Středověk je doba temna. Nebo ne?
Rozhovor s Ivanem Folettim

Ivan Foletti je profesorem Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde vede Centrum raně středověkých studií a Knihovnu Hanse Beltinga. Studoval či přednášel na univerzitách v Lausanne, Římě, Moskvě, Fribourgu, Helsinkách, Neapoli, Padově, Poitiers či Benátkách. Specializuje se na studium historiografie umění Byzance a na křesťanské památky období pozdní antiky a raného středověku. Je autorem mnoha knih a studií, z nichž některé jako Jupiter, Kristus, Chalífa, Ženy u oltáře. Nikdy?, Mediální revoluce či Je (středověk) doba temna? vyšly v brněnském nakladatelství Books & Pipes.

---

Váš dědeček byl divadelní kritik ruského původu, babička malířka narozená v Bělehradu, rodiče herci, maminka Češka, otec Švýcar – to je jistě vhodné rodinné zázemí pro budoucího historika umění.

Ano, doma byly sochy, knihy, obrazy. Všeho hodně. Pamatuji si na velkou knihu, kterou měla babička dole na polici, fascinovala mě, hlavně vyobrazení Zmrtvýchvstání Krista od Mistra Vyšebrodského oltáře. Než mi to máma vysvětlila, vůbec jsem nevěděl, kdo je ten pán s dírami na nohou, ale ten obraz mě přitahoval. Do deseti let jsem žil v Praze, byl jsem obklopený starými věcmi, starými domy. Pak se rodiče rozhodli, že odejdou do Švýcarska, a já se stěhoval s nimi. Byl to střih. Všechno tam bylo úplně jiné, jiné domy, krajina, hory. Naučil jsem se i jinak dívat. V devadesátých letech chtěli rodiče žít maximálně nezávisle a svobodně, cestovali po Evropě, hráli pouliční divadlo. Já jezdil s nimi. Pamatuji si především na letní cestu po Itálii, na malá městečka, jejich architekturu, kostely, byl jsem tím okouzlený.

Ale nebylo to jen prostředí, měl jsem obrovské štěstí i na učitele. Už v Praze jsem měl učitelku, která kromě obvyklého – událost, datum – dokázala přidat i něco navíc. Ani nevím co, ale prostě to tam bylo. Ve Švýcarsku jsem měl přímo geniálního učitele, který nás vyučoval pozoruhodným způsobem. Je rok 1800, vedle ve Francii zuří revoluce. Vy, jako Švýcaři v té době, co cítíte? Máte strach? Jak budete reagovat? Dokázal v nás vyvolat zájem a my sami jsme přišli na to, že asi hodně záleží na tom, ve kterém kantonu žijeme, zda jsme bohatí, nebo chudí, že naše reakce budou různé a proč. Na klasickém gymnáziu v Locarnu mě pak učil profesor Claudio Guarda. Neuvěřitelný člověk, spíš postava z románu. Pod jeho vlivem nás 17 z 19 ve třídě odešlo studovat italskou literaturu a dějiny umění. Četl nám texty ze 16. století tak, že třída řvala smíchy. Dokázal ze všeho vytvořit fascinující příběh, ne­uvěřitelně nás motivoval. No a na univerzitě jsem první přednášku absolvoval u paní profesorky Sereny Romano. To byla láska na první poslech a už to tak zůstalo. Bylo rozhodnuto, budu se věnovat ­středověku.

Ale přesto jste se cítil povolán i k něčemu jinému. Ke kunsthistorii nakonec nevedla přímá cesta. Co je ta druhá linka vašeho života?

Ano, to je fakt. Doktorát jsem dodělal, protože když něco dělám, dělám to pořádně a musím to dodělat, ale nemyslel jsem si, že u kunsthistorie zůstanu. Už na studiích jsem začal pomáhat jako dobrovolník lidem s těžkým mentálním i fyzickým postižením. Může to znít jako klišé, ale to byla obrovská škola života. Přišel jsem tam s pocitem, že já jsem ten zdravý a silný a jdu milostivě pomoci slabým a potřebným. Měl jsem takový ten typicky nadřazený pocit, že je jasné, kdo je vítěz a kdo poražený. Ale rychle jsem pochopil, že je to jinak. Ti lidé mě spíše laskavě pustili do svého života. Ano, potřebovali moji sílu, moje ruce, ale rozhodně nebyli těmi slabšími. Pochopil jsem, že skutečná síla se rodí skrze těžkosti. Že síla je v přiznání si vlastní slabosti.

Staral jsem se o stejně starého kluka, jako jsem byl já, jen ležel, vůbec se nehýbal, měl rozum miminka. Minulý rok zemřel. Celý svůj život prožil bez jakýchkoli možností, které považujeme za samozřejmé, a přece nežil zbytečně, naopak ovlivnil a zasáhl více lidí, než se podaří mnohým zdravým. Vděčím mu opravdu za hodně a vzpomínám na něj. Tyto zkušenosti zásadně formují nejen můj život, ale i moje chápání vědy a způsob, jak přemýšlím. Tam jsou i kořeny toho, jak vidím roli žák a učitel. Nejsem ochoten uvažovat v běžných, ale podle mě chybných zažitých kategoriích jako silný–slabý, nadřazený–podřazený. Lidé i celé kultury jsou pro mě mnohem více rovnocennými partnery. Během doktorského studia jsem tedy uvažoval o tom, že právě život s těmito lidmi bude mým povoláním.

A proč jste se nakonec rozhodl jinak? Kdy zvítězily dějiny umění?

Byla to vlastně úplná náhoda. Ještě než jsem dokončil doktorské studium, dostala se ke mně zpráva, že v Brně hledají odborného asistenta. Nejdřív jsem tomu vůbec nevěnoval pozornost, ale pak se ve mně ozvalo to, co cítí hodně emigrantů, zatoužil jsem po návratu domů, a tak jsem se rozhodl konkurz zkusit. Vůbec jsem nevěřil, že to vyjde, a když jsem byl vybrán, bral jsem to s velkou rezervou. Začal jsem do Brna dojíždět na dva dny každých čtrnáct dní, ale myslel jsem si, že půjde jen o krátkodobou etapu. No ale potom jsem se blíže seznámil s místními studenty, to oni mě „obrátili“, jejich nadšení a radost z poznání mě přesvědčily, že to je moje povolání (hodně tomu ale také dopomohli neuvěřitelní kolegové na Semináři dějin umění: Lubomír Slavíček, který mě jako vedoucí přijal, Ondřej Jakubec, který mi jako jeho nástupce dal neuvěřitelnou důvěru, Ladislav Kesner, který mi otevřel úplně nové intelektuální rozměry, a především Jiří Kroupa, který mě svým úžasně jemným a důrazným způsobem vysvětlil, že jsem teď v Brně doma).

A co svět lidí s mentálním postižením? Ten jste úplně opustil?

Oba světy se mi v jednu chvíli protnuly. Nebudu zacházet do podrobností, ale jedna událost byla asi zásadní. Se skupinou lidí s mentálním postižením jsme jeli na výlet do Assisi, a protože se vědělo, co jsem vystudoval, požádali mě, ať připravím výklad o Giottových freskách v Horní bazilice. Jasně, proč ne. Moje profesorka Serena Romano byla přední odbornicí právě na Giotta, znali jsme ho dokonale. Až mně byl dost protivný. (Jednou možná napíši o Giottovi nějakou studii a bude hodně ikonoklastická. Jsem přesvědčený, že se přeceňuje, a může za to už Vasari…) Najednou jsem prostě byl v Assisi a stál jsem před úkolem přiblížit Giottovy fresky lidem, kteří o umění téměř nic nevědí, nemají srovnatelné vzdělání a jejich možnosti pochopit odborný výklad jsou omezené. Musel jsem vymyslet, jak na to. Jak složitou věc vysvětlit stručně a srozumitelně? Jak to udělat tak, aby je to zaujalo a bavilo? Tam jsem najednou pochopil, že moje práce je předávat zájem a lásku k tomu, co bylo. No a před touto výzvou teď stojím každý den. Snažím se ve studentech probudit zájem, touhu po dalším poznání. Přitom role učitele a žáka se v mém případě často smývá. Já je potřebuji možná víc než oni mě. Od nich ke mně chodí ty otázky s velkým O, které je třeba promyslet. Potřebuji být schopen vysvětlit i složité věci tak, abychom se mohli společně posunout dál. A posouvat se dál, hledat, co ještě nevíme, to je moje obsese.

Jste rozhodně nepřehlédnutelnou postavou nejen brněnské vědecké obce. Obrovskou výhodou jsou vaše přirozené kontakty v zahraničí i záviděníhodná schopnost komunikovat v mnoha jazycích s jistotou rodilého mluvčího. Ale jste vnímaný i jako rebel, který vzbuzuje emoce. Cítíte se tak?

Hned moje první studentská práce vzbudila rozruch. Dostal jsem za úkol vypracovat studii na téma, co asi mohlo být v apsidách dvou nejstarších bazilik v Římě, v Lateránu a ve Vatikánu, a co už tam není. Nastudoval jsem si literaturu, přečetl obrovské množství studií, a místo toho, abych to prostě jen shrnul, přišel jsem s vlastním výkladem. To bylo chápáno jako hodně velká drzost. ­Já-nikdo polemizuji s největšími kapacitami oboru a kritizuji jejich závěry. Svoji tehdejší teorii jsem po letech sám vyvrátil a uznal, že jsem se mýlil. Ale ten pocit, že musím hledat „pravdu“, originální řešení, že prostě musím jít „za“, ten ve mně zůstal. Žena mi říká, že nikdy nejsem spokojený. Má pravdu, vždycky to může být lepší, vždycky je kam se ­posunout.

Tato touha nikdy se nespokojit s tím, co víme, ale samozřejmě vyvolává silné emoce: někteří lidé chtějí mít to své „jisté“. Někdy jsou intelektuálně pohodlní, ale jindy jde pouze o lásku k zažitým pořádkům a má neustálá potřeba hledat další, nová a lepší řešení je prostě irituje. Markéta Kulhánková, docentka na Ústavu klasických studií a kandidátka na děkanku Filozofické fakulty, říká, že už je to jen tím, jak se oblékám – námořnické triko a vesta – prý to samo o sobě stačí. Takže to možná bude hlubší problém.

Nejen mezi studenty jste se proslavil svými pěšími cestami po Evropě – o co konkrétně šlo?

Šlo a stále jde, protože poutě opakujeme každý rok, o společné cesty za středověkými památkami. Začali jsme v roce 2012 a naše vize byla poměrně jednoduchá: chtěli jsme zažít něco výjimečného a zároveň poznávat středověk trochu jinak. Vše vycházelo z intuitivní představy, že putovat k památce pěšky musí být něco jiného než se tam rychle a pohodlně dostat nějakým moderním dopravním prostředkem. Po pěti letech kratších studentských prázdninových poutí po Francii a Itálii jsme si uvědomili, že to, co zažíváme, začíná zásadním způsobem měnit náš pohled nejen na středověk. Ne snad, že bychom si chtěli „hrát“ na středověkého člověka, ale začali jsme si uvědomovat klíčovou roli lidského těla při samotném vnímání jednotlivých míst. To nás přivedlo k uskutečnění více jak 1 500 km dlouhé poutě, která zabrala celý jarní semestr roku 2017. Naše pocity, zážitky i mnohá zjištění jsme shrnuli v knize Migrating Art Historians on the Sacred Ways. Reconsidering French Medieval Art trough the Body, která vyšla v Římě na konci roku 2018. Šlo o naprosto zásadní zkušenost. Úplně to změnilo perspektivu naší výzkumné skupiny – začali jsme přemýšlet o kulturním zážitku jako součásti tělesných reakcí. Začali jsem mnohem více vnímat praktické otázky spojené s poutnictvím – unavené tělo přirozeně ocení, proč středověcí stavitelé vestavovali do portálů lavičky, jak skvěle izoluje dřevo či jak jiný je postupně se přibližující pohled na sochu na portálu. Uvědomili jsme si, jak zásadní roli musela hrát v prožitku středověké (nejen poutní) zkušenosti krajina a jak byl celý tento ekosystém vyvážený. Ale nebyl to jen tento řekněme akademický rozměr, mimořádně silný byl i obyčejně lidský prožitek. Dvanáct lidí spolu strávilo 123 dní více méně 24 hodin denně. V tak úzkém a intenzivním společenství se člověk dostává úplně na dřeň, je konfrontován se slabostmi těch ostatních a především – a to se přijímá nejhůře – se slabostmi sebe samotného. Celou cestu jsme nakonec ušli všichni, což, zpětně viděno, je takový malý zázrak. Objevili jsme vlastní limity, byla to neuvěřitelná škola života a důvěry. To byla ale jen část naší vlastní zkušenosti. Dalším zásadním aspektem byla doslova dechberoucí setkávání s cizími lidmi, kteří nám denně podávali pomocnou ruku – nabízeli nám ubytování, jídlo, pití, a často jsme o pomoc ani nemuseli prosit. Na pouť jsme vycházeli s přesvědčením, že vše zvládneme sami, o vše se postaráme. Brzy jsme vystřízlivěli. Opak byl pravdou, pomoc jsme potřebovali skoro denně a štědrost, se kterou jsme se setkali, byla opravdu neskutečná. Když to vše shrnu, je to poněkud netradiční, ale podle mého názoru velmi cenná forma výuky…

Jste přesvědčeným i přesvědčivým zastáncem teorie, že středověk nebyl ani temný, ani primitivní, že nejde o pouhé úpadkové období mezi dvěma lepšími epochami – antikou a renesancí. Představa raného středověku jako období všeobecného zmaru, vlády primitivních barbarů, kteří rozvrátili Římskou říši a uvrhli Evropu do temnoty, ze které se bude dlouho vzpamatovávat a vysvobodí ji až genialita renesance, je obecně rozšířená a pevně zakořeněná. Proč bychom ji měli revidovat? Vždyť přece kvalita a rafinovanost antického umění tváří v tvář mnohem hrubějším a těžkopádným raně středověkým dílům se zdá být na první pohled zjevná a ­nezpochybnitelná.

A to právě není pravda. Jistě, třeba tzv. justiniánský mor zdecimoval až polovinu obyvatelstva Konstantinopole, což mělo kromě jiného i ten následek, že lidé po mnoho dalších desetiletí například nemuseli stavět nové domy. Lze tedy předpokládat, že nepotřebovali udržovat některé znalosti, které logicky upadaly a byly zapomínány. Podobná situace panovala i v Římě, který se až do devátého století nejen pohodlně vešel do svých původních hradeb, ale jeho rozsáhlé části se dokonce proměnily v ruiny. I zde tedy jistě došlo k určitému úpadku a mnoho dříve běžných znalostí prostě nebylo třeba, ovšem jiné se naopak rozvinuly. Například spoliace, tedy opětovné používání římských artefaktů, zdaleka není, jak se dříve prezentovalo, pouhá méněcenná recyklace. Dnes je jasné, že šlo o technicky mnohem náročnější řešení, které mělo kulturní a politický význam. Některé dovednosti a znalosti se tedy skutečně ztrácely, ale jiné se rodily. A tak je to přece i dnes. Z různých důvodů potřebujeme některé znalosti a dovednosti více, jiné méně a některé třeba časem vůbec. A jsme kvůli tomu snad horší než generace před námi? Zkuste dnes třeba najít kvalitního ševce, který by vám ušil nebo opravil boty. Dříve naprosto běžná záležitost, dnes luxus. Kdybychom se posuzovali podle kvality bot, jsme jednoznačně v úpadku. Ale my přece víme, že tak to není. Nejsme na tom hůř, jen máme strojovou výrobu spojenou s rychlou spotřebou a po kvalitním řemesle téměř není poptávka – a nechávám stranou, zda je to dobře, či ne. Prostě, co právě není potřeba, přirozeně mizí, ale nikde není napsáno, že se to nemůže opět oživit.

Stejné je to i s uměním a architekturou. Je hloupé si představovat, že lidé například v roce 200 po Kristu jsou schopni dokonale napodobit přírodu třeba v podobě košíku s jablky a v roce 500 to najednou nedokážou, a ačkoliv se snaží, vyjde jim z toho jen nějaký nedokonalý tvar, ve kterém jablka spíše tušíme, než vidíme. Napodobit přírodu přece není tak těžké, po nějakém tréninku a cviku to nakonec dokáže každý z nás. Přesto jsme léta tvrdili a učili se, že tito naši předci byli tak neschopní, že to nedokázali. Nebyli, oni to prostě nepotřebovali, nebo ještě spíš o to prostě nestáli. Máme důkazy, že ve stejnou dobu vznikají nedaleko od sebe zcela různé stavby včetně dekorací, jedna využívá umělecký jazyk římské „tradice“, ta druhá „avantgardu“ kočovných kmenů, jejich podoba i výzdoba záleží na zadavateli. Není to tedy otázka nedostatku „kvalitních“ řemeslníků či umělců. Dovednosti spojené se světem antiky prostě přestaly být v některých kruzích poptávány. Víme však, že ty dva vizuální světy – antický a raně středověký – po dlouhou dobu žily vedle sebe. Například římská elita hrdá na své antické kořeny se držela starých kánonů, ale umění, které se obracelo k lidu, reflektovalo nové požadavky. Nedošlo tedy k nějakému „zhloupnutí“, došlo ke změně požadavků. Již nebyla tak velká poptávka po tom zobrazovat věrně tento svět, ale to, co je za ním a po něm. Ne konkrétní situaci, ale ideu, myšlenku. Ne tělo, ale duši. A k tomu se mnohem více hodil nový typ umění, které bych neváhal pojmenovat jako konceptuální.

Erwin Panofsky mluví o retrospektivním a perspektivním pohřebním umění, kdy křesťané podobně jako například starověcí Egypťané jsou perspektivní, obracejí se k tomu, co teprve po smrti bude. Nepotřebují tedy umět dokonale zachytit to, co je, nezajímá je to. Potřebují nějak zachytit to, co není. A právě k tomuto účelu se mnohem více hodila schopnost syntézy, kterou s sebou neslo umění tzv. barbarů, třeba Langobardů. Příkladem může být často znázorňovaný orel – chybějí mu proporce skutečného ptáka, vlastně nic neodpovídá realitě, přesto naprosto nikdo nepochybuje o tom, že to je orel. Podařilo se jim zachytit obsah, podstatu sdělení. A o to šlo.

Takže něco podobného jako třeba reakce impresionistů na akademismus? I jim se vyčítalo, že „neumějí malovat“.

Nejsem expertem na impresionisty, ale myslím, že to je skvělá paralela, setkání evropské malby s japonskou a obecně mimoevropskou vedlo k touze (a síle) překonat v té době již zkostnatělý akademismus. Jsem přesvědčen, že se na mnohé záležitosti naší minulosti musíme přestat dívat tak, jak jsme byli dosud zvyklí. Vadí mi, že se automaticky cítíme nadřazení, chytřejší a lepší. Nedává to smysl. Já si práce lidí tvořících v období raného středověku naopak velmi vážím, byla často mnohem promyšlenější, než je naše dnes. My jejich myšlenkové pochody a velmi sofistikované odkazy mnohdy prostě nechápeme, a proto je často ­podceňujeme.

Uvedu příklad, třeba Konstantinův oblouk, to je oslava vítězství Konstantina nad Maxentiem (rok 312). Jde o triumfální oblouk, který se od ostatních liší tím, že na jeho výzdobu byly použity fragmenty ze starších staveb. Šlo o pečlivě vybrané reliéfy ze staveb Trajána, Hadriána a Marca Aurelia. Tehdejší stavitelé si vypůjčili starší reliéfy a doplnili je o ty, které vznikly za vlády Konstantina ve čtvrtém století. Ty jsou na první pohled méně dynamické, postavy jsou jednoduché, robustní, strnulé, zdánlivě se opakují. Raffael či Vasari je považovali za krásný doklad úpadku. Ve skutečnosti však jde o velmi sofistikovanou práci, která tehdejším lidem jasně vzkazovala, kdo je jejich nový vládce, na koho navazuje a co nabízí. Navíc vizuální rétorika Konstantinových reliéfů poukazuje na prvky, jako je jednota, mužnost či síla. Oblouk vypráví příběh, který zasazuje Konstantinův úspěch do historických souvislostí. Říká: váš nový vládce nejen navazuje na úspěchy svých slavných předchůdců, on je překonává, protože je ještě silnější. Je to vlastně jistá forma propagandy. Ne nadarmo existuje mnoho studií, které dokládají, že Mussolini svůj vizuál čerpal právě z vizuálního odkazu Konstantina. Možnosti, jak znázornit mužskou sílu, nezpochybnitelnou vůdčí roli a odhodlání vést svůj lid, jsou omezené – strnulost, robustnost, seřazené šiky podsaditých mužů hledících jedním směrem. Když si toto uvědomíme, budeme i další obdobné památky posuzovat jinak.

Chcete tím tedy říct, že časté „výpůjčky“ antických architektonických prvků v raně středověkých stavbách, třeba hlavice sloupů, různé sochy či reliéfy, neměly jen estetickou hodnotu, ale že mohlo jít o vědomé navazování na minulost, o jistou formu vzkazu, která byla tehdejším lidem jasná, ale nám už ne?

Netvrdím, že někdy stavitelé, zvláště u méně exponovaných staveb, prostě jen nepoužili hotovou věc, aby nemuseli dělat novou, ale existuje mnoho důkazů, že se to rozhodně nedělo tak často a automaticky, jak jsme si mysleli. Vezměte si například baziliku San Lorenzo fuori le mura, která byla přestavěna kolem roku 600. Byla plná sofistikovaných citací a výpůjček ze starších staveb, které podobně jako již jmenovaný vítězný oblouk vyprávěly konkrétní příběh – tentokrát příběh triumfujícího křesťanství. Když v nové stavbě, která je již sama o sobě vyjádřením vaší moci, vhodně použijete něco, co bylo typické pro jinou stavbu, něco dostatečně známého a naplněného jasným významem, dáte tím jasně najevo, co bylo a už není, kdo je vítěz. Zcela explicitní je to například u soch. Stará božstva dostávala nové hlavy, poražený byl pokořen ztrátou tváře. Nešlo jen o to postavit sochu vítězi, šlo i o jasný vzkaz, demonstraci moci. Předpokládat, že to dělali jen z estetických důvodů nebo aby ušetřili – ať už čas nebo finance –, nedává smysl ani z praktického hlediska. Kdo někdy něco stavěl, ví, že je mnohem jednodušší pustit se do nového než repasovat staré. Když použijete starší stavební prvky, narazíte na mnoho čistě technických problémů, které vám novostavbu komplikují i prodražují, pokud na tom přesto trváte, musíte mít silný důvod. To platilo tehdy stejně jako dnes.

Po přečtení vašich knih jsem došla k závěru, že si budu muset některé památky prohlédnout znovu a patrně mnohem lépe. Minimálně tedy například Baptisterium ortodoxních v Ravenně. Zaujala mě vaše rekonstrukce rituálu raně středověkého křtu, který popisujete i na základě interpretace tamní mozaikové výzdoby. Je to skutečně fascinující. Můžete nám to přiblížit?

Baptisterium ortodoxních v Ravenně nechal mozaikami vyzdobit biskup Neon v druhé polovině pátého století. Šlo o velmi nákladný a dobře promyšlený koncept založený na linii západ–východ, který vizuálně doprovázel všechny ritualizované kroky svátosti křtu. Je to krásná podívaná i dnes, přestože jsme kvůli elektrickému osvětlení o mnohé ochuzeni, ale tehdy to muselo mít na věřící skutečně mimořádný účinek. Mozaiky mají tu úžasnou vlastnost, že při správném nasvícení doslova září, odrážejí světlo a působí velmi podmanivě. Tehdejší umělci tento velkolepý účinek ještě zvyšovali třeba nakloněním jednotlivých teser (dílů mozaiky) nebo nerovným podkladem, výjevy pak jako by tančily. Díky dobovým zprávám a odborným studiím vztahujícím se nejen k Ravenně víme, že samotnému křtu předcházela několikaletá příprava a velké očekávání ještě znásobené odříkáním v podobě čtyřicetidenního půstu a zákazu se mýt. Pak konečně přišla Bílá sobota spojená s bezprostředními přípravami, například očistou a oblečením do bílého roucha. Křtilo se až v noci. Křtěnci symbolicky vstupovali z temna a chladu noci do ozářeného baptisteria západními dveřmi, tedy pod mozaikou Petra, kterého Kristus zachránil před utonutím. Výjev jim měl připomenout, že i oni za sebou nechávají svůj dosavadní život v nejistotě a přijímají záchrannou ruku Ježíše Krista. Motiv přijetí se opakuje i při trojím ponoření nazad do teplé vody křtitelnice, kdy po vynoření křtěnec vždy spatřil nástropní malbu znázorňující tentýž rituál u samotného Krista a zároveň dvanáct apoštolů již obdarovaných milostí v podobě koruny.

Zkuste si to představit – tělo oslabené půstem a dalším nepohodlím, tma a chlad venku, světlo, vůně a zpěv uvnitř, ritualizované doteky, potírání celého těla olejem, opakované ponoření do teplé vody. To vše v centru univerza, ve středobodu vesmíru, tedy pod kupolí baptisteria ozářenou světlem mihotavých lamp a odlesky výjevů, které k vám neustále promlouvají. Nebylo vůbec těžké uvěřit, že se vám skutečně dostalo milosti znovuzrození. Konec konců v Africe mají některé křestní bazénky z této doby dokonce tvar vulvy. A pak před vámi ještě poklekne sám biskup a umyje vám nohy, čímž smyje i váš prvotní hřích, abyste mohli, jak vám opět napoví mozaika, bez obav šlapat po hadech a štírech. Musel to být nesmírně hluboký, mnohovrstevnatý rituál, který harmonizoval niterné pocity, fyzické prožitky i vizuální vjemy. Z baptisteria jste pak východními dveřmi odcházeli do pomyslného ráje, tedy do chrámu na první eucharistii. Cestou jste ještě dostali ochutnat mléko a med. Skutečná blaženost, ráj vnímaný všemi smysly. Jsem přesvědčen, že síla tohoto rituálu stála za bezprecedentně rychlou a téměř nenásilnou christianizací celého Středomoří v průběhu čtvrtého a pátého století.

A já jsem přesvědčena, že jsme čtenáře nalákali k další četbě vašich knih, které jsou v mnohém skutečně inspirativní, nutí k přemýšlení a změně úhlu pohledu na nezpochybnitelné pravdy. V tom je podle mne síla historie, nutí nás promýšlet nejen to, co bylo, ale i to, co je a bude. Souhlasíte?

Souhlasím. Historie se neopakuje, ale připomíná nám, že mnohé z toho, co zažíváme, je podobné tomu, co tu bylo nebo stále je, a jiné věci, které si aktuálně ani neumíme představit, klidně nastat mohou. Dějiny nám nastavují zrcadlo a tážou se nás na to, co děláme tady a teď. Zdá se to být trochu fráze, ale lépe se to říci nedá. Důležité ovšem je se do toho zrcadla skutečně dívat a vnímat, co tam vidíme. Naše dnešní problémy jako migrace, kulturní jinakost, svět bez hranic, či naopak izolace, otázky spojené s životním prostředím, to všechno tam je. Zrcadlo je velmi cenná věc.

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2021)