Naproti svítání, vlevo klesání
Výběr z poezie Romana Erbena

Roman Erben, rodák z pražských Nuslí, třetího října letošního roku osmdesátiletý, je v první řadě básník a kreslíř. Dále pak aforista, fejetonista, esejista, knižní grafik, karikaturista, ilustrátor, animátor, malíř, fotograf, autor objektů a koláží, arteterapeut a učitel výtvarné výchovy. Navrhl grafickou úpravu časopisu Analogon (1969), podílel se na animaci filmu Nekonečný příběh (1984), v letech 1993–1997 vydával revui Humus. V Praze vystudoval strojní inženýrství na ČVUT. V šedesátých letech měl blízko ke skupině surrealistů kolem Vratislava Effenbergera, Petra Krále, Stanislava Dvorského a Prokopa Voskovce ml. V roce 1980 emigroval do Mnichova. Poslední roky žije znovu v Praze.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vydal řadu soukromých bibliofilských tisků (například Uhlí, Holky v lese nebo Kalmarský domek), v nichž se potkávají slovo s obrazem, poezie s kresbou. Na tuto řadu navázal oficiálními knižními realizacemi po roce 1989: Artyčoky chána Kučuma (Torst, 1995), Honitba v salónu(Concordia, 2004), Šero v holubníku (Pulchra, 2010), Úlety (Protis, 2011), Events a jiné drobné akce (Paper Jam, 2013), Trombónové chvění (Paper Jam, 2019), Trylky (Paper Jam, 2019) a Jak se kreslí svět (Paper Jam, 2020).

Erben jede umělecky po své koleji: vždycky bokem, na rubu, po periferii, jako komplementarita. Ve svém literárním i výtvarném díle míchá komiku s kritikou. Roztáčí svou obraznost, která hravě atakuje všechny stereotypizace, racionalizace a objektivizace člověka i světa. Řemeslná zručnost strojního inženýra v jeho případě ochotně slouží elánům (post)surrealisty: ať lelkujícího za barem, pečujícího o kaskádovitou zahradu za domem, míhajícího se na imaginárním tenisovém kurtu nebo dřímajícího v dávné roli nočního hlídače na vrátnici Muzea Bedřicha Smetany. Krédo? „Není dobré brát se ve všem příliš vážně. Zbude v nás aspoň trochu víc místa i pro jiné.“

Výběr z poezie Romana Erbena

Uhlí

Právě tato místa v zemi
provětrávaná vzduchem
si často ukazujeme

s některými zbytky
bůhvíjakého kmene
opatřeného pro podstavce

succub, který se nabízí
na vývěsním štítu uhlířství
s nápisem Ďábel a kožešina

někde, kde bývaly dřív kanály
s nezmenšenými odrůdami kobylek

prodávané jako růžky

až k prvnímu běsu
ukrytému v zahradě

přesněji
k zašpiněné zadnici

stejné provazce
jako u obchodníků s uhlím

dobré tiché večery
doma před spaním

a šramoty dole pod námi
opakované stejnými pohyby

bývalo tu na zimu uhlí
pod visacími zámky

něco z parmských prasnic
ve kterých už není mléko

vrhané dolů
jako světlo do chodeb

jen další přísahání uhlířovo
v Průhonickém parku

v této zahradě
s posledními kousky lastur

kde zůstává jeho hlava

(Uhlí, 1967)

Holky v lese

dobré střevíce altenburských selek
botky ošetřovatelek s rakouskými rameny
a dvě prkénka potažená látkou
kreslené obrysy dívek, které spolu závodí
s předloktím pod zástěrou přesahující sukni
děvčata na bruslích
za plotem ideálního statku
čárkovaná místa příštích parkovišť
čerpadla natažená do oblouku
s chromovou nádherou úst společných obličejů

(Holky v lese, 1972)

Kalmarský domek

[…]
Červená rytmu a bílá podzemí
mi prosakují z křesla
jsem dosud na střeše
a všechny barvy se drží mých očí:

čáry na skále
jsou neoddělitelné od kamene
jako pátý prst rukavice přišité k mému rukávu
Vysoká ruka koketuje s kapesníkem
bramborová nať praská
a na zemi se objevuje zelená kobylka – můj nádeník
Řemeslná pata pracuje se železem
v malých hodinách a doznívá v uších
spolu s opakujícím se šramotem
Pes vylézá na věž
a vytahuje tam svoji vlajku
Učitel si zapisuje válku důstojníků
před zdí u kostela
lano přitahuje jejich velitele
ke dvoumetrovému záhonu
Dívám se na to

(Kalmarský domek, 1973)

Pšenice

(návod k použití)

přiložte k sobě
své volné rukávy
a dotkněte se jimi tváří
na vyhlédnutém místě
zapněte pak naplno své elektrické spotřebiče
a zhasněte přitom světlo na chodbě
nakreslete nasucho dvě zrnka z písku
připraveného u vašich nohou
probudit váš úsměv
zaprášený moukou
vzbuďte se
jste opět v lánu
na jeho okraji
s pastevci na vyšívané louce
a sluky vám troubí do ucha
jíte pomalu
v zamoučněné dírce
jste zkrátka v dobrém mlýnu
na bílém motocyklu
a využíváte této příležitosti
abyste mi zamávali
svou uhrančivou čapkou

Průřez tramvají

Moje pravá ruka se nic nedozví o levé ruce
Obě se otáčejí ve skleněných koulích o průměru 32 cm
a lahvově hnědá barva vězí na jejich prstech
Vyseděl jsem si dobré místo na sedátku
které mě tudy vozí. Jezdím v kulatém prostoru
podobném baňaté lahvi
Je to jen zdánlivá jízda kuchyní
která si zakrývá rovnoběžky mými zakouřenými ústy
Pravá jde doleva a levá jde ke dveřím, k vytahané klice
Obě ruce se nikdy nepotkají
Levá ruka píše a pravá ruka kreslí na straně obráceného stolu
Kreslit znamená vařit a vařit znamená psát
nebo také utíkat za jednou tramvají ze S. F.
Pravá ruka natahuje lano v podzemním kanálu
a levá ruka visí na držátku vyzdobené tramvaje
někde nad tím vším, hází sebou do rytmu
a vytrhává lístky z krásného barevníku

(Neilustrace, 1974)

Neslyšel jsem

že by se koně rozeběhli
každý zpátky do své stáje
To se jen někdo vrátil domů
a šero se s ním tlačí do očí
jako mátožné znamení

(Artyčoky chána Kučuma, 1995)

Fantom stmívání

Potkávám ho trochu jinde, než bych si přál. Stranou domova a za dveřmi, kterými se dá sotva projít. Daleko od krajiny dětství, daleko od potoka, vybagrovaného písku a klád v Podskalí. Daleko od pivovaru v Nuslích a kopců za nimi. Potkávám ho za zdí nebo v mechu jeskyně, pryč od míst, kterým se říká start, kolébka nebo rodné hnízdo.

Ke slovu „pryč“ nepatří jen ticho a pohled zpátky. Platí také jako vstupenka k toulání se nocí. Na odlehlých místech se najde vyrovnanost sestavená z mlčení a slov, která už dávno odezněla. Jde o vize složené z dřívek namočených do barvy a o barvu nanášenou dětským prstem na stínítko noční lampy. Zachytí-li je některá z protějších zdí, neznamená to ještě, že v bezedném prázdnu jedné z jejích zakouřených prasklin náš výlet skončí. Chycené světlo se vkrádá do všech přítomných skulin a otvorů a prolíná i naším tělem. S kuráží zdivočelých koček splýváme nakonec s přibývající tmou. Ještě pohled na strop nebo do pootevřené skříně, ruka položená vedle talíře, bezděčný pohyb hlavou nad prostřeným stolem – a hra je otevřena.

(Šero v holubníku, 2010)

ÚLETY, pogromy stáří. Co rudne a vadne, letmo nás v letu spojí. Tráva jak načechrané stříbro, na skále usedlá měď. Víc křídel nad krajinou není.

K DOBRU všech linií, úseček a kružnic, patřících k inventáři kraje, se počítají i koryta, jámy a rýhy, vyryté mezi kopci a horami naším ohnutým, pomalu se vytrácejícím tělem.

V NĚKTERÝCH KONČINÁCH probíhá inscenace tmy neobvykle rychle. Ve sklepě se šetří na její obrysy, pod střechou tma kypí. Nahoře i dole stejné mlaskání. Když světlo dochází, slabinou dne ruku sotva protáhneš. Pohled do kapsy tak jako do komína: stoprocentní láva v natažené ruce. Padne jako ulitá.

ŠERO V OKU: v kolomazi dne bloumá zahradní hlídka s tulipánem v ruce, který nezahodí. Na pleci knoflíky ve dvou řadách a vzdálené černo očí namísto asfaltu. Pták poskakující za jejími zády chybí na větvi.

ÚČASTNÍK SVÉ DOBY je dobře oblečen. Lišejník zdroj smíchu, doutník jako bič, konopný provaz v zátahu.

MAUZOLEUM nás nemine. Jen co se natáhneš, zatočíš pantem. Pak věčné stoupání, věčné mávání, kompaktní zimoviště, peruť z mramoru.

ROZHOVORY PO OBVODU TĚLA jsou dotěrně hladká, klouzající slova. Vytočit v nich piruetu a rozdávat se svému okolí od hlavy až k patě na rozměklém asfaltu dětského kluziště.

ZAMÁVAT SVÝM SAKEM jako papírovým sáčkem, ponořit hlavu do křoví a zastříhat přitom nepozorovaně ušima.

ZAKRYTÍ KOUZELNÍKA. Oči na čáře a ruce z čehokoliv. Džbán plní sály vykouzleným louhem, je tu pomeranč a je tu koule, záhadný kouzelník i zpeněžitelný osel. Výroba mincí pod kloboukem, cestování koulí rukávem, házení Hermanových kruhů a padání pomerančů do krabice Ema probíhá v naprostém souladu s třepotavým letem mnoha nenáročných ptáků.

CHTĚL BYCH STÁT S VLAJKOU na vaší straně, potřásat si s vámi rukama a nastavovat hůl

přeběhlíkům. Hudlařit na konci řady, stočit se do kuličky a pokradmu zmizet v zahradním altánu.

(Úlety, 2011)

Events a jiné drobné akce

V kresbách
jako v doupěti
spím
Tužka a tuš
ne však až po zuby
Trylky pro malé žrádlo
po pádu z okna
jako na obrázku
Naproti svítání
vlevo klesání
Po ruce apoštol

Stačí nám
holá bitevní pláň
vlhko vévodství
kroky dobře hlídajících psů
přesuny mlčením
prokládané
bezostyšně vonícím lesem

Ukazovali mi psa
domy na uzdě
v dosahu městské dopravy
a ztopořený obsah ulice
Ukazovali mi schody
záhrobní kvítí
frndu divoženky
v nečekané poloze
a bezešvé kroky
v letní obuvi

Doskočíš k oltáři
nadzvedávajícímu pokleslé hlavy
projdeš se v kolonii chodců
Dá se tu gestikulovat
a lovit poznámky zapadlé
v tmavomodrých šatech

(Events a jiné drobné akce, 2013)

Hledejme ho!

Všude tam, kde se dá něco najít, je nezvyklé ticho a teskno. S šálou ovinutou kolem krku míříme vpřed, slídíme kolem sebe, předkláníme se, houpeme v bocích. Pod věšákem plným kostýmů z dávno prošlé doby posedíme jen chvíli, zvedneme oči a procedíme mezi zuby pár sotva slyšitelných slov. Cesta od domu k domu, z ulice do ulice, ode zdi ke zdi, od pomníku k pomníku, město se za námi vleče. Ohnivzdorný býval jeho oblek, ohvězděný míval klobouk. Neoblomitelně oblá je však klenba nebes a nerozlišitelně bílý zadek vystrčený dosud z dřevníku. Míval pleť světlejší? Najít aspoň kus popsaného papíru, mávátko, škrtátko od jeho zapalovače! Vybavit si znovu jeho tvář, hlas zvonivý i koktavý jako z měděného kotle, prohledat okolí kukátkem, prosvítit svět lampou. Třeba se k nám přiblíží v kožichu tak jako z jednoho konce světa na druhý a nebude vypadat zrovna k nepovšimnutí. Třeba jen zahvízdne a roztančí celý svět, anebo se objeví jen jedna jeho bota zalitá do betonu. A co naše stará parta? Miss Molly, Harry a duha, stepování na sudech piva? Podrobností je spousta a o tajemství je dobré se pořád dělit…

(rukopis, 2015)

TAM SEDÍ A POČÍTAJÍ
a také si někdy zamávají
nahoru a dolů
tlučou vějířem
a šetří si své nohy
mocenské talíře hrobky
zamaskované hořčicí

Protože když chodím tady
mívám pocit, že na každém
čtverečním centimetru
se dlouho pracuje
zatímco Řím je stará velká kočka
která začíná u svatého Petra
a končí v Ostia antica
na mozaikové podlaze lázní
Je měkká a plná kamení
květin a hulákání
a omítka to všechno lepí
dohromady

(Jak se kreslí svět, 2020)

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2020)