Tolkienovo myšlení je hluboce konzervativní
Rozhovor s Davidem Engelsem o filmových adaptacích knih J. R. R. Tolkiena

David Engels, belgický historik žijící v Polsku, hovoří o duchovním bohatství díla J. R. R. Tolkiena a o pokusech o jeho deformaci. Jako velký znalec Tolkienova díla se vyjadřuje i k různým verzím filmového zpracování jeho knih a především k novému seriálu společnosti Amazon Prime Prsteny moci.

Tvrdíte, že nový seriál Prsteny moci se odchýlil od Tolkienových hlavních myšlenek i od ducha jeho díla.

Podívejme se pravdě do očí: celý seriál je naprostý odpad. A dokonce ani nejde o odpad dobrodružný, ale o odpad politicky korektní. Dialogy jsou plytké, narace je plná děr, hrdinové nudní. Amazon Prime do této řady samozřejmě investoval fůru peněz a alespoň z hlediska výtvarné podoby a kamery je třeba to ocenit, ale samotný příběh je Tolkienovu dílu po všech stránkách vzdálený. Jak se vyjádřilo i mnoho fanoušků, Tolkienův kánon je opakovaně a zbytečně narušován, téměř všichni protagonisté jsou nepřesvědčiví a snaha vnutit mu multietnickou a sexuální diverzitu je prostě směšná.

Seriál se však především vzdaluje Tolkienovu duchu. Tolkienův svět se inspiruje bohatými tradicemi západního světa, obzvláště katolicismem, a zároveň s tím i hluboce zakořeněným pocitem transcendentní povahy všech pozemských jevů. S ničím takovým se v Prstenech moci nesetkáme. Dokonce i sovětský pokus o adaptaci Tolkiena, jakkoli nelogický, laciný a žalostný, prokazuje větší respekt k niternému charakteru jeho díla než Amazon Prime.

Od okamžiku prvního vydání Pána prstenů se Tolkien stal podstatnou součástí literatury a poslední filmy Petera Jacksona jeho popularitu výrazně zvýšily. Pán prstenů je po Bibli nejprodávanější knihou na světě. Ale protože je Tolkienovo myšlení hluboce konzervativní, ba dokonce reakční (což autor otevřeně přiznává ve svých dopisech a rozhovorech), představuje jeho popularita rovněž hrozbu pro moderní levicově liberální způsob myšlení. A protože Tolkiena nelze žádným způsobem potlačit – byť mainstreamová média varovala veřejné mínění před údajnou bílou nadřazeností a toxickými maskulinními tendencemi –, stala se jediným řešením úplná vnitřní deformace jeho díla. Nová generace bude nyní vyrůstat s Prsteny moci, bude přesvědčena, že seriál věrně reprezentuje Tolkienovu tvorbu, aniž by cítila nejmenší potřebu číst jeho knihy. To je katastrofa.

Jak hodnotíte tvorbu režiséra Petera Jacksona, především trilogii Pán prstenů, ale rovněž Hobita, kterého natočil později?

Jsem velkým fanouškem Jacksonovy trilogie Pán prstenů. Je pravda, že neodmyslitelný klid a mír originálu nebyl ve filmu zachycen tak dobře, jak bych si přál a nikdy mu třeba neodpustím, že ve své filmové verzi vypustil Toma Bombadila, Starý les a – což je nejvážnější – kapitolu o Kraji. Film nicméně dýchá hlubokou láskou k Tolkienově tvorbě. Je patrné, že všichni účastníci cítili potřebu společně vytvořit krásné dílo věrné duchu Tolkienova románu.

Hobit bohužel zdaleka nebyl tak zdařilý. Zatímco výprava, hudba i herci byli znovu fantastičtí, scénář se roztáhl příliš doširoka, vydával se často zbytečným směrem a scény vycházející v předloze sotva na jeden odstavec se natahovaly na hodiny. K tomu je třeba přidat některé typické jacksonovské scény, v nichž se podobně jako v hororech zdůrazňují drastické obrazy násilí, i směšnou linii milostného příběhu mezi trpaslíkem a elfkou – a je jasné, proč nejsem z tohoto filmu zrovna u vytržení. A mám za to, že ani většina diváků.

Tvrdíte, že Tolkien je důležitý pro současné konzervativní myšlení. Proč tomu tak podle vás je?

Je tomu tak z několika důvodů. V prvé řadě nelze přehlédnout zvláštní estetiku Tolkienova literárního stylu a krásu a bohatost jím vytvořeného světa, který je oslnivý svou celistvostí a kontinuitou. Opravdový konzervativec je vždy obdivovatelem skutečné krásy, a proto se nedokáže ubránit obdivu a lásce k Tolkienově Středozemi.

V Tolkienově tvorbě se samozřejmě objevují typicky konzervativní prvky. Jeho svět je hluboce prosycený myšlenkami služby a řádu, které ovšem nechápe technokraticky, ale charismaticky. To je obzvlášť zřejmé u příběhu Aragornova kralování, v němž je moc chápána jako břímě a poslušenství jako čest. V souvislosti s tím se osud Tolkienových hrdinů odvíjí ve fundamentálně individuálním rámci. Nikoli ve smyslu sebestřednosti nebo ambicióznosti, ale spíš jako morální imperativ, který všechny, od Elendila a Bilba po Faramira, zavazuje k tomu, aby zůstávali věrni svému přesvědčení, a to i za cenu rozchodu se společenstvím nebo dokonce mučednictví. Tento imperativ však není nahodilý, ale je vposledku zakořeněný v absolutním Božím zákonu takovým způsobem, že nakonec i jeho zdánlivá porušení v podobě přečinů Fëanorových synů nebo Túrinova utrpení jenom potvrzují tento řád a způsobují, že jeho krása o to víc vyniká.

Vysvětluje to rovněž Tolkienův sociální konzervatismus, neboť štěstí harmonie nelze zajistit vnějšími prostředky, jakými jsou technologie a instituce, ale pouze morálním chováním jednotlivce, který se musí naučit přijímat svoji nejskrytější podstatu a nežádat na základě umělého rovnostářství porušování řádu.

Středozemě je sice poskvrněna prvotním Melkorovým pádem, ale je pomíjející. Jakákoliv naděje na ideální a trvalý řád je iluzorní, neboť jediná skutečná naděje na štěstí a vykoupení se nenachází v tomto světě. Proto je ve Středozemi v pravdivém smyslu krásné pouze to, co bylo stvořeno s myšlenkou na tuto transcendentní perspektivu. Proto jsou dějiny Středozemě tragické a tvoří je řada neúspěšných hrdinských činů, počínaje Berenem a Eärendilem a konče Frodem: pouze Boží milost umožňuje tomu, kdo zůstane do konce věrný svému ideálu, naplnit své poslání.

Jak jste už jednou napsal, Tolkienova díla jsou dnes populárnější než kdykoli předtím. Čím si to vysvětlujete?

Obzvlášť v dnešní době potřebujeme morální kompas, který nám Tolkien poskytuje, a potřebujeme rovněž jeho smysl pro uchování krásy, pravdy a dobra a pro péči o ně. Nebezpečné Sarumanovo rozkládání celistvosti světa, ničení přírody skřety, destrukce tradičních výrobních procesů stroji, zmatenost lidí v labyrintu protichůdných vazeb, rozkladné působení zrady a zbabělosti, mizení krásy ze světa – toto všechno spjaté s téměř metafyzickým smutkem ze ztráty krále –, s mnohým z toho se můžeme bezprostředně setkat v našem světě.

Tolkien si toho byl bezpečně vědom. O tom se snadno přesvědčíme, když čteme jeho kritické názory na tehdejší společnost, za které by dnes určitě přišel o své místo na Oxfordské univerzitě. Přesto však právě uprostřed ničení a chaosu – jak silně věří Tolkien – se člověk nesmí nechat zmást falešnými ústupky nebo přísliby modernity a nesmí přestat bojovat. Čteme o tom v klíčovém úryvku Pána prstenů, ve kterém Aragorn odpovídá na otázku, co člověk má a musí dělat v dobách zmatku: „To, co dělal vždycky […] Dobro a zlo se nezměnilo od minulých let, a není ani něčím jiným pro elfy a trpaslíky a něčím jiným pro lidi. Člověku přísluší jejich rozlišování, ve Zlatém lese stejně jako ve vlastním domě.“

Švédská holdingová a mediální společnost Embracer vyrábějící počítačové hry nedávno koupila společnost Middle-earth Enterprises, jíž patří práva na Tolkienovo dílo. Co můžeme dělat proti dalším deformacím odkazu britského spisovatele?

Moc toho není, pokud jde o aktivní bránění jakékoli další firmě, aby jednala na základě svých práv. Ale můžeme samozřejmě poukazovat na to, že podobné adaptace jako Prsteny moci představují těžký zásah do autentického Tolkienova dědictví. Můžeme podobnou produkci bojkotovat, jak to učinil neuvěřitelný počet fanoušků věrných duchu Tolkienova díla, které nakonec Amazon Prime, ale rovněž někteří herci prohlásili za „rasisty“.

A také můžeme chránit a předávat Tolkienovo myšlení a dělat tak to, co od nás autor očekává: číst jeho romány, kochat se jejich krásou, objasňovat jejich obsah našim dětem a snažit se žít v souladu s vysokými morálními a náboženskými normami. Ne s ohledem na světový úspěch autorovy tvorby, ale vzhledem k tomu, co je nesmrtelné v naší duchovní přirozenosti.

A úplně nakonec – Návrat krále není jenom metafora –, jde o hluboké volání po návratu starého pravdivého uspořádání světa, dokud ještě nebyl znetvořený a zmrzačený, dokud se nezměnil ve smutné a ošklivé místo, v němž dnes žijeme. Na nás také záleží, poznáme-li krále, až přijde.

Rozhovor připravil Goran Andrijanić, chorvatský komentátor a publicista, redaktor polského časopisu Tygodnik Sieci.

/ Tygodnik Sieci 14.–20. 11. 2022, s. 61–63. Přeložil Josef Mlejnek. Redakčně mírně kráceno. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2023)