Za Jiřím Červenkou
(5. března 1943 – 30. května 2021)
Josef Mlejnek
KULTURA / Portréty
Mám pro Kontexty napsat vzpomínku na básníka Jiřího Červenku, který nás nenadále opustil dne 30. května 2021 ve věku sedmdesáti osmi let. Nechci sepisovat nekrolog, jaký prý mají předem připravený v redakcích seriózních periodik pro případ odchodu významných osobností. Při vší zarmoucenosti a tísni si uvědomuji, že mám neustále nutkání sahat po mobilu a ptát se ho, kdy přesně to či ono prohlásil či učinil a jak to vlastně myslel. Ruka se vždy zastaví v půli cesty. Jen pár dní před jeho smrtí jsme spolu po telefonu mluvili, nejen o počasí a o průběžných událostech, ale především o věcech, jež nás odedávna spojují. Domluvili jsme se, že se musíme po celém tom koronavirovém domácím vězení co nejdřív sejít. Už se tak v souřadnicovém systému našeho pozemského života nestane. Začíná mi docházet, uvědomuji si, že s ním odešel poslední z mých přátel, jemuž jsem se mohl svěřit prakticky se vším, často i s tím (na nečisto), co s velkými potížemi ze sebe vymáčkneme až při samotné zpovědi. Takové přátele lze spočítat na prstech jedné ruky. A myslím, že šlo o vzájemnou věc – vzpomenu-li na naše dávná setkání ještě v Chlumci nebo už na Pecce či v Lípě, nemluvě o nočních rozhovorech při společných cestách do Polska nebo na Litvu.
S Jiřím Červenkou jsme se poznali na jaře roku 1968. Na kolejích v nynější Kounicově ulici, které jsme jako studenti chtěli přejmenovat na koleje J. F. Kennedyho, nás seznámil Ivo Krobot, budoucí divadelní režisér. Jiří se tehdy vrátil na filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity, jež se tehdy také jmenovala jinak, aby dokončil studia přerušená v roce 1963. Proč svá studia tehdy přerušil? Jiří publikoval své verše už na počátku šedesátých let, ale v roce 1963 prožil svého druhu básnické obrácení a svoji dosavadní slibnou tvorbu beze zbytku zavrhl. Někdy v té době také potkal osudovou lásku, ale jak to u lásek tohoto druhu bývá, nedopadla dobře. Několikrát také „zbulal“ výuku na vojenské katedře a hrozil mu vyhazov ze studia. Všechno se nějak sečetlo – opustil fakultu a odešel pracovat do lesa. Brzy musel na dva roky na vojnu, ale po ní se do lesa znovu vrátil. Ztracen před světem nejprve sázel stromky (činnost pěstební), později kácel stromy jednomužnou motorovou pilou (činnost těžební). Z našeho setkání na kolejích mi v paměti utkvěly stíny nejisté plachosti v jeho pohledu – skutečně se podobal mlčenlivému vojínu jakési neviditelné tajné armády na dovolené či „opušťáku“ a jeho nemluvnost mohla ty, kdo za ní nedokázali vytušit hlubiny formující se básnické moudrosti, skutečně provokovat, ne-li iritovat. Studia dokončil v roce 1972, normalizace nabírala obrátky a on znovu zmizel v lese. Později jsme se dozvěděli, že s ním (za ním?) zmizela také naše milá kolegyně Věra M., což pro nás bylo překvapení, neboť introvertní Jiří a extrovertní Věra v našich představách ztělesňovali krajní polohy obou charakteristik. Ty však u nich nakonec komplementárně prolnuly v celoživotní svazek. Oba mne také někdy v roce 1976 navštívili v havlíčkobrodské okresní knihovně – Jiří byl tehdy zaměstnán u památkového úřadu v Pardubicích a pracoval jako správce zámku v Chlumci nad Cidlinou. Jiřího úřednický život deprimoval, jeho průvodní útrapy si vyvažoval tím, že část dovolené obyčejně trávil ve zmíněné těžební činnosti s pilou v ruce. Při jedné z jeho návštěv u nás se rovněž domluvil na lesní brigádě s mým otcem, polesným. Nakonec chtěl památkový úřad opustit úplně a pracovat v lese – v Pardubicích dal výpověď, otec už pro jeho rodinu také zajistil bydlení. V Pardubicích mu ale nakonec nabídli místo kastelána na hradě Pecka, což byl slušný kompromis – úřední panstvo daleko a dlouhé zimní období bez turistů. V té době to ovšem neproběhlo úplně hladce, vrchnost jej nutila, aby absolvoval tzv. VUML, čemuž unikl pouze tím, že si udělal (musel udělat) filozofický doktorát na naší okleštěné alma mater v Brně. Na Pecce nakonec setrval až do odchodu do penze v roce 2004. Zapustil zde kořeny, zdejší krajina i lidé mu přirostli k srdci. Celý život měl strach z usazenosti, jeho ideálem ovšem nebyla bohéma, ale tuláctví v ryzím smyslu slova – jeho cesty na Litvu, Podkarpatskou Rus či do Huculska byly spíše toulkami než literárně místopisnými výlety. A byl víc chodec než cestovatel – v Praze nebo v Brně jen zřídka sedl do tramvaje a cesty ze Znojma, kde s Věrou po roce 2004 žili, na Pecku pojímal většinou jako pěší pouť. O sport se příliš nezajímal, ale sportovní geny patrně zdědil po své mamince, která se v roce 1938 stala vicemistryní republiky ve skoku vysokém. Kromě chodeckých výkonů, jako byly v mládí pochody horského nosiče s nákladem na zádech přes Krkonoše, dokázal později zvládnout na lyžích Jizerskou padesátku.
