Rozhovor s Danielem Low-Beerem

Daniel Low‑Beer žije v Ženevě a pracuje jako lékař při Světové zdravotnické organizaci. Je pravnukem Arnolda Löw‑Beera, majitele rozsáhlého textilního komplexu v Brně a Brněnci. Textilní výroba vlastněná rozvětvenou židovskou rodinou Löw‑Beerů za Rakouska‑Uherska a v období meziválečného Československa dosahovala světové úrovně, a rodina tak na Moravě zanechala řadu honosných vil (v Brně na ulicích Drobného, Kalvodově a Hlinkách, ve Svitávce a Půlpecnu), rodinných a činžovních domů v Brně, ale i sociálních bytů a domů pro zaměstnance (Brno‑Jundrov, Brněnec, Svitávka). Daniel Low‑Beer v posledních letech intenzivně usiluje o alespoň symbolický návrat své rodiny do bývalé vlasti. Chce mimo jiné znovu oživit značně zdevastované objekty bývalé továrny i původního rodinného sídla v Brněnci.

Ve vaší knize, kterou jsem měla možnost přečíst v rukopise, naznačujete, že se ve vaší rodině o konkrétních příbězích a osudu rodiny příliš nemluvilo. Nebo se v tom mýlím?

Některé příběhy jsem znal. Například ten, jak můj dědeček Walter Löw‑Beer stál na hranici, která právě rozdělila Československo i Evropu vedví a židovský svět rozbila na kusy. Byla to hranice, kterou v září 1938 stvořila Mnichovská dohoda, a shodou okolností se táhla podél potoka procházejícího naší továrnou. O několik hodin později, ozbrojen pouze svou holí, se ocitl tváří v tvář německým vojákům, kteří se objevili na druhé straně mostu. Řekl jim, že on se nachází v Československu a že oni nemají právo udělat byť jen krok navíc – on, Žid, bránil svou vlast. Němci prý sesedli ze svých obrněných vozidel a rozložili se podél břehu potoka. Mého dědu požádali, aby překročil most a přešel na jejich stranu, aby se mohli pobavit o nastalé situaci. Kdyby ho tehdy přešel, byli by ho poslali do koncentračního tábora. Walter váhal, ale pak setrval na místě, chráněn potokem a svou holí. Vojákům řekl, ať zavolají do Prahy nebo do Berlína a ověří si, jak to s hranicemi je a jaké jsou jejich rozkazy, což očividně udělali. Takto tedy Walter Löw‑Beer po tři dny zdržoval nacistický vpád do této části Československa.

Často jsem přemýšlel, co můj dědeček onoho dne vlastně bránil. Byl český patriot, Žid, mluvil česky, německy, francouzsky i anglicky. Byl Evropanem a nechtěl dopustit, aby se jeho svět rozlámal na kousky. Přesto však byl ze svého domova i kultury vykořeněn v míře zcela nebývalé. Zanechal za sebou svůj domov, některé z členů své rodiny, onu jedinečnou moravskou kulturu a vlastně i část svého já. Přežití Židů i mé rodiny však záviselo na rodinných archách – prostředcích úniku, s jejichž pomocí museli opustit Brno a svou pouť pak skončili v mnoha různých koutech celého světa. Po válce zavládlo mlčení – mlčení těch, kdo přežili a snažili se hledět vpřed, nikoli zpět do minulosti. Přežití nespočívalo jen v úniku, trvalo po celou generaci. V naší rodině vždy kolovaly různé příběhy, ale nějak jsme se u nich nezastavovali. Jak říkám ve své knize Archy: „Byly jako motýli, za nimiž má matka ráda běhávala – musel jsem je chytit a zaznamenat dřív, než zmizí.“

Kdy jste si poprvé uvědomil, že jste potomkem významné židovské továrnické rodiny, která zanechala tak důležitou stopu nejen v dějinách Brna?

Když si matka roku 1965 vzala mého otce Thomase, změnila si jméno, a z Ann Smithové se stala Ann Low‑Beerová.* Moje matka byla historička, fascinovala ji slova i to, jak se děti učí vnímat dějiny, pomáhala sestavovat učební kurikula na britských školách. Tak jak si jiní lidé všímají, co mají ostatní na sobě, ona se soustředila na jména. Ve společnosti, na pohovorech při žádosti o zaměstnání nebo i na poště si všímala, že když se podepíše, lidé docela často reagují slovy: „Neobvyklé jméno, odkud jste?“ „Jsem Britka,“ odpovídala máma, ale jak jim tedy měla vysvětlit, odkud její jméno vlastně pochází? Bavili jsme se o tom a ona pak začala sepisovat rodinnou historii. Přel jsem se s ní o to, zda je tato historie opřena o skutečné příběhy – cítil jsem, že rodinný strom je bez skutečných příběhů jakoby holý. Archy jsou tedy příběhem o nepravděpodobném přežití jednoho jména a lidí, kteří ho používají a předávají si ho z generace na generaci. Každý z nás by měl jít ve stopách svého jména a zjistit, kým on i jeho rodina vlastně jsou.

Já sám jsem do Československa poprvé přijel coby čtyřletý roku 1973. Jeli jsme sem autem z Bristolu, cesta nám zabrala dva dny a dvě noci. Vzpomínám si, že komunističtí pohraničníci otce vyvedli z auta a vyslýchali ho. Čekali jsme na něj celou hodinu a já se bál, že už ho nikdy neuvidím. Asi se snažili pochopit, co je ten Low‑Beer vlastně zač. Otec se nakonec vrátil a prohlásil, že tuhle zemi už nepoznává. Ve mně ale utkvěl pocit, že jsem s ní nějakým způsobem propojen. Takové vzpomínky z raného dětství si člověk sotva pamatuje, ale také na ně nikdy nezapomene. Roku 1989 jsem se vrátil, abych coby novinář referoval o sametové revoluci, a pak znovu v devadesátých letech i v dekádě následující. O tom, že je naše rodinná historie pozoruhodná, jsem věděl už od mládí, ale připadala mi nereálná. Doma jsem se v Brně začal opět cítit až v roce 2017, kdy nás náměstek primátora pozval na rodinnou sešlost. Historie Löw‑Beerů a jejich spojení s Brnem a Moravou tehdy znovu ožily a staly se skutečností.

Po útěku z Československa se vaše rodina rozptýlila po celém světě. Jste nyní ve spojení s příbuznými, kteří žijí daleko od vás

Před rokem 1938 Morava a Brno pro mou rodinu představovaly domov i místo s pozoruhodnou kulturou. Židům obecně a Löw‑Beerům konkrétně umožňovaly, více než kdekoli jinde, plně se realizovat v kultuře, společnosti i obchodu. Československo bylo bohatší než Švýcarsko, kde dnes žiji, a představovalo špičku evropského a moravského modernismu. A pak, roku 1938, se vše zbortilo. Löw‑Beerova rodina tehdy musela utéct, aby zachránila holé životy. První výzvou, které čelila, byla nutnost odstřihnout se od svých moravských kořenů a odejít, druhou pak nalezení země, jež jim dá víza a dovolí jim vstoupit na své území. Evropa uprchlíkům zavřela hranice, a přímo tak přispěla ke smrti milionů Židů. V červenci 1938 byla krizová situace Židů projednávána na konferenci v Evianu. Když se účastnické země sešly u poklidného břehu Ženevského jezera, jedna za druhou deklarovaly své sympatie s těžkým údělem Židů… a pak uzavřely své hranice. Pouze Dominikánská republika souhlasila, že přijme významný počet židovských uprchlíků – celých sto tisíc. Jak téhož roku v Guardianu napsal Chaim Weizmann: „Zdálo se, že svět je rozdělen na dvě části: na místa, kde Židé nemohou žít, a místa, kam je nechtějí pustit.“

