Tulák pod bezhvězdnou oblohou
Josef Mlejnek
KULTURA / Portréty
Mravní zákon nade mnou a hvězdné nebe ve mně.
Gilbert Keith Chesterton
Jiřího Červenku jsem poznal na jaře roku 1968, kdy se vrátil na fakultu, aby dokončil studia. Seznámil nás na kolejích divadelní režisér Ivo Krobot. Děly se věci. Jako studenti jsme žádali o přejmenování kolejí na Koleje J. F. Kennedyho, ale nakonec jsme neuspěli. Jiří byl o tři roky starší než my a už tehdy se mu přezdívalo Červajs. Svá studia na téže vysoké škole, filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, zahájil už v roce 1960, ale v roce 1962 byl z fakulty vyloučen v souvislosti s „událostmi“ kolem Majálesu, musel mimo jiné i na dva roky na vojnu. Verše publikoval už na počátku šedesátých let, v roce 1963 prožil svého druhu básnické obrácení, dosavadní slibnou tvorbu beze zbytku zavrhl a odešel pracovat do lesa. Nejdříve sázel stromky, později s licencí na jednomužnou motorovou pilu kácel celé stromy. Při našem prvním setkání mi Jiří připadal jako mlčenlivý vojín neviditelné, tajné armády na dovolené či opušťáku a jeho nemluvnost mohla ty, kdo za ní nedokázali vytušit lidskou hloubku formující se moudrosti, skutečně hodně iritovat.
Po studiích jsme se jeden druhému na delší čas ztratili. Setkali jsme se znovu až v půli sedmdesátých let, kdy se objevil v Havlíčkově Brodě jako zaměstnanec Krajského památkového úřadu, ptali se po mně (přijela s ním i jeho žena Věra) a našli mě „zašitého“ v okresní knihovně. Tehdy bydleli na zámku v Chlumci nad Cidlinou a Jiří měl plné zuby úřednického zaměstnání a zabýval se myšlenkou vrátit se do lesa k práci dřevorubce. To se částečně také stalo – domluvil se s mým otcem, polesným, že se o dovolené bude moci na Vysočině odreagovat v „těžební činnosti“, což se po roce opakovalo. Vlastně až v té době jsme se stali natrvalo přáteli. Nakonec se stal kastelánem na hradě Pecka, což pro něj ve srovnání s tíseň vyvolávající kanceláří byla nesporně úleva. Jiří se, pokud mohl, vyhýbal každé usazenosti, ale jeho ideálem nebyla bohéma, ale tuláctví. Spíš než hvězdné to bylo tuláctví pod oblohou beze hvězd – a z tuláka se na „stará kolena“ stal poutník – ze Znojma, kam se po ochodu do penze s Věrou přestěhovali do bytu zděděném po jeho otci, dokázal na Pecku několikrát dojít pěšky. I jeho cesty do Polska, na Litvu za Czesławem Miłoszem, kterého mistrovsky překládal, či do Huculska za Stanisławem Vincenzem nesly v sobě zvláštní pečeť jeho osobnosti. Několika výprav jsem se zúčastnil s ním – čím méně civilizačního komfortu je provázelo, tím byl spokojenější. Jeho líčení dobrodružného noclehu ve stohu někde v Polsku mi v jeho podání vnuklo představu, že by nebylo od věci místo „bohatých“ Vánoc s kaprem a salátem alespoň jednou za život oslavit Narození Páně bezplatným noclehem právě někde za vesnicí ve stohu.
Se svým nejvlastnějším uměním i se svým básnickým údělem byl Jiří přinejmenším atypický. První knížka nazvaná Paměť okamžiku mu vyšla až po padesátce. Ve druhé polovině devadesátých let jsem s ním uskutečnil rozhovor pro revui Proglas a položil jsem mu otázku, cítí-li se příslušet k naší ztracené generaci, která se v půli šedesátých let sotva stačila rozhlédnout, a padla na ni normalizační deka. Odpověděl mi, že více než generaci vnímá v mé otázce právě onu ztracenost: „Myslím, že bych byl ztracen za jakéhokoliv režimu, v jakékoliv době. Možná nás nepříznivé podmínky jenom lépe navedly na cestu oné ztracenosti. Když se ohlížím do vlastní minulosti, projevoval jsem tendence ke ztracenosti už v dětství.“
Myslím, že ještě dřív, než mi Jiří dal číst své básně, předložil mi několik krátkých záznamů svých nejranějších zážitků i zneklidňujících obrazů, jež mu jeho vnitřní moře vyvrhlo na břeh vědomí, s nimiž si ne vždy věděl rady a jimž se jako filozof snažil přijít na jejich nejvnitřnější kloub. V této anamnéze pro domo se snažil vše prvotní oddělit od dodatečných projekcí a pozdějších líčení. Ale šlo mu také o jazyk, o jistotu jeho ryzosti a váhy, ne-li přímo specifické hustoty.
Tulák a poutník Jiří Červenka se ve městě proměňoval v chodce. V Praze, ale i v jiných městech, včetně zahraničních, většinou odmítal jezdit městskou hromadnou dopravou. Ne že by litoval pár drobných za jízdenku. Všude chodil pěšky a snad se nestalo, že by někde zabloudil – i ve městě se rozhlédl jako v krajině a neomylně trefil správný směr. Byl totiž rodilý stratég. Při našich výpravách jsem se za ním ploužil, i když jsem sám měl z dětství slušnou chodeckou průpravu – do školy a ze školy denně deset kilometrů, v zimě často sněhem a v mrazu. Naše handicapy se srovnaly obyčejně až ve vlaku, kde jsme jako cestující vnímali míjející svět za oknem bez zadýchání stejně. Z hospod vyhledával ty nejzapadlejší, vesměs lidovky, bez reprodukované hudby. Většinou mlčel, ale stávalo se, že se rozpovídal. Když nyní čtu Jiřího krátké texty, vybavuji si chvíle, kdy se mi sám svěřoval se svými postřehy nebo introspekcemi, a považuji za dobré znamení, že je při četbě zároveň slyším s jeho hlasem.
Jiřího drobná knížka Banality vyjde na jaře příštího roku, tedy více než dva roky po básníkově smrti. Jsou do ní zahrnuty krátké texty, které většinou vznikly v posledním období jeho života, dopsal je měsíc před smrtí. Považuji za nespornou výhodu, že je mohu číst právě v nasvícení, které jsem se pokusil nastínit výše. V těchto zvláštních záznamech nejde o letmo nahozené příběhy bez ladu a skladu, ale o autentickou výpověď o tocích i těkání myšlenek v očekávání smrti. Jsou tu zrnka, střepy, v nichž se často zazrcadlí, odleskne, co se vynořilo z nejvnitřnějších hlubin mysli.
Některé mají kvalitu básně v próze – například útržky dětské paměti zaznamenávající rozchod rodičů. Utkvělé vize a nejzazší vzpomínky – na válku, dokonce ještě před narozením, v matčině životě. Třeba jde o dodatečné projekce podmíněné líčením rodičů a prarodičů, ale mystikové a mystičky z dřívějších dob se svěřovali i s tím, o čem přemítali ještě před svým narozením. A Jiří nikdy nezávazně nefabuloval o něčem, čeho by se jen domýšlel, ani necítil potřebu tvrdit něco, co by nebyla pravda – například jeho maminka se skutečně před válkou jako atletka stala vicemistryní republiky ve skoku vysokém.
Když jsem už dříve psal o Jiřím jako tuláku pod bezhvězdným nebem a naší ztracené generaci, charakterizoval jsem naši zkušenost jako „cestu ze tmy do příšeří a zpět“ – tím „příšeřím“ jsem ovšem neměl na mysli příšery, ale uvolňující se atmosféru druhé poloviny šedesátých let. Je tu ještě jeden spojující faktor – stejně jako Jiřímu se mi zdávaly sovětské válečné filmy, každému z nás ovšem jinak. Ostatně sny tvoří v Banalitách početnou skupinku. Jiří si je zapisoval od mládí a z jeho vyprávění vím, že v nich žil celkem plnohodnotný paralelní život.
Po vizích, introspekcích a úvahách, nejednou vtipně vypointovaných, postupně začínají v Banalitách převažovat vyprávěné kratinké příběhy, v kterých se Jiří vrací na důležitá místa a k rázovitým lidem. Mezi nimi se po letech setkávám s některými společnými přáteli ze studií, kolegy i literárními souputníky. Z Jiřího písemností je třeba připomenout v souvislosti s Banalitami rovněž dosud nepublikované anamnestické zápisky související s operací srdce, již podstoupil v roce 2002 – šlo o intenzivní zážitek blízkosti smrti a zároveň blízkosti milosrdenství a spásy. Právě ono profetické tušení smrti probleskuje záznamy z dětství i z pozdější doby. Nejde o zubatou-kosatou známou z běžných představ, ale o stanutí tváří v tvář zneklidňujícímu tajemství.
Necelý rok po Jiřího smrti jsem zajel na Pecku, dům pod hradem nyní patří dceři Jirky a Věry. Poseděl jsem chvíli na verandě za domem s výhledem do údolí. Uvědomil jsem si, že jen kousek odtud, v zahradě, Jiří umřel. Přijel sem umřít ze Znojma. Při této vzpomínce se mi vybavuje jeden důležitý záznam, který jsem při prvním čtení Banalit přehlédl: „Jednou večer jsem vyšel před dům, nebe se klenulo vysoko nad hlavou a zářilo bezpočtem hvězd. Vtom jako by se ke mně něco sklonilo, vzalo mě do náruče a pozvedlo k sobě.“ Teď si navíc uvědomuji, že citovaná slova by mohla popisovat skutečnou Jiřího smrt. Banální prolnutí textu a reality.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)
