Zápasy lásky
Nad výběrem ze španělské mystické poezie

Podobně jako už u prubířských Hrdličkových překladů z anglické duchovní poezie Démant a slza (1999) jde o výběr zahrnující šest století. A stejně tak se dá říci, někdejšími slovy z doslovu Mojmíra Trávníčka, že byl „řízený láskou a duchovní potřebou“. Jen s tím rozdílem, že protentokrát nejsou jeho výchozí matricí osobně propátrávané sbírky, nýbrž přátelský předvýběr jezuity a básníka Michala Altrichtera ze čtyř set šedesátistránkové reprezentativní publikace Miguel de Santiago: Antología de poesía mística española (Antologie španělské mystické poezie) z roku 1998.

Zatímco však třeba vliv anglické literární tradice (Milton, Thomson, Byron…) na naše novodobé básnictví byl zásadní, ba pečetní, náš život vnitřní, náboženský již od 16. století ovlivňovala mystická tradice španělská. Ať snubní sv. Terezie od Ježíše, sv. Jana od Kříže, tak ta činná sv. Ignáce z Loyoly. A je jistě darem, tajemným a nezaslouženým, že po biskupu Davídkovi, který poezii (pod pseudonymem Václav Ara) psal, vydával a ve svém společenství Koinótés neopomněl vyučovat, máme v Josefu Hrdličkovi další osobnost v plnosti kněžství, která si uvědomuje potřebu poezie k osobní modlitbě natolik naléhavě, že ji záhy po listopadu ’89 neváhal zahrnout do breviáře (Denní modlitba církve: hymny a básnické modlitby, 1993).

I nejosobnější modlitba totiž, zejména s léty, chtě nechtě prochází stereotypem, který ji může rozložit. Zcela. Kdežto v doméně poezie jako by z podstaty stále prodoutnávalo tvůrčí jiskření, které ji nepřetržitě oživuje, a dojde-li u některého z tvůrců celoživotně či alespoň načas k duchovnímu zasažení a prohloubení, zvláště ve verších básně to zůstává navždy proměněno, konsekrováno. A to je, řekl bych, to nejpodstatnější, co Josef Hrdlička jako překladatel od šedesátých let trvale hledá. A nachází. Co je přirozenou součástí jeho pastorace, charismatu, a co mají jeho překlady poezie vždy jaksi navíc: spirituální přesnost a jemnost.

Není proto důležité vyjmenovávat, kdo nakonec z těch šestašedesáti výchozích autorů v cílové verzi čítající třicítku pozůstal stranou, která z básní snad chybí, případně jak se jejich překladateli, coby anglistovi, zdařilo přetlumočit španělské fonetické modulace do češtiny. – Je to, jako když člověk vstoupí do chrámu. Jakkoliv rozměrného, prastarého… Čtenář a báseň. Či dokonce čtenář versus jediný verš! Jedno, zda od světce a patrona kontemplace, nositele Nobelovy ceny za literaturu, nebo od autora anonymního. Byť i s tím vším se lze v zasvěcených Altrichterových komentářích pojednaných autobiograficky i na pozadí pohnutých španělských dějin seznámit. Prvotní je však ten dotek… vetknutý do titulu. Ať už se udál kdekoliv: „S úctou se klaním v tvém tichu / nádhernějším, než všechny věci, jež v mém bytě / zírají na mne mlčky s očima / bezelstnýma.“ (Rafael Alfaro, 1930–2014)

Dotek, ale někdy spíš náraz. „Toužím tě spatřit, / přeji si zemřít,“ vzdychá světice z Ávily (1515–1582), či „zmírám tím, že neumírám“ její souputník svatý Jan (1542–1591). Záleží na rozpoložení, na naší lidské situaci, spiritualitě. Zda jsme svobodní, žijeme v manželství, v řeholním řádu. Naštěstí „každému z lidí přísluší jít“ – modlí se veršem León Felipe (1884–1968) – „vlastní panenskou cestou, / k Bohu.“ Tedy dotek, náraz, ale i svědectví zápasu, přemožení: „Bože příchodu, cítím tě uprostřed svých rukou; / nyní jsi zapleten se mnou do nádherného / zápasu lásky, tak jako / oheň se svým vzduchem. / Nejsi můj zachránce, ani můj vzor, / ani můj otec, ani mé dítě, ani můj bratr; / jsi stejný i jediný, jsi rozdílný i všechen, / jsi Bůh nádherné, veškeré dosažitelné krásy / v mém vědomí o kráse.“ (Juan Ramón Jiménez, 1881–1958)

A taktéž nářek z propasti temné noci: „Po tolika rozmluvách s Bohem stal se němý / Miláček mého srdce. S nadlidským křikem volal jsem, / teď mohu hovořit posunky rukou jen, / stále však připoután k Němu… nahý, osamělý.“ (Blas de Otero, 1916–1979) Prostě zastoupeny jsou nejrůznější aspekty duchovního zakoušení, včetně „zděšeného vzpouzení se, / když jsi mi žhavým železem chtěl vtisknout pečeť, / že Ti patřím“ benediktinky Cristiny de Arteaga (1902–1984). Zdaleka tudíž nejde, jak patrno, o doteky, které se udály v dávné minulosti, kdežto o napořád živé děje, při nichž nezáleží na časovosti, nýbrž na míře lidského odevzdání, jehož hloubku, hodnověrnost nejpřirozeněji dosvědčují právě lyrické verše, neboť se mohou urodit pouze z přetlaku srdce.

Vstupním, nepsaným mottem knihy je proto barevný dřevořez Jana Jemelky. Jako by vyjadřoval veškeré drama a něhu mystické poezie, obzvláště – pro svoji žhavost – té španělské. „Skloněná tvář s kresbou kříže září v tichu. Oheň v pozadí přerůstá v trnovou korunu bolesti, která se přeměňuje v korunu Spravedlivého Krále,“ rozkrývá malíř. Obdobně – a to – každou jednotlivou báseň opoznámkovává i exercitátor Michal Altrichter, čímž publikace přerůstá tak trochu v duchovní cvičení. Na rozdíl od velmi podnětných literárních podotyků typu „dobrá znalost řečtiny mu dává ,vzdušný‘ verš, průsvitný styl“ (Bartolomé Leonardo de Argensola, 1562–1631) však nemusí každému vyhovovat, když si k závěru sonetu „dlouho jsem tam setrval a plakal dojetím“ (Manuel Altolaguirre, 1905–1959) přečte k možnému ignaciáckému rozjímání: „Už jsem duchovně plakal?“ Podnět bezesporu zásadní, na rozhraní duše a ducha, neboť dar slz je – „ó Pane cesty“ (Carmen Conde, 1907–1996) – jedním z hlavních očišťujících mystických znamení. Zůstává ovšem vpravdě otázkou, zda vůbec k moudrosti poezie, pracující s tajemstvím nedořečenosti, nevýslovna, cokoliv přidávat.

V závěrečném slovu antologie děkuje rovněž biskup Josef Hrdlička za přebásnění a jazykovou spolupráci manželům Markétě a Antoniovi Castelarovým a bratru karmelitánovi Dominiku Smejovi, vznášeje prorockou obavu, že naše „současná doba často v umění i poezii strádá tím, že opouští dialog s Bohem, který probouzí nejsilnější výzvy vepsané do samé podstaty člověka všech věků, kultur a národů“.

Přijměme dotek požehnání.