Raději dobře udělaná písnička nebo šlágr než špatná symfonie
Jubilant Miloš Štědroň

Olga Jeřábková

KULTURA / Portréty

Hudební skladatel, vědec a pedagog Miloš Štědroň se narodil 9. února 1942 v Brně. ­Vystudoval muzikologii a bohemistiku na nynější Masarykově univerzitě, pokračoval studiem skladby a hudební teorie na Janáčkově akademii múzických umění. Na Masarykově univerzitě působí jako profesor Ústavu hudební vědy. Věnuje se především hudbě 20. století. Patří mezi spoluzakladatele Divadla Husa na provázku, pro něž složil hudbu k desítkám inscenací. Je autorem mnoha skladeb komorních, vokálních, orche­strálních, elektroakustických, spolupracuje s filharmonií v Brně i v Praze, se souborem Due Boemi di Praga nebo DAMA DAMA.

„Zestárli jsme. Jen Miloš ne. Předkloněn křižuje Brno, Evropu i svět ostrým krokem a nám nepoučeným gratis poskytuje informace.“ Krátká, ale výstižná charakteristika jednoho z našich nejvýznamnějších hudebních vědců profesora Miloše Štědroně, jejímž autorem je jubilantův celoživotní přítel režisér Karel Fuksa. Miloš Štědroň se narodil před osmdesáti lety 9. února v Brně. Hudba v jeho rodině hrála roli po generace:

„Náš rod pochází po otci z východních Čech, s matčiným je to složitější, protože u ní se kombinuje Haná a jižní kraje – Balkán, Černá Hora. Otcův přišel na Moravu někdy v 90. letech 19. století, byl to typický hudebnický rod, ve kterém se hudba dědila z generace na generaci. Dědeček, František Štědroň, dorazil do Vyškova na Moravě jako multifunkcionální muzikant, jenž dovedl hrát na více nástrojů a prošel bohatou hudebnickou praxí, protože byl vojenským hudebníkem. Víme, že to je v dějinách české hudby 19. století velice častá profese mnoha lidí a že se odtud rekrutovali kapelníci a další nejrůznější hudebníci. Tak i můj dědeček František Štědroň přišel do Vyškova na Moravě, kde zakotvil. Moc o tom nevíme, protože přišel se dvěma dětmi, jeho manželství skončilo úmrtím východočeské manželky; on totiž pocházel z Holic. Na Moravě se znovu oženil a měl čtyři syny. Druhý z nich byl můj otec, který se jmenoval tak jako já, Miloš. Nejstarší Vladimír podědil hudbu, stejně i další synové, jen můj otec byl jedinou výjimkou.“

Důležitou roli v mládí Miloše Štědroně měl jeho strýc Bohumír Štědroň (žák Vladimíra Helferta), významný hudební vědec, pozdější univerzitní profesor na filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

„Brával mě do divadla a já jsem mu za to velice vděčný, protože díky němu jsem viděl všechno, co se odehrávalo v brněnské opeře. Zvykl jsem si pravidelně chodit na koncerty, znal jsem lidi kolem hudby. Měl jsem například tu velkou výhodu, že už od dětských let jsem viděl, jak vypadá Ludvík Kundera. Když jsem ho pozdravil, tak přesně věděl, ke komu patřím, že jsem z hudebnické rodiny. Znal jsem Jana Kunze, Viléma Petrželku, Josefa Blatného a celou brněnskou hudební společnost.“

V té době se také – zcela samozřejmě – potkává s hudbou Leoše Janáčka, která ho přitahovala čím dál tím víc. Krásná Janáčkova hudba poznamenala Miloše Štědroně celoživotně. O více než dvacet let později vydá jednu ze svých profilových knih Leoš Janáček a hudba 20. století. Paralely, sondy, dokumenty.

„Mně se na Janáčkovi vždycky líbila jeho velká stručnost, která souzněla s duchem doby, s tím, co přináší dvacáté století, s montáží, se střihem, s tím vším, co zrychluje konání a uměleckou ­praxi.“

Ale zpět do dob středoškolských studií, kdy už byl mladý Miloš Štědroň rozhodnutý, že hudbou se bude zabývat profesionálně.

„Po maturitě jsem se přihlásil na filozofickou fakultu brněnské univerzity a udělal jsem přijímací zkoušky na hudební vědu, kde tehdy vedle mého strýce Bohumíra Štědroně kraloval Jan Racek, vedoucí tohoto ústavu. Přišel jsem do styku s celou řadou pedagogů, kteří zde působili. Již od začátku mě všechno táhlo k Janáčkovi. Jan Racek byl výraznou osobností tehdejší univerzity, s nímž jsem přicházel bezprostředně do styku několikrát týdně, a musím připomenout, že nás uchvátil zejména ve druhém ročníku. První ročník byl takový iniciační a Racek nás už tehdy zaujal způsobem, jímž přednášel – noblesně, s elegancí a jakýmsi, když to vyjádřím trošku nadneseně, kulturním exhibicionismem, protože jeho semináře a přednášky sršely vtipem a byly kaleidoskopem všelijakých situací. Nutil nás k diskusím, ale všechno se odehrávalo velice elegantním způsobem, který měl vysokoškolský charakter. Bylo to něco mimořádného, protože takto se tehdy vůbec nekomunikovalo, ačkoli přicházela ,politická obleva‘, již jsme všude cítili už na začátku šedesátých let. Racek spolu s mým strýcem, jehož jsem obdivoval spíš pro jeho hlubokou a rozsáhlou znalost materiálu a pramenů, mě přiváděli k tomu, abych se nějak profiloval a zaměřil se na to, co budu dělat. A tím měl být Janáček, a proto asi dalším důležitým pracovištěm, které bylo úzce propojeno s fakultou, bylo hudební oddělení Moravského muzea, dnes Moravského zemského muzea. Tam jsme chodili praktikovat a probíhala zde i část výuky. Poprvé jsem uviděl janáčkovské rukopisy, a pochopil jsem spoustu věcí, se kterými jsem přicházel či měl přicházet do styku později.“

Miloš Štědroň se stal profesorem hudební vědy na brněnské Masarykově univerzitě, uznávaným skladatelem, obdivovaným znalcem nejen hudební historie. K Janáčkovi se vrací celo­životně:

„Dlouze by se dalo mluvit o Janáčkově vztahu k lidové písni a jejímu zapisování. Snažil se přijít na kloub tomu, jak vzniká lidová píseň, jež spoluurčila jeho styl. Zajímavý je způsob, jímž Janáček přibližoval vznik lidové písně; je to velice pěkné a zní to hodně romanticky. Popisuje, jak se děvčata scházejí a jak si vykládají: ,Kde jsme žaly, tu jsme žaly…‘ Jedna z nich zazpívá začátek písně, druhá připojí další takt, a potom se vše skloubí do určitého celku. Připomíná to Babičku Boženy Němcové, kde je podobným způsobem ukázán vznik lidové písně. I když to třeba není pravda, je to velice pěkné na poslech, a proto jsem se tím inspiroval a požádal Ivu Bittovou, když jsem dělal čtvrtý disk série Janáček neznámý, aby zareagovala a pokusila se přesně podle zápisu se svým sborem Lelky onu atmosféru navodit.“

Připomínka spolupráce s herečkou a zpěvačkou Ivou Bittovou (pro niž později komponoval a o níž jednou napsal, že tato zpěvačka „vlastní sílu emočního instinktu“) nás vrací do roku 1975. V tomto roce se Miloš Štědroň setkává poprvé s mladičkou Ivou Bittovou na premiéře inscenace Balada pro banditu v Divadle Husa na provázku, v proslavené inscenaci, kterou napsal na libreto tehdy zakázaného autora Milana Uhdeho.

„Bylo to pro mne osudové setkání, které proběhlo již za studií, kdy jsem se stal zakládajícím členem tohoto divadla. Setkal jsem se tam s režiséry, s nimiž jsem pracoval celý život – s Evou Tálskou, se Zdeňkem Pospíšilem a s Peterem Scherhauferem. Vzpomínám si na atmosféru konce šedesátých let, která byla fantastická, uvolněná a poskytovala velikou příležitost pro založení generačního divadla. Dokonce se naskytla možnost setkávat se pod jednou střechou v Domě umění s lidmi, kteří spolu pracovali a studovali. Musím poznamenat, že ta možnost, kterou zařídil Adolf Kroupa, tehdejší šéf Domu umění, byla velmi riskantní; vypadalo to, že tam budeme na přechodnou dobu, ale nakonec jsme tam strávili celých dvacet let. I tak si myslím, že tehdejší atmosféra byla nezapomenutelná a že konstruktivistická, krásná a svým způsobem jedna z nejlepších budov v novém a moderním Brně spoluurčovala rytmus tohoto divadla.“

Po Baladě pro banditu následovaly desítky dalších inscenací s hudbou Miloše Štědroně. Jako kmenový skladatel divadla spolupracoval se všemi třemi režiséry Divadla Husa na provázku: Peterem Scherhauferem, Zdeňkem Pospíšilem a Evou Tálskou. Několikrát se také úspěšně opakovala spolupráce s dramatikem Milanem ­Uhdem (např. Pohádka máje, Profesionální žena). Ze spolupráce s Evou Tálskou připomeňme alespoň jednu inscenaci z roku 1985 Na dávném prosu:

„Je to název básnické sbírky Jana Skácela, který po dlouhém mlčení směl konečně promluvit, když pro něho nastalo milostivé léto. Eva Tálská okamžitě tuhle překrásnou sbírku, která vyšla v nakladatelství Blok, uchopila a dala jí scénický tvar. Při spolupráci jsem pochopil, že mám v ruce úžasně čistou lyriku. Skácela jsem samozřejmě dobře znal osobně z celé řady kontaktů, ale nikdy jsem jako mladý nechápal, jak hluboká je to poe­zie. Tam, kde má Holan nebo Seifert stovky překrásných barokních metafor, najdeme u Skácela základní tvar, něco jako základní kameny. Jeho verše působí stejně jako japonská či čínská poezie, a tak to také bylo chápáno. Myslím, že Eva Tálská tíhla k tomuto typu lyriky, a nikdo jiný na Provázku nedovedl tak krásně lyricky odehrát příběh básnický, ale i příběh básně samé, a probudit zejména ženské talenty. To byla její velmi silná parketa. Připomínám si tuto inscenaci písničkou Kdo se vejde na housle. Hráli jsme ji při návratu Jana Skácela, když se směl objevit na veřejnosti, bylo to v galerii Československého spisovatele na ulici Česká. Tehdy mi Skácel na pozvánku napsal: ,Vy se na ty housle vejdete.‘ Já si to nemyslím – housle jsou velmi malý, ale nádherný nástroj.“

Široký záběr aktivit Miloše Štědroně dovoluje připomenout při příležitosti jeho osmdesátin jen fragmenty z jeho rozsáhlého díla odborného (za všechny alespoň dvě publikace: Claudio Monteverdi: génius opery nebo Josef Berg. Skladatel mezi hudbou, divadlem a literaturou) a skladatelského: desítky orchestrálních a komorních skladeb, komorní opery, skladby pro varhany, vokální a elektroakustická hudba, a také hudba pro lidové nástroje.

„Rád bych chtěl připomenout linii skladeb, které jsem psal pro BROLN – Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů a které vesměs posloužily tematice ,in memoriam‘. To je velice těžká záležitost, když zemře přítel, a my máme potřebu se s ním rozloučit hudbou. Pro mě byl takovým přítelem, učitelem a rádcem Miroslav Venhoda, nezapomenutelná osobnost na poli staré hudby, její interpretace, zvěčnělý šéf a dirigent Pražských madrigalistů. Člověk, který mně, jako čtyřiadva­cetiletému, podal pomocnou ruku. Provedl moji kantátu fantastickým způsobem, a potom ji provozoval na svých zahraničních zájezdech. Když zemřel, tak jsem se s ním rozloučil skladbou Lamento, kde hrál sólo Jindřich Hovorka, a použil jsem lidové písně – Nech je pán, nebo král, každý musí zemříti, každý musí svoje kosti v černej zemi složiti. Jinou takovou skladbou bylo Podtínání, kterou jsem složil v roce 1990 bezprostředně po smrti Miloslava Ištvána. Byl jednou z největších osobností brněnské poválečné hudební scény, můj učitel na JAMU a přítel, dlouhá léta jsme se společně scházeli ve skupině Camerata Brno, kde jsme diskutovali, besedovali, poslouchali nahrávky, vyměňovali si názory a velice často jsme spolu cestovali a vídali se při nejrůznějších příležitostech. Skladbu Podtínání natočil Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů a byla inspirována lidovou písní Kdo se v pátek roznemůže. Ištván totiž zemřel náhle a nečekaně v pátek.“

Jiný dlouhý seznam by bylo možné vytvořit ze slavných jmen osobností, s nimiž se profesor Miloš Štědroň v životě potkal. Za všechny alespoň tato jeho vzpomínka:

„Na začátku devadesátých let se mi splnil dávný sen, mohl jsem se osobně setkat s Rudolfem Firkušným, se kterým jsem připravoval CD Neznámý Janáček I., s vnukem skladatele Josefa Suka, a tím pádem jsem se dostal i do okruhu Václava Neumanna, což byla také setkání zcela nezapomenutelná, ale mohl bych jmenovat další a další. Připomenu ještě jedno setkání: připravil jsem ve spolupráci s profesorem brněnské konzervatoře Vladislavem Bláhou a s celou řadou dalších umělců nahrávky kytarových skladeb. Z tohoto disku bych chtěl připomenout skladbu, která se jmenuje Aušvicate, z níž je vidět, že se stále vracím k osvětimské tematice na základě romské písně. Tentokrát se spojuje s kytarou zvuk dua Cimbal Classic, což jsou manželé Dalibor a Kateřina Štruncovi, cimbalistka, houslistka a zpěvačka v jedné osobě, a k nim přistupuje člen středoevropského souboru bicích nástrojů Dama Dama Ctibor Bártek.

Rád bych ještě připomněl spolupráci s divadelními režiséry mimo Divadla Husa na provázku. V Brně to byli především Alois Hajda, Evžen Sokolovský a Zdeněk Kaloč. Nezapomenutelná byla pro mě spolupráce s Aloisem Hajdou ve Zlíně, kde jsem dostal velkou příležitost pracovat na Brechtově inscenaci Muž jako muž, se kterou jsme hostovali v Berlíně. Bylo to v těžké době sedmdesátých let. Potkali jsme se asi třikrát v Národním divadle Brno, dokonce jsme spolupracovali na dvoudílné inscenaci Shakespearova Jindřicha IV. a dělali jsme i Kleistův Rozbitý džbán. Díky Hajdovi jsem se také dostal do Divadla Na zábradlí, pro které jsem psal hudbu. Bylo to pro mého přítele Jiřího Stivína k inscenaci Georga Büchnera Leonce und Lena, což je krásná komedie z raného německého revolučního romantismu. Inscenaci B. Brechta Muž jako muž jsem ještě jednou dělal v Realistickém divadle s režisérem Laurinem. Velikým zážitkem byla práce v Činoherním klubu, když jsem komponoval hudbu k Pitvorovi s Vladimírem Kelblem. Bohužel to bylo v roce 1989 a inscenace vzala za své ve víru pozdního podzimu. V Disku jsem spolupracoval s režisérem Sokolovským.

Myslím, že se kruh uzavírá, dokonce mě napadá Nezvalův verš, že Pištec dohrál škálu, ale abych nebyl tak poetický a současně patetický, tak chci ještě připomenout několik jmen spisovatelů, výtvarníků, malířů a sochařů. Nemohu nevzpomenout na Ludvíka Kunderu, se kterým jsem se čtvrtek co čtvrtek vídával v sauně, na což jsem se vždy velice těšil. Znám také dobře jeho bratrance Milana Kunderu, kterého jsem obdivoval a stále obdivuji. O Skácelovi už byla zmínka. Vzpomínám zvěčnělého učitele Olega Suse, velice často se stýkám s Milanem Uhdem, jehož ostrosti, velkého dramatického talentu, vynikající pohotovosti a literární vzdělanosti si velice vážím. Z cizích spisovatelů jsem měl to štěstí setkat se s Johnem Updikem, který se mihl na Provázku a všechny nás zaskočil svou informovaností. Z německých autorů je mi velice blízký Günter Grass a Peter Handke, se kterými jsem se viděl na několika besedách. Celé odpoledne jsem strávil s velkým ruským spisovatelem Vladimirem Vojnovičem. A kdysi v legendární době osmdesátých let jsem s Provázkem obdivoval Bohumila Hrabala, když jsme hráli inscenaci, na kterou se přišel podívat. Z malířů nemohu pominout Bohumíra Matala; měl jsem to štěstí, že jsem ho směl navštěvovat a vidět, jak probíhá jeho každodenní rituál hovoru s lidmi a umělecké práce v jeho mlýně v Prudké. Připomínám také přítele Emanuela Ranného, se kterým jsem zažil různé umělecké cesty, u Brna žijícího výtvarníka Nikose Armutidise, přítele, kterého si velice vážím. Poznal jsem Jaroslava Šerých, Olbrama Zoubka a Miroslava Šimordu. Byla to všechno setkání, kterých si vážím, která mne obohatila a na něž se nezapomíná.“

Ale platí to i obráceně: na setkání s Milošem Štědroněm se také nezapomíná, jak dokládají vzpomínky jeho přátel. Takto vzpomíná režisér a spisovatel Arnošt Goldflam:

„Před mnoha lety, je to víc než čtyřicet let, jsem viděl Miloše poprvé. Bylo to ve sklepě Domu pánů z Kunštátu, na koncertech nové hudby. Za fanfár, tak se mi to aspoň jeví v paměti, přišli hudební Mágové, Berg, Piňos, Štědroň, Bulis a snad i další, byl koncert, někdo pak hrál i venku na stromě a všelijak, i autíčka jezdila po zemi sem a tam, v člověku to budilo dojem něčeho polotajného a zároveň jakéhosi spřízněnectví a jako by se tu rodilo něco nového a svobodného. A taky tomu tak bylo!

Když pak vzniklo Divadlo Husa na provázku, kde jsem byl častým hostem, obdivovatelem a také, o trochu později, i aktérem malých roliček, potkával jsem Miloše Štědroně vždy v kalupu. Přiběhl, rozložil noty a už pilně korepetoval, byl kmenovým skladatelem divadla, i večer často hrával, všichni ho ctili a respektovali. Miloš ovšem, jak se v Brně říká, měl pořád fofr, nikdy jsem ho neviděl odpočívat. Pohyboval se rychlým krokem, naboso, v nějakých dřevácích nebo prostě nazouvácích, které odložil a už ,jel‘. Po klávesách čile lítaly jeho ruce, jejichž klouby byly ozdobeny mozoly. Miloš totiž tehdy, a možná i dnes, pilně cvičil tělo, dělal kliky i na jedné ruce, opíraje se nikoli o dlaně, ale o hřbet, o sevřené pěsti! Dbal tak pilně o svoje zdraví. Vždy šířil svěží vůni Alpy, kterou se udržoval v činorodém stavu, vně, ale často i zevnitř. Propláchl, prokloktal, polkl – a voněl.

Jemu nezůstala cizí žádná hudební oblast. Cokoli po něm režiséři Scherhaufer, Tálská a Pospíšil žádali, to zkomponoval v nejvyšší kvalitě – a také s herci nastudoval! Miloš byl hudebním kouzelníkem Provázku a některé jeho písně, jak známo, dokonce zlidověly a zpívají se dodnes, například z Balady.

Ovšem po celá ta léta se etabloval i mimo divadlo jako originální skladatel nové hudby, hudební vědec, pedagog, badatel, objevitel skladeb i talentů a také encyklopedický vzdělanec. Jednou jsem inscenoval Julese Verna, autora, kterého od dětství čtu a mám rád. A ten v té knize píše o německé Písni nenávisti a také o slavné italské árii Nel giardino di mille fiori, andiamo, mio cuore, snad jsem to nepopletl. Píše o tom tak věrohodně, že mi bylo divné, že jsem ani o tom německém ani italském komponistovi nikdy nic neslyšel! Obrátil jsem se s dotazem – no, na koho jiného než na Miloše Štědroně! – a ten mi sdělil, že ani jeden z těchto skladatelů prostě neexistuje, a já hned vím, že na to můžu vzít jed, protože to řekl Miloš.“

Přítel a kolega z filozofické fakulty Masarykovy univerzity, profesor estetiky a sociolog Jaroslav Střítecký:

„Směl jsem nahlédnout i do přítelovy dílny skladatelské. Tehdy ještě žádný Monteverdi, ani italský, ani moravský. Většina děl i dílek stala se mezitím veřejně známá, a proto připomenu dvě, která nikdo jiný nikdy neviděl a neslyšel a celá asi ani neuslyší.

Prvním je zhudebnění Brechtova Artura Uie, na němž Miloš nadšeně pracoval již za raných studentských let. Líbil se mi nápad nechat každou ze zájmových skupin zpívat v některém z historických stylů, Uie pak, coby geniálního demagoga, ve stylech všech. O kruté autorskoprávní klatbě na jakékoli zhudebňování Brechta se Miloš dozvěděl až mnohem později, při práci na skvělých a též v německém kulturním světě proslulých inscenacích SvatbaObchod s chlebem v Divadle Na provázku. A právě on byl schopen napsat k Brechtovým textům nikoli pouhou Musik, nýbrž dokonalou Mizuk, jak Brecht za svých ještě poctivě expresionistických záchvatů požadoval.

Druhým provždy (?) neznámým opusem zůstává veledílo, proti němuž by sám Wagnerův Ring vypadal jako fragment jednoaktovky. Kdyby se hrálo, trvalo by nejméně týden ve dne v noci. Texty po kouscích zbásnili Miloš Štědroň a Jiří Fukač komprimováním nejdůvtipnějších výroků, situací a příhod našich učitelů za spoluúčinkování postav historických, s výstupy žactva a žasnutím statistů. Fukač obětavě chrlil záplavy scénických skic a ilustrací, jež se mohly stát základem výpravy i režie. Kdyby se do toho nahlédlo, poznalo by se, proč jsme tolik vzdělaní a jak jsme k tomu přišli. A proto viribus unitis dílo utajujeme.

Mluvívali jsme s Milošem o všem možném, nikdy však o politice. Snad proto, že jsme spolu nikdy nebyli v hospodě. Občas se rád chlubíval, že pověstné Černohorky na carském dvoře byly jeho (pra)tety, avšak to již téměř století nemá s politikou co dělat. Ač jsme oba byli na vojně ve stejných kasárnách a ve stejné hodnosti v Pardubicích na Hůrkách, neumím si ho představit s půllitrem v hospodě ,U kulatý báby‘, kam se unikalo dírou v plotě. Kohokoli z těch, kdo tam kdy vojančili, jsem v životě potkal, rád na výpady ke ,Kulatý bábě‘ vzpomínal. Jediný Miloš Štědroň ani nevěděl, kde bývala ta díra.

K radikální zkratce, nabité významem, tenduje i způsobem života. Léta letoucí sám sebe řídí krajní sebekázní, která mu otvírá tolik svobody ke studiu a tvorbě. Vstává extrémně časně a pak koná tvrdou karatistickou rozcvičku a poté pracuje. Když my ostatní se protahujeme a zvolna rozhoupáváme k práci nebo činnosti sebeobživné, má své denní penzum již odpracováno, a proto se zdá, že jen tak poletuje po městě a po fakultě a rád se dává s kolemjdoucími do řeči, aby jim vysvětlil, kam a proč právě spěchá. Kdysi jsem mu záviděl a zkoušel jej umírněně napodobit, v epoše míru a socialismu se kromě výuky pořád někde povinně schůzovalo či školilo, a tak dostat se ke klidné práci bylo obtížné. U mne se však projevil efekt pouze morální, kolem poledne jsem se dmul pýchou, kolik hodin už jsem vzhůru; jinak nic.

Nejí. A pokud jí, pak jen po 16. hodině, a důsledně bez masa. Ferdinand Seibt, nejvýznamnější německý husitolog, nás zval v Mnichově do nóbl restaurací. Miloš nám tak trochu kazil chuť k jídlu: nepozřel ani sousto, dal se pohnout pouze ke sklence červeného s minerálkou. Husitolog ušetřil, ale byl udiven: tak asketického husitu dosud nepotkal.“

Profesor české literatury Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Dalibor Tureček vystudoval v Brně, kde se také seznámil s Milošem Štědroněm:

„Před několika málo lety byl Miloš pozván na naši fakultu do Českých Budějovic, aby přednesl doktorandům a interesované odborné veřejnosti přednášku o roli textu v raných italských operách a o poměru literárnosti tohoto kulturního jevu ke složkám jiným, tedy hudebním, scénografickým či festivitním. Téma důstojné, ba vznešené. Miloš dorazil automobilem, byv přivezen jedním z jeho přátel. Uvítání v mé pracovně bylo srdečné, ba hravě (nikoli však hraně) bodré: ,Tož Milošu, vitaj, jaká byla cesta?‘ / ,Betelná, zoncna, radovanec, u Medříče sme festovně vomulili takovó káru s borcama z Práglu‘ … Když se pak pan profesor odebral na toaletu, zahleděla se na mě rozhovoru přítomná, původem západočeská doktorandka, která celou věc organizovala, a zeptala se: ,Prosím vás, proč na vás ten člověk mluví makedonsky?‘ Dalo se jí to snadno vysvětlit a právě se navrátiv­šího Miloše to nadmíru potěšilo. Takže následně svou přednášku jazykově pojednal ve dvou vyhraněných rovinách, striktně oddělených, ale přece se střídajících s ráznou ostrostí dobře nabroušené břitvy. Hlavní text, snad až okázale přednášený s respektem ke všem myslitelným parametrům vědeckého vyjadřování, byl doplňován tím, co by se v psaném textu označilo za poznámky pod čarou. Vzhledem ke stylu a ústnímu podání by se tyto glosy ale spíše daly označit za fusnótle pod tlamó. Tak k analýze svatebního uvedení opery Orfeus ed Euridice na medicejském dvoře Miloš poznamenal: ,Teda vona ta Euridiče byla z teho Orfea totálně na palicu, jelikož von to byl taky betelně švihlé kalósek a furt tak akorát vopruzoval s harfó v lesi zvěř. Jo, děcka, a to mě napadá, to vopruzoval, víte, z čeho to je? No z italštiny. Jak vona ta Euridiče tam temu Orfeovi zpívá non opressare me, teda jako nevopruzuj mě, jo?‘ Fusnótle se samozřejmě s postupujícím výkladem košatily a postupně získaly dominantní postavení, takže Milošův slovesný projev ke konci získal – alespoň co do proporcí hlavního textu a glos – podobu některých pasáží Barthovy Církevní dogmatiky. Reakce posluchačů byla dvojí: menšina, prošlá brněnskou univerzitou, se lochčila jak hópací kuň; zbylá většina nevěřícně zírala a patrně do­dnes přesně neví, co si myslit. V každém případě už po posledním Milošově slově zůstal z mistrného extempore pouhý blednoucí stín, který nelze ani zdaleka revokovat sebezdařilejší historkou. Quod erat demonstrandum.

Vzájemný obdiv spojuje Miloše Štědroně se spisovatelem Milanem Kunderou:

„S Milošem Štědroněm jsem se poprvé setkal a dlouho mluvil v nějaké kavárně v Brně při jedné ze svých návštěv Československa hned po ruské okupaci. Pád jedné ideologie probudí okamžitě k životu ideologii protikladnou, často ještě hloupější. Nic takového nebylo v mém setkání se Štědroněm, které bylo poznamenáno naprostou upřímností, věděním, humorem, nadhledem, kritičností. Teprve později jsem objevil, co napsal o Janáčkovi, a uvědomil jsem si, že pro pochopení jeho hudby – modernosti jeho hudby – nikdo neudělal víc. Janáček prožil celý život mezi malostí Brna a nadutostí Prahy. Velmi těžko se mu unikalo z toho omezujícího obklíčení, které poznamenalo osud jeho díla nejen doma, ale i v cizině. Nepříliš chytré vzpomínky paní Janáčkové, které nevímproč všude vycházejí, mu moc nepomohou. O to větší vděčnost cítím ke Štědroňovi a toužím, aby jeho znamenitý výklad estetiky Janáčkových skladeb byl ve světě co nejvíc znám.“

Zestárli jsme. Jen Miloš ne. Předkloněn křižuje Brno, Evropu i svět ostrým krokem a nám nepoučeným gratis poskytuje informace. Touto stále platnou větou brněnského režiséra Karla Fuksy jsme otevřeli stránky, v nichž jsme chtěli připomenout životní jubileum hudebního vědce a skladatele Miloše Štědroně, neobyčejného člověka, který nestárne a stále všem nepoučeným gratis poskytuje informace.

 

/ S použitím vzpomínkové knihy Miloše Štědroně Přijdu za poledne. Miloš, kterou vydalo nakladatelství Barrister & Principal v roce 2012, sestavila Olga Jeřábková. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2022)

Olga Jeřábková

Olga Jeřábková (1951)

rozhlasová redaktorka

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek