Zabil jsem cara
Ukázka z divadelní hry Olega Bogajeva

Oleg Bogajev

KULTURA / Literatura

[…]

(Koule se rozhoupává, lano se omotává kolem hodinové ručičky, úder.)

UKLÍZEČKA:

[…] „Kdo mi přikázal umejt podlahy?“ Paška Medveděv. Pracoval v tom jejich Čeka. (Pauza.) „Jestli jsem věděla, že je to krev?“ Celý město to vědělo. Myslela jsem si, že když tam půjdu, uvidím aspoň modrou krev. Ale byla vobyčejná jako moje. Barvu měla, k čemu bych to přirovnala, asi jako pěna, když se vaří ostružinová marmeláda. Celý město to vědělo. Úplně celý. (Pauza.) „Jakože kolik nás bylo?“ Já… Já… Já, Fiza a třetí, fakt nevím, jak se jmenovala. Ty dvě nosily vodu, já jsem umejvala. Zůstávaly tam dlouhý šmouhy. Nevěděla jsem si s tím rady: rozpatlávalo se to pořád dokola. Když jsem prkna vytírala jedním směrem, bylo to stejný jako předtím. Nic nepomáhalo. Krev držela. Pak jsme to všechny tři drhly mýdlem. Byla jsem umazaná od hlavy až k patě. Sukni jsem potom vyprala. To je vona, mám ji na sobě. Tadyhle byla ušpiněná, vypadalo to jako vod barvy. Vyprala jsem ji, skvrna je pryč. Vidíte? (Pauza.) „Co tam bylo ještě?“ Jen krev. Nic víc. Jenom krev. Jo a podlaha byla rozpíchaná vod bajonetů. Таdy, tady, tady, támhle, támhle, támhle. Jedna díra vedle druhý… Co tam dělali, fakt nevím… Taková podlaha a tak ji rozcupovali, parchanti. S mytím jsme skončily až v noci.

[…]

(Úder.)

ŠOFÉR:

Ljuchanov Sergej. Pravoslavný. Šofér. Bydlím v našem městě na Chrámovým náměstí lomeno sedm. (Pauza.) „Co jsem dělal tu noc?“ Zdržel jsem se v garáži. Vyměňoval jsem blinkr. To, že mám přijet, mi volal Jermakov. Když jsem dorazil do Ipaťjevova domu, otevřeli mi bránu, abych mohl najet dovnitř. Bylo jasný, že už je zabili. Vojáci postávali venku, kouřili, čekali na mě. (Pauza.) „Kolik bylo mrtvol?“ Nevím. Seděl jsem v autě. (Pauza.) „Co jsem dělal?“ Držel jsem volant. Jsem přece řidič. (Pauza.) Ne, do zpětnýho zrcátka jsem se nekoukal. „Co jsem si myslel?“ Nic jsem si nemyslel. Čekal jsem, až naložej pytle. Motor jsem nevypínal, abych mohl rychle odjet. (Pauza.) Kdybych věděl, vo co jde, určitě bych kvůli vám vystoupil, všechno si zapamatoval a zapsal do notýsku. Jankel si sedl ke mně do auta, ostatní na korbu. Když jsme začali uhánět po Vozněsenský, slyším, jak se mrtvoly na korbě začaly kutálet. Dupnul jsem na brzdy, velitel čety vystoupil, všechny je přivázal a v klidu jsme pokračovali dál. (Pauza.) Nevěděl jsem, co je to za mrtvoly. Doba byla zlá – měl jsem svejch starostí dost. Jak opravit auto, když nejsou náhradní díly, kde sehnat benzin. Kdybych tenkrát věděl, vo co jde, určitě bych tu cestu odmítnul. Řek bych – soudruzi, nezlobte se, ale se mnou nepočítejte… (Pauza.) „Kdy jsme přijeli do Prasečí rokle?“ * Asi za tři hodiny. Mrholilo. Vystoupil jsem z auta, vyčůral jsem se a zalezl si zpátky do kabiny, abych se dospal. Vím, že někoho vyhazovali, štípali dříví, kopali jámu, rozdělávali oheň. Ráno mě vzbudil jejich velitel a říká – pojedeme pro kyselinu. (Pauza.) Nastartoval jsem motor, zařadil jedničku, a naráz koukám, že tam něco pálej a že na pařezu stojej vyrovnaný hlavy. „Čí?“ Tak porůznu: dětský i dospělý… Museli je někomu useknout. Cesta do města uběhla rychle. Auto jsem nechal u kostela. Velitel běžel do lékárny a já – ke tchyni domů. Když mě uviděla, leknutím se vopařila mlíkem. Utíkal jsem rychle pro doktora a po cestě narazil na svýho parťáka. Tak a tak, povídám mu, jeď místo mě. Takže cara jsem neviděl… ani jeho hlavu. (Pauza.) „Kožené holínky s Romanovovým erbem???“ Obuvník to na mě prásknul? (Pauza.) Ano, ty holínky mám. Jenom místo erbu jsou tam vyražený inventární znaky s iniciálama pod opatkem. Ty holínky jsou pěkně mizerný, přímo k pláči, měl je jenom při korunovaci, sotva se v nich dobelhal zpátky. Nosím je jen o svátcích do kostela. Chtěl jsem je vyhodit, ale žena na to, ať je zkusím rozšlápnout. (Pauza.) „Jestli je mi sama sebe líto?“ Jakpak by ne. Říkal jsem si, že pověsím zámečničinu na hřebík, odejdu z garáží, založím si živnost а budu soukromničit, jezdit sám na sebe. A ono hovno! Rudí nebo bílí – žádnej rozdíl v tom nevidím. Jedni usekli hlavu carovi, druzí vyhrožujou popravama. (Pauza.) To je všechno, co vím.

