Sławomir Mrożek fatalista
Rozhovor s Antonim Liberou
Antoni Libera
KULTURA / Rozhovory
Polský spisovatel a dramatik Sławomir Mrożek by se letos v červnu dožil devadesáti let. V Čechách je známý z řady knih povídek, do češtiny byly přeloženy téměř všechny jeho hry, které se hrály a hrají na řadě našich scén. Když Mrożek před sedmi lety 15. srpna 2013 zemřel, přinesly Kontexty obsáhlý nekrolog. Antoni Libera se v rozhovoru s redaktorem vydavatelství Teologia Polityczna zamýšlí nad vnímáním Mrożkova dramatického odkazu a jeho aktuálností nejen v Polsku, ale rovněž v současné Evropě. (jfm)
Divadelní teoretik a kritik Jan Kott v roce 1965 napsal, že „Witkacy přišel příliš brzo, že Gombrowicz je úplně mimo a že Mrożek přišel jako první v pravý čas. A to jak podle polských, tak i podle západních hodin“. Souhlasíte s tímto hodnocením? Opravdu Mrożek „přečetl a vyjádřil napětí evropského ducha v poválečné epoše v pravý čas“?
Jan Kott byl známý tím, že často přicházel nejen s efektními, ale přímo zavádějícími názory. Přiznám se, že žádná z jeho zlatých myšlenek mne neoslovuje. Proč zrovna Witkacy „přišel příliš brzy“? Co znamená, že Gombrowicz „je úplně mimo“? A v jakém smyslu přišel Mrożek „v pravý čas“? S tím nemohu souhlasit, jsou to jen bláboly.
Podle mne přišli všichni tři spisovatelé ve svůj čas, i když každý jiným způsobem. Witkacy jako první vytušil a podal přesnou diagnózu toho, kam směřuje zesvětštělá evropská civilizace. Viděl zblízka revoluci v Rusku a pochopil všechny její důsledky. Naproti tomu Gombrowicz se potkal s duchem doby náhodou nebo oklikou. Když před válkou psal svůj román Ferdydurke a po mnoho let se zabýval polskou „neautentičností“ a „nedospělostí“, nepředpokládal, že jeho pozorování a teorie se budou týkat jak skutečnosti ovládané komunismem, tak i – v jiné rovině – skutečnosti, která se na Západě začala vyvíjet ve směru „vzpoury mladých“, k níž došlo v roce 1968. Gombrowicz nebyl prorok jako Kafka, Orwell nebo Huxley. Udělali z něj proroka post factum. A uskutečnila to ve značné míře francouzská levice, včetně komunistů, kteří jej, nezapomínejme, jako první navrhli na Nobelovu cenu.
No a nakonec Mrożek. Ten nejprve skvěle popsal to, co se v Polsku stalo po válce – především v Tancovačcea v Tangu. A později, v době, kdy už odjel ze země, to, co se stalo se Západem – ve Šťastné události, Jatkácha Smlouvě. Proti všemu zdání má Mrożek blíže k Witkacymu než ke Gombrowiczovi. Měl analytické, abstraktní myšlení. Vnímal svět a jeho problémy „strukturálně“ a tvořil jejich myšlenkové modely. Gombrowicz byl náladový, bouřlivý člověk s intuicemi. A jeho teorie „lidské církve“ a „sebestvoření člověka“ se nezdá být příliš objevitelská.
Všimněme si tedy blíže vizí v dílech samotného Mrożka. Čím se liší diagnózy poválečného světa obsažené v Tancovačce a Tangu od diagnóz ve Šťastné události, Jatkách a Smlouvě? Jsou jeho reflexe z obou období podřízené ose Polsko – Západ a nelze je zobecňovat?
Zdá se, že Tancovačka a Tango se ke specificky polské skutečnosti vztahují více než ostatní zmíněné hry. Tancovačka je parabolickým obrazem společenské revoluce, k níž došlo v naší zemi v důsledku druhé světové války a agrese sovětského Ruska. Společenská místnost ve hře představuje prostor předchozího období. Vstupují do ní tři chasníci reprezentující novou „lidovou“ společnost. Nová společnost se chce po vzoru té staré bavit. Neví ovšem, že na taneční zábavu je třeba se připravit, něco vymyslet a také se umět bavit. Tři chasníci nic takového neumějí, pouze si to přejí. Zažijí bolestné zklamání, které je přivede k tomu, že se snaží najít obětního beránka. Není-li zábava, ať je alespoň pohřeb a pohřební hostina. Ale pohřeb a pohřební hostina se neobejdou bez nebožtíka. Proto nakonec málem dojde ke zločinu. Mrożek napsal tuto hru na počátku šedesátých let, proto nemohl po A říci i B, že totiž ke zločinu, a to ve velkém rozsahu, už fakticky došlo. Proto osudnou akci na poslední chvíli zastavil.
Tento model samozřejmě poskytuje dostatečný prostor a lze ho použít i pro jiné situace. Nicméně vzhledem k typu postav i s ohledem na kolorit této grotesky se vše spojuje především s realitou poválečného Polska.
A co Tango?
S Tangem se to má podobně, ačkoli jeho „model“ je mnohem prostornější. V době svého vzniku, v polovině šedesátých let, bylo Tango vnímáno především jako obraz porážky inteligentské vrstvy, která se při zápasu s předválečnou formací zemansko-měšťanskou snažila nastolit nové uspořádání (patrně levicové s lidskou tváří) a prohrála s velkým Chámem, jehož podcenila nebo nebrala vážně. V jednu dobu Tango dokonce četli – což bylo dost legrační – jako porážku „revizionistů“ (exkomunistů) při střetu s „chámskou“ frakcí Mieczysława Moczara, která se zrovna chystala chopit moci. Hra samozřejmě výrazně přesahovala rámec časné politiky. Vyjadřovala neodvratnou porážku falešně pojaté pokrokové síly. Až na to, že Mrożek nenastiňoval žádnou perspektivu, jako kdyby ani nic nemohlo být jinak. Jeho vize byla fatalistická. Do určité míry šlo zároveň o zúčtování se sebou samotným, neboť postava Autora je nepochybně zvláštní autoportrét. Koneckonců Mrożek hned po válce a ještě dalších deset let věřil v obrodu polské duchovnosti pomocí marxismu. Jeho averze vůči předválečnému uspořádání Polska byla v každém případě natolik silná, že si nedokázal pomoci a musel je zesměšňovat. Později za to platil těžkou kocovinou. Ne proto, že by neměl ve svém kriticismu pravdu, ale proto, že se ve své kritické šarži spřáhl s něčím ještě horším.
Mrożek prošel zajímavým vývojem od postoje levicově buřičského k postoji konzervativně záchovnému. Jeho cesta byla zcela opačná než například u jeho vrstevníka Harolda Pintera, s nímž bývá často srovnáván a jenž nakonec skončil jako zešílevší krajní levičák. Myslím, že právě z tohoto důvodu získal na konci života Nobelovu cenu – za svou fanatickou kritiku USA a evropské buržoazie. Mrożek si jej velice cenil jako dramatika, ale jako člověka ho nesnášel.
Jaký vliv měl na Mrożkův ideový vývoj jeho odjezd z Polska v roce 1963, tedy několik let před propuknutím protikulturní revolty?
Připomeňme si, že Mrożek v roce 1963 neodjížděl do Itálie z politických důvodů. Nebyl pronásledován ani šikanován. Naopak, těšil se spíše přízni mocenských špiček, nemluvě o obrovské popularitě, kterou rychle získal u publika. Zcela určitě neodjížděl za hranice s myšlenkou na útěk a emigraci (jako například Leopold Tyrmand). Měl štěstí, že se mu během zhruba sedmi let podařilo vybudovat dostatečně silnou pozici, v Itálii normálně žil a obešel se bez různých stipendií.
