Skryt před vřením světa
Nad básněmi Aleše Sumce

Aleš Sumec patří k oné několikanásobně ztracené generaci autorů, kterým dobu, kdy sotva stačili publikovat své literární práce, překryla po srpnové okupaci v roce 1968 normalizace a kteří se ani po listopadu 1989 nijak nezapojovali do literárního života země. Nedávno se mi dostal do rukou soukromě vydaný svazek jeho básní Živoucí chvíle (2020). S autorem, jenž je původním povoláním psycholog, jsem se jen letmo seznámil už kdysi dávno, krátce po srpnové okupaci, v Kroměříži, kde pracoval a kam jsem dojížděl za ženou, jeho kolegyní. Ale ještě než se do areálu tamní psychiatrické léčebny začali jako předzvěst podzimu slétat havrani, už jsme věděli, že Aleš odjel do Anglie, odkud se nevrátil. Nikdy potom jsme se už nesetkali. 

Aleš Sumec se narodil 31. srpna 1943 v Hum­polci v rodině lékaře tamní nemocnice, ale dětství prožíval už v Otrokovicích u Zlína (tehdy Gottwaldova). Po maturitě v roce 1960 se hlásil na medicínu, ale nebyl pro svůj „buržoazní“ původ přijat. Začal se učit frézařem, ale následujícího roku jej přijali na filosofickou fakultu v Brně na obor psychologie. S vděčností vzpomíná na svobodomyslnou atmosféru šedesátých let – v té době mu také v Hostu do domu vycházely drobné útvary „absurdního humoru“. Promoval v roce 1965 a v letech 1966 až 1968 pracoval jako klinický psycholog právě v Kroměříži. Ve Velké Británii strávil celkem devět let a i zde našel uplatnění jako psycholog. Získal stipendium na Oxfordu, kde v letech 1968 až 1971 studoval krom psychologie také filosofii. V ČSSR byl odsouzen za nelegální pobyt v cizině, ale po amnestii v roce 1977 se vrátil a pracoval v různých povoláních neodpovídajících získané kvalifikaci – až po vymazání trestu v roce 1985 se živil jako poradenský psycholog ve Vyškově a v Blansku, po roce 1990 učil až do odchodu do důchodu angličtinu na Střední škole uměleckých řemesel v Brně. V roce 1983 se oženil s Hanou Kolbeovou a vychovali spolu dceru a syna.

Básně začal Aleš Sumec psát až v Anglii, ale ani po pádu komunistického režimu v roce 1989 nikde nepublikoval. Přitom nejde o „básničky“ psané do šuplíku, kompenzující v řadě případů autorovu frustraci z neodpovídajícího společenského zařazení nebo z neúspěchu v různých oblastech života. Ale ani o někdy i formálně jakž takž zdařilé průtokové vypovídání výlučně po vnitřní straně subjektu, šimrání a nimrání bez kritéria, jehož je nyní víc než „dvanáct do tuctu“. V tom nejzdařilejším svědčí Sumcovy verše o výrazném básnickém sluchu a zraku přijímajícím svět stvoření láskyplně a v znásobené intenzitě. Můžeme hovořit o existenciální lyrice, u které jsou podle Šaldových slov životní i dějinná zauzlení pro básníka tím, co je tíha pro letce, a v které jeho vnímání a výklad směřuje výše, ne níže, než je člověk (Cz. Miłosz). Máme litovat, že Aleš Sumec zůstával tak dlouho na zapřenou, odolávaje touze „být čten a chválen“? Měl jsem to štěstí, že jsem někdy před čtvrtstoletím mohl hovořit s Jiřím Kolářem. O svých básních napsaných v padesátých letech prohlásil, že je rád, že je tehdy nemohl dát z ruky, protože by už nikdy nemohly nabýt té definitivní podoby, jež odpovídala jeho nárokům na vlastní psaní…  

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)