(Úder.)

DÁMA:

Lidie Nikolajevna Jeremejevová. Vdova. Pravoslavná. Bydlím v našem městě na Hlavní třídě, dům číslo třicet dva. (Pauza.) „Jestli znám Ščukina?“… Ano. Je to učitel na dívčím gymnáziu. (Pauza.) Cože??? Jak to víte?! Ščukin vám to řekl?! (Pauza.) To je podraz… Mizera! To on mi věnoval tu podprsenku! (Sundává podprsenku, podprsenka letí vzduchem.) Jak mám vědět, kde ji koupil nebo kde ji sebral!? Ale je-li libo, Ščukin mi ještě věnoval: oteplené spodní kalhotky s nohavičkou, lehké spodní kalhotky z hedvábí; vycházkové letní šaty – přední díl a límeček zdobené bílou krajkou; anglický deštník s vyřezávanou rukojetí ze slonoviny. A na všech těch věcech byly iniciály občanů Romanovců! (Pauza.) „Věci zavražděných???“ V žádném případě! Kalhotky a deštník jsem dostala ještě předtím, než byli Romanovci zavražděni. Měsíc předtím! (Pauza.) „Jak vím, kdy byli zavražděni???“ Celé město to ráno vědělo. (Pauza.) „Co jsem dělala tu noc?“ Poslоuchejte, jsem vdova… A vdova to nemá lehké… A jestli vám Ščukin něco napráskal… (Pauza.) „Galoše???“ (Pauza.) Jaké galoše? Říkám vám, že imperátorčiny galoše nosí Aglafira Petrovna. Onehdy si je vzala do divadla a všem se chlubila: „Mám stejně velkou nohu jako carevna!“ (Pauza.) „Kradené?!“ Ale já je poctivě koupila! Ostatně… Zoja Jegorovna, žena ředitele báňského institutu, má Taťániny šaty. A Marie Petrovna má noční košili kněžny Anastázie. A Líza Panovová, snacha správce městského parku, má tři páry carevniných punčoch. A Angelina Jevgrafovna Chomjakovová, vdova po obhájci, má Mariiny lodičky. А Varvara Prochorovna Zajcevová z Klubové ulice má u sebe kalhoty následníka trůnu. А Janina Isakovna Agafurovová z Ključevské má po Romanovcích ikony a zubní kartáčky. А Avdoťja Ziminovová, ošetřovatelka plukovníka Skvorcova, má zase carská prostěradla… А to nemluvím o tom, kolik věcí má služebnictvo a personál. (Pauza.) „Odkud?“ No přece z trhu! Z trhu! Carskou veteš tam prodávali od dubna! Od dubna! Od dubna!!! Zatímco je pod ostrahou drželi v domácím vězení, všichni, kdo mohli, u nich rabovali. (Pauza.) „Jestli je mi jich líto?“ Аsi by mně jich mělo být líto, když je zavraždili, že… Upřímně řečeno – nevím, jestli je mi jich líto, nebo ne…

[…]

(Úder.)

IPAŤJEV:

Nikolaj Nikolajič Ipaťjev, inženýr… pravoslavný, bydlel jsem v našem městě na adrese Vozněsenský prospekt, dům číslo čtyřicet devět lomeno devět. Jste první, s kým mluvím. (Pauza.) „Jak vysvětlím, proč si vybrali právě můj dům?“ Mám v něm veškerý komfort: nábytek, krb, telefon, koupelnu… Je na hezkém místě, má zahradu. Přišli k nám, ukázali mandát a nařídili, abychom jim dům odevzdali. (Pauza.) Ne, kdo tam bude bydlet, nám neřekli, dozvěděli jsme se to potom. Člověku samozřejmě lichotí, že na jeho pohovce spí panovník, i když jenom bývalý, zůstaly mi tam po něm ve stole nějaké pence a Alexandřiny punčochy. (Pauza.) Ale to si prosím nechte pro sebe… Rád bych předeslal, že jsem člověk vážený, se smyslem pro rodinu… A dům, jako byl tento, jsem dlouho hledal… Koupil jsem ho od Šaravjeva. Byl to takový popletený bohatý starověrec. (Pauza.) Původně jsem ten dům vůbec koupit nechtěl… Ale Šaravjev mě týden přemlouval: „Ten dům je pro vás jako stvořený! Pro nikoho jiného se nehodí lépe! Musí být váš.“ – Proč zrovna můj??? Ale rozhodl jsem se, že se na něj půjdu podívat… Dům se mi líbil. Moc. Líbil se mi tolik, že jsem ho hned koupil. Už ani nevím, čím mě tak okouzlil… Možná to bylo tou zahradou… Se studnou pod starou borovicí. (Pauza.)[…] „Co jsem dělal v červenci?“ Byli jsme na chatě. Nic jsem netušil. Dozvěděl jsem se to až po návratu. (Pauza.)„Kdy mi vrátili klíče?“ Mám pocit, že ve středu. Dal mi je Jurovskij. (Pauza.) „Co říkal?“ Už si přesně nepamatuju. Něco jako: „Trošku jsme vám to tam zaneřádili.“ Když jsme se ženou odemkli… (Pauza.) „Co jsem viděl?“ Moje žena dodnes tvrdí, že v našem domě musel řádit nějaký obrovský netvor. Ale podle mě je to mnohem jednodušší: špínu, chaos a nepořádek po sobě zanechala ostraha. Pak jsme si na dvoře všimli cizích toulavých psů – žrali ze země maso. Ženě se zdálo, že jsou to části lidských těl, ale já si myslím, že to bylo jenom maso z trhu, které si tam ti vořeši natahali. V hale pak byla spousta šlápot, vypadaly jako dračí, ale mohly to být klidně šmouhy po hadru, kterým se myly podlahy. Vystoupali jsme po schodech nahoru. V obýváku nás čekala velká hromada výkalů. Zřejmě se tam převrhlo vědro, do kterého lidé vykonávali potřebu, i když moje žena se domnívá, že výkaly tam zůstaly po té obludě. A všude byl cítit pach krve a pekla… (Pauza.) Ne, jsem inženýr, nevěřím na báchorky… Pravděpodobně tam někdo v krbu pálil kožky nebo surovou gumu. Ale mám-li být upřímný, ten pláč mě překvapil. (Pauza.) Ano, pláč. Velice tichý a zvláštní. Dole pod nohama. Myslel jsem si, že v domě někdo je, ale nikoho jsem nenašel. Moje žena je na tyhle věci hodně citlivá, ale podle mě to nebyl žádný anděl, žádný Serafim, nejspíš to jenom rodila kočka, sousedovic kočka zalezla pod dům a nemohla ven. (Pauza.) Ne, nedokážeme tam žít. (Pauza.) Ne, nejde o pláč. Nejde ani o to, že v mém domě bylo podle všeho zavražděno jedenáct lidí, a spát v takovém domě, věřte mi, není jednoduché… Ale kdo mi vrátí věci? (Pauza.) Předchozí vláda mi dala garanci, že všechno uhradí…Já vám rozumím, že za nic nemůžete… Аle všichni utekli, protože jste obsadili město. Pět pohovek, tři knihovny, sedm křesel, čtrnáct židlí, příborník, psací stůl, sedm malířských pláten s přírodními výjevy, knihy – tři sta svazků, čtyři koberce, vycpaná zvěř – divočák, husa a medvědice s medvídětem od Gershona… A to nemluvím o ložním prádle! (Pauza.) Kdo je tady malicherný, já? Chtěl bych vidět vás na mém místě, co byste dělal vy, kdybyste o všechno přišel… Řekněte mi, proč zrovna já, inženýr, který celý život poctivě pracoval, mám teď mít zaneřáděný dům? Hlavně mi nemluvte o spalujícím „plameni revoluce“, to si nechte pro útlocitné dámy. (Pauza.) Mlčíte? Dobře děláte. Protože za všechno totiž může jeden člověk. Vím, že se vám pravda nebude líbit, аle my všichni teď platíme za chyby jednoho lumpa. Jmenuje se Nikolaj Romanov. Byl to on, kdo tak nedbale vládl, až se octl s celou svou rodinou v opovržení jako dobytek! Jistě, rodina je jeho osobní věc, ale čím se provinila naše země, čím se provinil náš veliký národ?! Čím jsme se všichni provinili?! (Pauza.) „Jestli je mi jich líto?“ Je mi líto, že je zavraždili v mém domě.

