Vzpomínka na dědečka
(povídka)

Významnou rakouskou básnířku a prozaičku s moravskými kořeny Ilse Tielschovou jsme již představili v jednom z minulých čísel Kontextů ukázkami z její básnické tvorby (1/2019). Je však více známá jako autorka románů a různých krátkých próz, které byly přeloženy do mnoha světových jazyků.

Tvorba Ilse Tielschové je často autobiograficky laděná. Narodila se v roce 1929 v Hustopečích, studovala na gymnáziu v Mikulově a ve Znojmě. V dubnu 1945 uprchla před blížící se frontou do Rakouska, kde vystudovala germanistiku a žurnalistiku na Vídeňské univerzitě. Od roku 1964 působí jako spisovatelka a básnířka na volné noze. V českém překladu loni vyšel v nakladatelství Books & Pipes její nejnovější román Poslední rok a nyní vyšel i výbor z jejích drobných próz Vzpomínka na dědečka a jiné povídky z jižní Moravy, v nichž se vrací na rodnou Moravu svého dětství.

Pro čtenáře Kontextů vybíráme povídku „Vzpomínka na dědečka“, ve které se plně projevuje autorčino poetické vidění světa a vypravěčské mistrovství.

---

Daleko odtud, na obzoru, kde se nebe a země zdánlivě dotýkají, vidím kráčet dědečka. I na tu vzdálenost ho dobře rozpoznám. Nebylo by ani možné ho s někým zaměnit. Nikdo jiný nechodí tak jako on, nikdo tak nenosí pušku přes rameno, nikdo nemá tak černé vlasy. Také jeho knírek je černý, konce jsou zatočené nahoru, jeho oči jsou tmavohnědé.

Dědečkovo jméno začíná na ZEM, to znamená země.

Můj dědeček jde přes kopce, přes pole, podél polní cesty. Vedle něj běží Flek, lovecký pes. Je jaro, brzy pokvetou broskvoně.

Můj dědeček je hodně veliký, to je tím, že já jsem malá. Běžím mu naproti přes kopce, stojím před ním, vzhlížím k němu, on mě zvedne a posadí si mě na ramena.

Flek, ten lovecký pes, pádí velkými skoky přes pole. Můj dědeček zapíská, pes se k němu vrací. Nad námi krouží na nebi skřivánek, zakloním hlavu, vidím ho, jen malou tečku, hned, to vím, bude padat jako kámen, těsně nad zemí se zastaví, rozprostře křídla a hra se bude opakovat znovu. To ale už neuvidím, mám jinou zábavu: dědeček zpívá.

Je léto, kukuřice je vysoká jako člověk, klasy plné, zrna už tvrdnou. Žluté obilí stojí na poli. Můj dědeček mávne kosou, obilí padá ve stejnoměrných řadách, ženy je posbírají. Stébla jsou ostrá jako nože, rozpíchávají ruce i nohy.

Můj dědeček mi ukázal, jak chodit bosý přes strnisko a nezranit se.

Nad poli se vzduch vedrem tetelí, polní cesty se mění v šedivé brázdy prachu. Když se teď zvedne vítr, tak před sebou požene mraky, do ulic města, přes tržiště, okolo oken, do všech skulin.

Podzim. Hrozny dozrály, po jednom je odřezáváme, noži nebo nůžkami. Vozy s po okraj plnými káděmi drkotají cestami kolem sklípků. Můj dědeček je ve vinohradech a na vozech, u vinařů a u koní, u sudů a kádí, v lisovně a ve sklípku. V celém městě je cítit rmut.

„Když víno kvasí,“ říká dědeček, „nesmí jít nikdo do sklepa bez hořící svíčky. Dokud svíce hoří, nehrozí nebezpečí.“

(Malý bílý špic, který patřil mé mamince, se ztratil. V zimě ho pak najde dědeček za jedním z těch sudů. MRTVÉHO.)

V předsíních teď leží kukuřice narovnaná do hromádek, večer se pak dospělí pěkně sesednou, vyprávějí si historky a otrhávají listy z klasů. Brzy začnou veliké hony a přijedou páni z Brna a Vídně.

Tisíce zajíců s krvavou srstí na tyčích, zadní běhy svázané, tisíce zajíců s krvavou srstí, položené vedle sebe na zemi, za nimi účastníci honu, fotografem patřičně uspořádaní, myslivci, honci a psi.

Koroptve, bažanti, divoké kačeny v luzích, hajní v zelených punčochách a těžkých holinách, příšerně klející, prazvuky, které by nikdo nedokázal přeložit.

Můj dědeček plní nábojnice prachem a broky, čistí pušky, stojí u okna s loveckým dalekohledem v ruce a zpívá zhudebněnou báseň od Friedricha Schillera: S šípem, s lukem přes hory a doly.

Je zima. Není vidět zem, není vidět nebe, vidět je jen sníh. Psi poštěkávají ve spánku, vrčí a cukají packami, ještě se jim zdá o velikém honu.

Venku jsou cesty zaváté, telegrafní dráty zpívají, dědeček zapřahá koně před sáně. Před pouličními lampami tančí sněhové vločky. Z domovních vrat dopadá žluté světlo na ulici, na tyčích visí žlutá kukuřice. Jdeme s konvičkami pro mléko, pozdravíme se, otiskujeme stopy do sněhu.

(Dědeček nachází mrtvého špice ve sklepě.)

Na kamnech ohřátá mince přitisknutá na ledové květy na okně, kukátko v ledovém lese. Černé vrány dřepí ve větvích stromů, ve třídách žhnou železná kamna.

Jdeme na noční mši. Tržiště září ve svitu měsíce, věžní hodiny odbíjejí půlnoc. Na chóru kostela hraje dědeček na flétnu. Majitel papírnictví a jeho bratr mají housle vtisknuté pod bradu, sněhobílé kapesníky pod nimi se odrážejí od černých obleků. Vzadu šlape pihovatý chlapec měchy varhan. Sbormistr hraje s vervou a hlasitě. Starosta zpívá se sborem, farář se třpytí zlatem před oltářem, ministranti houpají stříbrnými zvony. Svatí vedle hlavního oltáře se jmenují Václav, Ludmila, Petr a Pavel. Dědeček hraje na flétnu a my zpíváme Tichou noc.

Naše město je maličké. Čtyři tisíce lidí včetně kojenců, k tomu krávy a voli, koně a býci. Většina prasat se v zimě zabíjí, počet hus, kačen a kuřat se radikálně snižuje kolem Vánoc.

V centru našeho města je tržiště, svažité, veliké, dlážděné kočičími hlavami, uprostřed se kříží dvě ulice, mezi kočičími hlavami kvetou pampelišky. Naše město má ve znaku vinařský nůž a hrozen. Vína máme hodně, voda je vzácná. Nosí se v dřevěných putnách na zádech z těch několika studní s pitnou vodou do domů, děti ji donášejí v konvičkách z bílého smaltu. V srpnu proud pitné vody, tekoucí z trubkové studny na tržišti, skomírá na tenoučký pramínek. Všichni čekají na DÉŠŤ.

Můj dědeček nalévá pitnou vodu do modrých skleněných lahví a přidává kysličník uhličitý. Modravé střepy leží za moruší na dvoře. Když se podrží proti světlu, zatřpytí se jako drahokam, když se dívám skrze něj, celý svět zmodrá, představím si moře, do kterého se ponořím, proplouvám mezi kouzelnými rybami.

Chci-li dědečka navštívit, čeká mě dlouhá cesta. U kopců na obzoru jsem hned. Roztáhnu ruce, odrazím se a několika velkými skoky jsem u něho. Odtam k jeho domu je ale daleko. Musím projít kolem staré pošty, po schodech skrz alej ke kostelu. Hodinář stojí přede dveřmi svého obchodu, v ústech fajfku, jeho pes Treff mě sleduje. Pekař dává do okna koš plný housek. Z otevřených dveří mě zasáhne vlna chlebové vůně, zvedá mě, nese mě dál k malinkatému obchůdku prodejce kol, odplaví na druhou stranu ulice, propustí mě před výlohou papírnictví, kde mě vůně čistého bílého papíru odpoutá od pestrých hřbetů knih a dál mnou houpá. Potom se octnu na mostě, který vede přes potok. Jeho svahy jsou porostlé blatouchy, někdo pustil po vodě papírovou lodičku, zachytila se mezi dvěma kameny, musím sejít dolů, vysvobodit ji, aby mohla pokračovat v cestě akátovou alejí, kolem nádraží, ven do vlnící se šíře polí. Dál ke kovárně. Má tu být okován kůň. Kovář kuje železo na kovadlině, jiskry létají, výheň žhne.