Začátky pobytu na Západě pro něj však nebyly lehké. Především je třeba mít na paměti, že v té době byl schengenský prostor v nedohlednu a cestování po Evropě bylo obtížné. Člověk i na Západě všude potřeboval vízum a pokaždé o ně musel znovu žádat. I pro průjezd nějakou další zemí bylo nutné tranzitní vízum. Mrożek usazený v malém městě Chiavari se cítil být poněkud izolován. Obával se, že na jedné straně ztratí kontakt nejen s polskou realitou, ale i s jazykem, a že na druhé straně nemá příliš velkou šanci se literárně vyrovnat se západní realitou. Neustále o sobě prohlašoval, že „je příliš velký pro Polsko, ale příliš malý pro svět“. A jeho díla byla zjevným pokračováním toho, co psal doma.
Kdy se jeho situace změnila?
V roce 1968, když po vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa napsal protest do Le Monde a odmítl se do Polska vrátit. Tehdy se z něj stal jakýsi poloviční emigrant, protože polské státní orgány jej přes to všechno kupodivu nezbavily občanství. A právě důležité události v jeho osobním životě (v té době se také přestěhoval do Paříže) probíhaly současně s kulturní revoltou ve Francii. Pro Mrożka to znamenalo bod obratu. Pochopil, že když za sebou pálí mosty, a odsuzuje se tím k životu na Západě, objevuje se ve světě, který se mu jeví jinak než předtím. Do té doby vnímal Západ jako vysněnou liberální demokracii, kde existuje skutečná svoboda projevu, svobodný trh, a že tedy jde o „nejlepší z možných světů“, jaký si lze představit v moderní poválečné epoše. Po květnové vzpouře si naopak uvědomil, že nešlo o žádné přechodné pozdvižení – o jednu z mnoha studentských bouří, jíž se projevovala generační výměna –, ale o skutečný zlom, který uzrával už léta a předpovídali jej takoví filozofové kultury jako Marcuse, Fromm a další.
Jakou optikou Mrożek nahlížel tuto klíčovou dobu změn v evropské kultuře?
Mrożek v mládí osobně zažil stalinismus, takže proces, který v šedesátých letech v západní Evropě začal, pochopil mnohem lépe než tamní, většinou levicově zaměření spisovatelé a myslitelé. Ti ve společenských proměnách spatřovali odedávna očekávaný zlom, který měl vést k radikální přeměně buržoazní společnosti. Naproti tomu Mrożek okamžitě rozpoznal kulturní katastrofu. První předzvěstí této diagnózy je hra Šťastná událost, jež – zatím ještě dost povrchně – líčí to, co se stalo. Dá se říci, že jde o jakési druhé Tango v malém, týkající se tentokrát západní civilizace. Namísto cháma Edka se v této hře objevuje dítě-upír narozené ze šíleného svazku – dítě, z nějž se záhy stává zrůda, která nakonec všechny postřílí. A hned poté přicházejí skvělá Jatka a řada her dále rozvíjejících toto téma: Smlouva, Velvyslanec nebo Hrbáč. Všechna tato dramata diagnostikují a popisují proces velkého úpadku, který směřuje k sebepopření evropského ducha. A čím více Mrożek tuto skutečnost exponoval a vysmíval se jí, tím hůře byl chápán a přijímán.
Západní kritika i veřejnost chtěly v Mrożkovi vidět věčného kritika starých zteřelých pořádků: ať už šlo o předválečné Polsko nebo o dogmatický stalinismus (v širším smyslu o totalitarismus pod krvavým sovětským praporem) či nakonec o liberální buržoazii lačnící po zisku, nezřízenou a bezideovou, jak ji zachycuje slavný film Marka Ferreriho Velká žranice (1973). Jakmile se však Mrożek začal zjevně strefovat do mladých reformátorů šířících destrukci a propadajících psychedelickému šílenství, stával se stále méně oblíbeným a ceněným. Nakonec nad ním mávli rukou jako nad nevyléčitelným polským konzervativcem.
Právě tato situace v západní Evropě jej nakonec v polovině osmdesátých let přiměla k rozhodnutí odstěhovat se do Mexika.
Vyšlo v tematickém čísle s názvem Polska (jak) u Mrożka? časopisu Teologia Polityczna Co Tydzień, č. 222, 29. 6. 2020.
/ Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)
