Kafkův poslední proces
Zachránce Max Brod a boj o rukopisy
Jiří Munzar
KULTURA / Literatura
Když dnes studentům, a to i germanistům, položím otázku, kdo byl Max Brod, velká většina nezná odpověď. Což je ostuda. Jeho jméno jim nic neříká. Jen ti znalejší se rozpomenou, že Brod byl ten, kdo nespálil všechny Kafkovy rukopisy, jak si jejich autor ve své závěti přál. A tím to bohužel končí. Jen málokdo si dnes však uvědomuje, že Brod nebyl jen Kafkovým Eckermannem a zachráncem jeho díla, ale že se jedná o výraznou a svébytnou tvůrčí osobnost. O plodného spisovatele: autora četných románů, povídek, básnických sbírek, dramat, esejů a kritik, životopisů a překladů, ale také významných děl filosofických, teologických a muzikologických. Pro nás Čechy je pak asi nejvýznamnější jeho zájem o Janáčka: přeložil řadu jeho libret a je autorem vůbec první janáčkovské monografie, která vyšla ve Vídni roku 1925 (do češtiny ji přeložil Alfred Fuchs). Janáčkovi, s nímž udržoval dlouholetou korespondenci (Brod psal německy, Janáček česky), doslova otevřel cestu do světa. Cestu do světa otevřel bilingvní Brod ale i Jaroslavu Haškovi: byl autorem německé dramatizace Švejka, která byla v úpravě slavného režiséra Piscatora uvedena s velkým úspěchem roku 1928 v Berlíně. Pro českou kulturu toho Max Brod učinil mnohem, mnohem víc. Věnoval se jí celý život. Ještě několik roků před smrtí vydal například román o Karlu Sabinovi Prodaná nevěsta.
Avšak nazpět ke Kafkovým rukopisům. Brod je, jak známo, postupně vydal, romány i dramatizoval, a Kafkovo dílo rovněž v řadě publikací i interpretoval, přičemž vždy zdůrazňoval spíše momenty duchovní, náboženské, na rozdíl od jiných interpretů. Pro zajímavost jen dva zásadní české hlasy k tomuto tématu. Podle Rio Preisnera Max Brod vyhlásil Kafkovo dílo s apoštolskou zaníceností za prorocké učení, ba za zjevení sionismu. Ocitujme Preisnera v příslušném kontextu:
„Ale mezi Kafkovou analogií, která zrcadlovým písmem znásobuje analogičnost světa, a teologickou analogií, jež je zrcadlovým písmem prosvětlenosti bytí, je diametrální rozdíl. Zaměnit je znamená ztotožnit zrcadlový labyrint s docta ignorantia. Hrubý a směšný omyl. Dopustil se ho nic netušící Max Brod, který Kafkovo dílo s apoštolskou zaníceností vyhlásil za prorocké učení, ba za zjevení sionismu; v knihách, jejichž tituly hovoří samy za sebe: Franz Kafkas Glauben und Lehre (1948), Franz Kafka als wegweisende Gestalt. Verzweiflung und Erlösung im Werk Franz Kafkas (1959). Z této ‚terrible simplification‘ vyplynulo celkem logicky Brodovo ztotožnění románového K. s Kafkou, majitele zámku s abstraktním božstvem, úředníků s andělskými posly atp. V okamžiku, kdy Max Brod zcela vážně srovnává sexuální imoralismus zámeckých úředníků s ‚imorálním‘ obětováním Izáka ve Starém zákoně, je soudnému člověku jasné, že jde o nezodpovědnou ‚hru‘ intelektuála, jemuž se náboženství stalo literaturou a literatura náboženstvím.“1
A náš dnešní slavný Milan Kundera Maxu Brodovi vytýkal, že Kafku zradil, a to ne tím, že se nedržel jeho pokynu a nic nespálil, ale tím, že vytvořil zkreslený obraz jeho a jeho díla. Opět citujme: „Podivuhodný paradox: obecně rozšířený obraz Kafky i posmrtný osud jeho díla jsou počaty a poprvé narýsovány v tomto naivním románu, v této karikaturně romaneskní vymyšlenosti, která je esteticky pravým opakem Kafkova umění.“ (Jedná se o román Čarovná říše lásky – Zauberreich der Liebe, který Brod napsal hned po Kafkově smrti a vydal roku 1926. Postava Garty v románu je portrét Franze Kafky, který je vylíčen jako světec naší doby. Jeho přítel Nowy, tj. Brod, má zničit celou jeho literární pozůstalost, odmítne však uposlechnout.) Dále pak Kundera:
„Bez Broda by nám dnes z Kafky nezůstalo ani jeho jméno… Max Brod vytvořil obraz Kafky i jeho díla; tím založil kafkologii; když se kafkologové tu a tam distancují od svého otce, nejsou s to nikdy vystoupit z území, jež jim vymezil.“ „Kafkologie nehledá v Kafkových románech skutečný svět, přetvořený nesmírnou imaginací, vidí v nich náboženská či ideologická poselství, filozofické paraboly.“ „Brod byl oslňující intelektuál mimořádné energie… Byl romantik. V základě Kafkových románů je naproti tomu nesmiřitelný antiromantismus. Projevuje se ve všem; ve způsobu, jakým Kafka vidí společnost, stejně jako ve způsobu, kterým konstruuje věty, ale možná, že jeho prapůvod je v jeho vidění sexuality.“2
Ani Preisner, ani Kundera tedy nevidí v Maxu Brodovi ideálního interpreta Kafky. Naopak spíše toho, kdo svedl a svádí pozdější kafkology na scestí.
***
Leč zpět ke Kafkovým rukopisům. Ty Max Brod zachraňuje ještě jednou, podruhé. Takřka v posledním okamžiku, v noci na 15. března 1939, opouští Prahu a odváží je s sebou do Palestiny. A jaký byl jejich osud tam? Brod se brzy seznámil s manželi Ester a Otto Hoffeovými, kteří byli také uprchlíky z Prahy, a Ester Hoffeová se stala jeho sekretářkou. Byla mu velice nápomocna s pořádáním jeho papírů, jejich transkripcí atd. Panovalo mezi nimi mimořádné porozumění. Jednomu z přátel se Brod svěřil, že Ester je jako „anděl zachránce“. Za svou dlouholetou a obětavou práci nebyla honorována, za to jí však Brod odkázal celou svou literární pozůstalost, včetně Kafkových rukopisů a včetně pozůstalosti jeho manželky a překladatelky Elsy a jeho bratra Otty, který zahynul za války v Terezíně. A zde začíná nová kapitola. Co se s Kafkovými rukopisy dělo dále? Ester Hoffeová roku 2007 zemřela a svou pozůstalost, včetně pozůstalosti Maxe Broda, odkázala svým dvěma dcerám, Evě a Ruthie. A nyní nastávají komplikace. Dědičky se na tom snažily něco vydělat, a tak např. rukopis Procesu prodaly Německému literárnímu archivu v Marbachu za astronomickou částku 3,5 miliónu marek. Postupně se proto v Hebrejské národní knihovně v Jeruzalémě počaly projevovat obavy o další osud Kafkových rukopisů. Tak např. řada izraelských vědců podepsala otevřený dopis „Požadujeme, aby archiv Maxe Broda zůstal v Izraeli!“
Vynořovaly se postupně důvody pro a proti, nastal boj o to, komu Kafka náleží, dalo by se říci o jeho identitu. Na jedné straně se zdůrazňovalo Kafkovo židovství či dokonce blízkost sionismu. Citována byla poslední Kafkova přítelkyně Dora Diamantová, která vzpomínala, jak oba stále uvažovali o tom, že opustí Berlín a vystěhují se do Palestiny, kde začnou nový život. V Tel Avivu si otevřou židovskou kavárnu, Dora bude vařit a Franz Kafka bude dělat číšníka. Jiným argumentem byly Kafkovy snahy učit se hebrejsky jako příprava k emigraci do Palestiny. Konkrétně se například připomínal jeho slovníček, do něhož si zapisoval hebrejská slova s jejich německými ekvivalenty, který se nachází v Hebrejské národní knihovně v Jeruzalémě. Došlo to někdy až tak daleko, že z Kafky byl činěn přesvědčený sionista.
Oponenty byla na druhé straně zdůrazňována Kafkova příslušnost k německojazyčnému kulturnímu dědictví a prostředí; jeho dílo pak bylo prohlašováno za zásadní milník německé literatury. (Protivníci této teze připomínali, že Kafkova díla přece v Německu ve třicátých letech hořela na hranicích a že jeho sestry skončily v koncentračních táborech.)
Nebylo to jednoduché, bojovalo se dlouho. Soudních procesů následovalo několik a Eva Hoffeová se proti rozhodnutím v její neprospěch odvolávala. Jistým problémem byly i ne vždy zcela jasné formulace v Brodově závěti. Ester Hoffeová se sice stala vlastníkem jeho pozůstalosti, současně ale bylo řečeno, že „rukopisy, dopisy a ostatní papíry a listiny měly být uloženy v knihovně Hebrejské univerzity v Jeruzalémě nebo ve Státní knihovně v Tel Avivu či v nějakém jiném veřejném archivu v Izraeli či v zahraničí“. Spory trvaly léta, mluvilo se o posledním Kafkově Procesu, nakonec však byly rukopisy přiřčeny roku 2016 knihovně Hebrejské národní univerzity v Jeruzalémě, aby jako národní dědictví zůstaly v zemi.
Všechny tyto akce byly hojně komentovány. Nad celým průběhem sporu se kriticky zamýšlí například americký žurnalista Benjamin Balint v knize Kafkův poslední proces, kterou vydal roku 2018. Izraelský režisér Sagi Bornstein natočil film Kafka. Poslední proces, který byl promítán roku 2011 na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Tel Avivu. Jedná se o pestrý sled četných dokumentárních scén různého rázu. Od líčení soukromí Ester Hoffeové přes záběry skrytou kamerou a interview s mnoha osobnostmi až po Goebbelsův projev při pálení knih v dubnu 1933. Celkově film vyznívá jako konstatování třetí a poslední záchrany Franze Kafky v lůně knihovny Hebrejské národní univerzity.
Co je však možno od Brodovy pozůstalosti dnes ještě čekat? Jsou v ní již známé Kafkovy texty, ale pro kafkologii bude asi nejzajímavější Brodova korespondence s četnými současníky a jeho deníky z mládí. Zájemci o dosud neznámé Kafkovy písemnosti by se už asi mohli těšit pouze na jeho zápisníky z posledního roku jeho života a na listy Doře Diamantové, které byly ve třicátých letech zabaveny gestapem. Není však vyloučeno, že by se jednou mohly objevit.
Poznámky
- Rio Preisner: K interpretaci – zejména Franze Kafky. In: Rio Preisner: Když myslím na Evropu. Praha, 2003.
- Milan Kundera: Kastrující stín svatého Garty. Brno, 2006.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2020)
