Stanisław Vincenz – cádik v huculském kožichu

Před padesáti lety, 28. ledna 1971, zemřel ve švýcarském Lausanne polský exilový spisovatel Stanisław Vincenz. Do exilu se mu podařilo odejít v roce 1940, nedlouho po Stalinově a Hitlerově dělení Polska, a nikdy se zpátky domů nevrátil. Po smrti jeho ženy Ireny byly spisovatelovy ostatky přeneseny do Polska – oba jsou pohřbeni na Salvátorském hřbitově v Krakově.

Stanisław Vincenz

Vincenz se narodil 30. listopadu 1888 v západní části dnešní Ukrajiny, ve východokarpatské vesnici Sloboda Runguska. Jméno Vincenz svědčí o francouzských rodových kořenech – jeho předkové, příslušníci hugenotské šlechty, se objevili v Haliči v době Francouzské revoluce na konci osmnáctého století. Jeho matka pocházela ze starého polského šlechtického rodu, jemuž patřila v Haliči půda. Otec Felix Euzebiusz byl průkopníkem haličského ropného těžebního průmyslu. Po něm také zdědil ropné pole (či spíše „políčko“), které se posléze stalo zdrojem jeho příjmů, ovšem ropy zde nebylo zdaleka tolik jako třeba v Kuvajtu, a zásoby rychle vysychaly.

V dětství Vincenz trávil mnoho času u prarodičů z matčiny strany a vlivem huculské chůvy uměl prý mluvit huculsky dřív než polsky. V roce 1906 absolvoval gymnázium v Kolomyji, jež tehdy mělo vynikající pověst. V následujícím období studoval různé obory na lvovské a vídeňské univerzitě – spektrum jeho zájmů bylo zpočátku mimořádně široké: od biologie po slavistiku nebo sanskrt. Měl výjimečné jazykové nadání, kromě klasických jazyků ovládal aktivně minimálně dalších sedm. Nakonec se v letech 1911–1914 věnoval především studiu filozofie: v roce 1914 obhájil ve Vídni doktorskou disertaci Hegelova filozofie náboženství a její vliv na Feuerbacha, ale rukopis jeho habilitační práce Hegel v Polsku a v Rusku shořel o rok později společně s knihovnou jeho děda. Sluší se připomenout, že se jeho tehdejší studia odehrávala v rámci jednoho státního útvaru, k němuž jsme příslušeli i my – rakousko-uherské monarchie.

Dialogy se Sověty

Těžko říci, čím křesťan východního obřadu a katolického kréda Stanisław Vincenz pohněval Hegelova „Světového ducha“. Možná už tím, že se zřekl profesní kariéry filozofa a započal trpělivou každodenní rekonstrukci lidství, jak ji známe, či přesněji ke své škodě neznáme nebo známe velice málo z jeho tetralogie Na vysoké polonině (o té bude řeč dále). Světový duch si dal sice při svém ničivém tažení dějinami trochu na čas, nicméně Vincenze dostihl už v roce 1939, oklikou přes Sovětský svaz, zemi zaslíbenou podobnému ničivému experimentování s lidským materiálem jako Německo, pouze z opačného konce, a to nejen v zeměpisném smyslu. Vincenze prostřednictvím svých emisarů zastihl při dělení Polska poblíž jeho rodiště v horské vesnici Bystřec, kde žil se svou rodinou. Ještě v září 1939 odešel do Maďarska, kam chtěl přesídlit s celou rodinou, ale po návratu byl zatčen a mnohokrát vyslýchán NKVD. Nakonec jej propustili, neboť jej jako „regionálního“ spisovatele nejspíš chtěli vy­užívat v osvětové a propagandistické práci. Své zkušenosti se sovětskou mocí shrnul v knize Dialogy se Sověty (1966, česky 2002). „Sičas u vas budět chorošo, my zděs navsegda,“ mohli všichni slyšet vzkaz Světového ducha z úst sovětských vojáků. Ono „navsegda“ mělo s menší cézurou v podobě německé okupace (z deště pod okap) trvat až do roku 1990. Původní název Dialogů, které Vincenz začal psát v padesátých letech, byl Rozhovory na nejnižší úrovni. Jde o zjevnou narážku na „rozhovory na nejvyšší úrovni“ představitelů Západu se SSSR, které probíhaly v roce 1954 v Ženevě. Smysl názvu je však hlubší – jde nejen o obhajobu přirozeného světa před okovanou botou „šturmující“ ideologie, ale rovněž o snahu připomenout samotným obětem ideologické indoktrinace, že ani oni nejsou jen pomíjivými momenty nevyhnutelného procesu. Nakonec se Vincenzovi podařilo s vydatnou pomocí jeho huculských přátel uprchnout na jaře roku 1940 i se ženou a dětmi do Maďarska, a nejen to – odnesl si s sebou i celý svůj rozsáhlý poloninský archiv. V Maďarsku byl v roce 1945 emisary opět dostižen a o rok později musel znovu emigrovat. Jeho útočištěm se stala horská víska La Combe v Savojských Alpách nedaleko Grenoblu, neboť tamní prostředí mu připomínalo rodné Huculsko a také proto, že se podle Vincenzem citované tibetské moudrosti „velké věci odehrávají tam, kde se lidé setkávají s horami“. Ve Francii jej nakonec vyhledávaly další oběti onoho Světového ducha – například Czesław Miłosz, jenž se v La Combe léčil právě ze svých hegeliánských uhranutí a vyrovnával se s pokušeními přitakat výše zmíněnému nevyhnutelnému světovládnému procesu. Za to, že mu jazyk nakonec nepřimrzl ke klice od jednoho z blázinců nesoucích na svém průčelí heslo o svobodě jako poznané nutnosti, vděčí polský básník z velké části nejen terapeutickým duchovním „sezením“ u horského myslitele, ale také společným vycházkám po horských stezkách v okolí La Combe.

Na vysoké polonině

Stanisław Vincenz bývá badateli zabývajícími se, často s obdivem a zaujetím, jeho dílem někdy prezentován jako „etnograf“ a sběratel huculského folklóru – z některých prací může vznikat dojem, že se ve své tetralogii Na vysoké polonině soustřeďuje pouze na jednu stránku života a zvyků huculských horalů v období zhruba před sto (a více) lety. Významný polský znalec Vincenzova díla Jan A. Choroszy z Vratislavské univerzity, sám autor řady vincenzovských studií, připravil v roce 2018 putovní výstavu s názvem Stanisław Vincenz – Dialog o duši a osudu a s podobným přístupem důrazně polemizuje. Upozorňuje na duchovní, kosmickou perspektivu a náboženskou dimenzi celého Vincenzova díla a zdůrazňuje jeho vnímání života, nejen vlastního, ale každého z lidí. Jaká otázka zajímala Stanisława Vincenze po celý život ze všeho nejvíc? Otázka Boha, který podle něj skutečně je, a pro člověka neexistuje závažnější téma než Boží existence, vztah mezi Bohem a člověkem, mezi Bohem a ďáblem (satanem), jinými slovy vztah mezi dobrem a zlem. Právě tento aspekt Vincenzovy spirituality, jeho filozofické a náboženské hloubky nelze přehlížet nebo zamlčovat. Není možné jej podle Choroszyho zaškatulkovat pod etiketu, že jde o regionalistu, spisovatele polských „kresů“ nebo o exilového autora komentujícího různé politické otázky své doby. To všechno je samozřejmě také pravda, ale nelze tím vytěsnit zásadní poznatek, že Vincenz byl náboženským spisovatelem a že pro něj byla právě sféra duchovnosti, spirituality zcela zásadní.

Po vídeňských studiích se Vincenz usadil v rodném Huculsku, odkud často vyjížděl do Lvova, kde měl řadu literárních přátel (na konci třicátých let se zde mimo jiné setkal s Josephem Rothem), ale jeho cesty směřovaly rovněž do Rakouska, Anglie nebo Švýcarska. Švýcarský filozof a jeho přítel Rudolf Maria Holzapfel mu vnukl myšlenku, aby zaznamenal zvyky, obyčeje, ale také různá vyprávění ze života Huculů, která stála u zrodu monumentálního cyklu Na vysoké polonině. První část nazvaná Pravda starověku vyšla ještě před válkou v roce 1938. Další díly, Nová doba (Svár), Nová doba (Listy z nebe) a Barvínkový vínek, vyšly postupně v sedmdesátých letech v exilovém nakladatelství v Londýně.

Svoji huculskou tetralogii (nebo vlastně trilogii?) Vincenz rozděluje na tři části, pásma, což má podle Choroszyho svůj význam. Slovo pásmo naznačuje nejen souvislost s vysokými horami, ale také s tkaním látky podle určité osnovy – taková práce musí mít a má v sobě něco poctivě rukodělného, řemeslného. Polonina je dílo, jehož hlavním předmětem a tématem je Vincenzova malá vlast, Huculsko ve východních Karpatech, nacházející se v severním sousedství Podkarpatské Rusi, přesněji její východní části (Mukačevo, Jasina), která byla v meziválečném období součástí „velkého“ Československa, za Rakousko-Uherska zde působili nepříjemně komisní čeští úředníci.

Židovská témata

Huculové se ve východních Karpatech objevují od středověku a jejich předkové přicházeli z míst v dnešním Rumunsku nebo až z Balkánu. Slovo „hucul“ mělo prý spíš pejorativní význam a označovalo zloděje nebo zbojníka. Huculsko bylo později postupně kolonizováno (odmysleme si pejorativní význam, jehož se tomu slovu nakonec dostalo) Poláky, Armény, Slováky nebo Němci. Huculové tvoří prvotní plán, ale nijak nezastiňují a neodsouvají do pozadí vše ostatní. Nelze opomenout Židy zastoupené v Haliči především chasidskou kulturou a chasidy, kteří se sem zprvu uchylují spíš jako vyhnanci, neboť přísně pravověrný judaismus polských Židů považoval vroucí projevy jejich zbožnosti za výstřednost, sejití z cesty. S Huculskem je spjata postava rabiho Izraela ben Eliezera nazývaného a více známého jako Baal Šem Tov, doslova Pán (Učitel) dobrého (tj. Božího) jména. Židovství starého Polska v něm nalezlo podle Vincenzových slov „velkou postavu proroka a náboženského reformátora“, která v půli osmnáctého století vtiskla novému hnutí „konkrétní podobu a tvar“. Vincenzova Polonina nepředstavuje, ani pokud jde o její strukturu, poklidné botanizování, stejné na konci jako na počátku, ale má svou vnitřní dynamiku. Huculska je nejvíc v prvním dílu, ale autor postupně nechává promlouvat řadu nehuculských postav, nejhlouběji se tato polyfonie rozeznívá ve dvou dalších dílech. Čtvrtý díl Vincenz nedokončil, k vydání jej připravili jeho žena Irena a syn Andrzej. A právě v něm byla ona polyfonická různorodost Huculska – živé duchovní krajiny – povýšena podle Choroszyho na úroveň poslání, poselství završující celé dílo. Není náhodou, že se v onom čtvrtém dílu nachází množství židovských příběhů a obrazů. Jejich autorem je samotný Vincenz, ale při jejich psaní se výrazně inspiroval právě chasidskou tradicí, s níž byl niterně spjat. (Jeden z jeho židovských přátel jej ostatně označil za „chasida mezi góji“.) Vincenzovi dědicové některé z těchto textů spolu s eseji věnovanými židovským tématům – Mickiewicz a Židé, Setkání s chasidy, Jako slza v oceánu a další – vydali v roce 1977 v Londýně pod společným názvem Židovská témata. V závěru svých úvah o chasidech, s nimiž se setkával od útlého dětství, spisovatel v roce 1961 vyznává: „Jak bezpečně se může cítit dítě, vyrůstá-li v zemi, již rok co rok chrání podobné modlitby, jsou-li to navíc modlitby jiného náboženství? Šepot těchto modliteb se vznášel k nebi po celá staletí – nyní však umlkl. Ozve se někdy znovu? A ozývala se v něm pouze cizí, nebo i naše vlastní naděje?“ Za druhé světové války se ve svém maďarském exilu podílel na záchraně Židů, za což se mu dostalo ocenění Spravedlivý mezi národy v Jad vašem. Nikdy se s umlčeným hlasem huculských chasidů, jakož i všech obětí ohavnosti zvané šoa nesmířil, a hovořil-li o nich, vždy se slzami v očích.

Nejde však o jedinou tradici, z níž Vincenz silně čerpal. „Jeho velkou literární vlastí, jeho velkým snem bylo Řecko, navazoval na Platóna a Homéra, kteří jsou součástí jeho velkého díla,“ říká Jan Choroszy. Není třeba zdůrazňovat, že se s Vincenzovým dílem dotýkáme skutečných základů naší civilizace. A Czesłavu Miłoszovi se v eseji o La Combe podařilo v jedné větě vystihnout Vincenzovo vypravěčské umění, ne-li kouzlo, v němž se promítal a shrnoval nejen duch jeho rodného kraje, kde žil velký chasidský učitel Baal Šem Tov, ale i vzdělanost a moudrost věků, těch „pohanských“ i těch židovských a křesťanských. Podivuhodně v sobě zpřítomňoval obojí: „A náhle se na nás z polského šlechtice dívá někdo jiný: cádik [zázračný rabín, pozn. red.] v huculském kožichu.“

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)