Periferie je chlapský revír
Z poezie Martina Stöhra

Martin Stöhr

KULTURA / Poezie

„…a teď vylez na ten posed / a teď čekej laňku básně“ – můžeme číst na obálce páté básnické sbírky Martina Stöhra, nazvané prostě a jednoduše Užitá lyrika. „Básně jako lyrické nálezy, které se nenechaly odehnat. Zasuté vitráže vzpomínek a kradmých stesků při pouti časem, v němž život náš je v půli se svou poutí,“ stojí v upoutávce na sbírku autora, jenž v prosinci oslaví padesátku. „Lyrika užitá ve smyslu prožitosti, lyrika někomu snad i užitečná v duchu známého výroku: Poezie? Něco pro někoho, nic pro všechny…“


když starý svět tiše klesá
tvé srdce usedá a září

voda jde k našim prahům
naposled otevře každý a rád

na konci ulice je zasněžený lev
strč mu hlavu do tlamy a broukej

starý svět klesá nespěchej víc
mé srdce usíná směje se a září

* * *

Než zastaví spoj
ve větru se vlní
fialové květiny

Doma v pruhu světla
leží kocour vycpaný
čirou slastí bytí

Chvíli tiše smlouváš
s Velikým Duchem
této nehybnosti

A Unkulunkulu
ať stoupneš kamkoliv
opravdu se nepodívá

* * *

Jak padá tma, ožívají armády komínů,
sténají mosty, nýty, řeka plyne jak boží vůle.
Den končí melancholickou procházkou.

Periferie je chlapský revír. V torně dvě
žárovky, sny o zdroji. V prodejně
Domácí dílna je šťastný i romantický muž.

* * *

ráno jsem se převalil na polštáři
našel pod ním svoje brejle
a lekl se, že neuvidím

rozhrnul jsem závěs v okně:

bledý měsíc
konec lesa
dvě kolny

pole slunečnic
louka s kurty
starý hydrant

6.40

víc nic…

* * *

V neděli ráno je les boží.
Jen žena a její pes a já
a dva tři strážní andělé.
Společnost jednotná,
pokrytí žádné, zóny jen
bílé, sněhové. Najdu tu
vypáčenou chatu, schází
nám nerudný komisař Són.
Slyším, jak kdesi v Malmö
práskly dveře, lépe přidat
a spěchat tam k mýtině.
Posed prázdný, srna civí
jak lama. Milenci, co si tu
v létě podávali rozkoš jak
velkou mýdlovou bublinu,
se teď hřejí u čaje za okny
Bylo nebylo. Sněhulák taje
jak tvoje sochy ze šerých let.
Až tu nebudeš, budu z nich,
Francesco, utírat zlatý pel.
Až umřu já, nevím kdo,
ale žena, pes, anděl, socha
i les… budou pořád boží.

Františkovi

* * *

Noční Halas
remix

Říkám si pořád Poezie
a je to jen hrst orlích per
Přibude kůrka štěstí
údivu zkroušenosti
a nic víc

Říkám si pořád Láska
a je to jen milodějný kyslík tmy
Přibude trocha studu
zlacení samoty
a nic víc

Říkám si pořád Život
a ozvěnou slyším Sbohemdání
Veliký noční šramot
Ani zbla víc…

* * *

Bylo to dávno

ve čtvrti za městem
skoro jako na ostrově
říkali tomu tam Berlín
všude sněhu po kolena
pod náma ležel Frýdek
jak převrácený vrak

Byli jsme tři trosečníci
v jednom kuse připití
Ti dva seděli u karet
já si bez přestání četl

J. občas popadl uhlák
a odešel do kůlny
ukrást uhlí cigánovi

E. se rychle svlékla
vyřídili jsme to hned

Nikdy nevíš že už
jsi byl na Věčnosti

Ani to nestojí za řeč

* * *

Báseň

Když rozhrneš mlhu
Bude tam mýtina
Na kraji uvidíš dům
Pokud chceš blíž
Musíš si kleknout
V oknech se svítí
Nejsu dnes doma
Jídlo máš v troubě
Klíč za botníkem
Báseň si najdi sám
Jsme v ní oba malí
Oba prvorození

Filipovi

* * *

Sen 9/12

Ten dům visel ve vesmíru
podepřený nějakou osou
Byli jsme v něm sami dva
Byl to náš neznámý svět
chatrný trochu ale útulný
Hrozilo že se vychýlí a zřítí
Vzadu kam jsme neviděli
naráz někdo odešel pryč
Začalo se to všechno tak
naklánět hýbat převažovat
Dívala ses na mě dlouho
a pomalu přišla o krok blíž
Pomalu mlčky o krok blíž
a tím se to celé zastavilo

Pavle

* * *

Hvězda

Večer s otcem
ze zahrady za domem
hledíme na kometu
Zabalený v dece
toho stejně
jako vždy
moc nevidím
V divadelním kukátku
hvězda jak špendlík

Tolik lásky
se kterou se
nedá nic dělat

tatovi

* * *

O Vánocích loď Santa María
konečně narazila na mělčinu

Velký náčelník Guacanagari
dovolil čtyřiceti mužům
složit lana, pušky, sudy
zákon, chlast a neštovice

Rodrigo snad chvíli váhal
pak přinesl brk z labutinky
pergamen a v lahvičce krev

Poryvy kouře nad obzorem
poslední opravdové věty
Na počátku bylo bohužel
Slovo, ta nekonečná tma

V kanceláři truhlářského
učiliště už jsem seděl ale
mohli si vybírat z chlapců
co prospívají s výbornými

Miloval jsem lipové dřevo
Osud mi daroval pergamen
Napůl mne rozštípl anděl zkázy
Mlčet a být v tom jak kočka
Neprosím o nic, jen o život

O Vánocích ještě na mělčině
babička Marie vymalovala chodbu
Počmáral jsem svinibrodskou zeleň
a pak tam brečel u své hanby
Střída chleba, slané oči
širé moře a tak dál

V hodině mezi světcem a
podvodníkem bohužel bývá
bílo, ta nekonečná tma
Na stěně je ostrá ryska
A teď tam strašně zeje

Srdce moje bez naděje


(Užitá lyrika, Host 2020)

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)

Martin Stöhr

Martin Stöhr (1970)

básník a redaktor Hosta

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek