Vídeň v roce 1900: Zraněná identita
Michael Pollak a jeho průkopnická kniha

Michael Pollak, francouzský badatel rakouského původu v oblasti kulturní historie předložil v roce 1984 frankofonní veřejnosti knihu s názvem Vienne 1900 (vídeň 1900) a podtitulem Une identité blessée (zraněná identita). druhé, rozšířené vydání vyšlo v roce 1992. do českého jazyka nebyla kniha nikdy přeložena, ačkoli je velmi důležitá. Byla jednou z prvních, která se zabývala vídní kolem roku 1900. Předcházela jí slavná monografie Carla e. Schorskeho Vídeň na přelomu století z roku 1980 (česky 2000),¹ která vyvolala velký zájem po celém světě. Práce michaela Pollaka byla podobně prů- kopnickou ve frankofonní oblasti.

Michael Pollak byl především sociolog. Pocházel sice z Rakouska (narozen roku 1948 ve Vídni), ale od svých třiadvaceti let žil až do své předčasné smrti v Paříži. Svá studia sociologie zahájil na linecké univerzitě, ale dokončil je na Sorbonně u Michela Bourdieua s diplomovou prací Une identité blessée (Zraněná identita) – jak patrno i z podtitulu recenzované práce, idea zraněné identity ho provázela v jeho díle i nadále. Působil jako sociolog při OECD a CNRS (Centre national de la recherche scientifique), poté se stal členem IHTP (Institut d’histoire du temps présent, Institut pro soudobé dějiny) s hlavním zaměřením na německou sociologii (bádání ohledně výzkumů Maxe Webera ve východním Prusku společně s Alainem Desrosièrem) a také na období fin de siècle v Rakousku a zejména ve Vídni. Toto zaměření lze charakterizovat jako hraniční mezi historií a sociologií. Dalším z jeho velkých témat byly životní podmínky v koncentračních táborech, k orální historii přispěl rozhovory s přeživšími. Konečně tématem, kterým se v posledních deseti letech života zabýval nejvíce, byly životní podmínky homosexuálů v současnosti i v nedávné minulosti (roku 1985 provedl první anketu ohledně AIDS ve Francii). Od roku 1984 byl členem Skupiny pro politickou a morální sociologii (Groupe de sociologie politique et morale), kterou založil Luc Boltanski. Jeho dvě stěžejní díla jsou již zmíněná Vídeň 1900: Zraněná identita a L’Expérience concentrationnaire: Essai sur le maintien de l’identité sociale (Zkušenost koncentračních táborů: Pokus o udržení sociální identity) z roku 1990. Michael Pollak zemřel roku 1992, nedlouho před svými čtyřiačtyřicátými narozeninami.

Hlavním Pollakovým zájmem v knize Vídeň 1900: Zraněná identita je kulturní historie, opřená o výsledky sociálně-historického výzkumu. Úvod přináší čtenáři základní přehled o dění ve Vídni, resp. v Rakousku či Rakousku-Uhersku v oblasti politické, ekonomické, sociální i kulturní. Oblast svého zájmu vymezuje Pollak následujícími větami:

„Dnes je Vídeň považována za jednu z kolébek moderní kultury, a to takřka ve všech oblastech. Nemohli bychom si již téměř představit naše myšlení a náš život bez psychoanalýzy a Sigmunda Freuda ani rozvoj filosofie a vědy bez snah Ludwiga Wittgensteina. Ernst Mach a Ludwig Boltzmann přinesli důležité příspěvky moderní fyzice, Theodor Billroth fyziologii, Carl Menger a marginalistická škola ekonomické teorii a Hans Kelsen teorii práva. Austromarxistický kroužek, sdružený kolem revue Der Kampf (Boj), vznikl ve stejné době s Friedrichem a Maxem Adlerovými, Karlem Rennerem a Otto Bauerem jako jeho hlavními představiteli. V oblasti hudby Gustav Mahler, Arnold Schönberg, Alban Berg a Anton von Webern provedli revoluci v pojetí harmonie. Architekt Adolf Loos byl jedním z předchůdců funkcionalismu. Dekorativní malíř Gustav Klimt, prodchnutý zájmem o psychologii a erotismus, otevřel cestu expresionismu Egona Schieleho a Oskara Kokoschky. Co měli tito novátoři ve všech těchto oblastech společného, byl odklon od historického přístupu, nebo alespoň jeho redukce na vedlejší záležitost, a naopak vyzdvižení buď psychologické analýzy, nebo formální analýzy a často matematické logiky, kterou obhajovali. Carl E. Schorske vylíčil tyto předěly v oblasti psychoanalýzy a umění ve své obdivuhodné knize Vídeň na přelomu století.“²

Michael Pollak.

Michael Pollak: Vienne 1900: Une identité blessée, Gallimard, Paris 1992.

Sociální historie uměleckého života

Autor se nejprve stručně věnuje historii Rakouska v 19. století – od vzniku rakouského císařství roku 1804 přes revoluční rok 1848 po prusko-rakouskou válku a rakousko-uherské vyrovnání roku 1867. Poté je nastíněn ekonomický a kulturní rozvoj monarchie a obzvláště Vídně. Dále přichází na řadu tzv. „rakouský mýtus“, tedy rychlý vzestup rakouských zemí v řadě odvětví, zejména na poli umění a vědy, doprovázený mnohými nejasnostmi a pochybnostmi – včetně loajality k Rakousku na úkor němectví –, který se utváří jako specifická mélange³ němectví, rakouského a alpského patriotismu a židovství s příměsemi kultur neněmeckých národů monarchie. Vídeňští umělci tvořící v období fin de siècle řešili tři velká témata – kulturní a národnostní identitu, uměleckou čistotu a to, co bychom dnes nazvali genderovými vztahy. I když se nám dnes může situace ve Vídni kolem roku 1900 jevit jako klidná, příjemná, ba až idylická, ve skutečnosti byla mnohem složitější. Byla „laboratoří zkoumající zánik světa“, podle pojmenování kapitoly v díle Franka Fielda The Last Days of Mankind, Karl Kraus and his Vienna,⁴ v „radostné apokalypse“,⁵ a zároveň „kolébkou mnohých objevů, které znamenaly vznik moderního světa, a stejně tak místem, v němž byly formulovány nejapokalyptičtější i nejproročtější kritiky tohoto světa“.⁶ Za fasádou intelektuálního a uměleckého vídeňského světa autor hledá sociální determinanty jako sociální původ nebo postavení ve společenské struktuře dotyčných umělců a myslitelů. Zajímá ho především uskupení Jung-Wien (Mladá Vídeň), autoři Hermann Bahr, Arthur Schnitzler, Richard Beer-Hofmann, Hugo von Hofmannsthal, Leopold von Andrian, Karl ­Kraus, Felix Salten nebo Theodor Herzl, autoři vzešlí většinou z vysoké buržoazie, pošlechtěné buržoa­zie nebo i ze starobylejší šlechty, kteří sdíleli určité hodnoty, jež získali ve svém rodinném prostředí nebo ve školách, kterými prošli. Tyto hodnoty však byly také výsledkem společenských proměn.

Úvodní tři kapitoly se zabývají historickým, kulturním a sociálním kontextem období fin de siècle. První se věnuje obtížím při vytváření společné kultury v mnohonárodnostní monarchii, druhá kulturní a společenské přeměně monarchie po roce 1848, charakteristické ekonomickým rozmachem politicky poražené buržoazie, která si osvojila určité hodnoty do té doby typické pro aristokracii a určitý kastovní systém. Mimo to je v kapitole věnována značná pozornost vídeňské židovské komunitě a její roli v bankovnictví a žurnalistice. Třetí kapitola se zabývá antisemitismem po roce 1880 a tím, jaké měl dopady na intelektuální prostředí. Čtvrtá a pátá kapitola podrobněji sledují vybrané (výše jmenované) umělce okruhu Jung-Wien, jejich vzájemné vztahy, ať už šlo o přátelství nebo rivalitu, o poměr mezi uměleckou tvorbou a životní skutečností, až po jevy jako nenávist k sobě samému nebo úzkost, přičemž jsou důležité paralely mezi uměleckou a sexuální identitou – to vše v době, v níž přichází Sigmund Freud se svou teorií sublimace. Konečně je zde otázka, jak může oblast umění podporovat identitu národní, nebo dokonce patriotismus, jež získává na důležitosti s rozpadem monarchie a jeho dopady na sledované umělce. Dílo je tedy především příspěvkem v oblasti sociální historie uměleckého života, podává strukturální analýzu intelektuál­ního a uměleckého „trhu“ a chování umělců. Pro názornější objasnění autor hojně využívá dobové korespondence, osobních záznamů a samozřejmě také citací z literárních děl uvedených autorů.

Příslušníci skupiny Jung-Wien s dívkami v Prátru. Zleva doprava: stojící…

Hledání „rakouské duše“

První kapitola s názvem „Rozporná tradice“ uvádí čtenáře do dění v Rakousku na počátku moderní éry, tedy osvícenství od sedmdesátých let 18. století. Zdůrazňuje vliv německé vzdělanosti, vznik divadel a učených společností, modernizaci školství, první literární salony, např. slavný salon Karoliny Pichlerové. Popisuje hledání „rakouské duše“ – za spisovatele vystihujícího tuto rakouskou duši a za zakladatele habsburského loajalismu lze označit Josepha svobodného pána von Hormayra z Tyrolska, opěvovatele jiného Tyrolana oné doby, Andrease Hofera, jako bojovníka za rakouskou věc proti nenáviděným Francouzům. Poté přichází Franz Grillparzer, nejhranější autor dvorního divadla, a dále Eduard von Bauernfeld, známý autor oblíbených komedií. Rakouskou duši o něco později důkladně popsal rakouský klasik Adalbert Stifter ve své románové tvorbě. Oproti tomu diametrálně odlišný pohled na Rakousko přinesl Karl Postl alias Charles Sealsfield po své emigraci do USA – pohled na „Rakousko, jaké je“.⁷ Významnou roli v rakouské kultuře doby předbřeznové si udržuje cenzura, autor cituje např. až komický výstup mezi již zmíněným komediografem Eduardem Bauernfeldem a císařem Františkem I., v němž šlo v podstatě o to, že cenzura byla všemocná a ani císař nechtěl nic rozhodnout sám. Když byl žádán, aby se osobně podíval na rukopis nové hry, odvětil: „Ale to je Czerninova⁸ práce, já nemohu nic rozhodnout.“

Od dvacátých let 19. století vzniká ve Vídni umělecký svět, kam patřili jak zmínění autoři divadelních her Franz Grillparzer a Eduard Bauernfeld, tak i Nikolaus Lenau, Anastasius Grün, Ferdinand Raimund a Johann Nepomuk Nestroy, Franz Schubert nebo Moritz von Schwind – skutečné umělecké milieu scházející se v některých vídeňských kavárnách a restauracích, které dá postupně základ proslavené vídeňské kavárenské kultuře. Vzniká umělecká Vídeň v pravém slova smyslu. Přesto však možnosti umělců zůstávají poměrně omezené, s výjimkou divadelních her a kritiky jsou literáti odkázáni především na německá vydavatelství, a tak je neustále přítomno napětí mezi prostředím německým (v širším smyslu jazykovém a kulturním) a rakouským (ve smyslu patriotickém). Paralelně probíhají národně emancipační procesy rakouských neněmeckých národů, čímž Rakousko získává i v literatuře mnohonárodnostní charakter, lze-li to tak nazvat. Konečně rok 1848 je předělem nejen tzv. velké, ale i malé historie – zatímco Franz Grillparzer se stává notáblem, Eduard Bauernfeld si volí svobodné povolání spisovatele. Nová doba se záhy ohlásí (od šedesátých let 19. století) a přinese nové výzvy a nová řešení.

Nová doba

Druhá kapitola s názvem „Cena modernizace“ ukazuje vývoj v Rakousku po roce 1848 z rozličných hledisek. Samozřejmě se nejprve nabízí rozsáhlá ekonomická modernizace, autora ale mnohem více zajímá modernizace společenská. Jaký byl například poměr mezi aristokracií a buržoazií? Ze společenského hlediska byla nejvyšším úspěchem příslušníka buržoazie nobilitace. Autor cituje tabulku nobilitací mezi lety 1804–1918 historika Heinze Siegerta z monografie Adel in Österreich⁹ z níž vyplývá, že nejvíce nobilitací bylo v tradiční oblasti, šlo tedy spíše o důstojníky a byrokracii než příslušníky buržoazie, kteří tvořili jen něco přes 15 % z celkového počtu. Ve vídeňské společnosti převládalo přísné kastovnictví, sice neformální, ale společností o to více fakticky vyžadované. Autor cituje z fiktivních dopisů kněžny Radziwillové napsaných pod pseudonymem Paul Vasili – buržoazie byla nejvzdělanější komponentou společnosti, měla však mnohá omezení ve společenském životě, nejvyšší meta pro ni byla jednoznačně nobilitace. Tón ve společnosti udávaly salony, které byly ve Vídni vlastně jen tři – kněžen Dietrichsteinové a Metternichové a hraběnky Clam-Gallasové. Specifické postavení měli Židé – omezení z náboženského titulu skončila roku 1848, omezení v přístupu k některým profesím trvala do počátku šedesátých let, plné rovnoprávnosti se dočkali až díky prosincové ústavě roku 1867. Z přibližně 4 000 vídeňských Židů jich roku 1848 většina patřila k vysoké buržoazii, někteří z nich byli nobilitováni již v 18. století – bankéři Rothschildové, svobodní pánové von Arnsteinové a von Eskelesové. I pradědeček Huga von Hofmannsthala Isaac Löw byl v této době nobilitován. V tomtéž období přichází haskala – židovské osvícenství s centrem ve stejnojmenném spolku.¹⁰ Bankovnictví, žurnalistika, svobodná povolání, zpočátku hlavně lékařské – to byly hlavní oblasti uplatnění synů izraelských. Autor dává opět slovo kněžně Radziwillové – finanční aristokracie neměla příliš kontaktů s původní aristokracií. Ve společenském životě byli Židé mnohdy izolováni, což v nejvyšší společnosti změnila až kněžna Metternichová ve svém salonu, do nějž uvedla Nathaniela svobodného pána von Rothschilda.

Vídeňská opera (Staatsoper), 1898. Zdroj: Wikimedia Commons.

Významnou roli sehrálo umění – od bieder­meieru doby předbřeznové s jeho intimností a útulností k velkým projektům přestavby Vídně – vznik Ringstrasse mezi lety 1857 a 1880, Votivní kostel Božského Spasitele postavený jako poděkování po neúspěšném atentátu na Františka Josefa, symbolizující dva tradiční pilíře monarchie, tedy církev a dynastii, a také nové symboly konstituční monarchie a vzdělanosti, tedy budovy parlamentu, radnice, univerzity. Umění je zastoupeno budovami opery a dvorního divadla. A snad nejlépe vztah k umění buržoazie nedávno nobilitované či o nobilitaci usilující ilustrují její soukromé stavby s monumentálními vestibuly, fasádami, schodišti… Umělcem, který určuje ve Vídni vkus, je Hans Makart. Je to doba „ostentativního umění“, jak jej nazývá Michael Pollak. Tím také vzniká nový trh s uměním, zejména výtvarným a hudbou, literatura v podstatě skomírá a literáti se vytrácejí ze společenského života – ostatně ani kněžna Metternichová již ve svém salonu nepřijímá básníky nebo spisovatele, snad jsou občasně pozváni na společenské akce pořádané představiteli finanční aristokracie. Objevuje se tzv. kulturní pesimismus, který byl patrný již v díle klasiků, u Grillparzera nebo Stiftera, a v rakouské literatuře (v německém jazyce) dominuje realismus a moralismus v díle např. Marie von Ebner-Eschenbachové nebo Ferdinanda von Saara. Velký rozmach zažívá tisk, který byl až do počátku šedesátých let svým významem daleko za tiskem anglickým, francouzským nebo německým – bankovní domy vlastní hlavní periodika Die Presse a Neue freie Presse, novináři náležejí k intelektuální a kulturní elitě – Ludwig Speidel, Daniel Spitzer, Ferdinand Kürnberger nebo hudební kritik a teoretik Eduard Hanslick, z jehož děl autor vícekrát cituje, např. v případě rakouského nepřijetí estetiky Richarda Wagnera:

„Richard Wagner pořádal ve Vídni benefiční koncert pro své divadlo v Bayreuthu a vybral 16 000 zlatých. Přes úspěch u velkého publika bylo jeho přijetí vídeňskou kritikou v nejlepším případě zdrženlivé. Wagner byl identifikován jako apoštol nacionalismu, a tak ho kritika napadala, leckdy i násilně, jak z důvodů politických, tak estetických. Kritizovala falešný wagneriánský patos, odmítla si dát vnutit nové evangelium, bezstarostný a barbarský nesmysl severské mytologie, k tomu z poloviny nesrozumitelný. Šlo vlastně o to zakázat na vídeňských scénách takové falešné noty, které rušily harmonii mezi národy mocnářství. To činíc, zachraňovala kritika ještě jednou integrační roli umění. Nastal však již generační střet. Ryze politická kritéria, která stála za těmito estetickými soudy, byla kritérii starého liberalismu. Mladí v tom nalézali jen dodatečné potvrzení malichernosti jejich otců, jejich cenzorů. Rozešli se se starou generací, chtěli ve Wagnerovi spatřovat dokonce symbol kulturní a politické obnovy. Sdružili se v národně-liberální studentské spolky (Burschenschafty), které byly v opozici ke katolickým a loajalistickým sdružením. Patřili k nim Victor Adler, Sigmund Freud, Gustav Mahler, Engelbert Pernerstorfer a o něco později Hermann Bahr a Theodor Herzl. Ve wagnerismu let sedmdesátých byli k vidění bok po boku budoucí zakladatelé a vůdčí představitelé sociální demokracie, sionismu, germánského nacionalismu, stejně tak jako kulturní novátoři fin de siècle. Tato první vlna wagnerismu nebyla v žádném případě jen záležitostí pravice.“¹¹

Liberální éra let 1867–1879 po rakousko-uherském vyrovnání přinesla mimo jiné také krach na vídeňské burze roku 1873 a generační obměnu, nová generace již původní, tzv. starý liberalismus nevyznávala, ke slovu přicházely jiné myšlenky a jiná politika, jak je patrno i z výše uvedené citace.

Vzrůst antisemitismu

Třetí kapitola s názvem „Neuskutečnitelná harmonie: antisemitismus“ nás přenáší již do neklidných časů po roce 1880. Opuštění původního liberalismu znamenalo nástup nacionalistického a křesťansko-sociálního hnutí, která měla jako společné východisko antisemitismus. V té době také vzrostl počet Židů ve vídeňské populaci, oproti dvěma procentům v roce 1857 na asi deset procent, a tato proporce zůstala přibližně nezměněna až do zhroucení Rakouska-Uherska. Asi polovina židovské populace pocházela z Předlitavska včetně Haliče, druhá polovina z Uher, případně i ze zahraničí. Ve Vídni byla více jak polovina z nich usazena ve čtvrti Leopoldstadt, kde měli Židé podíl v populaci 34 procent. Samozřejmě že uvedený nárůst znamenal i vnitřní proměnu – nově příchozí byli většinou ortodoxní Židé, k nimž se stoupenci haskaly stavěli odmítavě. To vše však bylo také živnou půdou pro vznik antisemitismu nového typu Georga von Schönerera a Karla Luegera. Michael Pollak využívá řady svědectví autorů skupiny Jung-Wien – v prvé řadě Arthura Schnitzlera. Šlo o to, že – viděno prizmatem aristokracie nebo vysoké buržoazie – byli proti sobě postaveni dva parvenu: Židé a tzv. „malí lidé“, tj. drobní obchodníci a řemeslníci, proletáři.

„Pád Badeniho byl pokládán, také v židovské komunitě, za možný počátek konce. Schnitzler si událost do svého deníku zapsal zbavenou jakékoliv politické reflexe: ,I my jsme diskutovali o politice.‘ Stefan Zweig ve své autobiografické knize označil tuto událost za konec včerejšího světa. Ve své korespondenci s Marií Ebner-Eschenbachovou, jež žila v ústraní na svém zámku, zvážil veškerou vážnost situace. Tato lidová aristokratka vychovaná v tradici odmítání národoveckých vášní se ve svých sedmdesáti letech nemýlila: antisemitismus zakládá barbarství víc než jakákoli nacionalistická manifestace. Jeden ze svých dopisů zakončila prorocky: divokost a hloupost, které nyní vládnou, jsou nezbytné. Jde o to připravit lidi na světovou válku, která se již ohlašuje. Naostřit si zuby, abychom se pak mohli lépe navzájem pozřít.“¹²

Jaké možnosti zůstávaly? Sociální demokracie a austromarxismus (např. Victor Adler), umělecká nebo vědecká činnost (Arthur Schnitzler, Sigmund Freud) nebo originální řešení, např. to, s kterým přišel novinář Theodor Herzl – sionismus. Jak vznikala idea sionismu, dokumentuje autor mnohými citacemi z Herzlových deníků, zejména jeho odchod z redakce Neue freie Presse. Rakousko 19. století se stávalo minulostí, snad i snem. Do rakouského dění vstoupily nové síly, aby je později zničily.

„Pod neustálým tlakem přecházelo mnohonárodnostní Rakousko od idyly k neklidu. V jeho napjatém a nepokojném intelektuálním a politickém klimatu se jako poslední útočiště rozvíjelo hledání identity a autenticity, návrat k sobě a ke svým kořenům. Pozornost se spíš než na návrat do země zaslíbené soustředila na ztracené země minulosti. Idealizovaná etnická a rasová čistota se stala základem budoucích požadavků a ospravedlněním předpokládané převahy. Roku 1889 se mezi těmito mysliteli čistoty ve Vídni usadil Houston Stewart Chamberlain, spisovatel a filosof. Jako Angličana ho vídeňské rozpory zaujaly. Dokončil zde své dílo Die Grundlagen des neun­zehnten Jahrhunderts (Základy 19. století). Toto dílo, které vyšlo poprvé roku 1889, bylo do vypuknutí první světové války vydáno desetkrát. Jeho teorie vycházela z reflexe soužití mezi Židy a ostatními, stejně tak jako z čistoty coby mocenského faktoru.“¹³

Faktory rozmanitosti se stávaly hrozivými faktory napětí. Na síle a významu získával koncept rasy a následně rasové čistoty, kulturní a sociální faktory byly transformovány ve faktor krve. Co bylo v osmdesátých a devadesátých letech formulováno prozatím neostře jako filosofická, resp. spíše kvazifilosofická myšlenka, získávalo po roce 1900 strukturovaný charakter, který si činil nárok na vědecké uznání. Rakouský mýtus o harmonii v pestrosti se rozpadal v konkurenci požadavků rasové výlučnosti.

Umělecký svět

Čtvrtá kapitola nese název „Jung-Wien: od ztracené identity k čistému umění“. Autor se v ní zaměřuje především na uměleckou tvorbu (zejména literární) vybraných autorů. Jde v prvé řadě o spisovatele: Hermann Bahr, Arthur Schnitzler, Richard Beer-Hofmann, Theodor Herzl a o něco mladší Hugo von Hofmannsthal, Leopold von Andrian, Karl ­Kraus a Felix Salten. Svá tvrzení také opírá o citace z jejich publikovaných děl, deníků a korespondence.

Jedinečný intelektuální a umělecký kvas vznikal současně s posledními pokusy o politickou přeměnu monarchie. Dřívější monarchie se oproti soudobým výbuchům nacionalismu začala jevit jako klidná. Adalbert Stifter, Ferdinand Raimund a hlavně Franz Grillparzer jako by představovali solidní základ světa, který již přestával existovat. Ti také mohli být ve jménu zachování monarchie postaveni oproti nacionalismu, rakouský loajalismus oproti všeněmectví, podobně jako v roce 1848 nebo v letech sedmdesátých a osmdesátých oproti wagneriánství. Kosmopolitní rakouské umění se paradoxně objevuje v době, kdy se existence mnohonárodnostní monarchie blíží k zániku. Netřeba se zde asi příliš zmiňovat o historii okruhu Jung-Wien, postačí, že novost byla již v tom, že třicátníci Hermann Bahr, Arthur Schnitzler a Richard Beer-Hofmann se rozhodli být naplno spisovateli z povolání, mimo redakce. Generační rozdíl ilustruje autor na příkladu korespondence Hermanna Bahra s otcem z osmdesátých let. Nadějný spisovatel versus notábl z provinční německojazyčné buržoazie,¹⁴ sám zklamaný porážkou revoluce 1848 a neoabsolutismem. Přibližně o deset let mladší byli Hugo von Hofmannsthal, Leopold von Andrian, Felix Salten nebo Karl Kraus, všichni pocházeli buď z buržoazie, pošlechtěné buržoazie (Hugo von Hofmannsthal) či z původní aristokracie (Leopold von Andrian), všichni byli jiní již tím, že byli více vzdáleni politice, odmítali nekonečné a neplodné diskuse o národnostních a sociálních problémech, byli příliš vzdáleni sociální demokracii, původní liberalismus jim byl již cizí, antisemitismus je šokoval, dobové politické rétorství považovali za příliš simplicistní a nevkusné. Jediné řešení viděli v čistém umění, v estetice vedoucí k založení nové etiky, která by vycházela z nitra člověka. V přístupu k situaci se lišili – od Huga von Hofmannsthala, vyznavače l’art pour l’art a spolupracovníka (libretisty) Richarda Strausse, po bojovného Karla Krause, vydavatele revue Die Fackel (Pochodeň).

Café Griensteidl ve Vídni, kde se scházeli umělci skupiny Jung-Wien.…

Výše uvedení autoři tvoří hlavní osu autorova zájmu, přesto se neomezuje jen na ně, ale zajímá ho celé tehdejší vídeňské umělecké milieu. Dvorní divadlo v čele s knížetem Liechtensteinem bylo velice vstřícné k autorům i hercům a uměleckým výbojům té doby. Sám kníže Liechtenstein se zasadil o modernizaci jak dvorního divadla, tak dvorní opery, v níž byl od roku 1895 ředitelem Gustav Mahler, se kterým přišlo „slavné desetiletí“. Nový ředitel dvorního divadla¹⁵ Max Burckhard byl spojencem skupiny Jung-Wien. Otevřel scénu realistům a naturalistům, jako byli např. Ludwig Anzengruber, Gerhart Hauptmann nebo Henrik Ibsen, z domácích po roce 1890 Hermann Bahr a Arthur Schnitzler. Oba ředitele nejprestižnějších vídeňských scén pojilo s těmito dvěma autory přátelství. Hermann Bahr se stal hlavním uměleckým kritikem ve Vídni, zatímco Hugo von Hofmannsthal začal spolupracovat s Richardem Straussem – prvním výsledkem bylo uvedení opery Elektra roku 1906. Ve výtvarném umění založil roku 1897 Gustav Klimt uskupení Secese s heslem: „Každá epocha má své umění, umění jeho svobodu!“ Jedním z prvních mecenášů mladých umělců byl otec Ludwiga Wittgensteina, druhý nejbohatší muž Vídně.¹⁶ Joseph Olbrich a Otto Wagner¹⁷ vytvořili secesní styl v architektuře. Koloman Moser navrhoval poštovní známky, Alfred Roller interiéry opery. Gustav Mahler, Max Burckhard, Hermann Bahr a zejména Ludwig Hevesi dali vzniknout revue celého secesního umění Ver Sacrum. Roku 1903 vznikly Wiener Werkstätte (Vídeňské umělecké dílny) pro secesní užité umění. Na čas se mohlo zdát, že „rakouská duše“ je opět vzkříšena ve své síle a slávě, přičemž hlavním protagonistou tohoto „vzkříšení“ byl Hermann Bahr. Byl zde smysl pro harmonii a uměřenost, jako by se spojila dramata Franze Grillparzera s hudbou Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta, osvícenská Vídeň Gerarda van Swietena se vším, co činilo Vídeň kolem roku 1900 tak jedinečně přitažlivou. Kulminačním bodem byla esej-studie¹⁸ Hermanna Bahra o Adalbertu Stifterovi, dokonalá harmonie mezi „rakouskou duší“ a uměním. Psychologický průzkum poukázal na hlavní hodnoty, které shodně vyznávali Franz Grillparzer i Adalbert Stifter – zvnitřnění, usebrání, jemnost, dobrota, překonání sebe sama, zřeknutí se sama sebe, klid a skromnost.

„Sexuální mizérie“

Pátá kapitola s názvem „Sexus a tvorba“ přináší pohled na problematiku, kterou bychom dnes nazvali genderové vztahy.

„Vztahy mezi pohlavími nemohly uniknout kritické pozornosti spisovatelů Jung-Wien v jejich rozchodu s estetickými a sociálními konvencemi. Vycházeli z přesvědčení o sexuální volnosti a rovnosti mezi pohlavími, přenášeli leckdy svou intelektuální a sexuál­ní nerozhodnost do životního stylu. Jejich životní zkušenosti šly až k transformaci tohoto pocitu nerozhodnosti v úzkost z neschopnosti.“¹⁹

Hlavním myslitelem, který tyto spisovatele ovlivnil a z kterého si brali poučení, byl samozřejmě Sigmund Freud. Již Arthur Schopenhauer (proslavený mj. jako misogyn) o mnoho let dříve psal o významu sexuálních tendencí, o rozdělení na svět idejí a tvoření, ztělesněný mužem, a na svět senzuality a svádění, ztělesněný ženou. Tvoření pak podle Schopenhauera není možné bez osvobození od touhy, a tedy bez odloučení od ženy, která chce muže odvést od intelektuálního a uměleckého zaměstnání. Když v roce 1913 napsal Sigmund Freud čtyři stránky o pohledu na psychoanalýzu z estetického hlediska, položil tím psychologický základ původní Schopenhauerovy teorie sublimace.

Pro pochopení výchozí situace, a tím i zkušenosti sledovaných umělců, je potřeba vzít v úvahu dva faktory – „manželský trh“ a „sexuální mizérii“. Jak ve svých memoárech vzpomíná nejen Stefan Zweig, dívky z vyšší společnosti byly hermeticky chráněny před veškerými kontakty s vrstevníky opačného pohlaví. V podobném duchu vzpomíná Arthur Schnitzler na krátký rozhovor se svým otcem na téma, co má mladý muž tedy činit, aby se nedostal do konfliktu s požadavky mravními a společenskými, ale také s hygienou? Dostalo se mu lapidární a nejednoznačné odpovědi – musí si umět poradit. „Sexuální mizérií“ by se dal nazvat stav, v němž na jedné straně byly ženy pro muže nedostupné a byly idealizovány, na druhou stranu byl počet prostitutek ve Vídni odhadován na čtyřicet tisíc, z nichž jen méně než sedm tisíc bylo oficiálně registrováno, a tomu také odpovídalo rozšíření v té době obtížně léčitelných venerických chorob. Mezi těmito krajními póly pak byla např. kategorie süsse Mädel, dívky snáze dostupné, ale nikoli prostitutky. S tím vším se museli mladí umělci z vyšších kruhů vyrovnat, a to vše je také tak či onak poznamenalo. Ženy všeobecně neměly jednoduché postavení mimo roli manželky a matky. Ve vyšší společnosti postupně upadaly salony, které byly typické pro Vídeň 19. století, poslední zanikl s úmrtím Josephiny von Wertheimsteinové, rozené Gomperzové, roku 1894.²⁰ Na přelomu 19. a 20. století ve Vídni již nebyla nějaká nová Karoline Pichlerová a Marie von Ebner-Eschenbachová pobývala na Moravě. Byla zde například Adelheid Poppová, spisovatelka proletářského původu, Rosa Mayrederová, vyznávající hodnoty starého liberalismu, nebo Bertha von Suttnerová, rozená Kinská. Jiný byl přirozeně divadelní svět, v němž měly vždy významnou roli divadelní hvězdy, herečky, které byly materiálně nezávislé a nepodléhaly striktním pravidlům soudobé společnosti. Ve Vídni by byla nejlepším příkladem Katharina Schrattová, herečka dvorního divadla a milenka Františka Josefa. Z mladých umělců měl své zkušenosti s divadelním světem Arthur Schnitzler, které také popsal ve svém díle i ve svém pověstném deníku. Neměla-li taková herečka výrazný úspěch na jevišti, stávala se „snadno dostupnou“, v lepším případě „koketou“, v horším „nechráněnou zvěří“. Jiné zkušenosti měl Hermann Bahr, jehož druhá manželka byla operní pěvkyně Anna von Mildenburgová, a zase jiné měl Karl Kraus se svou známostí Annie Kalmarovou.

