Z básní Igora Pomeranceva

Igor Pomerancev

KULTURA / Poezie

Pošeptám vám,
blíž, ještě kousek…
má rádiotajemství.
Vím, jak se ozvučuje stárnutí, umírání
(smrt ne, ta je nepřenosná!).
Také vím, jak štěká láska
(v zoo jsem natáčel psa dingo).
Tak poslyšte, jaké koření, přísady,
příměsi používám ve své rádiokuchyni.
Slyšíte? Tak tohle je hlas člověka,
natáčeného s odstupem čtyřiceti let.
Už je jasnější, jak zní stárnutí?
A umírání?
V zahradě na slunci leží stařec,
obsypán hmyzem.
Je to úporná havěť.
Kdo, když ne oni, by měl vyprovázet člověka pod zem?
Přidám ještě pár taktů z flamenca a máme taneček na hrobě.
Proč flamenco?
Protože je
o lásce a smrti zároveň.
Ale nikomu to neříkejte!

V železné skříni mám archiv.
Je to solidní hřbitov hlasů.
Rok co rok se rozrůstá.
Lidé zemřeli, hlasy jsou čerstvé, šťavnaté.
Nenápadně je pouštím znova a znova.
Ať se provětrají.
Pustím je, nechytíš je.
Kšá, kšá.

Vzpomínám, jak a kdy řekl
tu větu:
„Smrt, v lepším smyslu toho slova.“
Dlouho jsme se tomu smáli.
Byl zkrátka chytrý.
A kdy že se to stalo?
Před čtyřiceti lety?
A pak dnes, zrovna dnes zavolali
a řekli, že zemřel,
zítra má pohřeb.
Vtom jsem si vzpomněl na tu větu
a oči se mi zalily slzami.
Ještě předtím jsem za ním byl v nemocnici a pochopil,
že je zle. Ani se na mě nepodíval.
Jak je ti? – zeptal jsem se.
Sbaleně. – odpověděl.
Odhlásil ses?
Stěhuju se.
Našel jsem si jiný příbytek.
Celkem dobrý začátek básně. – řekl jsem.
Tu už napíšeš místo mě ty.
Bez všech zbytečných narážek
na antické akvadukty, přívaly vod,
na tvé oblíbené okřídlené černé myši.
Nemám k nim takový vztah.
Zmlknul jsem.
Napíšeš to?
Když jsme se loučili, řekl:
Zapamatoval sis to? Klíčové slovo je „sbaleno“.
Už ho nikdy neuvidím.

Řidič řekl:
Nevystoupím.
Náměstí ostřelují.
Předevčírem tu zastřelili učitele.
Tamhle, u studny.
Vystoupil jsem z auta,
vytáhl telefon,
zavolal do studia, přímý vstup:
„Jsem v albánské vesnici přímo u hranic s Jugoslávií –
neexistují voňavější rajčata a fialovější lilek než v Albánii,
nejchudší zemi Evropy…“
Po sedmnácti letech,
zase stojím na tom náměstí, ale říká se mu Majdan
na Ukrajině.

/ Z výboru poezie Igora Pomeranceva Náš čas ­vypršel a ze sborníku Amputace vybrala Ivana Ryčlová. Přeložila Jana Kitzlerová. /


Igor Pomerancev (1948), vystudoval románsko-germánskou filologii a pedagogiku na Černovické univerzitě na západní Ukrajině. V roce 1978 emigroval s rodinou do Německa, roku 1979 přesídlil do Londýna, kde pracoval pro BBC Russian Service. Od 80. let působí ve vysílání Rádia Svoboda, nejdříve v Mnichově, poté v Praze, kde má stále své pravidelné pořady. Od 90. let publikuje převážně poezii, je rovněž autorem několika rozhlasových her. V českém překladu vyšel výbor jeho básní Náš čas vypršel (2020) a výbor esejů a dokumentárních črt Můj první kryt (2023). Je jedním ze spoluautorů sborníku Amputace. Ukrajina. Příběhy nevyhlášené války, který rovněž vyšel v českém překladu (2023).

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)

Igor Pomerancev (1948)

novinář, rozhlasový publicista a spisovatel

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek