Kdo umí ještě dnes

Básník Milan Děžinský na obálce své nové sbírky Hotel po sezóně (Host 2020) píše, že jde o knížku, kterou nikdy neplánoval.

„Při četbě všech těch skvělých českých básníků z první půle dvacátého století jsem byl často uhranut, vlečen jejich rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Nemohl jsem si pomoct a občas také pustil svou bláznivou volnoběžku. Vznikla z toho knížka, kterou jsem nikdy neplánoval. Sbírka ohlasových básní i přiznaných plagiátů, psaná z radosti, piety i nostalgie.“

Ale co když jim neodzvonilo, napadne čtenáře při četbě jeho sbírky. Co když je to právě ona živá voda, jíž je třeba současnou uniformní záplavu nepoetické poezie zalít, vrátit nám estetické potěšení z čtení básní? A možná tak i vrátit poezii zpět k jejím čtenářům. (red.)

NA BŘEHU LABE HNIJE KADÁVER
a vzduch je tu dnes řídký
pro ty, co přišli vyvrhnout své zbytky
a vysypat svůj necesér

Chodil tu rackům sypat básně Hora
Do proudu řeky namáčel své pero
a hledal tu bájné Trokadéro
Kdy ztichlo město? Proč mlčí hora?

Dnes v jachtařském klubu vrže kladka
co spouští bílé lodě na vodu
Štiplavá vůně se táhne od brodu
Voda je žlutě zelená jak syrovátka

Přichází dva, nesou se jak konve plné jara
Jsou zmateni vůní svých mladých těl
Z tlačného člunu se valí pára
Člun lehce vplouvá mezi stehna zdymadel

 

KDO UMÍ JEŠTĚ DNES opičku na gumičce?
Zastřihnout správně keř, zabrousit přesně hranu?
Zarovnat k rysce zeď, přizdít ji podle plánu?
Hlavu svou zavěsit parádně v pevné smyčce?

Kdo ještě zvládne dnes hašeným vápnem bílit?
Povříslem stáhnout snop. Líbat se na špičkách?
Nosit své bankovky v úhledných ruličkách?
Máchnutím přetnout si z nešťastné lásky žíly?

TŘESU PRAVICÍ DOBRÉMU DNI
Až půjdeš kolem, jenom nakoukni
co dělá člověk, když si myslí, že je neviděn

(Jakou tvář nastaví zrcadlu ve výtahu
A jak si večer podepírá hlavu
když pravicí mu třásli celý den)

 

ZÍTRA SE BUDE ZAS ZPÍVAT VŠUDE:
nad sněžnou pouští, v dunách Sibiře
Zpívá i soused převlečený za zvíře
Prosba o lásku haleká nočním šumem —

všichni si budou bezpříkladně rovní
Muženy, žemuži, zlí a hodní
a ze všech na věky osvobozených latrín
bude znít do pauzy průzračný alexandrín

Z vesmírných, opuštěných ramp
zas bude blikat k hvězdám smutný jamb

Po ranní kávě k poctě apokalypsy
kokrhat budou novodobí psi

POSLOUCHEJ, SLYŠÍŠ TO, něco se v tobě hrne
a uvnitř po svazích se posouvá jako sníh
a uvnitř buší to jak o kmen mladý srnec<
a břehy zamrzlé na krajích natají —

zasvítí žluť trávy, cos ztratil a cos našel
(vzpomínky zasuté pod sněhem rychlých let)
odkryje mrtvou myš, suchý stvol; tichý kašel
A slinu vydáví i prasklý klarinet

Na jaře vyklíčí zpod sukní nohy bílé
(cibulky z nočních snů sápou se po světlu)
zapouzdřím v paměti jedinost této chvíle
abych — až budu sám — našel ji poslepu

Poslouchej, slyšíš to, něco se ohlašuje
v obočí vysinal moudrosti světlý pruh
na jaře podzimní vítr pofukuje
nadul ti do kostí, rozkmital v krvi kruh…

 

DÍVEJ SE, LETÍ DRON. Ledové pod ním stíny
Kamera hnula se, zaostří, míří nikam
Podívej, někdo bdí, do noci skelné oko bliká
a svět se napřímí, přeci je sledován

Ticho pak oživne, zčeří se louže světla
Na věčnou památku — ó kráso přírody!
Z trávy se vytrčí poslední živá bedla

A vážka hrouží se naposled do vody

 

NEHYBNÝ VEČER, jen počítač chrčí
pomalou píseň předsmrtnou
Z okapů voda neúnavně crčí
Brunátní vrátní si k ránu oči mnou

Bděl jsem s vámi, básník solidární
Já hlídal vesmír, vy dvory fabriky
Po mokré silnici připlouvá dodávka jak parník
Řidič vykládá přepravku s rohlíky

Básně ze sbírky Hotel po sezóně, Host 2020.

Hotel po sezóně je sedmá básnická sbírka Milana Dežinského.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)