Přes potok vedou malé mostky, z jedné strany silnice na druhou, všechny musím přejít, sem a tam, jsou z prken, a když se přes ně přechází, houpají se. Na mé cestě číhají nebezpečí. Dům těch dvou sester, o nichž vím, že jsou to čarodějnice, nejsem si před nimi jistá ani na druhé straně silnice, běžím, letím, bez dechu přibíhám před dům svých prarodičů.V babiččině spižírně visí na provázcích ještě v zimě hrozny, vysušené na rozinky, sladké jak nikde jinde nebývají. Stojí tu nádoby se sádlem, zavařovací sklenice, med dědečkových včel. Babička stojí u sporáku, posouvá hrnce sem a tam, má s tím potíže, protože je malá a drobná, z díry ve sporáku sem tam vyšlehne oheň, když odsouvá nějaký ten hrnec, z pečicí trouby je slyšet pípání čerstvě vylíhnutých kuřátek a kačenek, které tam tráví první dny života u nasekaných kopřiv a vařených vajíček. K babičce patří dvůr s množstvím slepic, široký a vydlážděný cihlami, vždy čerstvě zametený, ale přesto je všude plno slepičinců, zeleninová zahrádka s astrami a jasmínem, divočina s křenem a keři bezu, moruše. K babičce patří obývací pokoj s koženou pohovkou, rádiem, komodou a zrcadlem v dřevěném rámu, s mouchami, které se nedají odehnat, posedávají na všech kusech nábytku s očima vyvalenýma do stran a třou si přední nohy.

(Moje babička chytne kuře a nese ho ke špalku. Kuře ze strachu mlátí křídly, babička je dovedným hmatem uchopí svou malou rukou a sekyrou mu usekne hlavu. Kuře pak bez hlavy poletuje bíle líčeným podloubím ještě několik metrů, pak zůstane ležet, ještě dlouho pak škubá křídly. Babička si utírá do zástěry prsty od krve.

Babička drží husu mezi stehny, zakroutí jí krkem a kuchyňským nožem jí prořízne hrdlo. Krev kape červeně přes bílé peří.

Prase je taženo přes dvůr, vytrhne se, dědeček, pacholek a řezník se zástěrou bílou jako sníh ho zase v keři angreštu chytí, dřevěné troky už jsou připraveny, prase kvičí, řezník zvedá blýskající se nůž, dřevěné troky jsou pak plné kouřící krve, rozpárané prase visí na háku, řezníkova zástěra je rudá, všichni mají krvavé ruce.

Potom sedíme všichni ve světnici kolem stolu, přinášejí se velké mísy s kusy masa, babička mi z nich vybírá kousky na talíř a říká: „TO JE Z UCHA, abys lépe slyšela, TO JE ZE SRDCE, aby tvé srdíčko bylo zdravé, TO JE Z JATER, TO JE Z TVÁŘE, jen jez, ať ti chutná,“ a všichni si začnou vydatně nabírat.)

K dědečkovi patří včelí úly, bíle líčené podloubí vedoucí ke chlévům, chomout a kožené opratě na stěně, teplý pach koňské srsti, půda na seno a stodola, sýpka s horami zrna. Patří k němu psi, těžké holínky, pušky.

Můj dědeček zná všechny písničky na světě, všechny a se všemi slokami. Ten první jeho jména prý přišel z Maďarska.

A jak milujeme všechny slavnosti, dědeček a já! Ty velké jarmarky hned po Velikonocích a začátkem podzimu, k nimž přijíždějí kupci z daleka na vrchovatě naložených koňských nebo volských spřeženích, přicházejí také ze Slovenska, ženy nastrojené, s pestrými hedvábnými sukněmi, pohupující se spodničky ukončené krajkou, růžolící, černooké, šátek pěkně pod bradou uvázaný, štěbetající, smlouvající, nabízejí své hliněné nádobí, stuhy na zástěry, balíky látek, vyřezávané vařečky a prádelní šňůry, celé náměstí se promění v město stánků, jsou postavené podél ulic, hračky a vlněné spodní prádlo, nitě a jehly, noční košile, modrotisk na zástěry, kuřata a kachny, vejce a husy, smaltované nádobí se tyčí ve slámě, mezi nimi muži s prodejními podnosy zavěšenými na krku, hřebeny, zrcátka, spony do vlasů, jehlice a všelijaké tretky, hospodyně s taškami a koši, osahávající břicha hus, vážící, smlouvající, kráčející od jednoho stánku ke druhému.

Ach, kdybych mohla ještě jednou procházet tou tlačenicí, minci sevřenou v pěsti, nebo jen zírat a čichat, naslouchat, před stánky s lesklými trumpetami, foukacími harmonikami, plyšovými hračkami, panenkami, tureckým medem, bramborovým cukrem, pendreky, černými a červenými. Opička tančí na vodítku, medvěd se točí v rytmu tamburíny. Dívat se, vychutnávat, oddávat se zvukům, vůním, barvám, být pozdě objevená mezi cáry papírů a zbytků bud, unavená a se zkaženým žaludkem, potom po dva dny nemocná.

Babička se vyhýbá hlučné družnosti, dědeček ale, když se v neděli po slavnosti sv. Rocha slaví posvícení, tančí polku a valčík při zvucích dechovky celou noc.

(Dědeček a já kráčíme úvozem na kopec. Obrovská hranice chrastí a slámy ční navršená v temnotě. Staří a mladí, děti a dospělí, se tlačí namačkaní hlava na hlavě. Mládenci přikládají k chrastí pochodně, plameny se zakusují do slámy. Praská to a prská, jiskry létají, diváci uhýbají. Někdo zpívá, nikdo se nesměje. Oheň dohořívá, chlapci se chytí za ruce a skáčou přes řeřavé uhlíky. Patnáctiletý syn zahradníka skočí příliš málo a padá. Dědeček ho vytrhává z uhlíků, válejí ho v trávě, házejí na něj deky. „Musí teď umřít?“ ptám se maminky. „Možná,“ říká moje maminka.)

Kosy, srpy, hrábě, motyky, cepy, vidle, dřevěné násady tisknoucí se k ruce, železem pobitá dřevěná kola, oje vozů, biče, podkovy, zvonky saní, hory kukuřičné slámy, sláma všude, talíře s chleby, soturky, ve kterých se nosí lahve, sláma naskládaná do obrovských stohů, stodoly až po střechu naplněné obilím, na slunci usušená jetelina, vůně fenyklu.

Můj dědeček kráčí široce rozkročený velkými kroky přes pole. Položil si pod jazyk tři zrna pšenice, pravidelnými švihy rozsévá osivo. Dědeček mě naučil rozeznat zrno žita od zrna pšenice, plést slámové lemovky ze stébel, pískat na zelená stébla obilí. Od dědečka vím, kde hnízdí koroptve, jak se vylamuje zelená kukuřice a jak se v žáru kamen opéká.

Můj dědeček ví všechno, slyší všechno, vidí všechno. Umí vždy poradit, umí vždy uchlácholit.

(Když dítě onoho dne vyšlo ze třídy, nenašlo svůj kabát viset na věšáku jako obvykle. Ležel v rohu chodby, špinavý a zmuchlaný. Byl to pěkný nový kabát, teple vatovaný, s malým kožešinovým límečkem, ušitý u krejčího ve městě. Dítě kabát zvedlo, nemotorně se snažilo jej uhladit, pak to vzdalo a kabát si obléklo. Když se otočilo, pohlédlo do posměšných obličejů svých spolužáků.

Dítě mělo strach. Bylo samo na jedné straně, na druhé straně jich bylo mnoho, tvořili zeď, vyčkávali, neřekli ani slovo. Východ byl na druhé straně zdi, za ním byla ulice.

To celé trvalo jen pár okamžiků, ale ty se protahovaly, byly vyplněny strachem z toho, co se stane.

Když dítě, protože už tak stát nemohlo, učinilo první váhavý krok směrem ke zdi, přišel školník, zeď se rozestoupila, dítě bylo zachráněno, ale jen na několik minut. Na ulici ho ti ostatní doběhli, vytrhli mu aktovku z ruky, hodili ji do bláta, udeřili dítě do zad, to zakoplo a spadlo, ostatní utekli.

Dítě vstalo, pokoušelo se kapesníkem aktovku očistit. Taška byla ze žluté kůže, nová a lesknoucí se ležela pod vánočním stromečkem, teď měla na přední straně hluboké šrámy. Dítě by se rádo rozplakalo, slzy však zadrželo, vzalo tašku a šlo samo dál ulicí, přes náměstí nahoru, kolem sloupu Nejsvětější Trojice a kolem kostela. Jeho koleno krvácelo, vlněná punčocha se přilepila na kůži. Šlo kolem pošty, zabočilo do ulice, vešlo do jednoho domu, zazvonilo u dveří jednoho bytu. Maminka, která mu otevřela, si ho prohlédla a řekla: „Proč ses nebránila? Já jsem se vždycky bránila, když jsem byla tak stará jako ty!“)

Můj dědeček se již dávno všechno dozvěděl. Utěšuje mě, zpívá písničku a říká: „Nic si z toho nedělej, za dvacet let bude všechno dobré.“

Odrážím se, rozpřahuji ruce, letím za dědečkem, který jde přes kopce, lovecký pes Flek mi skáče naproti, je tu také šedá kočka Streuni.

Kvetou meruňky, broskvoně, třešně a mandloně. Kvetou lípy na tržišti a také akáty v aleji, která vede k nádraží.

Než přijede ten malý vlak, můžeme na koleje pokládat mince a potom je rozježděné zase posbírat. Také se dá ale jen tak sedět na železných tyčích zábradlí, žvýkat květy akátů nebo lékořici, rozkousávat semínka fenyklu mezi zuby a přitom pozorovat, jak se přednosta stanice naparuje v uniformě a čepici, píšťalku v ústech.

Dají se sbírat květy lípy, v zimě je z nich načervenale zabarvený, sladce vonící čaj. Dají se sbírat květy divokého heřmánku a mýt si jimi vlasy. Plavé vlasy jsou pak ještě plavější, černé zůstanou černé. Bradavice se mohou natírat bílou šťávou divokého pryšce, když má člověk štěstí, později upadnou. Také se dá ale pobíhat za bubeníkem, který táhne městem. S obrovským rámusem tancuje paličkami na bláně svého bubínku. Otevírají se okna, dveře, vrata domů. Slyšte lidé, co vám bubeník chce říci! „NA VĚDOMÍ SE DÁVÁ,“ vykřikuje, „NA VĚDOMÍ SE DÁVÁ, ŽE…“

Žebřiňák, sáně, lehký, kůží potažený koňský povoz, na kterém dědeček jezdívá krajem, brány, válec, pluh. Vraníci, ryzáci, bělouši. Můj dědeček zná jména všech zvířat, všech rostlin, všech ptáků. Ví, kdy se stříhá víno, vyvazuje jej, vytáčí med z pláství.

Žlaby, kádě, sudy, stoličky na dojení, máselnice, konve, koše a džbány.

Křídla oken klapají ve větru, déšť bubnuje na střechy, voda stéká do sudu na vodu.

Dědeček donáší domů světle zelenou rosničku. Ví, kde jsou divoké kačeny. Ukazuje mi jestřába, kroužícího nad slepičárnou.

Můj dědeček je větší než všichni dědečkové na světě. Sklepní kameny, pohraniční kameny, kameny na polích, patníky, žulové dlažební kameny, oblázky v potoce, cihly, které se vypalují z jílu hliniště, sněhobílé kočičí hlavy z Pálavy.

Mezi kamennými schody kostela kvetou pampelišky.

Můj dědeček kráčí na obzoru, prochází korunami stromů, překračuje věž kostela s černým ciferníkem hodin, přes spořitelnu, přes budovu pošty.

Přesně ve dvanáct opouští spořitelnu její ředitel, hodinář stojí ve dveřích svého obchodu, fajfku v ústech. Pan vrchní učitel právě rozebírá květ robinia pseudoacacia. Kadeřník zajíždí ostře nabroušenými nůžkami malé holčičce do ucha. Z okna radniční věže vykukuje slečna Stefanie s trpasličím pinčem v ruce. „Bude pršet,“ šeptá si, má své zkušenosti.

Zvedá se vítr, kukuřičná pole šumí, žito ševelí kolem třešní, strážník ztroskotá, nedohnal včas svou modře kostkovanou kapesníkovou plachtu. Paní vrchní učitelová si přidržuje paruku, slepice vlají nad dvory, poté na dláždění tleskají první kapky.

„Dědečku,“ volám proti větru, „je duben, pod keři akátů kvetou bílé fialky!“

Dědeček se na mě směje. „Duben, duben, ten si dělá, co chce!“

„Dědečku,“ volám, „co se stalo s těmi hlídači polí? Zaklínadla, kterými jsme zaříkávali šnečí tykadla, už nepůsobí! Dědečku, co uděláme s tím polétávajícím pískem? Tvůj dům je už po střechu v duně!“

Dědeček roztahuje ruce, odlepí se ze země, letí nebem, já se odrážím a letím za ním. „Utěš mě, dědečku,“ volám, „něco se mi stalo!“

Dědeček letí strašně rychle, už ho nedoženu. Ještě ale slyším jeho odpověď: „Nic si z toho nedělej,“ volá, „za dvacet let bude všechno dobré!“

Postskriptum

Můj dědeček je pohřben někde na malém hornofranckém hřbitově. Lidé z vesnice ho měli rádi, psi za ním běhali, děti přicházely poslouchat jeho písničky. Mezi těmi málo věcmi, které mu zůstaly, byla jeho flétna. Někdy na ni chodil hrát do lesa. Když šla babička s ním, plakala. Děti, které dědečka znaly, jsou dnes dospělé a na toho starého muže už zapomněly. Jeho písně ale naučily své děti. Ještě dnes, jak mi bylo řečeno, se ve vesnici zpívají.

---

Ukázka z nové vydané knihy Vzpomínka na dědečka a jiné povídky z jižní Moravy, přeložila Jarmila Červená.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)