(Úder.)

DŮSTOJNÍK:

Poručík husarské čestné legie pluku Jeho carského Veličenstva Lev Gromov! Jako člen druhé gardové jízdní divize jsem sloužil na severozápadní frontě! Účastnil jsem se operací ve východním Prusku a Lodzinsku. Velel jsem jízdní artilerii u Suvalek, porazil jsem tři pluky generála Ludendorffa, za což jsem dostal třetí medaili „Za chrabrost“. Byl jsem vyznamenán za noční útok a boj muže proti muži u Přemyšle, velel jsem průzkumné jednotce v Karpatech. Nikdy jsem nebyl raněn, Bůh mě ochránil!!! Jsem nositelem Svatojiřského kříže všech stupňů. A pak… A pak jsem se rozhodl, že se dám na studia… Od předminulého roku jsem frekventantem kurzů Nikolajevské akademie generálního štábu. (Pauza.) „Proč akademii neuzavřeli?“ Taky nás to překvapilo. Mysleli jsme, že nás rozpráší, proto jsme se z Petrohradu přesunuli sem. Následujícího dne uchvátili moc rudí, ale nás důstojníků se ani prstem nedotkli. To znamená, že válečné vědy se budou ještě hodit. Rudí nás nechali být, studovali jsme v klidu dál. Pravda, odebrali nám zbraně…Ale hlavně – a to bylo nejhorší – zakázali nám nosit uniformu! А taky vyznamenání, která jsme si vysloužili v bojích! Takové zvěrstvo! Jen si představte: já – hrdina, důstojník armády – jsem musel chodit v civilním kabátě jako prostitutka! A takových, jako jsem já, udatných vojáků, je tady v akademii dvě stě, všichni jsme elitními důstojníky Jeho Veličenstva. (Pauza.) „Kde jsem byl tu noc?“ Osypal jsem se. Vyhodili mě ze tří zkoušek. Z vojenského zeměpisu, z všeobecné taktiky třetí punské války, a co je nejhorší – vyletěl jsem z teorie bleskového útoku. Učit se je těžší než sekat kozáckou šavlí! Ale jak říkal Alexandr Makedonský: „Znalosti jsou začátkem cesty k velkým vítězstvím.“ (Pauza.) „Spodky Jeho Veličenstva???“ Kdo mě prásknul? A řekla vám Maryša i to, že obšťastňovala nejen mě, ale taky židovské komisaře??? Soudruzi mívali po ránu mohutnou proletářskou erekci! (Pauza.) „Zachránit Nikolaje?“ Ano, ve třetím ročníku jsme o tom vedli dlouhé tajné diskuse… Všichni, celá akademie, jsme střádali patrony, ale plukovník Jegorov je všechny napálil do cikánů. Já vím, každý z nás by byl schopen panovníka osvobodit holýma rukama. Přeprat ostrahu bylo snadné… Jenomže je tady jedno „ale“. Co když přiletí nějaká zbloudilá kulka? Co když udělá „cvrnk“ – a bude konec všem létům studia? K čemu by pak byly všechny ty zápočty, opravné zápočty, zkoušky a semestry?! (Pauza.) „Jak ještě důstojníci pomáhali?“ Pomáhali máslem. Každý frekventant obětoval svůj kousek másla, které jsme dostávali ke snídani, byli i tací, co obětovali tabák. Аle pak jsme zjistili, že ostraha si všechno nechává! A zásobovat jídlem nepřítele – to je strategické selhání. Proto jsme přestali Romanovcům posílat balíčky, navíc jeptišky jim denně nosily tisíce vajec. Kolik z těch vajec se k panovníkovi dostalo – to nedokážu říct. Pokud vím, ostraha čítala kolem stovky lidí, takže Romanov s dětmi mohl mít denně kolem dvou vajec, to není zas tak špatné… (Pauza.) „Varianty záchrany?“ Ano, mohli jsme ostrahu podplatit, každý z důstojníků si schovával něco na horší časy, ale pochopte, jsme muži v plné síle, máme své potřeby. Kupříkladu ženy. Dřív ženy důstojníky milovaly. A teď za ně musí člověk platit. Na Urale jsou ženy hodně drahé! (Pauza.) „Jestli je mi Romanovců líto?“ Odpovím vám jako důstojník, který prošel válkou, čestně a na rovinu: tu bitvu o trůn prohráli!

