Stavějme lépe, stavějme krásně
Odkaz Rogera Scrutona

V uplynulých měsících jsme si mohli přečíst velké množství vzpomínek na Sira Rogera Scrutona, který zemřel v lednu letošního roku. V mnoha nekrolozích a analýzách jeho práce velmi často zaznívala následující myšlenka: Scruton se od řady ostatních myslitelů odlišoval tím, že nebyl pouze teoretik. Svoje myšlenky a hodnoty uváděl do praxe. Jinými slovy, žil život, který kázal. Platilo to, když s velkou osobní odvahou pomáhal zemím východního bloku pod komunistickou diktaturou. Platilo to, když vybudoval farmu Sunday Hill (známá jako Scrutopia). A platilo to během jeho působení ve veřejném prostoru, například když v posledních letech života předsedal (společně s Nicholasem Boysem Smithem) vládní komisi Stavějme lépe, stavějme krásně (Building Better, Building Beautiful).

Cílem zřízení tohoto odborného uskupení bylo vypracovat legislativní návrhy pro britskou vládu, které by urychlily výstavbu nových obydlí a zároveň dopomohly celkové změně uvažování při plánování nové zástavby. Závěrečná zpráva této komise obsahuje více jak stovku konkrétních návrhů, které by měly zajistit, že výsledné budovy a nové čtvrti budou krásnější.

Jak je napsáno hned v úvodu zprávy jejími autory: „Nevidíme krásu jako přítěž, o které se vyjednává po získání stavebního povolení. Krása by měla být předpoklad, kterému každý nový projekt musí dostát.“ Podle komise nejde jen o to, že lidé vyžadují krásu v architektuře, ale že také zároveň odmítají ošklivé budovy. Protože v ošklivém prostředí se člověk zákonitě necítí jako doma. Rádi se obklopujeme tím, co je pro nás i pro naše okolí krásné. A krása má v tomto kontextu synonymum – přirozenost.

Proč důraz na krásu?

Jak můžeme určit, jestli je budova objektivně krásná, nebo ošklivá? Krása není v kontextu architektury (a práce této komise) chápána jen jako estetická hodnota budov samotných. Krásou se myslí celkový „duch místa“ a také to, jakým způsobem toto místo „komunikuje“ s přírodou. Termín „krása“ v tomto kontextu zahrnuje nejenom výstavbu budov, ale i ochranu životního prostředí: ,,Krásné budovy, krásně umístěné, na krásném místě. To znamená, že nová zástavba by měla být navržena tak, aby zapadala do života a textury místa, kde se má nacházet.“ A to se momentálně ve Velké Británii neděje. Studie podle závěrečné zprávy ukazují, že až tři čtvrtiny nových stavebních projektů jsou klasifikovány jako průměrné nebo přímo špatné. Jinými slovy, nejsou adaptabilní a svojí estetikou narušují prostředí, ve kterém jsou umístěny.

Krása je sice vlastní hodnota, ale má i hodnotu sociální a ekonomickou. Jak dlouhodobě ukazují výzkumy, za ošklivost se platí velká sociální daň. Ekonomická hodnota krásného místa je prokazatelně mnohonásobně vyšší, protože lidé tam chtějí žít i pracovat. Ve zprávě pracuje komise s výsledky výzkumu Královského institutu britských architektů (Royal Institute of British Architects), který definoval základní charakteristiky míst, kde lidé chtějí žít. Podle těchto výsledků je ideální místo pro život definováno jako městská krajina (townscape). Na takovém místě jsou budovy postavené podél ulic a náměstí, rozdělené do bloků. Ulice vedou do centra a veřejných míst. Budovy korespondují s prostorem a krajinou, kde se nacházejí.

Dále je podle Institutu důležité formovat komunity (vytvářet společenství) skrze architekturu – tomu napomáhají například obchody a služby umístěné v přízemí obytných budov. Lidé do takových míst nemusejí dojíždět, scházejí se tam z okolí a vytvářejí komunity.

