider Art, Studio Vista, London 1972.
3. Inni. Od Nikifora do Głowackiej (katalog výstavy), Pracownia Badań Sztuki Nieprofesjonalnej Instytutu PAN Centralne Biuro Wystaw Artystycznych, Zachęta, Warszawa 1965.
4. Výstava Talent, pasja, intuicja (Talent, vášeň, intuice) v Muzeu Jacka Malczewského v Radomi v roce 1985.
5. Aleksander Jackowski, Sztuka zwana naiwna, Krupski i S-ka, Warszawa 1995. Byli zde vystaveni mj. Edmund Monsiel, Nikifor, Wojciech Oleksy, Tomasz Sitkowski, Maria Wnęk a Stanisław Zagajewski. Viz http//znaleziie.pl.
6. Aleksander Jackowski, Mit sztuki poza kulturą. Art Brut, in: Polska sztuka ludowa. Konteksty, 48/3, s. 59–70.
7. Výstava Po co wojny są na świecie. Sztuka współczesnych outsiderów. Muzeum moderního umění ve Varšavě,
   únor–květen 2016.
8. Gorski smak art brut / badania – kolekcje – wystawy w Polsce na przełomie XX/XXI wieku, PME, Warszawa 2016.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)