O Kunštátu a hovorech o jazyce
Rozhovor s Rudolfem Šrámkem

Vynikající dialektolog a přední znalec problematiky vlastních jmen Rudolf Šrámek, emeritní profesor Masarykovy univerzity, se zamýšlí nad významem Kunštátu jako mimořádného místa na naší kulturní mapě – a protože takových center bychom jistě jen na Moravě nalezli celou řadu, bylo by zajímavé přenést je do klasické mapy, míní pan profesor.

Připomeňte tedy prosím, jak „Halasova přítomnost dělá z Kunštátu hlavní město vědomí artikulovaného umění“ (Zdeněk Urbánek).

František Halas začal jezdit do Kunštátu od roku 1938, jeho válečná tvorba, práce pro děti a krajinné motivy jsou již Kunštátem výrazně poznamenány. Po válce sem přijíždějí četné návštěvy, z Brna mj. Oldřich Mikulášek, Adolf Kroupa, Jan Skácel, Bohdan Lacina, ale i Jaroslav Seifert či František Hrubín z Prahy.

Důležitou roli v tom hrál i kunštátský rodák, básník Klement Bochořák. Halas básník se do krajiny zamiluje a dělí se o své dojmy s dalšími mladšími návštěvníky – Ivanem Blatným, Jiřím Ortenem, Zdeňkem Urbánkem či Kamilem Bednářem.

Klement Bochořák se také občas setkává s Ludvíkem Kunderou, s nímž diskutuje o básnické tvorbě. A právě Ludvík Kundera se nejvíce zaslouží o rozvoj halasovské tradice: je iniciátorem i autorem textu pamětní desky na domě u Březinů, z jeho iniciativy započala v roce 1969 halasovská sympozia, která svádějí dohromady více generací literátů, literárních vědců i kritiků, ale i lidí od divadla.

A sám tvoří pod vlivem kunštátské krajiny – už ve sbírce Letní kniha přání a stížností z roku 1962 – a přivádí sem desítky, možná stovky významných návštěvníků z domova i z ciziny. Ale co vaše setkávání a hovory s Ludvíkem Kunderou?

Seznámili jsme se již v polovině 60. let v brněnském Domě umění, následovala náhodná setkání v Kunštátě, kam se Ludvík Kundera přiženil do rodiny Marešovy, což byli známí manželčiny matky, kunštátské rodačky. A pak už to byly návštěvy dohodnuté. Naše hovory a diskuse se většinou týkaly problematiky jazyka, básníkova vztahu k nářečí a třeba také odborných a lidových výkladů jmen z kunštátského okolí.

Jaké byly jeho názory na jazyk?

Nespisovnost ho popuzovala. Ideologicky zdůvodňovaný koncept „demokratizace jazyka“ spojený se silným vniknutím obecné češtiny do spisovného jazyka prudce odmítal. Nazýval to porušováním vzdělanosti a kulturnosti. Sám přijal koncepci tzv. mluvené spisovnosti, pokládal ji za mluvený útvar jazyka, zvláště pro veřejný, kultivovaný styk, a za součást obecného vzdělání.

A co oblast překladů z němčiny, v nichž dosáhl Ludvík Kundera jedinečného mistrovství a jimiž přibližoval českému čtenáři a divákovi celé kulturní okruhy a světy – třeba Brechta?

Ano, Brechtův jazyk pokládal pro dramata za vzorový. V našich hovorech jsme se často zamýšleli nad problémy významů slov a slovních spojení při překládání z češtiny do němčiny a naopak. Jak zvolit vhodný ekvivalent vyjádření, kde se významy nekryjí? Ludvík Kundera si často tvořil synonymické řady s různými aspekty významu. Třeba pro německé slovo Dummkopf řadu s významovými a stylovými odstíny: hlupák, blbec, blbák, blboň, trouba, trumpeta atd. K tomu vytvořil ještě podle blboň i hlavoň. To jsem mu už musil vysvětlit, že se u hlavoň mýlí – vždyť příjmení ­Hlaváč/ek, Hlavoň, Hlavatý aj. nesou už význam velké hlavy.

Mezi češtinou a němčinou je však problémů při překladech jistě mnohem víc. Viz třeba vid!

Ano, pokuste se třeba přeložit větu, kterou při těchto našich hovorech vymyslel občas přítomný Bochořák: Chtěl si kleknout, ale neklekal hned, pak kleknul, ale nedokleknul! Ale nejen vid, třeba i délka slov, přízvuk v němčině, skládání a sufixace v češtině byly námětem našich diskusí.

A co básníkův styl? Lze i o něm něco specifického říct?

Velice dbal na řádnou výstavbu věty. To je znak jeho stylu. Krása textu je uložena ve větě, říkal. A také: Čím větší srozumitelnost věty, tím větší krása textu. Slovo nebo slovní spojení, které nese ve větě větší jádrový význam, označoval jako úderné.

Ludvík Kundera se dobře vyznal v okolí Kunštátu. Zajímala ho také tamní místní jména?

To je znak společný Halasovi, Kunderovi a také Bochořákovi. Fascinovala je krajina i názvy, např. kopců (Kulíšek, Milenka), lesů (Híví = nářečně z Jíví), studánka Mramorka aj. Ludvík Kundera se podivoval, proč byl Kunštát založen pod německým jménem s významem „Kunovo město“ (1280). Jeho zakladatel Kuna z Obřan (Kuna je z Kunrád), syn olomouckého purkrabího Heralta z Obřan, tak učinil podle tehdejší módy dávat hradům i některým městům německá jména. Ale bylo i české Kunino Město (1406).

Na konferenci jste na závěr přišel i s jedním návrhem – vypracovat korpus úplné slovní zásoby Ludvíka Kundery. To mne zaujalo a napadlo mne, že totéž by si zasloužila i česky psaná díla jeho bratrance Milana. Oba autory ostatně spojuje úzkostlivý vztah ke slovu a větě, ale i ke spisovnosti. Co by však především přineslo takové zpracování slovní zásoby?

Vzhledem k jedinečným názorům Ludvíka Kundery na „umělecký“ jazyk, zvláště v dramatech, a na jazyk jako prvek kulturního profilu člověka, jak říkával, by to bylo nejen zajímavé, ale především prospěšné. Pro popis vývoje češtiny – a zvláště její literární podoby – by to byl dokument vývojové situace v jedné její etapě a v jedné její důležité oblasti, totiž psané a literární. Zároveň by se odkryl autorův specifický vztah spisovnosti a variant mluvenosti, využitelný také pro překladovou tvorbu.

Věřme tomu, že se takového zpracování slovní zásoby v literární tvorbě Ludvíka Kundery (a třeba i Milana Kundery) dočkáme! Děkuji za rozhovor.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2021)