Židovství mezi Kafkou a rabínem z Belzu

Jen se podívejte do mých očí, jsem na to hrdý, že mám oči jako chasidský žid, jako posunuté oči rabínova syna z Belzu.

Bohumil Hrabal, Svatby v domě

Duchovní tradice, která spolu s katolickou zbožností a biblickou literaturou zásadně inspirovala Hrabalovu tvorbu, byla tradice židovská. Nikdy se netajil mimořádnou, téměř umanutou sympatií vůči Židům a židovství. Právě židovskou kulturu považoval vedle kultury německé a slovanské za podstatnou komponentu středoevropského kulturního klimatu, které miloval a k jehož svébytnosti se hlásil. Česko-německo-židovské jazykové a kulturní rozhraní, typické pro česká města v čele s Prahou, považoval za nesmírně plodný, kulturotvorný kvas.

Přítomnost Židů pokládal za nanejvýš blahodárnou, zejména pro jejich nežidovské sousedy. Nejen že s láskou a lítostí vzpomínal na nymburské židovské spolužáky a přátele, kteří i se svými rodinami padli za oběť „konečného řešení židovské otázky“ v době druhé světové války. Domníval se dokonce, že židovská píle, vzdělanost a duchovní hloubka byly vždycky motivující pro nežidovské sousedy, kteří se je „snažili dohnat“. Když uvažuje o příslušnících českého národa, říká uznale, že se začínají podobat Židům: „Lidé začínají mít posunuté oko tak, jak je mívali synové rabína z Belzu.“

Svému bratrovi jednou s humorem řekl: „Brácho, škoda, že nemáme v tý naší krvi ani kvintlík krve židovský, to bychom světu natrhli triko.“ Spisovateli Josifu Brodskému se při osobním setkání svěřil, že mu upřímně závidí jeho židovské předky z východní Evropy.

Bylo to osobní. Dokonce velmi osobní. Dvě z Hrabalových lásek byly židovského původu: mladičká Blanka Krauseová, kterou šíleně miloval a nesmírně trpěl tím, že ona jeho city neopětovala, a tajemná Perla Karvašová, do které se zamiloval na zájezdu novinářů do Velké Británie.

Jako intelektuál a spisovatel Hrabal obdivoval velikány židovského původu vzhledem k jejich kolosálnímu přínosu pro kulturní dějiny lidstva, ať to byli filosofové jako Lukács nebo Wittgenstein, vědci jako Einstein nebo Freud, malíři jako Chagall, hudebníci jako Mahler, nebo literáti jako Malamud, Weiner, Babel, Schulz, a především Kafka.

Kafka je pro Hrabala jeden z největších literárních vzorů. Je jedním z jeho milovaných „prokletých básníků“, o kterých libickým evangelíkům říká: „To jsou mí svatý, to jsou mí prokletý básníci… věříte spíš těmhletěm, rozumíte, … ty kluci, který za to vlastně položili život a celou svoji existenci, ty mluví na mučidlech a jim věřím.“ V rozhovoru s Danielou Rázkovou Hrabal vyslovuje pozoruhodnou větu: „Celý život a tvorba Franze Kafky jsou hledání Boha.“ V jiném rozhovoru, nazvaném O pražské ironii, cituje Györgyho Lukácse, který říká, že Kafkovy romány se vyznačují „negativní mystikou epochy bez Boha“. Obě výpovědi jsou svědectvím o tom, že Hrabala velmi zajímal duchovní rozměr Kafkova díla. Vyplývá to i ze vzpomínky Ivo Tretery, který ve svých memoárech uvádí, že Hrabal jednou prohlásil: „Kafka přirovnává spisování k modlitbě. Já je taky považuju za sakrální záležitost.“

Hrabalova hluboká sympatie vůči židovství se ale netýkala jen triumfů a úspěchů vynikajících židovských umělců a myslitelů. Ještě víc se týkala statečnosti a houževnatosti židovského národa tváří v tvář antisemitismu, pronásledování a utrpení. „Jsme jako olivy, teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.“ Tuto větu rabína Jochanana, popisující dějinný úděl židovského národa, Hrabal ve svém díle mnohokrát cituje, často když připomíná strastiplné události židovských dějin. Ano, podstatným motivem Hrabalovy náklonnosti k Židům byl soucit. Soucit s židovským utrpením a taky obdiv vůči hrdinskému překonávání beznaděje příznačně židovským humorem a jistou tvrdohlavou nezdolností navzdory nepřízni osudu.

I z tohoto důvodu Hrabal nejvíc miloval chudé a prosté východoevropské Židy haličského původu, především chasidy, protože přes všechna soužení vděčně přitakávají životu. Tuto heroickou nezdolnost pro Hrabala symbolizoval Chagallův houslista, který nad bídami světa vezdejšího neustále vyhrává veselé písně. „Být na dně, a přesto radostně vzhlížet vzhůru“ – těmito slovy, která ve svém díle mnohokrát opakuje, Hrabal charakterizuje židovskou houževnatost tváří v tvář utrpení.

Když líčí strýce Pepina, kterého nazývá svým „opravdickým otcem“ a svou „Múzou“, říká, že měl v sobě něco z naivních chasidů, zázračných rabínů. A že on sám, když Pepina poslouchal, jako správný chasid předstíral překvapení a úžas, a to i nad příběhy, které slyšel mnohokrát.

Židovské prostředí východní Evropy Hrabalovi učarovalo. I milovaný Nymburk a jeho těsně vedle sebe stojící domečky viděl jako židovské ghetto. A své literární líčení životních příběhů malinkých lidí vyjadřuje metaforou lidského hemžení v židovské čtvrti haličského městečka.

Zvláštní snová atmosféra východoevropské Drohobyče, jak ji ve svých Skořicových krámech vylíčil židovský spisovatel Bruno Schulz, Hrabala fascinovala natolik, že tuto knihu četl stále dokola každý rok. Dokonce říkal, že od první chvíle, kdy se do této knihy ponořil, má dojem, že se přestěhoval do Drohobyče a bydlí tam, ačkoli tam nikdy nebyl.

V této souvislosti stojí za zmínku, že ačkoli Hrabal nebyl žádný tradicionalista ani konzervativec, stejně jako truchlil nad likvidací památek katolické duchovní kultury, truchlil také nad ničením památek duchovní kultury židovské. Trnul při pohledu na bourání nebo poškozování židovských hřbitovů a synagog. A velmi si vážil Židů a zejména chasidů také proto, že stále ještě dodržují posvátné rituály své duchovní tradice, že světí sváteční den odpočinutí: „Život čím dál víc ztrácí řád a rituál. Nic už nemá pomalu svý místo a tím nádhernější je nacházet ty, kdo maj řád a rituál v sobě. Tak hodně v poslední době myslím na haličský židy a na ty chasidy na Chagallovejch obrazech, jak večer před šábesem seděli u stolu, dívali se z okna a čekali, až vyjde hvězda.“

Snad nejdůležitější motiv chasidské kultury, který Hrabala hluboce oslovil a stal se jednou ze základních metafor jeho osobitého vidění světa, souvisí s tradicí o posunutém oku synů rabína z Belzu. Toto posunuté, jakoby strnulé, případně osleplé nebo šilhající oko bylo Hrabalovi zvláštní šifrou, která se v jeho literárním díle opakovaně vrací.

Například rabín Nathan Krim, dědeček hlavní hrdinky Hrabalovy povídky Legenda o krásné Julince, byl „posedlý chasidismem“ a k stáru oslepl, což bylo ovšem považováno za zvláštní požehnání. Hrabal zde stejně jako v mnoha jiných textech užívá prastarého motivu židovské mystiky, která v postižení zraku spatřuje zvláštní obdarování: slepý rabín je nazýván sagi nahor, tedy plný světla.

Tento paradoxní motiv Hrabala opravdu fascinoval, jak je zřejmé i z toho, že jej v různých variacích stále znovu používá. Zrakový defekt, který by se vnějšímu pozorovateli mohl jevit jako šilhání nebo slepota, je ve skutečnosti projevem mystického pohledu „na druhou stranu věcí“. To, co se navenek jeví jako vada zraku, je znamením zvláštního nadání nebo Boží milosti. Posunuté oko proto v Hrabalových textech typicky hledí „do srdce věčnosti“. Posunuté oko je také výsledkem prodělaného utrpení a výrazem zvláštní duchovní hloubky. Hledí totiž do nekonečna, do středu bytí. Když chce Hrabal o někom říci, že je nadán mystickým nebo prorockým obdarováním, říká o něm, že má posunuté oko syna rabína z Belzu. Říká to například o Vladimíru Boudníkovi, o Egonu Bondym, o Perle Karvašové, o Jiřím Menzelovi. I o sobě samém říká, že je hrdý na to, že má oči jako chasidský Žid, že má posunuté oko jako syn rabína z Belzu.

Klíčovým prvkem chasidského židovství, který si z hlediska Hrabalova vztahu k této duchovní tradici zaslouží zvláštní zmínku, je chasidská vypravěčská tradice, která dobrosrdečnou ironií, rafinovanou naivitou a svatým zanícením vítězí nad nepřízní osudu. A nejen to, chasidé dokonce vyprávěním příběhů zachraňují a uzdravují svět. A právě to Hrabala fascinovalo, jistě i proto, že přesně toto magické umění, tuto schopnost uzdravovat svět vyprávěním, s úžasem pozoroval u svého strýce Pepina. V Pepinově nadšeném vyprávění se totiž mohou stát i věci, které se nestaly: „Ono nejde zpřeházet čas, ale v chasidských historkách to šlo a jde, protože u chasidů to, co se nestalo, tak se může stát,“ říká o tom Hrabal.

Není divu, že připodobňuje Pepina k chasidskému rabínovi. V Pepinově líčení starého Rakouska, tak jako v chasidských příbězích, totiž vyprávění vítězí nad skutečností. Mění ji, uzdravuje ji, působí tikun olam, tedy nápravu světa. Zejména pak v příbězích o zázračných rabínech, které Hrabal znal z Devíti bran Jiřího Langera, z povídek Isaaka Babela či z chasidských anekdot Salcie Landmannové, které velmi často citoval.

Mezi těmito příběhy vyniká jeden, který měl v Hrabalově myšlení zvláštní místo, protože právě tímto židovským příběhem definoval „účinnou lásku k bližnímu“. To je opravdu pozoruhodné, protože účinná láska k bližnímu je podle jeho přesvědčení podstatou křesťanství. Každopádně toho křesťanství, ke kterému se sám hlásil a s nímž se identifikoval. Je to příběh o zázračném rabínovi, o kterém se tradovalo, že v noci vystupuje po žebříku do nebe. Nedůvěřiví žáci chtěli zjistit, jestli je to pravda, potají ho sledovali a zjistili, že rabín chodí v noci tajně pomáhat nemocné stařeně na kraji vesnice, zatopit jí v kamnech a uvařit pokrm. Když se poté ostatní chasidé ptali, jestli rabín skutečně stoupá v noci do nebe, odpověděli ti, kteří ho užasle sledovali: Ano, stoupá do nebe. A ještě výš.

Při své návštěvě na evangelické faře v Libici nad Cidlinou v prosinci 1981 Hrabal v rozhovoru s místními farníky definoval účinnou lásku k bližnímu tímto příběhem. Ano, definoval podstatu křesťanství židovským příběhem!

To krátké vyprávění o výstupu zázračného rabína „do nebe“ se mu vtisklo do paměti opravdu hluboko. Tak hluboko, že v jednom z Večerníčků pro Cassia se tím soucitným rabínem stává on sám. Je zřejmé, že tento Hrabalův autoportrét o něm vypovídá něco podstatného: Před očima čtenářů tu stojí Bohumil Hrabal jako chasidský rabín se srdcem plným soucitu…

/ Z knihy Pavla Hoška Evangelium podle Bohumila Hrabala, Brno: Nakladatelství CDK, 2024, s. 39–44. Tato mírně krácená ukázka z redakčních důvodů neobsahuje bohatý poznámkový aparát a odkazy na Hrabalova díla, které čtenář najde v uvedené knize. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)