Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích spustili novou rubriku, kde se autorů nakladatelství Books & Pipes, CDK a revue Kontexty ptáme, co zrovna čtou. V poslední době se nám sešla celá řada příspěvků natolik zajímavých, že jsme se je rozhodli zprostředkovat i čtenářům našeho časopisu.

Petr Fiala

Čtu vždy několik knih najednou a měním je podle nálady a situace. Zrovna jsem dočetl skvělou knihu O Bohu u křesťanů, kterou napsal francouzský filozof Rémi Brague. Střídal jsem ji pro odlehčení s americkou detektivkou Cesta smrti od mého oblíbeného autora Rosse Macdonalda. Amerika 50. let, svět je ještě „v pořádku“, a už trochu není. Detektiv Lew Archer má svědomí i empatii a stojí na správné straně. Přitom je to napínavé a zábavné, prostě dobrá detektivka. Nicméně čtenářům Books & Pipes chci k četbě doporučit nejnovější česky vydanou knihu Michela Houellebecqa s názvem Serotonin. Houellebecq jako vždy podává nemilosrdnou analýzu dnešní společnosti. Nemá zde smysl vykládat děj ani poukazovat na hrdinu Florenta-Clauda Labrousta, který je vlastně antihrdinou. Houellebecq výstižně ukazuje vyprázdněnost doby, kdy zdánlivě vše máme k dispozici. Blahobyt, který sám o sobě neuspokojuje ani nedodá životu smysl. Stárnutí ve společnosti, která se tváří stále mladá. Odkouzlení světa, kde zdánlivá svoboda zakrývá prázdnotu mezilidských vztahů a absenci schopnosti opravdu milovat. Houellebecq samozřejmě přehání, dovádí věci ad absurdum. Ale stejně jako třeba v minulosti Kaf­kovi či Musilovi, nebo v současnosti McCarthymu v americkém prostředí, se Houellebecqovi daří vidět problémy naší společnosti a její sebedestruktivní prvky jasněji, než to dokážeme třeba v sociálních vědách. Vždy jsem ostatně věřil tomu, že umění je forma poznávání. Houellebecqa stojí za to číst, protože nám nabízí zrcadlo, ve kterém se uvidíme ošklivější, nebezpečnější a zranitelnější, než jak si sami připadáme. Řešení autor nemá, to je na nás. A tak to má být.

Ivan Foletti

Čtu právě knihu Černá ovce od Israele Jošui Singera (1893–1944) v krásném italském překladu Anny Lindy Callow. Původní název v jidiš je Fun a velt vis iz nishto mer – O světě, který už není. Knihu jsem si vybral „naslepo“ u svého oblíbené nakladatelství Adelphi, pro něž je kvalita, nehledě na žánr, jediným kritériem. Singer popisuje své dětství v polském židovském městečku. Příběh se odehrává kolem roku 1900, tedy ještě v době carské nadvlády. Italský název naznačuje, že se jedná o povídání někoho, kdo se cítí tak trochu jako cizinec ve svém světě. Tento pocit je mi jako emigrantovi blízký, ale to není jediný důvod, proč mne kniha oslovila. Fascinuje mne autorova schopnost popisovat. Singer píše tak, že se s ním čtenář může dotýkat věcí, může cítit vůně (a mimochodem i smrad). Autor ze čtení dělá téměř smyslový zážitek. Ukazuje také sílu rituálů, ale i omezení tradice, která se stává vězením. Celou knihu však myslím ještě na jednu věc: svět, který autor popisuje, už není nejen proto, že čas plyne, ale i proto, že jej zničili lidé a válka. Když se dívám kolem nás, do hnědnoucího světa, ve kterém se množí násilí, bojím se, co zničíme příště.

Kateřina Hloušková

Miluji Ondřeje Havelku! Ten sice, pokud vím, knihy zatím nepíše, ale baví, těší a režíruje. Krásně! Jeho Hastrman mě okouzlil. Dokonce tak, že jsem konečně sáhla i po knize, která mě svojí „ekoteroristickou“ pověstí dosud nelákala. Teď mně Urbanův román nejde z hlavy. Vychutnala jsem si jeho první část, je podmanivá. Bojím se jen zklamání při četbě té druhé, ale třeba zbytečně.

Vedle čtení pro radost musím číst i „z povinnosti“. Jaké štěstí, že tentokrát tomu tak není. Připravuji k vydání knihu Daniela Low-Beera Archy života. Historie rodu Löw-Beer. Autentické příběhy židovské rodiny, která vystavěla vilu Tugendhat, ale i továrnu, ve které Oskar Schindler zachránil před deportací stovky Židů, jsou mnohem barvitější než jimi inspirovaný kontroverzní román (a špatný film) Skleněný pokoj. Kdo chce znát skutečný příběh rodiny spojené s ikonickou stavbou moderní architektury, ten se má na co těšit.