(Úder.)

VÝHYBKÁŘ:

Hlídač. Ljabuchin. Říkají mi Vasilij. Jsem pravoslavnej. Hlídal jsem svoji trať. Měl jsem vlastní budku – postel, kamna a stolek. (Pauza.) „Cože?“ Ne, předtím jsem pracoval na trhu jako bourač masa – dokud nějaký bylo. Když přišla válka, z města jsem vodjel a našel si práci u železnice. Bydlel jsem v nádražní budce a pracoval jako výhybkář. Kopťaky byly kousek. Je to moje rodná vesnice. Pochází odsud moje matka, otec i všichni příbuzný. Čtyřiadvacet hodin jsem sloužil a dva dny měl volno. V zimě to šlo, v létě byl šrumec, jenom když byly sena. Za den projely tak tři soupravy. Byla to verch-isetská trasa. Když jsem slyšel houkání přijíždějícího vlaku, spustil jsem závoru a potom ji zase vytáh. Výplatu jsem neviděl nejmíň rok. Bejval bych si už dávno našel jinou práci, ale bylo mi líto opustit budku, aby ji nějakej hlupák nepodpálil. Budka byla taková milá, s kamínkama – bylo v ní moc dobře. Žil jsem si v poklidu, nic mi nechybělo: čas vod času jsem si v uzlíčku přines něco na přilepšenou, ale jinak jsem seděl u okna a koukal ven, vobčas se na mě přišel podívat nějakej zajíc nebo medvěd, když se setmělo, rozsvítil jsem drážní lucerny, zamknul – a čet jsem si Písmo svatý. (Pauza.) „Co se dělo tu noc?“ Měl jsem zrovna službu. Vtom slyším v dálce burácet motor. Začínalo svítat. Byl to náklaďák a za ním dvě vlečky dříví. S vojákama. Zbraně měli v pohotovosti. Blížili se ke mně. Koukal jsem jako blázen! Jaktěživ jsem tady žádný auto neviděl. Vyšel jsem ven, abych je varoval, že cesta dál je peklo, samá díra, když zapadnou – už se z těch sraček nevyhrabou. Minuli mě a prý: „Pantáto, my si poradíme.“ A jeli dál směrem na Kopťaky, dolů k vodbočce. Chvíli jsem tam okouněl a pak jsem si zalez zpátky do budky. Usnul jsem, ani nevím jak. Asi za hodinu slyším, jak někdo buší na dveře: „Vstávej, hlídači! Мáme mandát!“ Vyšel jsem ven. Stáli tam dva rudoarmějci. Jeden z nich, ten městskej, mě poznal, hned si vzpomněl, že jsem na trhu boural maso. Poprosili mě, abych jim pomoh roztlačit auto, že zapadli a nemůžou vyjet. Šel jsem s nima. Náklaďák vězel hluboko v blátě. Zapřeli jsme se do něj – ani se nehnul. Zkoušeli jsme to znovu a ještě jednou a ještě… Když nám začaly docházet síly, jejich velitel se nakonec smiloval a říká: „To stačí, rozdělejte oheň.