S jiskrou v oku a se stoletím za zády
Vzpomínka na Jiřího Honzíka
Ivana Ryčlová
KULTURA / Portréty
Letos by JIŘÍ HONZÍK (1924–2018) oslavil devadesáté páté narozeniny (pozn. red. článek vyšel v roce 2019). Ráda bych nedožitého životního jubilea využila k tomu, abych připomněla osobnost tohoto mimořádného člověka, literárního vědce, patřícího k nemnoha představitelům naší rusistiky, kteří zůstali věrni svému svědomí i v dobách, kdy tato oblast byla značně ideologizovaná.
Nad hlavou nic než volné nebe,
kus chleba v kapse, vítr, oblaka
a jít…
JIŘÍ HONZÍK, S podzimem za zády
Když člověku zvoní mobilní telefon brzy ráno, zpravidla se něco děje. „Doc. Honzík“, bliká na mě displej. „Aha,“ oddechnu si, protože pan docent vždycky volává po ránu. Přijímám hovor, který mě jako vždycky svojí energií a mladistvým humorem odnáší kamsi do studentských let. Připomínkou desátého decennia věku volajícího je jen jeho poslední věta: „Kdybychom se už neslyšeli, tak se mějte hezky!“ Snažím se, ale rána jsou teď o poznání smutnější. V březnu uplynul rok od chvíle, co jsme spolu mluvili naposledy. Když jsem se dozvídala zprávu, která dříve či později přijít musela, hlas, jenž mi ji sděloval, se jakoby pousmál a dodal: „Abych nezapomněl, mám vám vyřídit, že pan Honzík vás nechává moc pozdravovat.“
Pro mě byl Jiří Honzík, jako pro většinu absolventů rusistiky, dlouho jen jménem vysázeným zlatým písmem na hřbetu objemného kompendia Ruská klasická literatura (poprvé vyšlo v roce 1977). Společně s Radegastem Parolkem, druhým autorem této publikace zvíci sedmi set stran, mne provázel po celou dobu studia. Nutno říci, že nešlo o tlustou a nevlídnou učebnici. Dějiny velikánů ruské kultury byly pojednány netradičně – čtivě a s minimálním ideologickým balastem.
Když jsem koncem devadesátých let na jednom slavistickém sympoziu poznala Jiřího Honzíka osobně, a naše kontakty se staly díky spřízněnosti ruskou literaturou častější, pochopila jsem, že pokud jsem se do té doby setkávala v kulturních dějinách s pojmem „renesanční osobnost“, nyní jsem měla tu čest se s jednou takovou sama seznámit. Jiří Honzík ve všech ohledech obsah těchto slov naplňoval: odborná erudice, široký kulturní a filozofický rozhled, znalost latiny, cizích jazyků a mnoha národních literatur, kultivovaný projev a přirozená skromnost se prolínaly s vlastní tvůrčí činností. Převedeme li vše do názvů profesí, Jiří Honzík byl literární vědec, vysokoškolský pedagog, překladatel a básník, jenž podle vlastních slov většinu života věnoval především činnosti editorské a literárněkritické.
Tak jako nikdy nezmiňoval, že vydal tři sbírky poezie (Pustá Bělá pod pseudonymem Martin Zik, S podzimem za zády, I když dech občas zadrhává ), nemluvil ani o tom, že jako student byl za podporu mládežnické odbojové skupiny zatčen gestapem a patnáct měsíců vězněn. Publikovat začal již během studia na filozofické fakultě, v roce 1945, v dobách, kdy byla součástí deníků ještě kvalitní literární reflexe, čtenář byl vnímán jako hloubavý subjekt a erudovaná kritika jako přirozená část intelektuálního života. S výjimkou dvou nedobrovolných přestávek zapříčiněných jeho odmítavým postojem vůči režimu – na přelomu čtyřicátých a padesátých let a v letech sedmdesátých a osmdesátých – se příspěvky Jiřího Honzíka objevovaly na stránkách kulturních revuí, literárních časopisů a denního tisku úctyhodné tři čtvrtiny století. Zároveň spolupracoval, a to i v období normalizace, s většinou pražských nakladatelství, především s Odeonem. Napsal průvodní slova k více než sedmdesáti publikacím, byl spolupořadatelem a překladatelem kolem tří desítek titulů ruské literatury od klasiky po modernu, editorem řady autorských výborů a antologií ruské i moderní světové poezie. Dodejme, že svými překlady zpřístupnil českým čtenářům klíčové autory ruské literární teorie (mj. Michaila Bachtina, Viktora Žirmunského, Dmitrije Lichačova). Kromě toho v druhé polovině devadesátých let připravil a průvodním slovem doplnil druhé vydání studií Jiřího Levého České teorie překladu, dosud nepřekonanou publikaci o vývoji překladatelských teorií a metod v české literatuře. Roku 2000 vyšel v nakladatelství Torst rozsáhlý výbor jeho esejů Dvě století ruské literatury.
Bohatou celoživotní tvorbu Jiřího Honzíka uzavírá útlá knížečka Toulky ruskou literaturou, jejíhož vydání v polovině roku 2018 se autor již nedočkal. Jde o texty žánrově různorodé – předmluvy, recenze, literárněvědné studie, ale také záznamy diskusních vystoupení na sympoziích. Po klikatých cestách času mohou čtenáři putovat společně s autorem od období nazývaného zlatým věkem ruské literatury do postmoderny. Od Puškina přes Nobelovou cenou ověnčeného Borise Pasternaka a další, v jejichž díle dosáhla ruská kultura svého vrcholu, dojdou až ke králi imaginace Nabokovovi. A budou li unaveni, mohou na chvíli spočinout a jen tak pozorovat, jak Jiří Honzík s prvorepublikovou galantností nabízí rámě dvěma největším dámám ruské poezie 20. století – Anně Achmatovové a Marině Cvětajevové.
Čteme li texty Jiřího Honzíka, lahodí našemu vnímání. Čtenář je unášen na vlně kultivovaného jazyka vlastního těm, kterým nečiní problém vyjadřovat se v řeči vázané – básníkům. Toulky ruskou literaturou otvírá autorova vzpomínka na Bohumila Mathesia, jehož semináře během studia oboru čeština ruština na Univerzitě Karlově navštěvoval. Ve finále knihy se ke svému učiteli Jiří Honzík znovu vrací – neokázale se zmíní, jak po jednom kolokviu, které „přerostlo v delší rozhovor, vplul do užšího okruhu Mathesiových nejbližších žáků“. A nejen vplul, dovolím si dodat, ale jako pokračovatel tradice vysoké literární a jazykové kultury na svého učitele s noblesou navázal.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 02 / 2019)
