Spalující vášně Tomáše Mazáče
Petr Fiala
KULTURA / Portréty
Vzpomínku na Tomáše Mazáče jsem chtěl do Kontextů napsat už před třemi lety, hned po jeho náhlém úmrtí. Tehdy jsem to nedokázal. Nevymlouvám se na čas, kterého není nikdy dost, i když to taky hrálo roli. Podstatnější bylo, že jsem nevěděl jak. Tomášova komplikovaná osobnost se v mé mysli vzpírala přiměřenému nekrologu, který by byl současně důstojný i vnitřně poctivý. Když jsem si ale přečetl záslužný soubor vzpomínek jeho přátel a kolegů připravený pro toto číslo Kateřinou Szczepanikovou, viděl jsem v tom znamení, že už je čas. Řeklo by se vznešeně, čas splatit Tomášovi dluh. Jenže s těmi dluhy to bylo u Tomáše vždy složité… Zdálo by se, že on ty svoje mnohdy neplatil. Svým způsobem je ale platil všechny. Tvrdě, bolestně, a přece bez šance na pozemské vyrovnání.
Tomáš byl můj kamarád. Poznali jsme se během studií, měli společné zájmy – literaturu, umění, kulturu, věnovali jsme se bibliofiliím a spojovala nás víra. Jezdil jsem s ním občas za jeho maminkou do Hulína, prožíval s ním radost z jeho rozrůstající se rodiny a stal se kmotrem jeho syna. Nějakou dobu jsme sdíleli jednu kancelář (v brněnské Lidové demokracii) a byli spolu v redakci Proglasu (působil u nás v roce 1990). Znal jsem ho dlouho a dobře. Ale postupně se naše setkání proměňovala a řídla. Už nešlo o společné zájmy, ale více o jeho záchranu. Těžko se mi dívalo na to, jak Tomáš postupně rozbíjel všechno, na čem mu opravdu záleželo a co bylo cenné. Jenomže zachránit jeho svět a jeho rodinu se nikomu z nás, kteří jsme k němu měli blízko, nepodařilo a ani podařit nemohlo. A pak už jsem jen občas viděl předčasně zestárlého Tomáše, nemocného a nalomeného. Přišel za mnou někdy na univerzitu nebo jinam, jednou odhodlán pracovat, léčit se, tvořit, jindy jen pro půjčku, o níž jsme oba věděli, že zůstane darem. Naposledy jsem Tomáše potkal v medlánecké restauraci Smaltovna pár dní před jeho smrtí. Seděli jsme tam s Františkem Mikšem, tedy stará redakce Proglasu se mohla zase setkat. Shodou okolností nebo řízením Božím se ale nějak stalo, že jsme spolu nemohli mluvit. Odcházeli jsme narychlo, Tomáš si zrovna cosi objednával, nepřikládali jsme tomu žádnou váhu… no prostě vás nenapadne, a ani nemůže, že je to naposledy. Kruh našich setkávání a míjení se uzavřel. Vlastně neuzavřel, zůstal jaksi nedokončený… Ale to bylo pro Tomáše přece příznačné.
Jsou dva Tomášové v mé paměti. Toho druhého, staršího, nemocného, nešťastného pána s holí, na chvíli zapomenu. Rád bych si především pamatoval Tomáše radostného, plného sil a víry, jakým byl v osmdesátých a na počátku devadesátých let. Tomáš byl člověk vášnivý. To je slovo, které se mi nejrychleji a nejvytrvaleji dere na mysl, kdykoli si na něj vzpomenu. Byl to milovník života. Sám o sobě říkal, že je „dobroživ“, tedy bonviván. A opravdu jím byl. Jídlo a pití pro něj nebyly jen nezbytné úkony k přežití, ale čirá radost. Uměl je vychutnávat, uměl o nich mluvit, uměl využít své jazykové schopnosti k tomu, aby je adoroval a aby i u druhých vyvolával chutě. Vím, o čem mluvím, i když už si nepamatuji všechno, co jsem s ním snědl a vypil. Miloval literaturu a knihy. Vášnivě. Byli jsme oba členy Spolku českých bibliofilů, Tomáš dovedl krásné knihy obdivovat, oceňovat, hýčkat v rukách a oslavovat je. Byly součástí jeho života a spojení hodnotného textu a výtvarného umění v bibliofilii pro něj bylo do jisté míry i předobrazem životního stylu. Dodnes slyším v hlavě – a občas použiji – jím neopakovatelně vykřikované heslo: „My bibliofilové se dovedeme veselit!“ Bylo to svým způsobem jeho krédo a do jisté míry i omluva za chvíle, kdy u něj vášně převážily nad rozumem a odpovědností. Nebyl ale jen gurmetem a bibliofilem. Miloval krásu. Sbíral nejen knihy, ale i grafiky, krásou se chtěl obklopovat a chtěl svou radost sdílet. Ještě dnes, kdykoli uvidím grafický list Jana Konůpka, zazní mi v hlavě s jeho charakteristickou dikcí Tomášovo zvolání „Božský Konůpek!“, kterým vyjadřoval svůj tehdejší obdiv k jeho dílu. Ale takových oblíbených autorů bylo mnoho. A Tomáš taky miloval krásu a tajemství žen.
Všechny jeho vášně byly pro něj nakonec osudové. Úplně mě zamrazilo, když jsem si přečetl verš Zdeňka Volfa věnovaný Tomášovi: … pokušení má žije. Jak výstižné, alespoň pro mne. Sdílel jsem s ním jeho vášně, jenže jinak, Tomáš je dováděl dál, překračoval hranice, pokušení se stávala činy… Tomášův život je varováním. Na konci toho jeho už nebyla krása, pryč byly knihy a grafiky, které by ho obklopovaly, ztratily se ženy, a už vůbec pro něj nebyla jeho rodina. Přišel o své děti, které byly od něj úplně odříznuty, manželství bylo dodatečně zneplatněno, zůstal s prázdnýma rukama a bolavým srdcem. Tomáš ale jako by postrádal záklopku. Vášnivě žil, tvořil a ničil. Jako když moc rozpálíte kamna a místo příjemného tepla nakonec všechno shoří.
Tomáš stejně vášnivě jako život hltal kulturu kolem sebe. Byl široce vzdělaný, měl velké znalosti literatury, umění a historie, měl přehled o všem, co se na kulturní scéně dělo. Byla radost s ním o tom mluvit. Byl vynikajícím kulturním redaktorem, i když jen pro ty redakce, které dokázaly tolerovat určitou nespoutanost a tedy i nesystematičnost, s níž někdy postupoval a která se postupně prohlubovala, jak se mu rozpadala osobnost. Byl hluboce věřícím člověkem, věřil emotivně, někdy s nadějí, jindy s tíhou výčitek, ale celoživotně sváděl zápas o víru. Věřím, že k tomu Bůh přihlédl, vždyť Tomáš prožil peklo už tady na zemi. V mnohém si ho způsobil sám, ale nejsme tu od toho, abychom soudili… A nezapomeňme: žil naše pokušení.
Nakonec zbývá říct ještě něco pro Tomáše podstatného. Nejprve jen psal básně, ale pak, velmi brzy, byl básníkem. V tom je rozdíl. Jistě neplatí, že kdo kolem sebe všechno vášnivě rozbije až k utrpení, stane se básníkem, a ani to, že dobrý básník musí mít tragický život. Jsou to nesmysly a jiných příkladů jsou plné dějiny literatury. Ale u Tomáše platilo, že s jeho pády a utrpením sílily jeho verše. A pro nás, kteří známe příběhy, jež jsou za nimi, jsou více než básněmi. Jsou to i jeho výkřiky, volání o pomoc, zpovědi a adorace. Člověk Tomáš, který se mi trochu ztratil za svými pády, destrukcemi a poklesky, se zpřítomňuje znovu ve verších, jak jsem ho měl rád. Jen tišší, poučenější a pokornější.
Jsem vděčný, že Tomáš byl součástí i mého života. A že byl jeho obohacením i varováním. Nakonec žádné utrpení snad není samoúčelné. To Tomášovo nám navíc zanechalo verše, které stojí za to číst.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2020)