Historie budov v Anglii aneb Jak jsme ztratili krásu

Které prvky jsou typické pro krásnou anglickou architekturu a jakými proměnami prošla? Proč se z ní vytratila krása? I na tuto otázku komise v závěrečné zprávě několikrát naráží. Pokud bychom měli najít něco jako prototyp typicky krásného řadového domu, stačí se podívat na dílo Iniga Jonese ze 17. století, které je stylovou kombinací Vogézského náměstí v Paříži a architektury Raffaela a Bramanteho v Římě a ve Florencii. Ve zprávě se popisuje, jak na základě Jonesova díla vznikly vzorníky, podle kterých se podobné řadové domy stavěly po celé Anglii. I méně zkušení stavitelé byli díky tomu schopni zrealizovat esteticky a konstrukčně uspokojivé budovy. Některé čtvrti v Londýně – například Bloomsbury, Kensington nebo Islington – jsou dobré praktické příklady tohoto systému.

Jistým způsobem mají dnešní architekti mnohem těžší práci, protože málokterý architekt produkuje vlastní vzorníky dostupné ostatním. Na mnoho architektů tlačí developeři, aby měli svůj vlastní styl nebo přišli s novým,originálním konceptem. A opačným extrémem jsou případy, kdy komerční stavitelé domů sice mají nějaký soubor řešení při větší zástavbě, ale bez vedení architekta, případně bez architektonických vzorníků „ve výsledku dochází k tomu, že detradicionalizace architektury (jakožto oboru) ovlivňuje kvalitu i těch staveb, které jsou tradiční.“

Se ztrátou krásy v anglické architektuře při­ro­zeně souvisí i nové stavební metody. Charakter starých budov je do velké míry tvořen materiálem využitým k jejich stavbě. Komise zmiňuje některé často užívané materiály typické pro anglickou architekturu, jako jsou pálené cihly, tepané železo, dubové dřevo, vápenec (typický pro oblast Cots­woldsu), pískovec (Lancashire)… a mnoho dalších. Samotná textura těchto přírodních materiálů do velké míry zajišťuje krásu, protože – opět se vracím k definici – využití lokálních materiálů umožňuje budově přirozeně splynout s okolím. Dnešní uměle vyráběné stavební materiály se často ani nepokoušejí napodobit texturu a barevnost těch přírodních. V extrémních případech může dojít k tomu, co můžeme poměrně často vidět i v České republice, že uprostřed zelené louky stojí novostavba omítnutá na růžovo.

Přesuneme-li se od budov do veřejného prostoru jako celku, i ten již dlouhou dobu trpí. Důvodem je vynález automobilu. Konkrétně masové rozšíření aut s sebou logicky přineslo i radikálně odlišný přístup k výstavbě. „Dnes se nepřizpůsobuje auto ulici, ale ulice autu, což odráží princip, že primárním účelem ulice je doprava, nikoli místo k pobývání.“

Komise samozřejmě nenavrhuje zrušení či omezení automobilové dopravy, ale poukazuje na to, že k dosažení krásy je potřeba se v plánovací fázi nového projektu odrazit od myšlenky, že ulice má primárně sloužit jako komunitní prostor – místo, kde se lidé potkávají, nikoliv jen parkovací plocha pro auta. Stejně tak netvrdí, že se za všech okolností musíme vrátit k využívání (dnes velmi drahých) místních přírodních zdrojů při vytváření obydlí a komunitních prostorů. „Řešením není zničit moderní svět, ale pracovat na jeho polidštění. Od toho existuje územní plánování.“

Komise se ani nesnaží navrhnout, aby se vše stavělo podle jedné šablony. Naopak, velkou část zprávy provázejí fotografie pozitivních příkladů nové výstavby v Anglii. Například výstavba v Great Kneightonu, Cambridgi, The Bourne Estate a Savoy Circus v Londýně nebo třeba nové sousedství v corn­wallském Nansledanu. Tyto příklady obytných budov by nemohly být rozmanitější. Hodně zmiňovaná a oceňovaná je i Goldsmith Street v Norwichi. Všechny tyto budovy (v některých případech stylově odvážné) se vyznačují tím, že přirozeně zapadají do svého okolí a dotvářejího, místo aby jej narušovaly. Není to otázka stylu – každý styl může být přijatelný, pokud je dobře přizpůsobený dané lokalitě.

Zanedbaná místa

Británie se stejně jako zbytek moderní civilizace potýká s problémem architektonicky zanedbaných oblastí. Místa, která postrádají identitu – v našem případě velká odosobněná sídliště nebo industriální bloky se znečištěným ovzduším. Taková místa jsou pochopitelně nepříjemná pro život, a tím pádem kolem nich vzniká méně pracovních příležitostí, méně podniků a nejsou tam tak kvalitní školy. Proč? Protože lidé, kteří tam žijí, se tam necítí dobře, jak už bylo zmíněno, necítí se tam jako doma.

Komise poznamenává, že nestačí jen vybudovat infrastrukturu, aby obyvatelé těchto míst mohli snadněji vyjíždět pryč, a už vůbec nepomůže uprostřed takového prostředí stavět „velké nablýskané krabice“. Podle komise má být zástavba regenerativní, nikoliv parazitická.

Zanedbanými místy nejsou ale jen sídliště nebo nedostupná místa. Jsou to i opuštěné, historicky důležité budovy. Momentálně je daňový systém v Británii nastaven tak, že zvýhodňuje novostavby před renovací starších budov.

S tím souvisí důležitá problematika tzv. adaptability budov. Komise si všímá toho, že budovy postavené našimi předky k nějakému účelu – staré školy, kaple, knihovny, nemocnice – je snadné přetvořit pro účel jiný – domácí nebo veřejný. Moderní architektura se v mnoha případech zaměřuje pouze na funkci, doprovázenou minimalistickým designem. To je ale pak často na úkor multifunkčnosti prostoru.

A když už se do zanedbaných míst začnou investovat peníze na vybudování nové zástavby, jak konkrétně dosáhnout krásy? Přístup všech zúčastněných by neměl stát na principu „stavějme domy“. Základní myšlenkou má být: „stavějme čtvrti/sousedství“. Výstavba se často provádí na špatných místech – na příliš prázdných greenfieldech nebo malé byty ve velkých blocích v brownfieldech. Podle komise je potřeba uvažovat nad celkem – stavět nejenom domy, ale plánovat je zároveň s ulicemi. Bloky domů mají mít jasně oddělenou přední část do ulice a zadní část do zahrady či dvorku. „Toto bude jeden z nejnáročnějších úkolů, jak změnit model zástavby – přeměnit stavbu obytných jednotek na stavbu míst.“

S tím souvisí i další legislativní návrh, se kterým komise přichází – během následujících pěti let by se měla vláda zavázat k výsadbě dvou milionů nových stromů. Developeři by měli být povzbuzováni, aby každá nová budova měla poblíž alespoň jeden nový strom a v případě obytných budov alespoň jeden ovocný strom v uzavřeném prostoru zahrady či dvorku.

Stavební povolení a digitalizace

Jedním ze zásadních problémů u nás je zdlouhavé stavební řízení. V Británii (která na tom není zdaleka tak špatně jako Česká republika) by se dalo podstatně zkrátit tzv. digitálním pasem (digital pass­port) – tedy stavebním povolenímpřes internet, kde by bylo možno nalézt všechny informace o vznikající budově a průběhu stavby.

Mezi dalšími zásadními legislativními návrhy ve zprávě komise je tzv. krása v rychlém pruhu (fast track for beauty). Pokud je nový projekt (ať už navržený developerem nebo architektem) považovaný za krásný (developer se zavazuje ke kvalitě a je citlivý ke kontextu místa) a má podporu lidí z okolí, kde má být postaven (ošklivá budova v okolí může devalvovat i cenu ostatních nemovitostí), stát by měl mít legislativu, jak takový projekt upřednostnit a rychleji jej schválit.

