Narozeniny, které si zaslouží oslavu: třicetiletí CDK

Jiří Hanuš

 

Rád si vzpomínám především na prvních dvacet let činnosti Centra pro studium demokracie a kultury, nejdříve ve čtyřech „otcích zakladatelích“ (Petr Fiala, František Mikš, Zdeněk Granát, Jiří Hanuš), později se Stanislavem Balíkem, Janem Vybíralem a dalšími spolupracovníky. Asi nejkrásnější bylo období devadesátek, první roky, kdy jsme se radovali z nabyté svobody. Tomu odpovídalo zaměření CDK: překlady knížek ze Západu, vynášení zapomenutých a umlčených autorů, především křesťanských, vydávání Proglasu a Teologického sborníku, sepisování Skryté církve s Petrem Fialou, přednášky odborníků z domova i ze zahraničí. Krásná setkávání s lidmi, kteří už s námi nejsou, s rozšafným Jaroslavem Medem, s přesným a tichým Mojmírem Trávníčkem, s nazlobeným Zdeňkem Rotreklem, s básníkem-spoluredaktorem Karlem Křepelkou, s plejádou lidí z bývalého podzemí. Vybavuji si dobrodružné cesty do zahraničí, za poznáním i za podporou, do Německa, do Holandska, do Francie, a samozřejmě také boje, které patřily k mládí a o nichž jsme si mysleli, že je určitě vyhrajeme.

Musím po letech říci, že nejvíce jsem si vždycky cenil toho, že jsme se byli schopni ve čtyřech, popřípadě v pěti domluvit, že jsme se předháněli v nápadech, co bychom dalšího udělali. Přitom jsme byli a jsme každý z jiného těsta. Možná právě proto toto společenství zafungovalo. Byli jsme si ovšem blízcí názorově, politicky doprava, nábožensky spíše opatrní liberálové, v konkrétní činnosti pragmatici. Nebylo to samozřejmé, i když si uvědomuji, že podobných institucí vznikala v té době celá řada a jejich představitelé zřejmě prožívali skutečnost podobně. Postupně jsme vybudovali organizaci, která se věnovala rozličným činnostem, především vydavatelským, přednáškovým a projektovým – bylo to pestré a při zpětném pohledu to vypadá, že toho nebylo málo.

Pokud bych měl vybrat tři počiny, u nichž se mi zdá, že mají trvalejší hodnotu, tak by to byly překlady některých knih, které by dnes už vydal málokdo – poklady politického, historického a křesťanského myšlení (Edmund Burke, Peter Brown, Ernest Gellner, Martin Malia, Hans Küng i Joseph Ratzinger, Joseph Roth, bratr John z ­Taizé…). Jsem přesvědčen, že tato díla pomohla zformovat jak nás, tak nastupující generaci. Vedle toho to byly projekty, na nichž jsme spolupracovali s odborníky doma i ve světě – umožnily nám pozvat a poznat vynikající evropské osobnosti, které v nás probouzely touhu dohnat rychle to, co jsme jako společnost zanedbali v době gulášového komunismu. Pamatuji se na setkání a přednášky Hanse Maiera, Antona Rauschera, Otto Hermanna Pesche, Christopha Schönborna a dalších postav, které se objevily nejen v Praze, ale i u nás v Brně a přinesly nám kus Západu, který byl na tolik let „unesen“, řečeno s Milanem Kunderou. A do třetice to byly vydávané časopisy, které nám umožnily, abychom se přátelsky setkávali a utkávali se starší generací, s lidmi, kteří byli otevření spolupráci. Nedají se vyjmenovat všichni, tak alespoň namátkou, z Budějovic Josef P. Ondok a Karel Skalický, z Prahy a Ústí nad Labem Bonaventura Bouše, spousta pražských kolegů z České křesťanské akademie, Vyšehradu, Jaboku, Pražské obce a Evangelické teologické fakulty, z Olomouce a Sázavy bratři Flossové, z Brna především Pavel Švanda, František X. Halas, Karel Rechlík. Bez projektů, díky nimž jsme realizovali vydávání popularizačních a ekumenicky zaměřených teologických časopisů, by tyto přátelské a současně pracovní vazby někdy přerůstající v celoživotní přátelství nemohly vzniknout.

Zdá se mi, že jsme si i díky CDK mohli za čtvrtstoletí uvědomit, jak se zespodu buduje to, čemu se říká občanská společnost. Že jsme budovali instituci, která nám to, co jsme do ní vložili, vracela. Jako široce rozkročené občanské sdružení CDK po třiceti letech končí – pokračuje ovšem nadále ve vydávání kvalitních knih. Původní otce zakladatele zavál vítr do různých koutů, univerzitních i politických. V této souvislosti bych připomněl jednu svou oblíbenou pasáž z knihy Cirkus Humberto. Zestárlý hlavní hrdina, ředitel cirkusu řečený Vašku, se po ukončení činnosti celého cirkusového ansámblu od své vnučky dozví, že jméno bude pokračovat ve změněné podobě, totiž jako „stáje Humberto“. Cirkus skončil, ale žijí vzpomínky a to, co přetrvá. Něco skončilo, ať žije pokračování v jiných kulisách, v jiných dobách!

Třicet tezí k třiceti letům CDK

Petra Fiala

 

Přemýšlel jsem, jak oslavit třicet let CDK a současně se s ním důstojně rozloučit. Jak vyjádřit vděčnost i to, o co jsme se snažili. Jak vzpomínat, ale přitom zasadit CDK do kontextu času, místa a systému. Prostě jak při současné osobní časové tísni být „při tom“, mít alespoň nějaký podíl na tomto slavení a loučení, stejně jako jsem se snažil „být s CDK“ po celou dobu jeho existence.

Z těchto motivací, pocitů a úmyslů vychází následujících třicet tezí o CDK. Přestože jsme v CDK dělali věci společně, toto je můj subjektivní pohled. Moji přátelé na mých případných omylech či chybných interpretacích nenesou žádnou vinu. Ovšemže jen protentokrát, a jistě znáte hlavní heslo tří mušketýrů, co byli vlastně čtyři… Ale o tom už se více dočtete v průběhu oněch třiceti let, tedy vlastně tezí:

1. Velké věci vznikají často náhodou. CDK jsme vytvořili především proto, že jsme potřebovali nějakou instituci pro vydávání časopisu Proglas a postupně taky knih. Prvním impulzem byla tedy spíše potřeba zastřešit naše aktivity, ne dělat nové. Jenže instituce nejen plní požadované funkce, ale samy se také rozvíjejí. To se zde naplnilo měrou vrchovatou.

2. Protože CDK nebylo cíl, ale původně nástroj pro vydávání, nepřemýšleli jsme tolik o markentingových a praktických aspektech jeho názvu. Posuďte sami tu složitost: Centrum pro studium demokracie a kultury. Proč ne třeba jen Centrum pro demokracii a kulturu? Nebo Centrum demokratické kultury? Chtěli jsme názvem hodně vyjádřit. Třeba to, že se zabýváme studiem více než praxí, že nás zajímá demokracie, tedy politika, ale i kultura v celém jejím významu, od literatury až po náboženství. Dlouhý název ale nevadil, ujala se zkratka, a ta byla dobrá. Nakonec tomu nikdo neřekl jinak než CDK, tedy „cédéká“.

3. CDK je generační projekt. To je zpočátku výhoda, později skoro vždy nevýhoda. Znají to generační divadla, literární či výtvarné skupiny, generační časopisy. Všichni čtyři zakladatelé jsme narozeni v polovině šedesátých let. Máme podobnou dějinnou zkušenost, pohled na svět, kladli jsme si stejné otázky, sdíleli tytéž naděje. Měli jsme posléze štěstí, že jsme našli mladší přátele, kteří se k nám přidali. Ale nakonec se stejně ukázalo, že s naším odhodláním skončí i CDK. Neúspěch? Možná, ale snad především naplnění.

4. Pivotem, fraktálem a pilířem (nazvěme to, jak chceme) CDK byl vždy časopis. Nejprve Proglas, který vzešel ze samizdatu (Střední Evropa – brněnská verze), potom Revue Politika, poté Kontexty. Deml o své tvorbě řekl, že píše jen jednu knihu. Analogicky my jsme vlastně vydávali jen jeden Časopis, který se skrývá pod všemi těmi názvy. Periodikum vždy vytvářelo, dotvářelo a udržovalo identitu CDK. Na něm jsme se učili redakční práci, typografii, vydavatelské činnosti, jeho prostřednictvím jsme se vyjadřovali a udržovali okruh spřízněných duší. Jsme vlastně všichni založením i zkušeností redaktoři!

5. Pro CDK je důležité místo, kde působíme. Možná přesněji: z něhož působíme. Brno je ohniskem, ze kterého se šíří naše aktivity dál. Ukotvení v Brně a na Moravě mělo svůj význam. Moravskou otázkou jsme se v počátcích hodně zabývali. Historií Moravy, moravskou identitou a tím, co nazýváme moravské zemské vlastenectví, které jsme stavěli proti pokusům udělat z moravské otázky nacionální téma. Věci, o které se snažíme, jsou ale celostátní a svým způsobem evropské. To, že jsme z Brna, bylo někdy omezením, např. při získávání větší pozornosti pro naši aktivitu. Celkově si ale myslím, že to byla výhoda. Mohli jsme se více soustředit na vlastní činnost, byli jsme zdravým způsobem „izolovaní“ od společenského ruchu, kterému jsou vystaveny neziskovky působící v Praze, a dávalo nám to i určitý odstup. S moderními informačními a komunikačními nástroji přestává být místo, odkud působíte, tak důležité. Ale v prvních letech existence CDK to významnou roli hrálo.

6. CDK jsme začali připravovat tři roky po sametové revoluci. Je však nevysvětlitelné bez aktivit, kterých jsme se účastnili před listopadem 1989. Na mnohé z nich jsme přímo navazovali, některé pro nás představovaly inspiraci, ale všechny byly pro CDK formující. Platí to o vydávání samizdatů, podzemní univerzitě, ale i skryté církvi v jejích nejrůznějších podobách.

7. Podzemní univerzita nám ukázala, jak je důležité vzdělání. Díky ní jsme také rozuměli tomu, jak jsou instituce zásadní pro demokracii, občanskou společnost, ale i svobodu člověka. A také jsme věděli, kam na začátku sáhnout, pokud jde o zahraniční autory. První knihy vydané v rámci CDK byly hodně inspirovány autorským okruhem podzemní univerzity.

8. Naše náboženská zkušenost, a specificky kontakt se skrytou církví hrály zcela jistě významnou roli jak při formování teologicko-religionistického programu CDK, tak také v tom, čím jsme se zabývali a co jsme vydávali. Obhajoba a nakonec výzkum skryté církve patřily ke konstitutivním prvkům prvního desetiletí existence CDK. Kniha Skrytá církev, kterou jsme napsali s Jiřím Hanušem, je nejviditelnější stopou tohoto období.

9. V jistém smyslu bylo pro CDK důležité i naše setkání s panevropským hnutím, jakkoliv se dnes tato aktivita může jevit jako podivná či pochybná. Panevropu jsme poznali vlastně ještě díky podzemní univerzitě. Měli jsme ji spojenou s euro­poslancem Ottou Habsburkem a jeho pozorností věnovanou zemím střední Evropy za „železnou oponou“. Viděli jsme v ní konzervativní projekt, který podporoval evropskou spolu­práci národních států a nabízel nám cestu na Západ, k tehdejšímu Evropskému společenství. Panevropu jsme sice opustili už někdy kolem vzniku CDK, ale zájem o evropskou integraci, její pozitiva i problémy, nám zůstal. Patří k dlouhodobým odborným i vydavatelským zájmům CDK. Nakonec jednou z nejúspěšnějších pub­likací CDK je Evropská unie, kterou jsem napsal s Markétou Pitrovou a od třetího vydání s naším dlouholetým kolegou z CDK Ondřejem Krutílkem.

10. CDK bylo založeno na některých klíčových pilířích a hodnotách: konzervativní politické myšlení, víra, důvěra v demokracii, touha po svobodě, vědomí společenské odpovědnosti, tržní hospodářství. Každý z nás to měl pochopitelně jinak namícháno a kladl na to či ono větší důrazy, ale vždy to všechno bylo v nás a mezi námi přítomno. Tyto principy jsme nikdy nezpochybnili a neopustili. Věříme jim i po třiceti letech.

11. CDK bylo hodně ovlivněno anglosaským konzervatismem. To musím několikrát podtrhnout: britským a americkým. Dosud u nás vzniká mnoho nedorozumění. Klasický britský konzervatismus, ale i velká část americké konzervativní tradice nejsou ideologiemi ani uzavřenými ideo­vými systémy. Jsou otevřené a rozumně pragmatické. Mají jen málo společného s historickým středoevropským nebo německým konzervatismem. Smutné je, že dosud se to u nás často všechno míchá dohromady. Pokud konzervatismem rozumíme středoevropský nábožensko-nacionální tradicionalismus, pak na tom nikdy CDK nestálo. My jsme vždy byli moderní konzervativci západního střihu.

12. Na CDK je unikátní spojení mezi politikou a náboženstvím. Myslím, že nikdo se u nás tak důsledně nesnažil propojovat politické a teologické myšlení jako my. Ale zpětně viděno, snažili jsme se implicitně o něco více: spojit východiska anglosaského konzervatismu s otevřeným, liberálním pojetím katolicismu. Jestli to byl marný pokus, nebo ne, to ukáže budoucnost. Dnešek jako by nám dával za pravdu, a možná jsme v tom i předběhli svou dobu. Ať už je to ale jakkoli, do chodu naší instituce se to promítalo natolik, nakolik jsme se sami v sobě snažili tyto věci propojovat. Když se podívám zpátky na výsledky, řekl bych, že to nebylo marné úsilí.

13. CDK nikdy nebyl čistý think-tank. Nebyli jsme přímo spojení s konkrétním stranicko-politickým programem, i když jsme měli blízko a jistě nejblíže k ODS (a KDS). Náš záběr byl vždy širší a měli jsme pocit, že by nás tato role příliš limitovala v dalších aktivitách. Ale protože tady mnoho think-tanků s dostatečnou kapacitou nebylo, a nebyla tu ani silná tradice, tak se stávalo, že jsme byli za think-tank považováni. A tak jsme svým způsobem občas jako think-tank také působili.

14. Politika prostupovala všechny naše aktivity, což je pro neziskovku u nás naprosto neobvyklé. Navíc naše názory byly pravicové. Tento „kříž“ jsme nesli statečně, i když celá dvě desetiletí z naší činnosti nikdo z nás přímo v politice nebyl! Bylo to těžké pro obecnější akceptaci, někdy pro získávání podpory, občas jsme museli překonávat nedůvěru. Nakonec jsme si ale stěžovat nemohli. Lidé viděli naši práci. A tak nás braly jiné neziskovky, spolupráce „na všech frontách“ byla dobrá, čas od času se ale naše politická vyhraněnost tak či onak projevila. Politika je pro nás důležitá právě proto, že si uvědomujeme její význam pro společnost a její dobrou budoucnost. Ať už politiku děláme aktivně jako teď já, nebo o ní přemýšlíme a staráme se o ni jako občané, či o ní píšeme jako politologové, vždy zůstává součástí našich osobností a naší činnosti.

15. Koncepce CDK byla od počátku nezisková občanská aktivita. Na začátku devadesátých let to (neziskovka, občanská společnost) ještě nemělo všechny ty vznešené, nebo naopak negativní konotace a významy, které takové aktivity mají dnes. Chtěli jsme pomáhat společnosti. A nechtěli jsme z toho mít žádný zisk. CDK nemělo nikdy podnikat, jen zajistit peníze na svou činnost. Co jsme vydělali, to jsme zase vložili do dalších aktivit. Vyplatilo se to.

16. CDK bylo vždy založeno na maximálně úsporném provozu. Hodně věcí jsme dělali zadarmo, většinu jsme uskutečnili jen za provozní náklady, a to ještě velmi šetrně. Nikdy jsme také neměli takzvané reprezentativní prostory. Putování po různých bytech a kancelářích, často nevhodných, skončilo, když jsme na chvíli zakotvili ve dvou místnostech v klášteře na Starém Brně. A pak na dlouho a vlastně dosud ve třech pokojích v domě na Venhudově ulici v Černých Polích. Tam máme i sklad, každé nakladatelství nějaký mít musí. Počet zaměstnanců byl vždy úplně minimální a platy nekonkurenceschopné. Kdo s námi pracoval, dělal to především proto, že tomu věřil. Možná to byly i limity naší činnosti. Ale tak jsme to chápali, a tak to brali i naši spolupracovníci. Snad i proto je za námi stopa, kterou nelze jen tak přehlédnout.

17. Napsal jsem, že jsme veškerý náš zisk investovali zpátky do dalších aktivit. Jaký jsme měli zisk? Občas se nám povedla nějaká knížka, která se dobře prodávala. Ale samozřejmě to by ani náhodou nestačilo. Jako naprostá většina neziskových organizací jsme vždy byli závislí na darech, podporovatelích, ale hlavně na grantech a dotacích. Nikdo nám nedal nic zadarmo, vše jsme museli doložit naší činností a jejími výsledky. Byly doby, kdy jsme více prostředků dokázali získat na vydávání odborné literatury nebo na analýzy evropské integrace, tedy na politologicko-analytický směr naší činnosti. Ale byly také chvíle, kdy byla více podporována naše teologicko-religionistická aktivita a projekty, v nichž jsme se věnovali roli církve a působení církví ve společnosti. Vždy jsme museli pečlivě hospodařit a doslova obracet každou korunu. Bez toho by nevzniklo tolik knih a úspěšných projektů.

18. Je to asi paradox, ale z hlediska získávání veřejných financí pro naše aktivity se nám zpravidla nejlépe dařilo, když byla ODS v opozici. A to platí pro jakoukoliv politickou rovinu. Je to empirický fakt. Důvodů může být více. Obecně bylo za pravicových vlád méně dotací, nám bylo více trapné se o ně hlásit, celkově to vždy bylo pro nás vlastně složitější, než když byla pravice v opozici. Možná také, že naše činnost nebyla tolik potřeba jako v těch dobách, kdy byla u moci levice.

19. CDK se stalo v průběhu let významným nakladatelstvím. Přinesli jsme do českého veřejného prostoru řadu důležitých titulů, klasických, objevných, dali jsme prostor mladým autorům v různých edičních řadách. Vydali jsme skoro 700 knih. Ano, to je číslo, které i mně vyráží dech. A tato aktivita CDK bude dále pokračovat.

20. Od začátku jsme věděli, že pro náš ambiciózní program je důležitá spolupráce s univerzitami. Roli nehrálo jenom to, že někteří z nás v univerzitním prostředí působili. Zapojováním studentů a mladých lidí do naší činnosti a vydáváním odborných knih jsme si vytvořili širší zázemí a velký okruh autorů a spolupracovníků na různých vysokých školách u nás i v zahraničí. To se pak mj. ukázalo jako důležité při uskutečňování některých velkých projektů, kde CDK působilo jako hlavní řešitel nebo koordinátor. Jak jinak by bylo možné dosáhnout třeba úpravy vzdělávacích programů a zkvalitnění občanského vzdělávání, na kterých nám záleželo?

21. Hodně jsme se soustředili na popularizaci vědeckých poznatků. Nejen proto pro nás byly důležité vzdělávací aktivity. Někdy jsme byli v pokušení je nějak více systematizovat. Nakonec se jako nejúčinnější ukázalo spolupracovat s těmi, kdo se vzdělávání věnují, tady s univerzitami a středními školami. CDK pak organizovalo přednášky, kurzy, speciální vzdělávací programy. Tato dělba úkolů byla správná.

22. Snažili jsme se vždy dělat věci tam, kde jsme viděli „prázdná místa“. Proto jsme se věnovali politické kultuře, občanskému vzdělávání, proto jsme také vydávali knihy z politické filozofie a politologie, zvláště v době, kdy se tyto disciplíny u nás teprve etablovaly a rozvíjely.

23. Myslím, že ještě bude doceněna role, kterou CDK sehrávalo při rozvíjení teologie jako vědecké disciplíny. Z dnešní perspektivy se to zdá zvláštní, ale CDK vydávalo svůj teologický časopis, překládali jsme důležité teologické texty a knihy ze zahraničí. Pomáhali jsme nahrazovat to, co se tehdy na teologických fakultách vzhledem k jiným úkolům a okolnostem nemohlo dařit. Dnes už tato činnost potřebná není, ale ve své době sehrála významnou roli.

24. V době komunistické diktatury jsme hodně získali od statečných lidí. A díky tomu, že lidem, kteří žili ve svobodě v západních demokra­ciích, alespoň některým z nich, nebylo jedno, co se tady děje. Proto mohla kupříkladu vzniknout podzemní univerzita. Po celých třicet let jsme se snažili, kdykoli jsme měli příležitost, to zase vracet. Pomáhat těm, kteří to potřebují. Proto jsme se zapojili do projektů vzdělávání k demokracii a podpory demokratických sil v různých zemích, nejvíce na Ukrajině, ale také třeba v Iráku nebo v Barmě. Z vlastní zkušenosti jsme věděli, že to má smysl. A že máme povinnost to dělat, když se teď sami můžeme těšit ze svobody. To nepochopí sobečtí prospěcháři, co se mají dobře za každého režimu, ani ti, kdo bez přemýšlení papouškují dezinformační zdroje. Pro nás to bylo důležité. A hlavně to bylo důležité pro ty, kterým jsme takto dali trochu naděje a ukázali jim cestu.

25. CDK se nikdy neocitlo v takové krizi, která by hrozila jeho zánikem. Ano, byla horší a lepší léta, někdy jsme nevěděli, jak zaplatíme našim spolu­pracovníkům, jindy jsme se mohli pustit i do vydávání knih, které bychom v těžších časech neriskovali. Krach nám ale nikdy nehrozil. Především jsme se však nedostali do situace, která je mnohem horší než ekonomické problémy, a to je ztráta orientace, krize směřování a rozbití mezi­lidských vztahů. Vždy jsme měli vůli problémy překonávat a jít společně dál. A to bylo pro dobrý osud CDK důležité.

26. Za třicet let se nestalo, že by se všichni čtyři zakladatelé věnovali výhradně CDK. Vždy měl alespoň jeden z nás další aktivity. Jediný, kdo se po celou dobu naplno soustředil na CDK, byl Zdeněk Granát. Univerzitní angažmá, jiné vydavatelské projekty, společenské aktivity, politika, to všechno nás tu a tam jakoby odvádělo od toho věnovat veškerou energii CDK. Současně to však CDK obohacovalo, umožňovalo nám to neustále naši činnost adaptovat na to, co je potřeba, a propojovat CDK s jinými prostředími. Jak už to bývá, věci mají rub i líc. Aktivity mimo CDK byly přínosem, ale možná jsou také jedním z důvodů, proč CDK v celém svém rozsahu nemůže pokračovat. Stejně si ale myslím, že to byla výhoda.

27. Dělali jsme chyby? Ano, dělali. Třeba jsme hájili lidi, o kterých se ukázalo, že za to nestáli. Věřili jsme knihám, které nikdo nechtěl číst. Zkoušeli jsme projekty, které nebyly tak úspěšné, jak jsme si představovali. Ale žádnou chybu jsme nedělali vědomě. Víme o nich až zpětně. Jednali jsme vždy podle toho, čemu jsme věřili, a dělali jsme to, co jsme chtěli dělat. A na CDK je to vidět.

28. CDK je založeno na přátelství. To je možná hlavní klíč k vysvětlení jeho úspěchu a jeho dlouhého působení. Založili ho čtyři přátelé, pro které přátelství bylo vždycky víc než manažerské rozhodnutí. Proto jsme se taky každý problém, každý spor, každý rozdíl v názoru na další směřování snažili řešit především tak, aby to obstálo před naším přátelstvím. Bez tohoto lidského rozměru je CDK nevysvětlitelné.

29. A taky jsme spoustu přátel získali. Měli jsme málo spolupracovníků, ale ti, kteří s námi začali pracovat, se ve velké většině stali našimi přáteli, jak o tom krásně píše ve svém textu Stanislav Balík. Ale přáteli byli i ti, kteří u nás vydávali své texty, přednášeli, byli a jsou s námi po léta spojeni. Něco z toho, ale zdaleka ne všechno, je zachyceno v knížce Portréty & vzpomínky, kterou jsme k třicátému výročí CDK připravili s Františkem Mikšem.

30. CDK, jak ho známe, končí. Pokračuje vydavatelská činnost. Hodnocení necháme na jiných. Za sebe říkám, že končíme, jak se má. S pocitem, že jsme smysl a účel CDK naplnili, jak jsme nejlépe uměli. Ano, naplnili je to správné slovo. Dnes máme jiné nástroje a instituce, abychom dělali to, co je potřeba. Hodnoty, principy a cíle zůstávají.

 

Pohled jediného výkonného ředitele v historii CDK

Stanislav Balík

 

Nepatřil jsem k zakladatelské generaci CDK, vždyť v době, kdy bylo CDK zakládáno, jsem studoval v prvním ročníku šumperského gymnázia a „otcové zakladatelé“ jsou o víc než půl generace starší než já. Vzpomínky na bohatýrské začátky na brněnském Mendlově náměstí jsem taky později poslouchal jen s úsměvem či tichým obdivem.

S CDK jsem se seznamoval postupně v brněnských knihkupectvích poté, co jsem v roce 1996 začal studovat politologii a historii na Masarykově univerzitě. Vzpomínám si na to, s jakým napětím jsem očekával, kdy se v knihkupectví Šabata na Žerotínově náměstí, u Barviče a Novotného či na Skleněné louce na Kounicově ulici objeví nové číslo Proglasu, což bylo v době zpožděných vydávání jednotlivých čísel čekání občas nekonečné. Z tehdy vydávaných knih jsem postupně objevoval Novakovo Vyznání katolíka, Suchánkův Nenápadný půvab dialektiky, Rappovu Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku, sborník K čemu je církvi papež?, Burkovy Úvahy o revoluci ve Francii… Nejsem schopen si uvědomit, kdy jsem začal vnímat nejenom jednotlivé tituly, ale také nakladatelskou značku, která tyto pro mě mimořádné publikační počiny zaštiťovala.

Na co si ale vzpomínám bezpečně, je můj vnitřní slib v době, kdy Proglas slavil desáté výročí svého vzniku vydáním velkého sborníku Česká konzervativní a liberální politika. Slíbil jsem sám sobě, že až se bude slavit výročí dvacáté, budu mezi spoluautory obdobného sborníku. Vše se nakonec seběhlo trošku jinak, vždyť v mezičase se Proglas proměnil v Revue Politiku a ta ještě do roku 2010 na Kontexty.

Především jsem ale své pracovní a vlastně i životní osudy s Proglasem, resp. CDK spojil víc, než jsem si na začátku roku 2000 uměl představit. Začalo to nenápadně. V roce 2000 jsem na brněnské historii napsal a obhájil diplomovou práci věnovanou politickému soudnímu procesu z let 1950–1952 s farářem a několika farníky v mém rodném Bludově. Z několika stran mi bylo doporučeno, že by mohla vyjít jako kniha. Můj tehdejší šéf z katedry politologie (kde jsem působil jednak jako pomvěd, jednak, byť stále ještě student, i jako konzultant pro studijní záležitosti pro studenty) Petr Fiala přišel s tím, že by mohla vyjít v CDK. Domluvit jsem se měl s jeho ředitelem Zdeňkem Granátem. Navštívil jsem jej v brněnských Černých Polích na Venhudově ulici, kam se CDK čerstvě přestěhovalo – většina věcí tam byla ještě nevybalená v krabicích. Zdeněk – tak jako ostatně dosud – pečlivě hlídal peníze a nehodlal jimi plýtvat. Proto s vydáním souhlasil za podmínky, že si na ně seženu čtyřicet tisíc korun, což tehdy rozhodně nebylo málo. Navíc v situaci, kdy v zásadě neexistovaly žádné vnitrouniverzitní granty a o žádných jiných jsem nic nevěděl. Protože má touha vydat svou první knihu byla skutečně silná, inspiroval jsem se některými prvorepublikovými brožurami, které jsem znal, v nichž byly na zadních stranách reklamy místních obchodů. Během pár jarních týdnů, kdy jsem v zásadě prodával reklamní prostor v knize podnikatelům z Bludova a okolí, jsem peníze sehnal. Na knihu přispělo sedmnáct z nich (když si dnes tyto inzeráty prohlížím, vděčně vzpomínám na čtyři již zemřelé donory, osm dalších je již v důchodu), vážil jsem si i finanční podpory tehdejšího olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, který sáhl do kapsy a přispěl mi (největší částkou ze všech) na bludovské faře po mém biřmování v květnu 2000. V říjnu 2000 tak mohla vyjít kniha Miloval jsem okrasu domu Tvého. Bludovský monstrproces 1950–1952. Jejím prostřednictvím a tím, co její vydání provázelo, jsem vlastně naplno vstoupil i do bludovské místní politiky, ale to je jiný příběh.

Až později jsem se dozvěděl, že má schopnost sehnat tolik peněz na v zásadě nejistý podnik byla hlavním důvodem, který přesvědčil i nejopatrnějšího ze čtyř společníků CDK Zdeňka Granáta, aby souhlasil s mým přijetím. To už byl podzim roku 2001 a CDK se nadechovalo k dekádě své největší expanze. Navrhl mě Petr Fiala, ten jediný mě z mého studia a působení na katedře politologie znal. Posílil jsem jako tehdy nejmladší pracovník jednu ze složek CDK, a sice Institut pro politiku a kulturu, kde jsem pracoval pod vedením Františka Mikše a spolupracoval s Pavlem Pšejou. Začal jsem redigovat knihy. Úplně první byl třetí díl úžasných sebraných spisů Ernesta Gellnera Pluh, meč a kniha. Skutečný křest ohněm pro mě ale představovala Stankiewiczova Politická teorie a současný svět, kdy jsem redigoval knihu, které jsem rozuměl jen s největším vypětím.

V průběhu roku 2002 jsme připravili přeměnu Revue Proglas na Revue Politika, která začala vycházet od začátku roku 2003 a do které jsem začal od prvního čísla psát. Na této platformě jsem se seznámil s Bohumilem Pečinkou, Hynkem Fajmonem a dalšími.

A především jsme od roku 2002/2003 začali výrazně rozšiřovat náš akční rádius. Už to nebyly „jenom“ knihy a časopisy, ale i různé projekty: expertní činnost pro poslance Parlamentu ČR, vzápětí organizování konferencí a seminářů, z nichž pak vycházely přílohy Revue Politika, navázání spolupráce s europarlamentem, konkrétně s Hynkem Fajmonem. A ještě později jsme se zapojili do mezinárodních projektů, v nichž jsme zprostředkovávali české zkušenosti s přechodem od nedemokracie k demokracii pro různé země – Irák, Ukrajinu, Írán… Byli přijati noví lidé – Ondřej Krutílek a Petra Kuchyňková, později Kateřina Hloušková.

To vše znamenalo znásobení objemu administrativní a řídicí agendy a podpory CDK, která na to ale nebyla připravena a dimenzována. Proto byla v polovině roku 2003 zřízena pozice výkonného ředitele CDK, který měl mít tuto provozní strukturu na starosti – a tím čtyřčlenná rada otců zakladatelů jmenovala mě. I nadále jsem částí své kapacity odborně působil v Institutu pro politiku a kulturu pod Františkem Mikšem, k tomu jsem ale koordinoval a zajišťoval věci na úrovni celého CDK. Začal jsem se také účastnit schůzí Rady CDK, které jsem bez hlasovacího práva dalších více než deset let připravoval agendu k projednání a vykonával jsem její usnesení.

Zpětně viděno jsem se právě tehdy dostal do těsnějšího kontaktu s druhou, personálně menší, ale významem přinejmenším rovnocennou větví CDK – Institutem křesťanských studií a s jeho dvěma pracovníky Jiřím Hanušem a Janem Vybíralem. Bylo to pro mě setkání mimořádně šťastné – jednak jsem získal vzácné přátele, jednak jsem rozšířil svůj odborný politologicko-historický zájem o tematiku vztahu státu a církve v současnosti i v historii, která se stala důležitou součástí mého profilu.

V práci pro CDK, která se doplňovala s mou prací univerzitní, jsem prožil skoro dvě desetiletí – léta 2001–2019. Někdy do roku 2015 to byla léta největšího rozvoje palety činností a působení CDK. Pokud někdy měla pravicová část české politické scény našlápnuto k tomu mít širší think-tank propojující různé oblasti společnosti – od akademických kruhů přes kulturu po církve a další složky občanské společnosti –, bylo to tehdy v podobě CDK.

Vývoj šel nakonec jiným směrem a CDK postupně své aktivity omezilo opět „jen“ na vydávání knih a časopisu (už ne dvou či dokonce tří souběžných, jako na vrcholu let 2003–2008, ale jednoho). Ani to však nebylo a není málo. Několik generací studentů a učitelů společenských a humanitních věd (včetně teologie) se díky nim dostávalo do kontaktu s klasickými i nejnovějšími díly zahraničními i domácími. Kéž tato služba, k níž už od roku 2019 a svého zvolení děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity přispívám jen jako člen redakce a autor Kontextů, trvá co nejdéle, i po organizační změně, k níž dochází na konci letošního roku.

CDK zůstane mou srdeční záležitostí a etapou pracovního života, která mi dala mnohé – a nevzala nic. Naučil jsem se redigovat a editovat knihy, organizovat konference, psát články pod bičem uzávěrky, vyzkoušel jsem si řídit administrativní činnosti, jednat s politickými představiteli, což vše jsem posléze zúročil ve svých univerzitních rolích. Učil jsem se pohybovat v prostředí, které bylo postaveno na nutnosti stoprocentního konsensu všech čtyř otců zakladatelů, což většinou nebylo snadné.

Ale to všechno bledne před tím, že se v CDK ze starších kolegů či dokonce učitelů stali mí vzácní přátelé, za jejichž přátelství nepřestávám být vděčný. Díky, Františku, Jiří, Petře, Zdeňku. Díky, že jste překonali více než desetiletý věkový rozdíl, který nás dělí, a že mě přijímáte. Díky ale také patří Honzovi Vybíralovi, Ondrovi Krutílkovi, Petře Kuchyňkové, Katce Hlouškové, Lence Váchové a Míše Johnové z různých částí CDK – tvořili jste skvělé prostředí, kterému jsem se snažil podle svých sil pomáhat.

Ale abych nekončil tak pateticky, vypůjčím si větu, kterou v letech 1997 a 2009 pronesl náš tehdejší velký fanoušek, který později nenechal na CDK a jeho představitelích ani nit suchou (což trvá dodnes): „Nic nekončí, j(e)deme dál.“ Ano, jedeme dál. Byť v jiných institucích, v jiných souřadnicích, s jinými nástroji, ale jedeme. Cíl, který mělo CDK, totiž stále trvá: „Posilovat rozvoj demokratické kultury v České republice“. Pro něj stojí za to dále pracovat.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)