Před bezmála dvaceti lety jsem Jirkovi při rozhovoru pro Revue Proglas připomenul jeho příslušnost ke zvláštnímu společenství, které jsem charakterizoval jako ztracenou generaci, jež prožila dětství a mládí za komunismu – a když v době jejího zrání došlo k velké ideologické oblevě a bylo možné publikovat nebo vůbec vystoupit na veřejnosti, po známých událostech ze srpna 1968 byl brzy na dalších dlouhých dvacet let se vším konec. Tehdy mi odpověděl, že z literárněvědného hlediska jistě jednou půjde nalézt příčiny, proč se nezávisle na sobě utvářelo tolik podobných osudů. Ale že on sám, má-li mluvit za sebe, spatřuje v celé věci ještě něco hlubšího a nepoměrně více než „generaci“ vnímá v tomto pojmu právě onu „ztracenost“. A dodal: „Myslím, že bych byl ztracen za jakéhokoliv režimu, v jakékoliv době. Možná nás nepříznivé podmínky jenom lépe navedly na cestu oné ztracenosti. Když se ohlížím do vlastní minulosti, projevoval jsem tendence ke ztracenosti už v dětství.“ Měl pravdu. Ostatně někdy počátkem osmdesátých let – nebo ještě dřív? – napsal několik krátkých textů, jakýchsi záznamů nejranějších zážitků, ve snaze postihnout v této anamnéze všechny archetypy nebo pojmenování věcí, předmětů a pocitů. Nešlo jen o čistě soukromý způsob, jak vše prvotní striktně oddělit od dodatečných projekcí a pozdějších vyprávění, ale také o jazyk, o jistotu jeho ryzosti a váhy, specifické hustoty. Dobrat se k jazyku, který ve zkratce (dodejme – přímo i ve zkratu) dokáže vyjádřit celý obraz, je podle básníka záležitost dlouhodobá. Obdivuje přitom ty, již jsou s obrovským darem jazyka schopni okamžitě všechno vyjádřit, dokonce i spatra: „Pro mne to bylo a je mnohem těžší, u sebe bych vznikání každé básně mohl přirovnat k tesání do kamene, při němž je třeba vynaložit spíše psychické než fyzické úsilí, aby mohl vzniknout jediný verš.“ Vnitřní pravdivost, opravdovost nelze nacvičit, systematizovat, něco si dopředu usmyslet a pak už jenom trpělivě kroužit hrnčířskou hlínu. Mnozí to tak dnes jistě dělají a třeba i se slušnými výsledky. A co když z toho nakonec zbude jenom marnost, popsaný papír? Básník upřesňuje: „Vše mnohdy závisí na tom momentu, nechci říkat inspirace, ale spíše osvícení. Vidím to dnes čím dál tím jasněji, že je to záležitost vnuknutí Božího, a tedy dílo Božího chtění, které si člověk musí svým způsobem, o němž ovšem neví, jak se to dělá, zasloužit.“ Nevím, kdy se stalo, že v sobě básník souhrnně zreflektoval všechny své vhledy a svá tušení a přijal dar víry. Necítil jsem potřebu se ho na tyto křehké věci ptát. (Podle toho, co později prozradil v rozhlasových vzpomínkách, jej po složité operaci srdce, kterou podstoupil na přelomu století, pronásledovaly děsivé vidiny, po kterých jej prostoupil „vlahý pocit“, a on zakusil „jistotu, že bude spasen“.) Ve svém „číhání na Boha“ poezii také dlouhá léta překládal. Krom jiných básně Czesława Miłosze, a verše právě tohoto básníka vidoucího svět i sebe před Bohem a v Bohu dokázal do češtiny tlumočit nejpřesvědčivěji. Na Pecku jsem se za Jirkou naposledy vydal v roce 2002 právě v souvislosti s Miłoszem. Krátce