Sigmund Freud ve své pracovně ve Vídni, 1934. Foto: Freud…

Autorovi šlo nejen o „tradiční“ vztahy mezi muži a ženami, ale i o postižení dalších genderových vztahů. Samozřejmě svědectví o nich jsou z této doby vzácná, přesto nějaká k dispozici jsou. Jedním z nich je život a dílo Otto Weiningera. Otto Weininger začal záhy navštěvovat vídeňské kavárny a byl z nich celkově znechucen. Studoval filosofii, odmítl teorii Ernsta Macha a celkově relativismus, hledal stabilní základ; vzorem mu byla filosofie Kantova a Schopenhauerova, v psychologii hledal inspiraci u Freuda (až do té míry, že byl proti němu veden proces za údajné plagiátorství mj. Freudova díla). Roku 1903 vydal knihu Geschlecht und Charakter (Pohlaví a charakter), v níž vykládá explicitní teorii bisexua­lity. Základním postulátem je tvrzení, že každá osoba se skládá z mužské a ženské složky a charakter osoby je dán jejich poměrem. Kniha nevzbudila takový ohlas, jaký asi její autor očekával, a vynesla mu již zmíněné obvinění z plagiátorství.²¹ Zklamaný autor spáchal týž rok sebevraždu, jedním z mála obhájců ve vídeňské společnosti mu byl Karl Kraus. K případu Otto Weiningera se zanedlouho vyjádřily takřka všechny významné osobnosti intelektuálního a uměleckého světa, i v pozdějších dobách.²²

Egon Schiele: Schiele kreslí nahý model před zrcadlem, 1910. Albertina,…

Dalším svědectvím o době a mravech je podle autora jakožto kontra-figura pornografický román Josefine Mutzenbacher oder Die Geschichte einer Wienerischen Dirne von ihr selbst erzählt (Josefine Mutzenbacherová – Životní příběh vídeňské nevěstky, jak jej sama vypravuje), ve své době anonymní, o němž se vedla diskuze, zda jeho autorem byl Felix Salten, nebo Arthur Schnitzler. Dnes se má za prokázané autorství Felixe Saltena. Z literární produkce jsou to dále dramata Franka Wedekinda Frühlings Erwachen (Probuzení jara), Erdgeist (Duch Země) a Die Büchse der Pandora (Pandořina skříňka) s do té doby naprosto tabuizovanými tématy (mj. homosexualita, sadomasochismus, znásilnění).

Otto Weininger, 1903, frontispis z 3. vydání Geschlecht und Charakter,…

Osudy válečné a poválečné

Závěr s názvem „Ve zmizelém světě“ není jen prostou rekapitulací celé knihy. Autor stručně ukazuje, jaké byly osudy hlavních sledovaných postav po roce 1914. Hugo von Hofmannsthal angažující se od roku 1915 v rakouské válečné propagandě a Leopold von Andrian, který se stal profesním diplomatem, nadále udržovali přátelství a písemný kontakt, což je pro autora bohatý zdroj citací. Hofmannsthal načrtává typologii opozice mezi Prusem a Rakušanem v německém jazykovém prostoru. Jedině umění může doopravdy vyjádřit, co Rakousko znamená. Oba byli u zrodu projektu salcburských slavností jako vyjádření uměleckého bohatství monarchie, resp. Rakouska v jeho kosmopolitním pojetí, jak tato akce pokračovala ve dvacátých letech. Podobnou koncepci zastával z mladších umělců Stefan Zweig. Karl Kraus počátkem války dočasně přerušil vydávání revue Die Fackel (Pochodeň) a ponořil se do ticha, které by však nemělo být nesprávně interpretováno – svědectvím o této veliké epoše bylo nakonec jeho mistrovské dílo Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dnové lidstva), monumentální dvanáctihodinová divadelní hra, která vlastně jen reprodukuje scény z běžného života na pozadí pesimistického pohledu na pokrok a přínos technických vymožeností. Závěr hry odpovídá náladě všeobecného pesimismu – porážka Rakouska je i porážkou humanity, lidé zdraví meteorický roj jako novou zbraň-zázrak pomsty, schopnou zničit celý svět, a v konečném tichu je slyšet hlas Boží: „To jsem nechtěl.“

Na samotný závěr si autor nechává mladého Ludwiga Wittgensteina. Jsme v období, během kterého byl Ludwig Wittgenstein dočasně ve Vídni po návratu ze studií v Linci, Berlíně a Manchesteru. Ludwig Wittgenstein měl blízko ke Karlu Krausovi, jeho Tractatus logico-philosophicus lze chápat i jako filosofické opodstatnění Krausova mlčení na počátku války, jako vůli rozhraničit to, co lze říci, od toho, co říci nelze.

Karl Kraus, 1921. Zdroj: Wikimedia Commons.

