V ticho se obrátíš
Zdeněk Volf
KULTURA / Poezie
Nejsem polonista, ale dostal jsem dar. Obsáhlý básnický výbor Z jiskry a prachu Anny Kamieńské: „Kéž bych stihla oplakat zbytečná slova / nežli je omyje ticho“ – zasáhlo mne. Vždyť s odesílatelem Xaverem Halašem jsme se potkali jen jednou, po jeho čtení na Fričově básnickém festivalu Potulný dělník v Brně na Skleněné louce roku 2003.
K polské poezii mě koncem sedmdesátých let přitáhl Czesław Niemen zhudebňováním Norwida. Pod kůži se mi postupně dostal Rafał Wojaczek či Mlejnkův pozdní Czesław Miłosz, z básnířek nejdříve Ewa Lipska, následovala Wisława Szymborska, ale o Anně Kamieńské jsem věru neslyšel. Podle Slovníku polských spisovatelů z roku 2000 u nás vyšla pouze samizdatově v antologii Slovo a zeď (1987, rozšíř. vyd. 1988), jenže dle rejstříku Národní knihovny ČR se tak stalo již v Pilařově antologii Čistý zpěv (1974) a ještě předtím ve veršovaném leporelu pro děti Království krále Pastelína (1971). – Nic z toho však Xaver Halaš coby překladatel (i editor) v poznámkách neuvádí; snad proto, aby neodváděl pozornost od toho nejpodstatnějšího. Tedy od dopadu předčasné smrti autorčina manžela, básníka Jana Śpiewaka v roce 1967, s nímž mj. překládala Gorkého, Chlebnikova nebo české a bulharské lidové písně. „Protože pohřbívat část sebe je to nejkrutější“ – vyjádřila se v podobné situaci Adriena Šimotová po smrti Jiřího Johna v básni „Loučení s tělem“. I Anna Kamieńska (1920–1986) měla teprve před padesátkou, i její manželství trvalo dvě desítky let. A i u ní tím došlo k nebývalému prohloubení autorského sebevyjádření.
A zatímco deset básní z Čistého zpěvu zahrnovalo výběr z vydaných (dvanácti) sbírek po roce 1949 („Skoro se už teď stydím přiznávat se k válce – k té naší básnické škole,“ cituje v medailonku J. Pilař) a dvě básně ze Slova a zdi (překladatelského okruhu M. Červenka, L. Dobrovský, M. Klíma, D. Lehárová, E. Sojka, I. Wernisch) akcentovaly výhradně rovinu sociálně-politickou z počátku osmdesátých let („co mám dělat bez povolení k životu / bez pasu a kenkarty / podezřelá z poslední svobody / utrpení“), těžiště a vyzáření Halašova výběru spočívá v básnířčině zajetí na hlubinu. Tu duchovní („je nutné pouze mnoho milovat / abychom byli“), k níž ji v kritických chvílích, jakož i při následném přepodstatňování vlastní ztráty v nekončící soucítění s druhými („jít samoten / aby bylo méně samotných“), ba k smiřování všeho se vším – osobně i společensky („kdo ztratil víc a kdo míň / když všichni ztratili všechno“) – doprovázel básník a kněz Jan Twardovski.
Ne že by se Anna Kamieńska v dětství se světem předávané víry minula, vždyť po osvobození vystudovala i klasickou filologii na Katolické univerzitě v Lublinu (a poté v Lodži), nicméně takhle začala básnicky prosit až od sbírky Nové štěstí Jobovo (1974): „Pane nauč mě mlčení snu / mlčení všech mých zemřelých // Nauč mě Pane / svému / nejhlubšímu mlčení“. Pod tento vstupní dvojstránkový text „Jobova modlitba“ mi otec Halaš perem přátelsky vepsal: „Přeloženo před půlnocí 19. 4. 1975.“ Jde tedy o práci dlouholetou, životní, osudovou, jež nezasahuje ani tak nějakým osobitým umělecko-překladatelským „filtrem“. Naopak: nechráněnou otevřeností, až nahotou. A jak dává pocítit i autorčina dvojveršová „Modlitba“ – již z posmrtně vydaných spisů – svým vyslyšeným slovem: „Modlitbou zavírám ústa abych nekřičela / modlitbou zavírám oči abych neprahla“. Ostatně v žánru nejkratších forem, kupříkladu distichem „Stíny“ – opírajícím se kupodivu o epanastrofu, v lidové poezii sloužící spíše k rozvíjení motivu, příběhu – se dotkla vpravdě absolutna: „Verše chodí za mnou jak stín / stín chodí za mnou jak verš“.
O slovu předávaném proroky svědčí apoštol Pavel v listu Židům, že proniká „až na rozhraní duše a ducha“. Ani před verši Anny Kamieńské, dá se říct, se čtenář neskryje. „Jak hledět společnýma očima / aby se nikdy nerozdělilo v nás / co se modlí spolu“ – končí báseň „Společné oči“. Už před jejím názvem není kam uhnout… „Nikdy přece nehledíme / jen svýma očima // Je láska která daruje / své oči jako se život dá“ – něco nutí číst znovu a znovu. Takhle se nepíše jen nějakým přepadem z imaginace, nýbrž zároveň hlubokou či spíše a určitěji „smrtelnou“ proměnou. V básni pod názvem podobně znepokojivým „Smrt poezie“ se o tom říká: „a zůstává sám smysl / zbavivší se krásy // Tam kde poezie umírá / tam se rodí poezie“. Stáváme se tak patrně čtenářskými svědky zcela přirozeného, avšak již pozapomenutého tvůrčího procesu. Není divu, že si – viz několik přeložených deníkových záznamů z 13. srpna 1970 – tehdy padesátiletá básnířka „fyziologicky“ poznamenala: „U žen se biologické podezřele spojuje s mystickým. Nábožnost zavání tělem. Tak tělesně, že až zduchovněle.“
Verše jako „Obrať k nám svou tvář / Ty jehož pohled je životem“ – nezní téměř liturgicky? Nebo vezměme závěr textu „Matka a já“: „a nebudeme se už hádat / o Boha ani o vlast / Opravdové porozumění / je vždycky mlčením“ – takovouto nemetaforickou plnost a nezáludnost v užití výrazů typu život, Bůh, vlast, matka, ticho, láska apod. jsme četli kdysi – i díky translaci Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka – snad jen v Mastersově Spoonriverské antologii. Není tudíž od věci rovněž tematické připomenutí řady básnířčiných poct věnovaných nejrůznějším osobnostem (Edith Steinová, Simone Weilová, Albert Schweitzer, R. M. Rilke, Matka Tereza) a ano, i Vladimíru Holanovi „jehož oči už nevidí / lze ale viděním nazvat průzračnost obraznosti“; ovšem taky třeba topolu, jablůňce v pustině či zajíci, jelikož „nic není důležitější než nedůležité“.
A je zrno slova „že všechno je z ticha“, neboť „Z ticha jsi povstal / v ticho se obrátíš“ – jež bohdá ani v češtině nezůstane samo.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)
