Šestikřídlý serafín

Když jsem překládala báseň Šestikřídlý serafín, nemohla jsem se ubránit pocitu, že na mě dýchá něco podobného jako z Čechovových her. Je v ní více podtextu než textu, více pauz než slov, více náznaků než řečeného. Pokud se autor se čtenářem někde protnou — prosím, ale není nutné, aby tomu tak bylo. Každý očíslovaný řádek — verš je ve skutečnosti jedna kartička. Kartičky lze libovolně sdružovat. Jejich pořadí není závazné. Aby si čtenář mohl Šestikřídlého serafína vychutnat s veškerou svobodou, která této nebeské bytosti náleží, musel by ho podle jednotlivých řádků rozstříhat. Zda tak učiní, či nikoliv, nechám na něm. (Ivana Ryčlová)

1. Andělé bývají různí.
2. To je ale rodinka!
3. Důležitý rozhovor.
4. Důležitý rozhovor (pokračování).
5. Ano nebo ne?
6. Georgij Nazaryč.
7. Úzkost není nikdy bezdůvodná.
8. Dlouhé loučení jsou zbytečné slzy.
9. Nepředvídané okolnosti.
10. V Moskvě.
11. To je ale setkání!
12. S prsty lehkými jako sen.
13. Stojí za to to zkusit.
14. Vy přece nejste Puškin.
15. Zase ty zatracené otázky.
16. Stín Hamletova otce.
17. Sbohem, nespoutaný živle.
18. Otec.
19. Nová tvář.
20. Samuraj Seňka.
21. Přílivy a odlivy.
22. Je tu šance.
23. Tak blízko a tak daleko.
24. Noční poplach.
25. Na hřbitově.
26. Píseň beze slov.
27. Je zmatený, naprosto zmatený.
28. Nechte ho jít.
29. Příměří.
30. Záleží, jak se na to díváte.
31. Ještě jeden pokus.
32. Potím se, nemám sil!
33. Neúspěšné kuplířství aneb láska ke kukuřičným lupínkům.
34. Sto osmdesát na devadesát.
35. Mami! Je tady!
36. Neоdcházej – bojím se.
37. Další tři, všichni s vyhrnutými rukávy.
38. Ráno nepřineslo žádnou úlevu.
39. Převozníkův příběh.
40. Převozníkův příběh (pokračování).
41. Smích ahřích (konec převozníkova příběhu).
42. Nedivte se, to jsem já.
43. Jak si sám poradit?
44. Syn svých rodičů.
45. Změny jsou na spadnutí.
46. Co s námi bude?
47. Jestli můžete, zapomeňte.
48. Vox clamantis in deserto.
49. Muž s tajemstvím.
50. Ljovuško, pojď k nám!
51. Očekávání.
52. Úplně na kraji.
53. Jsi odloučení, odloučení.
54. Úplně оbyčejná návštěva.
55. Nic než únava.
56. Zase vedle.
57. O nepříjemných věcech až potom.
58. Je divný.
59. Míšo, večeře je na stole.
60. Nеčekaná odhalení Igora Andrejeviče.
61. Co se stalo, to se stalo.
62. Už ho nechci nikdy vidět.
63. Dychtivost ducha aneb honba za větrem.
64. Znovu repliky a ticho.
65. Znovu bezesné noci a úzkost.
66. Lákavá nabídka.
67. Od pátku do neděle.
68. Ne, prosím vás už mlčte.
69. Jedna nepříjemná pochůzka.
70. Alexandře Markoviči, jdeme za vámi!
71. Večer plný telefonátů.
72. Štěstí nás hledá, ale nemůže najít.
73. Jean-Pierre se rozhoduje.
74. Alexejev měl důvod k obavám.
75. Anna Arnoldovna varuje.
76. Iv Paříži žijí lidé.
77. Tolik po tom toužím.
78. Děkuji, mám to kousek.
79. Opravdu už bude léto?
80. Jedinou otázkou je, kdo vypil to mléko.
81. Plíží se jako kočka a šíří mrtvolný zápach.
82. Na to zapomeň, Rozvalněve.
83. Dědečkovi se přitížilo.
