Šestikřídlý serafín
Lev Rubinštejn
KULTURA / Poezie
Když jsem překládala báseň Šestikřídlý serafín, nemohla jsem se ubránit pocitu, že na mě dýchá něco podobného jako z Čechovových her. Je v ní více podtextu než textu, více pauz než slov, více náznaků než řečeného. Pokud se autor se čtenářem někde protnou — prosím, ale není nutné, aby tomu tak bylo. Každý očíslovaný řádek — verš je ve skutečnosti jedna kartička. Kartičky lze libovolně sdružovat. Jejich pořadí není závazné. Aby si čtenář mohl Šestikřídlého serafína vychutnat s veškerou svobodou, která této nebeské bytosti náleží, musel by ho podle jednotlivých řádků rozstříhat. Zda tak učiní, či nikoliv, nechám na něm. (Ivana Ryčlová)
- Andělé bývají různí.
- To je ale rodinka!
- Důležitý rozhovor.
- Důležitý rozhovor (pokračování).
- Ano nebo ne?
- Georgij Nazaryč.
- Úzkost není nikdy bezdůvodná.
- Dlouhé loučení jsou zbytečné slzy.
- Nepředvídané okolnosti.
- V Moskvě.
- To je ale setkání!
- S prsty lehkými jako sen.
- Stojí za to to zkusit.
- Vy přece nejste Puškin.
- Zase ty zatracené otázky.
- Stín Hamletova otce.
- Sbohem, nespoutaný živle.
- Otec.
- Nová tvář.
- Samuraj Seňka.
- Přílivy a odlivy.
- Je tu šance.
- Tak blízko a tak daleko.
- Noční poplach.
- Na hřbitově.
- Píseň beze slov.
- Je zmatený, naprosto zmatený.
- Nechte ho jít.
- Příměří.
- Záleží, jak se na to díváte.
- Ještě jeden pokus.
- Potím se, nemám sil!
- Neúspěšné kuplířství aneb láska ke kukuřičným lupínkům.
- Sto osmdesát na devadesát.
- Mami! Je tady!
- Neоdcházej – bojím se.
- Další tři, všichni s vyhrnutými rukávy.
- Ráno nepřineslo žádnou úlevu.
- Převozníkův příběh.
- Převozníkův příběh (pokračování).
- Smích ahřích (konec převozníkova příběhu).
- Nedivte se, to jsem já.
- Jak si sám poradit?
- Syn svých rodičů.
- Změny jsou na spadnutí.
- Co s námi bude?
- Jestli můžete, zapomeňte.
- Vox clamantis in deserto.
- Muž s tajemstvím.
- Ljovuško, pojď k nám!
- Očekávání.
- Úplně na kraji.
- Jsi odloučení, odloučení.
- Úplně оbyčejná návštěva.
- Nic než únava.
- Zase vedle.
- O nepříjemných věcech až potom.
- Je divný.
- Míšo, večeře je na stole.
- Nеčekaná odhalení Igora Andrejeviče.
- Co se stalo, to se stalo.
- Už ho nechci nikdy vidět.
- Dychtivost ducha aneb honba za větrem.
- Znovu repliky a ticho.
- Znovu bezesné noci a úzkost.
- Lákavá nabídka.
- Od pátku do neděle.
- Ne, prosím vás už mlčte.
- Jedna nepříjemná pochůzka.
- Alexandře Markoviči, jdeme za vámi!
- Večer plný telefonátů.
- Štěstí nás hledá, ale nemůže najít.
- Jean-Pierre se rozhoduje.
- Alexejev měl důvod k obavám.
- Anna Arnoldovna varuje.
- Iv Paříži žijí lidé.
- Tolik po tom toužím.
- Děkuji, mám to kousek.
- Opravdu už bude léto?
- Jedinou otázkou je, kdo vypil to mléko.
- Plíží se jako kočka a šíří mrtvolný zápach.
- Na to zapomeň, Rozvalněve.
- Dědečkovi se přitížilo.
- Poezie je brachu všude.
- Buď je to svatba, nebo smuteční hostina.
- Ach, ty protiklady.
- Buď zticha, dokud se sám nepřesvědčíš.
- Z dětských úst.
- Mišu, jsi ztracená, ale něco tu zůstalo.
- Je to jako vítr vanoucí ze všech světových stran.
- Když si člověk nedá pozor, určitě se zaplete.
- Existuje nepřeberné množství různých situací, příteli Horatie.
- Na stejném místě a ve stejném čase.
- Zři a slyš!
- – To není pravda, nemilujete ho a nikdy jste ho nemilovala, řekl Kuzmin – který celou dobu mlčel – vymyslela jste si to jen proto, abyste trápila sebe i jeho…
- – Jděte všichni se svojí útěchou, víte kam! –
Vybuchla Naďa a bylo zřejmé, že je v tom všechna hořkost a bolest, všechno to strašné napětí posledních dnů… - – Nemáte kam spěchat. Ze všeho nejmíň tam čekají na vás, to mi věřte. – Mickey vstal, zapálil si cigaretu, přistoupil k oknu, a aniž by se otočil, zopakoval: – Nemáte kam spěchat.
- – Olegu, už dlouho hledám příležitost, abych si stebou mohla promluvit. Řekni mi, co se stalo? Jsi teď takový… Takový… Nevím – prostě jiný.
O čem přemýšlíš?
Mám neustále pocit, že jsi sice tady, ale jsi nepřítomný.
Co je s tebou? Jsem vyčerpaná. Jsem bezradná. Něco přede mnou skrýváš. Myslíš, že to nevidím?
Co se děje? Co se děje?
Světla k němu přistoupila blíž,
položila mu ruce na ramena,
podívala se mu do očí. - – Kluci! Pojďte na raky! – vykřikl Vaďka, který byl z Veděňapinových nejmladší, zvučným hlasem.
– Drž hubu! Copak je nevidíš? – okřikl ho přísně Slavík, který byl sice jen o půldruhého roku starší než jeho bratr,
ale už se cítil jako dospělý muž a pán domu. - – Věruš, no tak Věruš!
– Co je?
– Věruš, pojď…
– Ty seš blázen!
– Proč, Věruš?
– Nech mě na pokoji. Nevidíš, že mám namydlené ruce?
Věra se odvrátila, aby skryla úsměv.
– Ty seš mi ale blázen – opakovala láskyplně. Teď už tiše. - – A jestli se ti to nelíbí – dostaneš další kopanec do zubů. Já ti dám, celou mě poštípat! Potvora, dej jí Pánbůh nebe. – Bába Káťa se pokřižovala, chtěla ještě něco dodat, ale rozmyslela si to a na dlouho zmlkla.
- Po několika dnech se mezi nimi vytvořila zvláštní úroveň porozumění, kdy otázky se zdály zbytečné a mlčení už nebylo ani trochu tíživé, ale mnohoznačné.
- Mimovolně vykřikl náhlou bolestí,
Otočil se na záda, utichl…
A všechno kolem také utichlo. Ticho
Nenarušovalo nic kromě kapek
Deště a hlasů v přívoze, které se
Dohadovaly s převozníkem. Ten,
Zjevně s odkazem na počasí,
Požadoval vyšší cenu. Další hlasy
Se s ním dohadovaly. A
Zdálo se, že tato hádka
Nikdy neskončí.Potom znovu ztratil vědomí.
Jak dlouho takto ležel – zda to byla minuta,
Týden, rok, století – to nikdo
Nedokáže říct. Ale když znovu otevřel oči,
Svítilo slunce a uvědomil si,
Že se znovu narodil……
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2024)