Své verše konám, jak se staly…

Řemeslo

Jsme vlnky
síť odlesků tančících na hladině

Čočky brousím
hranoly skládám

zrcadla sestavuju
abych provedl bludištěm

paprsek

Prosba

Strmé jsou hory
ó Pane
Kéž nezahluším slovy
prostor k dýchání

Básně

Přemáhán věčným steskem
prudkostí bytí jitřen

náporem nebytí
lámán

přítomnost ze slov skládám
jež mne přesahuje

Řečí mne spoutala
lidská blízkost

Své verše konám
jak se staly

Píseň

Tůně tváří
s nebem v hlubinách
jas v pláních lící –
běží sny –

hle utonulý
v písni leží
na blízku tady
přes svět vzdálený

Vlastní podobizna

Mdlou tvář mi
Pán dal jako štít

bych v těžkých lících
ve vichru spících

před vřením světa
v hloubce zůstal skryt 

Vzpomínka na první lásku

Ve strži ptáci se nás nebáli
my se však lekli zlých očí nad námi

V obilí tvá prsa a tvůj klín
byly posety fialovými kvítky

Každý z nás přesto odešel
s jinou půlí žití

Ranní myšlenky v zimě

Po modrém nebi plynou havrani
ta lesklá křídla míří dál
a ranní slunce chmáry mění barvami

a já se v srdci ptal

zda dopřeješ mi Pane můj
čas abych ještě žil
a dobrým lidem vzpomenul

Lazara jak jsi uzdravil

Znamení

Šumot a šelestění listí navečer
modravý oheň květů

Ptáka hlas
líce člověka –

všechno je tajemství
jež se tebe týká

vše mlčky promlouvá a
dává znamení:

stromy bytující v podobách
vydobytých na zemi
tváře jako vchody
do nezřených světů

Hra světel

Táhle se zvedá nápěv obzoru
Letos zas ptáci hnízda vydali

Splavy myslí řeka života šumí
Duše sestavují svět

Mnoho musí být žito
Aby málo mohlo býti zůstaveno

Ženy jsou obtěžkány krásou
Život je jako hra světel a stínů v prachu

Navečer

Všechno to duše spatřila
pokojně ležící zemi splývající úbočí

děsivě stravující oheň nahoře
vytrysklých stromů větve prostor nabírat

Vítr vidět je i není
Za ohradami podob byliny vyhlížejí

Jak tence jsou taženy praporce trav
Rostliny ve větru opakují své tvrdošíjné posuňky

Vzkaz tento byl strnadem podepsán
Nepatrný je život kobylky

Den otevřen je ženami
Oslněnýma očima všechno hledí k zapadajícímu slunci

Letní myšlenky

Jednostejná přání vyslovují listy byliny
Stěnou okamžiku pronikají ptačí hlasy

Větve se vyvinují větru
Zjevuje se rostlá pravda kmenů

Na odiv stavějí svou spanilost květiny
Po svém se zmocňují blízkých tvarů kosé stíny

Vidíš skrze svou podobu
Srostence bytostí vedou mnoha směry

Ne – já jsem nestvořil tento svět:
to on mi uložil mne sama jako úkol

Znaky

Smrt zvěstuje skřek vrány
Skutečné je dětství vlaštovky i zánik

Strom dovolí bloudit myšlenkami
Pod nohama ti přelétne stín holuba

Dávné lásky se zpřítomňují
Ze znaků těl a obličejů vystupuje žena

Není snadné být upoután na život
Básníci posloužili době a odešli

Co uchopí podoba pod střechou jména?
Skonání věků se připomíná

Spát

 

Chceš-li spát neklidně
vdechuj kořennou vůni mého podpaží

Chceš-li spát pokojně polož svou tvář
na vlny a uzly mého bříška

Žalm o žluči

Slané bývají slzy
Kořenně voní pot milé
opojně mámí čistý dech mladé ženy

Sladký je pláč vděčnosti Pane
Nejhořčejší Hospodine je
strašná žluč v ledví pronárodů

Večerní vánek

památce Rudolfa Těsnohlídka

Tak zhluboka se vítr rozšuměl
jak by chtěl duši uspat navěky:

krev z rány volně řine se
z žil život uniká

Že vše už bylo
v tichu nalhává hrob daleký

Ta temnota mne znala
A volala mne jménem

Podoby

 

Hudbu nelze pojmout slovy
Nejsladší jména dávaly matky

Před zrcadlem vně sebe
pátráš očima druhého ve svých rysech

Zbývá co můžeš učinit jen ty
Prázdnou rukou uhlazuje ubrus stařenka

Podobnost překračuje dálku mezi životy
Kam až jsi dospěl ve svých lících?

Střepy

Bystrá jsou očka červenky
Svůj úkrojek života
tu mezi dlaždicemi předkládá bylinka

Na rozcestích se kříže i duše
ptávaly na cestu
Slova se chápou lidí

Šťasten jsem že dýchat smím
Do hloubky řežou však střepy
jež slepit neumím

---

Ze sbírek Živoucí chvíle (2020)
a Odlesky na hladině (2025)
vybral a uspořádal Josef Mlejnek.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)