“ Pak se otočil ke mně a povídá: „Pantáto, zalez, jdi se vyspat…“ Vrátil jsem se do budky, koukám oknem ven – nevidím žádnej kouř. Dřevo bylo asi mokrý. A ráno znovu někdo buší na dveře. Je to zase ten městskej rudoarmějec. Bylo vidět, že je nalitej. Říká mi: „Ty jsi boural na trhu maso, že jo?“ – Boural. „Nemoh bys nám pomoct? Máme tady hromadu sviní, potřebujeme je rozsekat, vcelku nechtěj hořet.“ – Nemám sekeru, povídám mu. On na to: „Seker i nožů máme, kolik budeš chtít… Nezdržuj a pojď.“ Brejle jsem si zapomněl v budce, mžourám jako krtek. Ptám se: „Co je to za prasata, že se musej pálit?“ „Tyhle svině,“ povídá, „jsou nakažený, mají mor, musej se spálit na troud, ale nejdřív je potřebujeme naporcovat… Přicházíme blíž a já koukám, že tam na zemi ležej mrtvoly. Říkám: „Vždyť jsou to lidský těla!!!“ А velitel, celej zmoženej, na to povídá: „Mýlíš se, seš úplně slepej, hlídači, to je jenom druh prasat, co jsou hodně podobný lidem. Zvenčí je to člověk, ale uvnitř svině…“ (Pauza.) Tak jsem začal naslepo bourat, vzal jsem to vod největších. Nejdřív sekerou, potom nožem. Kůži jsem nestahoval, kosti jsem sekal, ty šly dobře, ale žíly jsem musel vzít pilkou. Mám to v rukou… Bylo tam takový malý prasátečko – když jsem ho krájel, probudilo se k životu, zamrkalo očima – ale vojáci ho dorazili. Říkám jim: „Mně se zdá, že je to člověk…“ (Pauza.) A oni na to, že ne, že jsem se splet…, že je to dobytek. Když nám vobčas na trh přivezli nemocný krávy, hrudí jsme vždycky nechávali, ale tady šlo všechno do ohně. (Pauza.) Ne, nemořil jsem se s tím dlouho, zboural jsem rychle šest kusů nahrubo, zbytek zvládli sami – byli šikovní. Za práci mi dali balíček batumskýho čaje, umyl jsem si ruce v louži a vrátil jsem se zpátky. Co se dělo dál, nevím – skončila mi směna. (Pauza.) „Jestli je mi líto cara?“ Šmarjá, to nevím. Kdybyste mi raděj řekli, kdy nám dají gáži. A co se týče carský rodiny… Asi by mi jich bylo líto, kdybych je znal osobně, ale takhle… Pro mě jsou jen písmeny v novinách.


*   Místo, kde byly nalezeny ostatky carské rodiny (rusky Porosjonkov log). Pozn. IR.

/ Ukázku z ruského originálu Ja ubil carja (2019) přeložila Ivana Ryčlová, ilustracemi ji doprovodil akademický malíř Aleš Růžička. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)

Oleg Bogajev (1970)

ruský dramatik

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek