„Václav Havel viděl lidský úděl jako houštinu absurdit“
Rozhovor s Pavlem Švandou

Pavel Švanda se narodil 6. června 1936 ve Znojmě, od roku 1938 žije v Brně. Spisovatel, novinář, představitel generace šestatřicátníků (Václav Havel, Jiří Kuběna aj.). V letech 1954–1959 studoval v semináři dějin umění na FF MU. Po studiu působil ve filmové distribuci, jako redaktor a novinář, v éře normalizace vystřídal řadu zaměstnání. Po roce 1969 se stal ineditním spisovatelem, účastnil se neoficiálních brněnských filozofických aktivit. V letech 1992–2015 přednášel na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. Svou první knihu Anonymní povídky vydal v roce 1967, knižně dosud publikoval eseje, básně i romány; jeho poslední knihu fejetonů a úvah Dopadne to jako vždycky vydalo v roce 2022 Centrum pro studium demokracie a kultury.

Vaše jméno je spojeno s mnoha brněnskými filozofickými aktivitami. Které zpětně považujete za nejvýznamnější?

Od šedesátých let mě zajímala fenomenologie, zřejmě jako obrana proti nekritickému ideologickému smýšlení. V tom smyslu jsem byl skutečně „tvářistou“. Pro odbornou filozofii jsem byl ztracen pro jazykovou nevybavenost a roztržitý přehled po filozofické tradici. Ovšem přišel jsem do osobního styku s polemickým myslitelem Josefem Šafaříkem. On byl poněkud anarchistickým nietzschovcem, ale také originální osobností a zajímavým esejistou. V šedesátých letech komentoval zejména dramatickou tvorbu Václava Havla a Josefa Topola. Upozornil mě na možnosti montaignovského eseje a při rozhovorech ve mně podporoval pokušení filozofií.

Pro mou generaci ještě také existovala naléhavá praktická, ale vlastně i filozofická otázka: Co když měl Marx přece jen pravdu, bez ohledu na to, co s jeho myšlenkami vyvedli marxisté-leninisté? Při luštění toho problému jsem se samozřejmě nejen už v padesátých letech, ale i po Listopadu setkával a konfrontoval s osobností docenta Jaroslava Šabaty. Jinou souvislost s Filozofickou fakultou tu nevidím, snad kromě seminářů profesora Václava Richtra a inspirativních myšlenkových výpadů docenta Olega Suse, který toho hodně věděl o francouzském existencialismu.

Jako představitel šestatřicátníků jste měl možnost důvěrně poznat Václava Havla, Jiřího Kuběnu, Jiřího Grušu, Věru Linhartovou a další osobnosti spjaté s výjimečným kulturním i politickým obdobím. Nakolik názorové přimknutí k této generační skupině předurčilo vaše další směřování?

Jiřího Paukerta-Kuběnu jsem znal od středoškolských let. Sledoval jsem a kamarádsky komentoval jeho básnický vývoj. Zažili jsme spolu hodiny zajímavých debat. Také jsme se zúčastnili řady generačních literárních aktivit. Naše rozhovory byly plodné díky rozdílům mezi námi. Jiří byl rétor a obdivovatel Vítězslava Nezvala, já byl „halasovec“ a cenil jsem si čapkovské a peroutkovské zdrženlivosti.

A Věra Linhartová či Jiří Gruša?

S Věrou Linhartovou jsme zprvu úzce sdíleli pohled na literaturu i výtvarné umění. Sledoval jsem její autorský vývoj od počátku, tedy od poloviny padesátých let. Pro opravu tradovaného přesvědčení, že Linhartová se věnovala krásné literatuře teprve od šedesátých let, dosvědčuji, že beletrii psala už za studií. Naše přátelství bylo velmi obohacující, ale později nás osobní i autorský vývoj rozdělil, nikoliv odcizil.

Jiřího Grušu jsem respektoval už od časů Tváře, ale osobně jsme se seznámili teprve v devadesátých letech, když už jsme byli věkem a zkušenostmi vyhraněni. Jeho předčasnou smrt považuji za ztrátu pro nás všechny. Osobně jsem měl velmi rád Josefa Topola v jeho rustikální solidnosti. V mládí se na mém postupném orientování v čase a prostoru podíleli i jiní a jiné. Z šestatřicátníků si připomínám básnířku Violu Fischerovou, pozdější českoněmeckou autorku Alenu Wagnerovou, Marii L. Langerovou, která psala poezii jen v mládí, a neliteráta, svého dlouholetého kamaráda a pilného opozičního politika Petra Wurma, jenž za své aktivity v sedmdesátých letech zaplatil kriminálem. S Milanem Uhdem jsem spolupracoval v redakci Hosta do domu. Literární přátelé byli ovšem rozlišeni osudem. Havel, Topol, Linhartová a také Jiří Gruša a Milan Uhde se úspěšně etablovali na literární scéně už v šedesátých letech. Jiří Kuběna, Viola Fischerová či já jsme se veřejně uplatnili až po roce 1990, tedy jako zralí padesátníci. Tematicky a výrazově jsme si šli každý a každá svou vlastní cestou. Proto pro mě byli šestatřicátníci volným generačním seskupením. Nikoliv literární skupinou, i když se mezi nimi vyskytlo několik pozdějších autorů a autorek.

Byl to právě Václav Havel, o němž Jiří Kuběna řekl, že byl svým způsobem naivní, protože ve všem hledal jen to dobré. Měl jste stejný názor?

Václav Havel byl v mládí zvědavý na všechny a na všechno. Měl nápadný smysl pro humor; byl autorem generačního idiomu „těžká munchárna“. To byl výraz pro depresivní situaci naplněnou nepochopením a rozpaky, což nám připadalo čitelné v obrazech Edvarda Muncha. Dospělý Havel mně imponoval tím, že v sobě užitečně integroval nejméně tři odlišné perspektivy. Havel dramatik byl skeptik, soudící, že lidé jsou determinováni dobovým jazykem, který pod totožnými výrazy může produkovat i dialekticky protikladné postoje. Tento Havel myslím viděl lidský úděl jako houštinu absurdit, která neposkytuje skoro žádné možnosti, abychom vyzrávali v odpovědné individuality. Pak tu byl Havel esejista, který se opíral o inteligentní doslovnost, pedagogickou přesvědčivost a jasnost. Tento Havel razil v podstatě měšťanský liberální optimismus: svět je sice problematický, ale v zásadě rozumem poznatelný a opravitelný. Do této optiky se nevešlo nic, co by se jevilo zastíněné, tajemné, neuchopitelné. Tento Havel mně připadal poněkud nudný, avšak srozumitelný. Podle mě ze všech sil odpíral pokušení negovat vše, co se kolem nás dělo, jako nenapravitelně pokažené mocichtivostí a chamtivostí. Takový nějaký cynický anarchismus na nás v mládí dosti naléhal, po dětství prožitém ve válce a po dospívání v zákeřně dadaistickém stalinismu.

Pak tu byl ještě Václav Havel politik…

Jeho obětavosti jsem si velmi vážil v časech „starého režimu“. Po listopadovém převratu jsem mu důvěřoval, i když jsem s ním ne vždy ve všem souhlasil. Například jeho zásadní skepsi k povaze a roli politických stran jsem nesdílel. Ani jeho důvěřivost vůči „zelené“ mentalitě. Ale ze starého kamarádství jsem s ním nikdy publicisticky nepolemizoval.

Jak a kde jste prožíval listopadovou revoluci v roce 1989?

Náhodou jsme 18. listopadu 1989 jeli se ženou do Vinohradského divadla na představení Topolovy hry. Myslím, že to byly Hlasy ptáků. Takže jsme byli přítomni slavnostnímu vyhlášení stávky studentů a divadelníků. Na jevišti padl i termín „generální stávka“. U šatny jsme si pak říkali, že to bylo představení sice krátké, avšak jedno z nejhodnotnějších v našem životě. Jinak jsem Listopad prožíval jako řadový brněnský demonstrant.

Pracoval jste tehdy jako dělník, a to téměř dvě dekády, až do roku 1990.

V srpnu roku 1971 jsem, abych se uživil a pomohl živit rodinu, nastoupil jako pomocný skladový dělník a závozník do národního podniku Labora. To byl distribuční podnik, který prodával laboratorní přístroje, nábytek, chemikálie, sklo a ještě kdeco. Oběh zboží byl značný a práce, vykládka, nakládka vagonů a aut, se dělala vesměs rukama. Pracovní síla byla mnohem levnější než mechanizace. Pak jsem se devatenáct let ráno a odpoledne převlékal v dělnické šatně, zatímco jsem pomalu stoupal po profesním žebříčku: skladník, vedoucí skladník, dispečer, vedoucí expedice. Vrcholem mé kariéry v Laboře byla funkce vedoucího závodní dopravy v osmdesátých letech. Nadále jsem nakládal a vykládal auta a vagony, ale už jsem byl slušně placen. Ovšem musel jsem občas vést nějaký ten hlasitější nespisovný dialog s některým šoférem, jemuž se nelíbil můj rozpis práce.

Listopad jsem prožil z perspektivy „obyčejných“ lidí a spolu s nimi. Brzy nato jsem se angažoval okolo vznikajícího nakladatelství CDK a v revue Proglas, což pohotově iniciovali mladí Brňáci, vydavatelé samizdatu Střední Evropa – brněnská verze. V tom seskupení jsem poznal Petra Fialu. Modráky jsem svlékl v březnu roku 1990, kdy mně Zdeněk Rotrekl pomohl k novinářské práci.

Co vám tato životní etapa dala?

Léta práce v Laboře považuji za velice zajímavou a přínosnou zkušenost, která mně otevřela nové obzory a přinesla myšlenkové prohloubení. Dozvěděl jsem se dost o lidech i o sobě. Pochopil jsem smysl a cenu lidské trpělivosti. Někdy si ale říkám, že deset let manuálu by bylo jako zážitek taky stačilo. Zato jsem po polovině osmdesátých let pozoroval postupný rozklad socialistické ekonomiky a státu z velice věcné a objektivní perspektivy. O politickou profesi jsem po Listopadu neměl zájem. Považoval jsem se za literáta a novináře. Ovšem časem jsem napsal nemálo politických komentářů a některé jsem vydal knižně, například Neklid v Česku, publikovaný v CDK v roce 2001.

Jako malý chlapec jste prožil konec druhé světové války. Ovlivňuje vás to v pohledu na současné válečné dění na Ukrajině? Napadlo vás například, co by na to řekli vaši přátelé šestatřicátníci?

Mám živé vzpomínky na letecké i pozemní boje. Letadla jsem snášel hůř. Byl jsem spolu s rodiči bombardován i ostřelován. Viděl jsem požáry, zraněné i mrtvé. Taky jsem byl několik dní válečným uprchlíkem. Spal jsem v tělocvičně na žíněnce a jedl guláš ze zabitého koně. A ještě celé léto roku 1945 bylo v Brně poměrně divoké; po nocích se tu a tam v temných ulicích střílelo.

Mám názor, ostatně potvrzený i autoritami, že válka, přes všechny racionální plány politiků a vůli velitelů, je hlavně nepříčetný a tíživý chaos s bolestnými následky na frontě i v zázemí. Pořádek v tom zmatku dělají až historici. Něco takového se děje dnes na Ukrajině. Za své přátele a vrstevníky nemohu dohromady nic říct. Mám však jistou představu o Havlovi: jako děti jsme viděli a slyšeli dost o tom, co se dělo za květnové revoluce a po válce nejen s německými civilisty, ale i s Čechy podezíranými z kolaborantství. Myslím si osobně, že ta zkušenost se asi podílela na tom, že se Václav Havel po roce 1989 postavil proti masovému takzvanému „vyrovnávání se s minulostí“. Ovšem někteří, zejména staří političtí vězni, mu to neodpustili. Předpokládaná Havlova reakce na poválečné surovosti je však pouze má domněnka, odvozená od generační zkušenosti. Nikdy jsem s ním o tom nemluvil.

Na Filozofické fakultě jste studoval od podzimu roku 1954 do roku 1959. Proč jste si zvolil právě seminář dějin umění?

Volba oboru byla dána tím, že jsem se zajímal jak o historii, tak o umění v nejširším smyslu. V dějinách mě jako středoškoláka upoutala především Francouzská revoluce. Shodou okolností jsem se v soukromí dostal k dosti široké literatuře na to téma, což mně pomohlo, jak se mi zdálo, vyznat se v tom, co jsem právě prožíval: v historickém a myšlenkovém pozadí stalinismu. Z domova jsem si odnesl lásku k „vážné“ hudbě, což tehdy ještě nebyla žádná výjimka. Byl jsem také vášnivý čtenář všeho, co mně padlo pod ruku. Zajímal jsem se o divadlo a dramatickou literaturu. Kdyby bylo jen na mně, hlásil bych se na JAMU na dramaturgii. Což vetovala má maminka: „Ke komediantům? Máš rozum?“ Ale také jsem rád kreslil a s gymnaziálním kolegou Jirkou Paukertem-Kuběnou jsme nevynechali žádnou brněnskou výstavu, zejména malby. Takže studium dějin umění z toho všeho vyšlo jako přijatelné východisko, i když jsem se už coby maturant vlastně cítil jako začínající literát.

Jak na svá studia vzpomínáte a kteří pedagogové vás nejvíce ovlivnili?

Na vysokoškolská studia vzpomínám rád. Za základní orientaci v dobovém výtvarném provozu jsem vděčil přátelskému odbornému asistentovi, později profesoru Zdeňku Kudělkovi. Hodně mě poutaly přednášky jemného analytika středověkého sochařství i moderního malířství profesora Alberta Kutala. Profesor Václav Richter nás v seminářích, což byly vlastně jeho monology, pronášené přes hlavy nás nevzdělaných pitomců (neuměli jsme latinsky ani pořádně německy, a chtěli jsme být historiky), upozorňoval, že existuje filozofie umění. Od něj jsem poprvé slyšel jméno Martina Heideggera. Velkým zážitkem byly spontánní a plodně improvizované přednášky docenta Olega Suse, s nímž jsem se po letech opět setkal v redakci Hosta do domu.

Historikem umění jste se po studiu nakonec nestal…

Shodou životních okolností nikoliv. Už jsem si myslel, že pro mne byl obor dějin umění jen letmou životní odbočkou. Ale když jsem začal psát filmové recenze a mnohem později jsem na Divadelní fakultě JAMU se studenty provozoval dramaturgické analýzy filmových příběhů, živě jsem si uvědomoval, že kunsthistorické průpravě vděčím za hodně. Proto jsem rád opakoval studentům: „Vy se tu teď učíte hlavně ke zkouškám. Ale měli byste si odtud odnést i něco, na co si vzpomenete třeba za pět deset let. Až to budete potřebovat.“

Jaká atmosféra Filozofickou fakultu v padesátých letech provázela?

Celkové poměry byly spíše stísněné a vzpomínky na represe z počátku padesátých let byly ještě živé. Aktéři pověstných čistek byli na fakultě stále osobně přítomni. Upřímných marxistů bylo myslím pomálu, snad to byli mladí asistenti na katedře marxismu-leninismu. Pro některé akademiky byl odbornou obrannou linií až rigidní pozitivismus. Což taky nebylo dobře. Pronásledoval se tzv. „esejismus“, tedy subjektivně podané a nedostatečně prameny podepřené texty. Což vedlo ke schématu: v humanitní vědě platí jen to, co už někdo někdy někde napsal. Lidsky vzato, po šoku z poúnorových čistek roku 1948 byli mnozí akademici rádi, když okna a dveře zůstávaly zavřeny a hromy a blesky bily jinde. Výjimkou byl rok 1956, kdy se zjara konala jakási zkouška na rok 1968. Schůzovalo se, sepisovaly se rezoluce atd. Mladí marxisté se v seminářích vyznávali ze svých pochyb. Taky jsem se k dění přidal jako člen rezolučního výboru. Ale na podzim už bylo po všem a příští rok „impérium vracelo úder“ dalšími čistkami. Což u mě vedlo k deziluzi ze společenských věd a k ještě většímu příklonu k literárním pokusům.

Po studiu jste působil jako redaktor, mimo jiné i v Hostu do domu. Jaké názorové platformy se v tomto období v Brně utvářely? A s jakými osobnostmi a nakolik jste se vymezovali vůči tehdejší politické atmosféře?

Na jaře roku 1960 jsem se stal zaměstnancem brněnské Městské správy kin a devět let jsem vedl premiérové kino Družba, původně a později zase kino Kapitol. Zároveň jsem působil jako jakýsi PRman zodpovědný za propagaci a tiskoviny. Od té činnosti jsem plynule přešel k praxi filmového recenzenta a kritika v Rovnosti a Filmu a době. Od roku 1964 jsem spolupracoval s Hostem do domu. Jako redaktora mě do Hosta do domu pozval Jan Trefulka na přelomu let 1968/1969, když padla stranická kádrová omezení. Host do domu nabízel docela širokou názorovou paletu od reformních komunistů, k nimž patřili i Jan Skácel, Jan Trefulka, Vladimír Blažek a další, po měšťanské liberály jako Milan Uhde, Oleg Sus či Václav Černý, k nimž jsem se taky počítal. Jako redaktor jsem v glosáři Hosta do domu letmo revokoval i tradici moravských katolických literárních kritiků Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého. Ale má osobní pozice byla složitější o to, že jsem jako literát byl členem generační skupiny kolem časopisu Tvář, která byla orientována žáky Jana Patočky Jiřím Němcem a Ladislavem Hejdánkem k fenomenologii a také k tehdy módnímu Teilhardu de Chardin.

A onen tlak politického veřejného mínění?

Obecně vzato jsem v šedesátých letech sdílel všeobecný optimistický předpoklad, že veřejné dění se obrací k lepšímu a že se po nevyhnutelné generační výměně ve vedení KSČ dočkáme postupné liberalizace. Ovšem v Brně jakožto provincii zavanuly vlahé větry až tak od roku 1964. Do té doby řadový občan, zaměstnanec, intelektuál žil pod intenzivním tlakem a dohledem. Stále bylo nutno si dávat pozor nejen na vnější projevy, ale také na osobní styky. Dobovým východiskem byly intenzivní osobní vztahy a soukromé naděje. V Praze bylo veřejné dění mnohem živější než v Brně. Směrem k politickému nátlaku jsme praktikovali jakýsi stoický cynismus, který by snad bylo možno nazvat i „socialistickým existencialismem“. Vše, co jsme prožívali, dělali a mysleli, se také dělo v permanentním stínu nebezpečí nukleární třetí světové války, jenž v akutních berlínských, kubánských či blízkovýchodních krizích doléhal docela depresivně. Na tom všem se muselo duševně pracovat. Má situace byla však o to snazší, že jakožto nestraník jsem byl v podnikovém i obecně kulturním dění zcela bez mocenských ambicí. Snažil jsem se publicisticky podporovat filmy „československé nové vlny“, pokud ovšem vůbec prošly cenzurou do kin. Stranická kritika (Jan Kliment aj.) jim vůbec nepřála. Ale jako zkušený kinař jsem taky viděl, že „nové vlně“ až na výjimky moc nepřejí ani diváci.

V letech 1992 až 2014 jste vyučoval na Janáčkově akademii múzických umění. Jakým tématům jste se věnoval?

Divadelní fakulta JAMU vznikla po roce 1990. Byl zde otevřen studijní obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika (RTDS) a děkan Josef Kovalčuk a vedoucí ateliéru RTDS Antonín Přidal usoudili, že by studentům prospělo seznámení s filmovou klasikou, například s díly Felliniho, Antonioniho, Bergmana a dalších, jež už byla v kinech nedostupná. Od podzimu 1992 jsem začal na Divadelní fakultě vyučovat jako externí odborný asistent na poloviční úvazek. Ze zmíněného oboru se vyvinul předmět Typologie filmové epiky. Náplní byly vesměs dvousemestrální cykly zaměřené na vybrané národní kinematografie: italskou, francouzskou, britskou, švédskou, německou, polskou, českou, pokusně i ruskou. Praxe vypadala tak, že po projekci filmu následoval seminář, v němž jsem se snažil studenty upozornit kromě specifik filmového tvarosloví také na dobové souvislosti, v nichž jednotlivé tituly vznikaly. Šlo o kladení a zodpovídání otázek zajímavých spíše pro dramaturgy a režiséry než filmové historiky. Projekce se konaly zprvu v improvizovaných podmínkách na Hudební fakultě JAMU, později v kinosále Filozofické fakulty. Nakonec to vypadalo tak, že tento předmět mělo zapsáno asi tak dvacet studentů z JAMU a asi tak sto z Filozofické fakulty, Fakulty sociálních studií, případně i jiných fakult Masarykovy univerzity.

Vedl jste také semináře Umění kritiky a Umění eseje, v nichž jste mohl zúročit své autorské a publicistické zkušenosti.

Děkan mě požádal, abych studenty seznámil s osobou a dílem Josefa Šafaříka, a tak vznikl seminář nazvaný Umění eseje. Časem jsem připojil seminář Umění kritiky, zaměřený na to, aby posluchači rozuměli kritickým záměrům, aby dovedli kritiku přijímat a sami byli schopni písemné kritické reakce. Mým nejnáročnějším předmětem byla přednáška nazvaná Typologie evropské epiky. Děkan Kovalčuk byl přesvědčen, že je třeba rozšířit kulturní obzor posluchačů divadelních a mediálních oborů o tradici evropské epické prózy. Navrhl mně, abych vyšel z Auerbachovy Mimesis. Posléze se mně pod rukama vyvinul jakýsi vícesemestrální historický přehled, drze řečeno od Homéra po Joyce. S tímto předmětem jsem měl hodně práce. Samozřejmě jsem si netroufal na srovnávací dějiny evropských literatur, ale snažil jsem se získat zájem posluchačů o různé historické podoby obrazu člověka, jak se vyvíjely v různých dobách a souvislostech. Snažil jsem se rozptylovat odpor mládí vůči „tlustým knihám“. Pro získání zápočtu ve svých předmětech jsem vyžadoval esej v rozsahu kolem tří stran. Ten jsem vyhodnocoval při osobních konzultacích. Ve zkouškových obdobích jsem tedy měl co číst. Od roku 1994 jsem na Divadelní fakultě JAMU přešel na plný úvazek, v témže roce se habilitoval a v roce 2001 získal profesuru. Přednášel jsem do roku 2015, v posledních letech na poloviční úvazek.

Vnímal jste, jak se za toto poměrně dlouhé období měnil přístup studentů?

Měnily se časy a s nimi i psychologický profil posluchačů. Na počátku jsem se domlouval s mladými lidmi, kteří ještě měli osobní zkušenost ze „starým režimem“, byť v jeho slábnoucí podobě. Později přicházeli studenti a studentky bez historické orientace. Těm jsem musel u některých starých filmů, například Andrzeje Wajdy či Pavla Juráčka, pečlivě vysvětlovat dobové reálie a souvislosti. Časem také sílil můj dojem, že někteří studenti a studentky na fakultu už přicházejí s předpokladem, že vstupují do prostoru konkurence a konfrontace. Tato novinka v lidských vztazích mně nebyla příjemná. Občas jsem měl pocit, že přihlížím tomu, že dnešní mladí lidé příliš snadno ztrácejí trpělivost se sebou i s okolím. Pak jsem si ale vzpomněl, jak často jsem se v mládí ukvapil v úsudku i v reakcích já.

Připomeňme, že redakční práci jste se věnoval také v Akordu, Lidové demokracii nebo Československém rozhlasu a že jste zažil přelomové období v nástupu internetu a používání sociálních sítí. Jak to vaši práci poznamenalo?

Na jaře roku 1990 mně Zdeněk Rotrekl pomohl k místu „moravského zpravodaje“ v redakci týdeníku Naše rodina. Brzy nato jsem spolu s ním redigoval revue Akord. Rotrekl ten titul obnovil už před Listopadem. Jistá samizdatová ležérnost se pak zpočátku projevovala i v tištěné verzi. Tohoto titulu jsem si vážil; znal jsem některá čísla redigovaná Jaroslavem Durychem a Janem Zahradníčkem. Obnovený Akord ovšem vycházel ve znamení „lesklé bídy“. Například na honoráře byly nicotné fondy. Vydavatel myslím od počátku titul chápal jako dobovou politickou nezbytnost, avšak ekonomické břemeno. Akord skončil v létě roku 1992 a já přešel do deníku Lidová demokracie. Brněnská redakce Lidové demokracie byla mladá. Tvořili ji vesměs lidé, kteří se později dobře uplatnili i jinde, často v akademické sféře. Problémem Lidové demokracie byly neurovnané poměry v pražském centru, jež se nezlepšily ani po privatizaci titulu. Ovšem nový majitel vybavil redakci počítači, jimž tehdy rozuměli dva mladí kolegové. S odborným školením se nikdo nezatěžoval, tak jsme se učili jeden od druhého metodou „levá, pravá, přední, zadní“. Až jsme se jakžtakž vyučili, Lidová demokracie v létě 1994 skončila. Práce v deníku byla časově i mentálně náročná, ale vzpomínám na ni a také na některé kolegy rád.

Pak jste ještě nějakou dobu psal filmové recenze a glosy pro Rovnost.

Ano, psal jsem do Rovnosti, dokud kulturní rubriku redigoval Jaromír Blažejovský. Zejména jsem se věnoval trvalé a pravidelné spolupráci s Revue Proglas a Revue Politika, jež vydávalo Centrum pro studium demokracie a kultury a na něž dnes navazují Kontexty. Také jsem navázal stálou spolupráci s brněnskou redakcí Českého rozhlasu, posléze hlavně s kolegyní z Divadelní fakulty, redaktorkou a profesorkou Alenou Blažejovskou a jejím pořadem Zelný rynk. Mezitím od devadesátých let začaly mé knížky vycházet v nakladatelství Atlantis.

Patřím ke generaci, pro niž byl psací stroj podstatným prostředkem k životu. Na počítač jsem si zvykal nerad, ale dosti rychle. Při novinařině mně ani nic jiného nezbývalo a vyplatilo se mi to i později, když se digitalizace zaváděla na JAMU. Snadnost práce na počítači oceňuji. Ale tu techniku taky trochu podezírám ze spoluviny na epidemii upovídaných tlustospisů, dnes zatěžujících knihkupectví a čtenáře.

Vnímáte jako někdejší redaktor a novinář sílící bulvarizaci?

Občas na Facebooku zveřejním osobní poznámku k událostem a okolnostem, zřejmě jsou to zbytky mých žurnalistických reflexů. Jinak zastávám celkem chladné mínění, že bulvár tu byl už od vynálezu knihtisku a předtím zřejmě občas padal z kazatelen a politických tribun. Doklady bychom našli i v řecké a římské antice. Četl jsem i názor, že náboženské tiskoviny, šířené všemi stranami za reformace a protireformace, se svým běsnivým tónem podílely na krutostech provázejících třicetiletou válku. V komunismu byly demagogie a lži běžnou součástí obsahu státem ovládaných médií. Tehdy jsme uměli instinktivně odlišovat pravdu od falza. Nesdílím současné obavy z mediálního nebo politického bulváru. Někteří lidé nutkavě šíří zlobná sdělení a někteří lidé po nich žízní, protože ten nenávistný myšlenkový šunt odpovídá jejich vlastním duševním a duchovním potřebám. Mohla by se napsat studie nazvaná „Bulvár v nás“. Dnes celkem důvěřuji našemu ústavnímu pořádku a poměrně robustně založené republikánské instituci. Výskyt zlobného šuntu na mediálních sítích a mezi lidmi není nic příjemného, ale je to i jakási daň za svobodu přesvědčení a projevu.

Svou první knihu Anonymní povídky jste vydal v roce 1967. Byl vám už tehdy nejbližší žánr povídkového eseje?

Knížku próz Anonymní povídky jsem dopsal v roce 1964 a vydal v roce 1967 v brněnském Bloku. Dobovou kritikou byla vesměs odmítnuta. S porozuměním o ní napsali jen kolegové z Tváře Jan Lopatka a Bohumil Doležal. Čtenáře si Anonymní povídky myslím našly až v generaci mých synů.

Od té doby jste až do roku 1991 už žádný svazek nevydal. Proč?

V roce 1970 jsem Československému spisovateli nabídl román Hodinka profesora Bojera. Posléze mě odpovědný redaktor s neveselým úsměvem upozornil, že na vše, co přichází z okruhu Tváře, je v Československém spisovateli pohlíženo s určitým podezřením. Nabídl jsem rukopis ostravskému Profilu. Odtud jsem se dozvěděl, že „za jiných okolností“ bychom se asi domluvili na vydání. V té době jsem také podepsal smlouvu s brněnským Blokem na vydání novely Popílek. Za „daných politických okolností“ ta knížka už taky nevyšla. Hodinku profesora Bojera vydalo až nakladatelství Atlantis (1998). Za normalizace jsem se autorsky pohyboval pouze v prostředí samizdatu a bytových čtení. Ovzduší tam bylo poklidně nekonkurenční a srdečné, pokud tedy mezi námi zrovna nerozsévaly neklid a nedůvěru intervence StB. Komentátoři mých epických próz si vesměs všimli, že jsem od počátku podvědomě tíhl k intelektuálnímu projevu. Projevilo se to i v samizdatu. A po roce 1990 jsem se postupně zabydlel v eseji a v poezii.

Své poslední čtyři svazky jste věnoval poezii. Vyslovujete se nejraději už jen formou veršů?

Vloni jsem vydal knížku fejetonů a úvah Dopadne to jako vždycky (CDK, 2022). Občas na mě dolehne impulz k básni. Pak se snažím ji trpělivě dovést ke zralosti.

Která z vašich knih pro vás byla nejzásadnější?

Mé texty provázely mě i mé případné čtenáře časem, jenž na nás postupně kladl různé nároky. V roce 1984 jsem napsal novelu Libertas (Libertas a jiné sny, Atlantis, 1997). Později bych ten text asi stylizoval pečlivěji, ale tenkrát mně má soukromá pocta Georgi Orwellovi pomohla si ujasnit, co si myslím o ideji neomezeného panství člověka nad životem. Knížka básní Na obou březích (Atlantis, 1996) obsahuje vlastně dvě sbírky psané od sedmdesátých let. Pro mě měla ten význam, že jsem se odvážil přiznat k poezii. Do té doby jsem básně publikoval jen v samizdatu a v denním tisku. Sbírka politických komentářů Neklid v Česku (CDK, 2001) měla poměrně živý ohlas. Možná proto, že jsem usiloval nahlížet tehdejší dobovou politickou realitu z odstupu a bez emocí. Kniha vzpomínkových úvah Paměť esejisty (Atlantis, 2006) vyvolala jistý zájem mezi mladými, snad proto, že ukázala některé situace z minulosti spíše osobním pohledem, tedy odlišně od navyklých vyjadřovacích konvencí. O význačných přelomech ve svém literárním usilování ani nevím. Spíš mám dojem, že jsem psal stále z téže perspektivy, že jsem si stále vedl svou.

Zamýšlíte ještě něco napsat?

Když si u mě někdo objedná fejeton nebo mám chuť napsat komentář, přijde-li mi na mysl báseň, snažím se o dobrý výkon. Víc od sebe, vzhledem k věku a zdravotnímu stavu, nečekám.

 

/ Rozhovor Markéty Stulírové s Pavlem Švandou vznikl pro Filozofickou fakultu MU. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2023)