„Wittgenstein sdílel s vídeňskými spisovateli beznaděj a určitý antimodernismus. I když jeho analytické dílo mělo revoluční dopady na filosofii vědy tím, že nabídlo lepší rozhraničení problémů výzkumu, je také určitým závěrem o elitním intelektuálním životě ve Vídni kolem roku 1900. Když se má charakterizovat vídeňská literatura a umění přelomu století, často se zmiňuje ,radostná apokalypsa‘, o níž mluvil Hermann Broch, určitá snadná cesta, kterou si zvolila aristokracie a vysoká buržoazie na sklonku monarchie. Robert Musil bude na své starší souputníky ještě přísnější. V článku publikovaném v březnu 1919 odhalil podvodnost této rakouské kultury, která je v neustálé opozici ke kultuře německé.“²³

Doplnění v závěru k druhému vydání knihy z roku 1992 odkazuje především na nedávné události. Rekapituluje vzrůstající zájem o Rakousko, a zejména o Vídeň ve frankofonním světě. Zatímco v polovině let sedmdesátých bylo Rakousko v podstatě terra incognita (s výjimkou prací o psychoanalýze), od počátku let osmdesátých se situace měnila a kulminačního bodu dosáhla patrně roku 1986 výstavou „Vídeň, zrod století“, kterou během sedmdesáti dní navštívilo více než šest set tisíc návštěvníků. K úspěchu výstavy přispěli i její spolutvůrci nejzvučnějších jmen, jako byli Emil Cioran, Bruno Bettelheim, Claudio Magris, Werner Hofmann, Ernst Gombrich aj. Vídeň samozřejmě nepředstavuje jen kultura 18. století s Haydnem a Mozartem, ale mnohem bohatší a složitější období kolem roku 1900, kultura kontradiktorní i konfliktní – Klimt versus Schiele, Bruckner oproti Schönbergovi, Hofmannsthal oproti Krausovi, klasický liberalismus oproti lidovému antisemitismu. Tuto perspektivu pohledu na vídeňskou kulturu otevřel před Michaelem Pollakem již zmíněný Carl E. Schorske.

Pollakova kniha je velice zajímavá pro historika, literárního vědce, psychologa, sociologa i milovníka Vídně. Autor se zaměřuje především na svědectví spisovatelů okruhu Jung-Wien, které opakovaně cituje. Naopak některé autory, např. Hermanna Brocha nebo Roberta Musila, jejichž literární i osobní svědectví o pojednávané epoše jsou všeobecně známá, cituje jen ojediněle. Pollak tak ukazuje Vídeň i z jiného úhlu, než je dnes obvyklé, nejen Vídeň kaváren a valčíku, ale také její temnější stránky.

Poznámky

1. V českém překladu vydána pod názvem Vídeň na přelomu století v roce 2000 v nakladatelství Barrister & Principal, angl. orig. Fin-de-Siècle Vienna: Politics and Culture, Vintage 1980.
2. Cit. Pollak, Michael: Vienne 1900, Une identité blessée, Gallimard, Collection Folio Histoire, Paris 1992 (druhé, rozšířené vydání).
3. Dnes by asi většina českých čtenářů preferovala výraz melting pot.
4. Field, Frank: The Last Days of Mankind, Karl Kraus and his Vienna, Macmillan, London 1967, s. 32, cit. in Pollak: Vienne 1900, c. d., pozn. ke s. 14, s. 207.
5. „Radostná apokalypsa“ v německém originále „die fröhliche Apokalypse“ je výraz Hermanna Brocha, kterým označoval dobu kolem roku 1900.
6. Cit. Pollak: Vienne 1900, c. d., s. 14.
7. Austria as it is, jak zní titul jeho knihy vydané roku 1828 v USA.
8. Eugen Karl hrabě Czernin z Chudenic, v té době byl c. k. komoří a tajný rada.
9. Jde o publikaci Adel in Österreich, Probleme, Fakten, Analysen, Kremayr & Scheriau, Wien 1971.
10. Autor bohužel neuvádí nic o rakouských, tj. hlavně českých a moravských stoupencích Jaakova Franka, což byl velice ostrý kontrast k haskale, byť někteří z frankovců se později k haskale až křečovitě přidali, např. rodina Szymanowských, z níž vzešla proslulá klavíristka dvacátých let 19. století Maria Szymanowská, pozdní múza Johanna Wolfganga von Goetha.
11. Cit. Pollak: Vienne 1900, c. d., s. 70–71.
12. Cit. ibid., s. 90.
13. Cit. ibid., s. 104.
14. Hermann Bahr pocházel z Lince. Když se Karl Kraus definitivně rozhodl skončit jak s novinařinou, tak s čistým uměním Jung-Wien, nazýval Hermanna Bahra ve své Die demolirte Literatur „panem z Lince“.
15. Jde samozřejmě o Burgtheater, přidržuji se však autorova úzu.
16. Po baronu von Rotschildovi, nepočítáme-li císařskou dynastii.
17. Paradoxně to byl teprve křesťansko-sociální magistrát v čele s Karlem Luegerem, který Otto Wagnera potvrdil ve funkci architekta Vídně. Díky tomu vznikly kostel sv. Leopolda, budova Poštovní spořitelny a hlavně nová Akademie umění.
18. Jde o esej-studii Adalbert Stifter, Eine Entdeckung. Hermann Bahr vychází mj. i z toho, že takový sžíravý kritik, jakým byl Friedrich Nietzsche, se o Adalbertu Stifterovi vyslovil s uznáním.
19. Cit. Pollak: Vienne 1900, s. 155.
20. Její salon však z mladých spisovatelů navštěvoval jedině Hugo von Hofmannsthal.
21. Z plagiátorství jej obvinil lipský neurolog a psychiatr Paul Julius Möbius.
22. Případ Otto Weiningera není v českém prostředí příliš znám, byť se situace zlepšuje. Celkově recepce jeho díla není snadná kvůli jeho misogynství a antisemitismu, ač byl sám židovského původu. Roku 2009 byla přeložena zásadní monografie Chandaka Sengoopty Otto Weininger: sexualita a věda v císařské Vídni, která vyšla v nakladatelství Academia, z českých autorů o něm příležitostně publikoval Stanislav Komárek.
23. Cit. Pollak: Vienne 1900, c. d., s. 204.