84. Poezie je brachu všude.
85. Buď je to svatba, nebo smuteční hostina.
86. Ach, ty protiklady.
87. Buď zticha, dokud se sám nepřesvědčíš.
88. Z dětských úst.
89. Mišu, jsi ztracená, ale něco tu zůstalo.
90. Je to jako vítr vanoucí ze všech světových stran.
91. Když si člověk nedá pozor, určitě se zaplete.
92. Existuje nepřeberné množství různých situací, příteli Horatie.
93. Na stejném místě a ve stejném čase.
94. Zři a slyš!
95. – To není pravda, nemilujete ho a nikdy jste ho nemilovala, řekl Kuzmin – který celou dobu mlčel – vymyslela jste si to jen proto, abyste trápila sebe i jeho…
96. – Jděte všichni se svojí útěchou, víte kam! –
    Vybuchla Naďa a bylo zřejmé, že je v tom všechna hořkost a bolest, všechno to strašné napětí posledních dnů…
97. – Nemáte kam spěchat. Ze všeho nejmíň tam čekají na vás, to mi věřte. – Mickey vstal, zapálil si cigaretu, přistoupil k oknu, a aniž by se otočil, zopakoval: – Nemáte kam spěchat.
98. – Olegu, už dlouho hledám příležitost, abych si stebou mohla promluvit. Řekni mi, co se stalo? Jsi teď takový… Takový… Nevím – prostě jiný.
    O čem přemýšlíš?
    Mám neustále pocit, že jsi sice tady, ale jsi nepřítomný.
    Co je s tebou? Jsem vyčerpaná. Jsem bezradná. Něco přede mnou skrýváš. Myslíš, že to nevidím?
    Co se děje? Co se děje?
    Světla k němu přistoupila blíž,
    položila mu ruce na ramena,
    podívala se mu do očí.
99. – Kluci! Pojďte na raky! – vykřikl Vaďka, který byl z Veděňapinových nejmladší, zvučným hlasem.
    – Drž hubu! Copak je nevidíš? – okřikl ho přísně Slavík, který byl sice jen o půldruhého roku starší než jeho bratr,
    ale už se cítil jako dospělý muž a pán domu.
100. – Věruš, no tak Věruš!
     – Co je?
     – Věruš, pojď…
     – Ty seš blázen!
     – Proč, Věruš?
     – Nech mě na pokoji. Nevidíš, že mám namydlené ruce?
     Věra se odvrátila, aby skryla úsměv.
     – Ty seš mi ale blázen – opakovala láskyplně. Teď už tiše.
101. – A jestli se ti to nelíbí – dostaneš další kopanec do zubů. Já ti dám, celou mě poštípat! Potvora, dej jí Pánbůh nebe. – Bába Káťa se pokřižovala, chtěla ještě něco dodat, ale rozmyslela si to a na dlouho zmlkla.
102. Po několika dnech se mezi nimi vytvořila zvláštní úroveň porozumění, kdy otázky se zdály zbytečné a mlčení už nebylo ani trochu tíživé, ale mnohoznačné.
103. Mimovolně vykřikl náhlou bolestí,
     Otočil se na záda, utichl…
     A všechno kolem také utichlo. Ticho
     Nenarušovalo nic kromě kapek
     Deště a hlasů v přívoze, které se
     Dohadovaly s převozníkem. Ten,
     Zjevně s odkazem na počasí,
     Požadoval vyšší cenu. Další hlasy
     Se s ním dohadovaly. A
     Zdálo se, že tato hádka
     Nikdy neskončí.Potom znovu ztratil vědomí.
     Jak dlouho takto ležel – zda to byla minuta,
     Týden, rok, století – to nikdo
     Nedokáže říct. Ale když znovu otevřel oči,
     Svítilo slunce a uvědomil si,
     Že se znovu narodil……

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2024)