Zásadní jsou i daňové úlevy pro některé druhy výstavby. Momentálně je systém nastavený tak, že když se někdo rozhodne přestavět/renovovat starou budovu, platí dvacetiprocentní daň z přidané hodnoty. Pokud začne stavět novostavbu, daň z přidané hodnoty je nulová. Komise navrhuje, aby při přestavbě/renovaci byla tato daň taktéž nulová, případně nepřesahovala pět procent. Za současného stavu dochází k tomu, že jsou bourány kvalitní budovy a jejich náhrady jsou postaveny z levných, rychle opotřebovatelných materiálů. Z estetického hlediska je to škoda a zároveň, jak zdůrazňuje komise, je to i velmi neekologické. Každé bourání budovy, odvoz a zpracování suti, to vše zbytečně škodí životnímu prostředí. Komise podotýká, že některé nejkrásnější budovy v Británii dnes často slouží úplně jinému účelu, než tomu bylo v minulosti – jsou tedy adaptabilní. Tato daňová legislativa by měla v důsledku adaptabilitu budov podporovat, nikoliv ji činit nevýhodnou.

Demokratizace stavebního procesu

Komise dále navrhuje větší demokratizaci procesu výstavby. Developeři by měli nechat občany konkrétních lokalit zasahovat do projektu v jeho raných fázích, nikoliv až v těch posledních, kdy mohou navrhnout maximálně kosmetické úpravy. Lidé by tak měli být informováni o tom, co se bude stavět a kdy, v jakém množství, jak to bude vypadat a jestli to zapadá do krajiny a okolí. Na první pohled se může zdát, že konzultace s občany celý proces výstavby zpomalí. Právě naopak. Čím dříve se projekt konzultuje s občany žijícími v okolí, tím větší je šance na jeho realizaci a minimalizuje se riziko častých protestů a soudních sporů. Komise v této souvislosti cituje Heritage Alliance, podle níž je jádrem každého místa komunita lidí a jejich vnímání, a to podle nich tvoří jedinečnost, charakter a dědictví onoho místa.

Zpráva v tomto ohledu obsahuje také některá detailní doporučení, například aby místní samosprávy začaly více využívat digitálních technologií. Obyvatelé by měli mít šanci vidět vizualizaci projektu předtím, než se začne stavět.

Závěr

Zmiňuji zde jen některé z mnoha legislativních návrhů a myšlenek, které lze v závěrečné zprávě komise najít. Z její práce a cílů – znovuobnovení krásy ve veřejném prostoru, v úzkém propojení s péčí o životní prostředí – si můžeme vzít příklad i u nás. Také v České republice najdeme velké množství míst, kde byla krajina i zástavba zdecimována komunistickým režimem a dodnes tato místa nebyla renovována. Také u nás je mnoho příkladů ošklivé moderní zástavby, která ani trochu nezapadá do okolí, a často se přitom nachází v bezprostřední blízkosti historických budov.

Roger Scruton se pojmu „krása“ v architektuře věnoval celý svůj život. Úvahy o kráse tvoří klíčové teze mnoha jeho knih. Vynikající dokument Why Beauty Matters (dostupný i na YouTube) mohu jen doporučit. Při čtení závěrečné zprávy nemůže člověk znalý Scrutonova díla cítit nic jiného než pocit zadostiučinění. Jsou to konkrétní legislativní návrhy, které vycházejí ze Scrutonovy jednoduché, konzervativní a správné myšlenky – že je naší povinností předat naši zemi budoucím generacím v minimálně stejně dobrém nebo lepším stavu, než v jakém jsme ji zdědili. Máme zodpovědnost vůči těm, co tu žili před námi, i vůči těm, kteří tu budou žít po nás.

Celou zprávu komise najdete na stránkách britské vlády
www.gov.uk

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)