předtím jsem přeložil jeho novou básnickou knihu To (2000), do té doby jsem si troufal „jen“ na jeho eseje, a potřeboval jsem s Jirkou probrat různé nejasnosti, popřípadě varianty. On jméno polského laureáta Nobelovy ceny objevil koncem sedmdesátých let v hradecké krajské knihovně (té vědecké), kam záhadně zabloudila jedna z antologií jeho veršů, neboť to tehdy byl u nás nežádoucí autor. Jirka postupně přeložil řadu jeho básní, včetně těch raných napsaných ve vázané řeči, a jeho překlady vyšly ještě v samizdatu. Dodnes je považuji za vrchol a vzor překladatelské práce a za příklad hodný následování. Do češtiny převedl rovněž několik knih současných polských básníků, prózy Stanisława Vincenze nebo Kazimierza Orłośe, eseje Leszka Kołakowského. V roce 2018 vyšel v jeho překladu Deník Varšavského ghetta od Adama Czerniakówa. Na podzim vydá ostravské nakladatelství Protimluv jeho Zápisky z cest.
Jirka jako kdyby přijel na Pecku umřít. Náhlá smrt? Jistě, prosíme Pána Boha, aby nás uchránil před nenadálou smrtí, abychom jí nebyli zaskočeni – a nedopadli stejně jako ony družičky z evangelního podobenství, které neměly při Ženichově příjezdu ve svých lampách dostatek oleje. Jsem přesvědčen, že toto nebyl Jirkův případ. V den své smrti, v neděli 30. května, byl ráno na mši a přijal Krista. Odpoledne odešel do zahrady, a když se delší dobu nevracel, šli jej hledat. Našli jej, přesněji to, co tu po něm zůstalo, už bez života. Možná už v tu chvíli odpovídal jako „dobrý služebník“ na vyzvání svého Pána, aby vešel do jeho radosti. Pochován není přímo na hřbitově v Pecce, ale na nedalekém hřbitůvku ve Stupné – v tamním kostele sv. Máří Magdalény měla před časem svatbu jeho dcera. Jestliže si přál být světu ztracen, jde o místo obklopené stromy a tišinou, což je více než příhodné.
Od doby, co se Jirka s Věrou odstěhovali do Znojma, jsem na Pecce nebyl. Cestou na hrad jsem si všiml, že před lety (ještě za jeho éry) opravené zdivo a kameny lemující cestu poněkud omšely. Nad Peckou jsem tentokrát nespatřil ani kroužící poštolky a slyšet nebylo ani hlasy hrdliček – těžko je však mohli vyplašit smuteční hosté shromáždění na hradním nádvoří, chovali (jsme) se určitě tišeji než běžní turisté. Jen stromy lemující cestu vypadaly v červnovém slunci a předletním bujení až nestoudně stejné – na rozdíl od nás před třiceti a více lety.
P.S.
Milý Jirko, vzpomínám na naši společnou cestu na Litvu za naším přítelem Almisem Grybauskasem v roce 1990 nebo na cestu do Polska o dvanáct let dříve – obě byly pro mne přímo zasvěcující a bez tebe bych se k nim sám nerozhoupal. Vzpomínám na Věřinu kytaru a zpěv při různých příležitostech ke společnému veselí s přáteli. I na věci legrační, jako byl náš běh z Dolního Města na Lipnici na autobus: tys ho doběhl elegantně a včas a přemluvil jsi řidiče, aby na mne počkal – čekal poměrně dlouho, než jsem s vyplazeným jazykem přiklopýtal.
A těším se na shledání s tebou. Bude se sice lišit od toho, na kterém jsme se naposledy domlouvali, ale věřím, že v tom podstatném bude stejné.
Tvůj Pepa
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)