František Mikš

Mám rozečtenou knihu s lákavým názvem V existencialistické kavárně: O svobodě bytí a meruňkových koktejlech od britské autorky Sarah Bakewellové (Nakladatelství Host 2019). Už upoutávka na knihu je skvělá, nutí vás ji vzít do ruky. Příběh začíná v roce 1933 v jednom pařížském baru, kde tři mladí přátelé, Simone de Beauvoir, Jean-Paul Sartre a Raymond Aron, popíjejí meruňkový koktejl, jenž patří k místním specialitám. Nebylo by na tom nic zvláštního – až na to, že druhá runda zásadně ovlivní světovou filosofii, literaturu a kulturu. Právě se seznámili s fenomenologií, filosofickým směrem hlásajícím návrat „k věcem samým“ – a události se dávají do pohybu. Sartre odjíždí studovat fenomenologii do Německa, kde se právě ujal moci Hitler, a nadějný filosof Heidegger začíná kolaborovat s nacismem…

Kniha je skvěle napsaná, čtivá a vtipná, přestože se zabývá spletitostí filosofie a politiky 20. století: Husserlem, Heideggerem a hlavně francouzským existencialismem. Člověk nemusí být stoupencem této vesměs levicové a pesimistické filosofie, jejíž ozvuky nás straší dodnes, může s ní i silně nesouhlasit, ale měl by se snažit těmto vlivným autorům a jejich postojům porozumět. Autorka dokáže čtenáři poutavě přiblížit i mimořádně nudné a komplikované Heideggerovy spisy a o francouzském existencialismu píše fundovaně a přesvědčivě. Nejspíš i proto, že jej sama žila. Právě četba Sartrovy Nevolnosti ji přivedla k tomu, že v mládí začala zanedbávat studia a věnovala se existenci, prodávala na černo reggae desky a šlukovky. K akademické dráze se nakonec vrátila a její kniha se stala bestsellerem. Oprávněně. Jsem ve třetině a hodně mě baví.

Jiří Pernes

Vyšlo mi to v životě tak, že většinou musím číst knihy vztahující se k věcem, o kterých píšu. A protože teď zrovna končím studii o listopadu 1989 v Brně, čtu paměti těch, kdož se těchto převratných událostí v našem městě osobně účastnili. Především jsou to vzpomínky Jaroslava Mezníka Můj život za vlády komunistů (1948–1989) a Milana Uhdeho Rozpomínky. Co na sebe vím. Při té příležitosti jsem také objevil publikaci Jany Soukupové Nepoddajní aneb Nešlo to jinak. Příběhy jihomoravských disidentů v 70. a 80. letech 20. století. Všechny tři jsou skvělé a při jejich četbě se ve vzpomínkách vracím o více jak tři desetiletí zpátky. Abych však přišel i na jiné myšlenky, sáhl jsem po románu britského autora Roberta Harrise Mnichov, který čtu ve volných chvílích. Také on se věnuje historickému tématu, avšak netradičním způsobem, patří totiž do oblasti tzv. alternativní historie. Právě možnost promýšlet významné dějinné události netradičním způsobem a klást si při tom otázku „co by bylo, kdyby…“ mne pořád přitahuje.

Hynek Vilém

Čtu si v nově vydaném Labyrintu světa a ráji srdce od Jana Amose Komenského, krásné velké publikaci s kolážemi Miroslava Huptycha. Je to překvapivě barvité a místy rozverné čtení o putování zvídavého Poutníka a jeho průvodce Všudybuda, žádná školní nuda. Jan Amos umí být poetický i hodně kousavý, třeba v kapitole Život rozkošníků světa, věnované lenosti, pohodlí a především přežírání, až to utíká vrchem i spodem. Vhodné k četbě před každými svátky. Umí být taky pěkně nekorektní, třeba když řeší ženskou otázku: „Protože příroda dala přednost mužům, tak při tom také zůstane.“ Ale doporučuje, aby „muži pro pokoj v domě a jeho svornost ženám aspoň tajně dávali přednost a řídili se jejich radami“. Uvidíme, zda učitele národů časem vymažeme z učebních osnov. A když se Poutník dostane mezi básníky, co vidí? Je to houf jakýchsi „veselých mladíků, kteří na vážkách odvažují a odměřují slabiky a kolem toho jásají a poskakují. Ze všech umění, která se sestávají z písmen, není žádné umělečtější a veselejší než toto.“ Ano, to je přesné, skutečný básník, nepíše-li v módním volném verši, skutečně na vážkách odvažuje a odměřuje slabiky. A kolem toho jásá a poskakuje.

Velká, převelká a přetěžká kniha! Pro zlobivého básníka krásná inspirace. A ty obrázky!

 

Sledujte nakladatelství Books & Pipes na Facebooku a Twitteru.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)