Jsem Brit a Mnichovskou dohodu vnímám jako svého druhu první brexit. Británie se distancovala od evropské úmluvy, která chránila Československo. Trhlina na mapě Evropy, která takto vznikla, procházela naší továrnou. Mnozí stoupenci brexitu, třeba Boris Johnson a Jacob Rees‑Mogg, se považují za churchillovce, ale ve skutečnosti mají blíže k chamberlainovskému odchodu z Evropy. Když dojde na trhání mapy Evropy, musíme být opatrní. Přitom tehdy, roku 1938, byla Mnichovská dohoda v Británii velmi populární. Churchill byl jediný, kdo se v parlamentu postavil tehdejšímu premiérovi Chamberlainovi: „Měl jste na výběr mezi hanbou a válkou. Vybral jste si hanbu, a budete mít válku.“

Ti Löw‑Beerové, kteří dokázali utéci, se rozptýlili po celém světě; šli kamkoli, kam je pustili. V Československu z nich nepřežil ani jeden. Moje teta Eliška, která tehdy chodila do školy, utekla do západní Francie. Chtěla získat vízum do Británie, ale ta deklarovala, že je již „plně osídlena a má problémy s nezaměstnaností“. Elišce se nakonec podařilo získat vízum do Brazílie, o což se zasloužil pozoruhodný brazilský velvyslanec Luis Martins de Souza Dantas – tento muž, který Židům uděloval víza v rozporu s pokyny brazilské i francouzské vlády, je znám jako „brazilský Schindler“ a byl nakonec uvězněn. Eliška nastoupila na loď plující do Brazílie, ta však byla bombardována Brity a musela zakotvit v senegalském Dakaru. Po šesti měsících museli pasažéři z lodi vystoupit v Casablance, ale po celé Casablance byli Němci, a většina lidí z lodi byla poslána do táborů. Eliška měla štěstí, cestou se zamilovala do Eddyho, který cestoval ve třetí třídě. Eddy v tom uměl chodit a dokázal jim oběma sehnat lístky na jinou loď do Brazílie. Nalodili se na ni a dorazili do Ria de Janeiro. Zde jim bylo řečeno, že jejich víza propadla už před půl rokem a že se musejí vrátit do Evropy. Léto strávili v internaci, kde oba zamilovaní čekali na loď, která je měla vzít zpět do Evropy. Naštěstí se do Brazílie dostal i Eliščin bratr, který strávil řadu měsíců sháněním peněz, jichž bylo zapotřebí, aby je prostřednictvím „Černého anděla“, velitele osobní stráže brazilského prezidenta, z internace vykoupil. Když bylo Elišce už přes devadesát, řekla mi o tom: „Když jsi v bezprostředním ohrožení, tak si ho neuvědomuješ. Já se v té době z nezralého děcka stala ženou.“

Löw‑Beerové se museli potýkat se značným antisemitismem. Můj otec unikl díky padělanému pasu své sestry Friedl, ve kterém byl zapsán jako její syn. Bylo mu osm a jí osmnáct, takže otce by bývala musela porodit v deseti letech. Do Anglie ji ale naštěstí pustili. Můj otec první rok v Anglii strávil v dívčí internátní škole, kde byl jediným chlapcem.

Tak nějak tedy vypadaly ony cesty vedoucí k záchraně a přežití, cesty, díky nimž nyní Löw‑Beerové žijí po celém světě, v Americe, Kanadě, Brazílii, Švýcarsku, Japonsku, Austrálii, Anglii či Karibiku, ale už ne v České republice. Dnes Löw‑Beerové tvoří řídkou diasporu a vídáme se spolu méně často. Když se však setkáme, stále diskutujeme, přeme se, smějeme se a bavíme. Uvidím‑li někoho z Löw‑Beerů žijících na druhé straně světa, okamžitě ho poznám.

Jaké byly další, poválečné osudy rodiny Löw‑Beerů?

Dají se popsat jedním slovem: přežití. Přežití bylo pro Židy impulzem, aby se odstřihli od svých kořenů a prostřednictvím svých dětí a vnuků je znovu zapustili. Když se roku 2017 v Brně uskutečnila rodinná sešlost Löw‑Beerů, bylo dojemné pozorovat, kam jsme dospěli: děti a vnoučata hrající si v Löw‑Beerově vile a v otevřených prostorách vily Tugendhat. Onen víkend, kdy se obě budovy navrátily ke své skutečné podobě a staly se rodinnými domy, byly stokrát krásnější a dojemnější než kdykoli jindy. Přežití zabere jednu či dvě generace – a já ho onen víkend pozoroval na vlastní oči.

V Brně, kde dostala možnost se plně rozvinout coby součást nového Československa, se löw‑beerovská kultura nacházela v neuvěřitelně koncentrované podobě. Eliška mi ji popsala těmito slovy: „V rodině panovala ohromná soudržnost, všichni jsme se navzájem důvěrně znali. Považovali jsme se převážně za Čechy a vnímali jsme, že v Československu jsme součástí něčeho velmi pozitivního, konstruktivního – že jsme částí optimistické éry.“ Bratr mého otce, Gerry, popsal přijetí, jehož se jim dostalo v Anglii, následovně: „V kanálu La Manche panovala mlha, která kontinent oddělovala jako hradba. Anglii jsem nesnášel: v Československu byli cizinci oslavováni, v Anglii si o nich mysleli, že jsou méněcenní a jejich způsoby považovali za cizí a legrační. Když jsem někam přišel na odpolední čaj, všichni mi nabízeli sušenky. Říkal jsem si, jak je to od nich hezké, ale oni se uchichtávali a já si uvědomil, že prostě jen chtějí slyšet, jak se svým špatným přízvukem říkám ,děkuji‘, aby se mi pak mohli smát.“ Oba bratři ale získali odborné vzdělání a stali se lékaři, takže se jim podařilo zapadnout. První generace se poté, co přišla o všechno, zaměřila na to, aby přežila a zapustila nové kořeny.

Já ze své rodiny podědil určité podnikatelské dispozice, ale ty se projevují ve společenské sféře – pomáhal jsem založit Světový fond pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, jehož cílem je nabídnout všude po světě dostupnou léčbu, a nyní pracuji pro Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Rodina Löw‑Beerů tedy přežila. Její kultura je nyní ale mnohem rozptýlenější a slabší, než bývávala. Existuje diaspora Löw‑Beerů, zmizel však jejich domov, kterým pro ně v letech 1848 až 1938, v éře pozoruhodné židovské, moravské a evropské renesance, bývalo Brno a Morava.

Víme už, co bylo impulzem k sepsání knihy, co vás ale přimělo aktivně usilovat o připomenutí a obnovu míst spojených s životem vaší rodiny?

Můj otec a po něm má matka začali sepisovat rodinnou historii nositelů jména Löw‑Beer, ale zemřeli dříve, než ji stačili dokončit. Je dobré s tím začít, dokud je člověk ještě mladý a příběhem žije, a příliš to neodkládat. První impulz přišel, když jsem si v průběhu posledních deseti let začal uvědomovat, že lidé i místa, kteří byli svědky těchto příběhů, už mizejí a s nimi i historie naší rodiny. Vzpomínám si, že když odešla moje babička Alice Low‑Beerová, říkal jsem si, jak jedinečná byla kultura, kterou si v sobě nesla, a že onen způsob života se již nebude opakovat. Ženy z rodiny Löw‑Beerů byly vůbec výjimečné a pro rodinu stejně tak charakteristické jako muži. Pro dělníky pracující v rodinných továrnách tyto ženy vytvořily jakýsi prototyp sociálního státu, staraly se o jejich důchody a zdraví, a když někdo z nich onemocněl, chodily ho navštěvovat. Dokázaly začít větu v jednom jazyce a dokončit ji v jiném. Byly silné a zásadové, židovské zásady spravedlnosti se u nich prolínaly se smyslem pro sociální zajištění. Moje babička vzešla z konkrétní kultury, ze specifického místa a doby, jakým byla Morava třicátých let, kterou ale už nebylo možné předávat dál. Byla jako zvláštní druh lidské bytosti, vzácný, impozantní a půvabný, který však směřuje k vyhynutí.

A tak jsem počínaje rokem 2010 začal putovat po světě, jel jsem do Vancouveru i jiných míst v Kanadě, do New Yorku, Severní Karolíny, Brazílie a Paříže, abych tam sbíral střípky mé rodiny – příběhy o tom, jak unikli z Československa, o životě ve třicátých letech, o odchodu z ghetta. Vracel jsem se v čase, abych našel své kořeny. Druhým impulzem bylo roku 2017 oficiální pozvání členů Löw‑Beerovy rodiny, aby přijeli do Brna na rodinnou sešlost. Poprvé od roku 1938 jsme se v Brně a na Moravě opět cítili jako doma, byť to bylo jen na víkend. Spojení s Brnem nám nyní připadalo skutečné a konečně opět živé. Jak říkám v Archách, historie nikdy nedospívá ke konci. Je jako proud, který nás může míjet, ale také může plynout přímo skrze nás do přítomnosti a dále do budoucnosti.

Chtěl jsem, aby se brněnská setkání stala trvalou tradicí, a chtěl jsem také propojit příběhy a lidi s místy, na nichž se odehrály – tak vznikla stezka Löw‑Beerů, která na deseti zastávkách představuje Brno prostřednictvím slov a příběhů Löw‑Beerovy rodiny. Setkáte se s Löw‑Beery, kteří postavili vilu Tugendhat a továrnu, jež se ve Spielbergově filmu Schindlerův seznam stala Schindlerovou archou. Objevíte kulturu moravského židovského modernismu dvacátých a třicátých let, i to, jak byla tato kultura roku 1938 zničena. A zjistíte, kde se vlastně nachází ona Schindlerova archa, naše rodinná továrna v Brněnci, kterou roku 1938 ukradli nacisté a pak ji získal Oskar Schindler. Jednalo se o ojedinělý koncentrační tábor, v němž přežilo dvanáct set Židů díky tomu, že se dostali na Schindlerův seznam, místo toho, aby byli odesláni na jistou smrt do Osvětimi. Většina lidí neví, že jedno z proslulých míst druhé světové války se nachází na Moravě, nedaleko od Brna, myslí si, že je to někde v Polsku nebo v Německu. Třebaže rodinná továrna Löw‑Beerů byla ukradena, jsem hrdý na to, že byla za války využita pro dobrou věc.

Roku 2018, po osmdesáti letech, Löw‑Beerové obnovili partnerský svazek s místní komunitou a společně založili nadaci Archy. Máme dva cíle. Prvním je záchrana krásných historických budov, které se rozpadají. Druhým je podpora aktivit, které budou prospěšné jak pro lidi z Brněnce, tak i z širšího okolí. Nadace bude kromě toho pracovat jako nezávislá, otevřená a apolitická instituce, v níž se bude odrážet duch trvalé spolupráce Löw‑Beerovy rodiny s jejím bývalým domovem. Skromným dílem tak přispějeme k obnově partnerství s obcí a jejími obyvateli.

Máme velmi dobrý tým, s nímž je radost pracovat. Probíhají otevřené a transparentní konzultace k projektu na využití budov, který si můžete pročíst a okomentovat na webu www.arksfoundation.net. Vím, že má matka by byla ráda, kdyby školáci měli v rámci svého vzdělávání možnost na tomto speciálním místě zažít kus moravské, židovské i evropské historie. Sami to už ale nezvládneme, prosím proto, pomozte nám!

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 02 / 2019)