Prostor, objem, světlo
Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová

Jaroslav Róna

KULTURA / Portréty

Letos jsme si připomenuli sté výročí narození Stanislava Libenského (1921–2002), významného českého výtvarníka a sklářské legendy. Jeho ateliér a společné dílo s Jaroslavou Brychtovou, jeho partnerkou a pozdější manželkou, měly mimořádný dopad na generaci výtvarných umělců u nás i ve světě. Na neobyčejnou osobnost profesora Libenského vzpomíná sochař a malíř Jaroslav Róna, který u něj na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let studoval.


Český sklář, sochař a výtvarník Stanislav Libenský se narodil v roce 1921 v Sezemicích u Mnichova Hradiště. Studoval nejdříve Střední odbornou školu sklářskou v Novém Boru, během německé okupace se přesunul na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a následně vystudoval užitou malbu na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V roce 1953 se vrátil jako pedagog na SUPŠS v Železném Brodě, kde se setkal s Jaroslavou Brychtovou, svou budoucí manželkou a spolupracovnicí. Jaroslava Brychtová, rodačka (1924) z Železného Brodu, musela za války pracovat jako dělnice v německé továrně, poté vystudovala VŠUP a AVU v Praze. V roce 1950 založila experimentální středisko pro uplatnění skla v architektuře v n. p. Železnobrodské sklo. Libenský a Brychtová tvořili společně od roku 1954 a jejich dílo od samého začátku silně rezonovalo. Právě ona byla technologickým garantem jejich společné práce a zasloužila se o převádění Libenského kresebných návrhů do trojrozměrné podoby. V roce 1958 reprezentovali československou sklářskou tvorbu na Expu 58 v Bruselu. V roce 1963 se Stanislav Libenský stal vedoucím ateliéru skla na VŠUP (UMPRUM). Jeho ateliér a společné dílo s Jaroslavou Brychtovou měly mimořádný dopad na generaci výtvarných umělců u nás i ve světě. Jejich práce byla charakteristická svou monumentálností a realizacemi v oblasti architektury, byli průkopníky technologie taveného skla a jeho výtvarných možností. Oba se stali sklářskými legendami ještě za svého života a společně vytvořili nepřeberné množství prací doma i v zahraničí. Stanislav Libenský zemřel v roce 2002 v Železném Brodě, Jaroslava Brychtová v roce 2020 v Jablonci nad Nisou.

Ateliér profesora Libenského

V roce 1977, kdy jsem se objevil na chodbě UMPRUM s kresbami v podpaží, směřuje do ateliéru bájného profesora Libenského, abych se tam ucházel o studium, jsem netušil, že tím zároveň překračuji hranici uměleckých epoch. Ve zmateném, marxisticko-leninskou ideologií brutálně drceném uměleckém světě tehdejšího Československa sedmdesátých let se jevila osobnost tohoto sklářského giganta jako zázrak. Socialistickému realismu poplatná tvorba oficiálních umělců se tu střetávala s pokoutně vytvářeným uměním ze sklepních ateliérů, jež se snažilo reagovat na umělecký vývoj v západoevropských zemích, zprostředkovávaný pašovanými, vesměs černobílými uměleckými časopisy. Když jsem nastoupil na školu, moje představa umělce soustředěně pracujícího na aktech a zátiších v klidu svého ateliéru, aby se dobral poselství skrytého ve svém nitru, narazila na něco docela jiného. Profesor Libenský reprezentoval typ tvůrce, jenž sebevědomě rozkročen na své planetě dychtivě vzhlíží k nekonečným hlubinám vesmíru a jeho mysl se zaobírá cyklickým pohybem planetárních těles, zemskou tíží, které vzdoruje neomezeně tvořivá síla přírody ztělesněná novým člověkem budoucnosti. Přes všechno řečené byl ateliér skla pevně zakotven v tradici a studenti museli zvládat oněch charakteristických devatero řemesel.

Osudové setkání

Samotný počátek úspěchu Stanislava Libenského a jeho spolupracovnice, partnerky a pozdější manželky Jaroslavy Brychtové by se dal zjednodušeně vyjádřit takto: bylo to setkání mimořádně nadaných umělců, malíře a sochařky, kteří se vzácným způsobem doplňovali. Narodili se do doby zásadních politických přeměn s velkými sociálními, ekonomickými i uměleckými ambicemi, a také možnostmi (v socialistických zemích samozřejmě jen pro vyvolené!) a energií nabitým dědictvím po velkých osobnostech západoevropské moderny. A právě to, že tato umělecká dvojice navázala na zkušenost kubismu, futurismu a konstruktivismu a aplikovala tuto lekci na tvorbu monumentálního skla do veřejného prostoru, podmiňovalo jejich velký mezinárodní úspěch. Jejich cesta oklikou od Modiglianiho archaizujících vápencových hlav přes Polibek Constantina Brâncuşiho, Umberta Boccioniho a jeho Jednotné tvary kontinuityv prostoru až k Antoinu Pevsnerovi a Naumu Gabovi, kteří pomocí nekompromisní geometrie maximálně zjednodušili přírodní tvar, vedla opět k nim samým a pomohla jim nalézt vlastní výraz podmíněný fenoménem skla.

Prestižní zakázky

Nelze ovšem pominout, že to byli umělci pro komunistický režim politicky na té správné straně (alespoň do příchodu vojsk Varšavské smlouvy) a žili v zemi s mohutnou sklářskou tradicí a mimořádně schopnými řemeslníky. Počátky malíře Libenského souvisejí s domácí reakcí na informel a jeho použití v prvních drobnějších realizacích v taveném sklu. Jeho informelní malířské kompozice jsou velmi soustředěné v omezené škále tajemno vyzařujících barev a zcela rovnocenné s pracemi Jana Koblasy, Jana Kotíka, Antonína Tomalíka a dalších českých umělců. V roce 1964 získá umělecká dvojice snad nejprestižnější možnou zakázku pro sklářského umělce, a to realizaci barevných vitráží do oken Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Na svou dobu neuvěřitelně odvážně řešená okna prozařují prostor teplými pastelovými barvami dvou vertikálních abstraktních kompozic.

Mnohem později (1987 až 1990) v komornějším prostoru, ale neméně zdařile realizují okna v kapli v Horšovském Týně, evokující Božího ducha vznášejícího se nad vodami. V letech 1966 a 1967 vytvářejí pro světovou výstavu v Montrealu tzv. Montrealský triptych – Velký konus, Slunce staletíModrá konkrece. Těmito ojedinělými díly otevírají zcela novou cestu užití skla v sochařství a ovlivňují jimi sochaře pracující se sklem po celém světě. Jedná se o tavbu skla v peci v sádrových formách, která umožňuje pracovat s mohutnými skleněnými bloky a tvary. Souběžně s monumentálními díly umělci vytvářejí komorní plastiky z čirého broušeného skla, založené převážně na geometrických průnicích tvarů, fascinující svou řemeslnou i optickou dokonalostí. Zdá se, jako by se jednalo o touhu zmocnit se primárních přírodních principů z dob, kdy se utvářela hmota, prostor a čas.

Mezinárodní úspěch

V letech 1964 až 1973 vytvářejí plastiku Spad meteoritů, zabudovanou přímo do povrchu vnitřního nosného betonového válce uvnitř vysílače a hotelu Ještěd na vrcholu stejného jména. Tato stavba od architekta Karla Hubáčka a jeho kolektivu získala prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů. Zde je třeba říci, že tvůrčí potenciál architekta a umělců s ním spolupracujících vytvořil v této unikátní stavbě doslova třešničku na dortu socialistické kultury, a ta ji samozřejmě využívala pro svoji obhajobu i propagandu. To ale nezmiňuji jako kritiku umělců, spíše chci osvětlit dobový kontext.

Světová výstava v Ósace v roce 1970 znamenala pro tvůrčí dvojici Libenský–Brychtová asi největší světový úspěch. Ohromující Řeka života z křišťálového skla o rozměrech 4,2 × 22 metrů zúročila jejich dosavadní úsilí a získala velký ohlas ve světě, zejména v Japonsku. Avšak kvůli výtvarné symbolice vztahující se k Československé okupaci vojsky Varšavské smlouvy roku 1968, začleněné do reliéfu, znamenala též vyloučení obou z KSČ. Přesto bylo prof. Libenskému umožněno dále vyučovat na UMPRUM a cestovat se svou ženou po světě.

Nepřetržitý proud zakázek valících se na oba umělce musí sochaře žijící v dnešní svobodné kapitalistické demokracii fascinovat! Dekorativní stěny, sloupy, osvětlovadla na československých zastupitelstvích po celém světě, řešení reprezentativních vstupních hal muzeí v Japonsku, USA i v soukromých rezidencích a k tomu realizace v nejprestižnějších stavbách u nás doma. Strana a vláda dávala novým projektům ve stylu brutalismu zelenou a skleněná plastika byla pro zjemnění celku ideální. Ke všem těmto úspěchům je nutno dodat, že po celou svou tvůrčí dráhu oba umělci vystavovali po celém světě v galeriích a muzeích, jež se věnují skleněné plastice, a jejich výstavy všude ovlivňovaly místní umělce. Zúčastňovali se mezinárodních konferencí o uměleckém sklu, a dokonce jako hostující umělci vyučovali techniku taveného skla v USA na Kent State University v Ohiu a na Pilchuck Glass School ve státě Washington. Díky těmto aktivitám a pozváním navázali přátelské vztahy se světovou sklářskou elitou.

Svět ideálních tvarů

Vrátím-li se ještě k tvorbě komorních plastik, které někdy připomínaly středověké alchymistické objekty neznámého účelu, ale magické přitažlivosti, musím říci, že s pracemi založenými na principech broušeného skla vyšlo z ateliéru na UMPRUM velké množství absolventů. Profesor Libenský chtěl založit novou dynastii sklářských umělců, ale moc prostoru na objevování jim v této optické oblasti (alespoň dle mého) nenechal, což opět svědčí o jeho mimořádných tvůrčích schopnostech. Pro upřesnění, u prof. Libenského absolvovalo mezi lety 1963 až 1987 neuvěřitelných 114 studentů! Já sám jsem se raději vydal cestou neprůhledného, zato však nárazuvzdorného bronzu a kamene.

Při úvahách nad dílem Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové jsem si položil otázku, do jaké míry dolehly na oba tvůrce strašlivé události druhé světové války. Jak harmonicky a pozitivně působí jejich plastiky, a to vše vytvořili v době, kdy ještě doznívaly monstrózní hrůzy holocaustu a válečných katastrof po celém světě. Možná že odvrácení od toho všeho a pobývání ve světě ideálních tvarů a kompozičních her s optikou a světlem pro ně byla jediná možnost jak žít.

Při práci inspirované přírodními tvary se nezabývali jejich vnějším vzhledem, ale hledali geometrii v jejich vnitřní struktuře. Je zajímavé, že organizovaná hra se světlem se podřizuje velmi přísným vztahům, které mohou být použity pouze na základě dlouholeté zkušenosti s drobnějšími modely. Na práci s velkými skleněnými hmotami je fascinující chvíle, kdy do zdánlivě neproniknutelné pevné hmoty vnikne světlo, a navodí tak pocit původní tekutosti a celý objekt zázračně odlehčí a produchovní.

Poslední etapa

Roku 1987 byl prof. Libenský donucen opustit výuku na UMPRUM, což nesl velmi těžce. Paradoxně mu to však umožnilo naplno se koncentrovat na ateliérovou tvorbu. Z mého pohledu je období po UMPRUM snad nejsilnější etapou v tvorbě Libenského a Brychtové. Tato etapa však začíná již v roce 1986 plastikami StolcůTrůnů, pohříchu vždy komicky prázdných, což je jistě, odhlédnuto od vlastních estetických kvalit, narážka na mocenské hry v naší zemi, jež jim bylo dáno prožívat. Pokračují i v pro ně tradičním tématu Hlav: jedná se o rozvinutí klasického tématu, jež má kořeny v kubismu – a to zejména u Picassa –, a jeho posunutí do současnosti. Z našich umělců bychom mohli vzpomenout vazbu na Kubištova Svatého Šebestiána a celou řadu krásných kubistických hlav od Josefa Čapka. Socha Skrz naskrz z roku 1988 je obdivuhodná nejen svou světelnou stránkou, ale zejména využitím vnitřních prázdných prostor, rafinovaně zabudovaných do celkového tvaru. Jsem přesvědčen, že tato socha je tvarově tak zajímavá, že by fungovala i odlitá do betonu, nejlépe ve velikosti pěti metrů. A série dokonalých plastik pokračuje – sloup Victory, plastiky Diagonála, Arcus a dále Prostory I.V., Horizont, Vzlet, Pyramidy, Oko pyramidy, Průnik kuželem a další. V letech 1995 až 2001 vznikají uhlokresby řešící světelné a tvarové vztahy budoucích plastik a zároveň se stávají samy konečným dílem a zcela přesahují rozměr přípravných studií. Jsou lakonicky pojmenovány slovem Kresba. Profesor Libenský vytvářel tyto kresby během celé své tvůrčí dráhy, ale tato série se jeví snad nejvíce soudržná a koncentrovaná.

V letech 2000 až 2001 Libenský a Brychtová osazují (dle mého) snad nejdokonalejší realizaci do architektury – je to čtyřmetrová Prostorová stěna v podobě křišťálové čočky nebo oka pro Mint Museum v Charlotte v Severní Karolíně.

Poslední tavené plastiky i kresby k nim, které nesou název RubášOtisk anděla, symbolicky předznamenávají konec Libenského tvůrčí i životní cesty a ve své zcela oproštěné formě dosahují vrcholu sochařského projevu ve skle. V únoru roku 2002 v plné aktivitě profesor Libenský náhle umírá.

Inspirativní osobnost

Na závěr bych rád řekl, že profesor Libenský se svojí ženou sice vytvořil úžasné dílo, které musí obdivovat každý, kdo se s ním setká, ale nejlepší ze všeho byl on sám! Líbilo se mi na něm snad všechno. Byl vždy elegantně oblečen, neustále kouřil Marlbora, pil whisky Johnnie Walker, nikdy nesportoval, vyjma toho, že fanaticky fandil Slavii. Pokud mohl, tak byl nám studentům vždy k dispozici a k našim prohřeškům byl nesmírně tolerantní. Jeho ateliér představoval zázrak svobody uprostřed marasmu normalizace. Vzletným řečem, jež občas vedl o umělecké tvorbě, jsme pravda moc nerozuměli, ale to, co v nás zanechal, bylo zásadní a dá se to charakterizovat jednou větou: To, že ti bylo umožněno věnovat se umění, ber jako zázrak a boží dar, jehož si musíš vážit a kterému se nesmíš nikdy za žádných okolností zpronevěřit! Měl jsem ho zkrátka strašně rád a moc mi chybí.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)

Jaroslav Róna

Jaroslav Róna (1957)

malíř a sochař

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek