Jana bude brzy sbírat lipový květ
Z nové sbírky Miloše Doležala
Miloš Doležal
KULTURA / Poezie
Básník, spisovatel a publicista Miloš Doležal (1970) je autor řady rozhlasových historických a literárních pořadů a dokumentů, za rozhlasovou dokumentaristiku byl několikrát oceněn. Vydal básnické sbírky Podivice (1995), Kamení (1996), Obec (1996), Les (1998), Čas dýmu (2003), Sansepolcro (2004), Ezechiel v kopřivách (2014). Je autorem několika knih rozhovorů s vězni komunistických a nacistických lágrů a s účastníky protinacistického a protikomunistického odboje, několik knih věnoval životu a dílu umučeného faráře Josefa Toufara. Žije v Praze a v Horní Pasece na Vysočině. Sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ (Revolver Revue, 2022), ze které jsou vybrány následující básně, vychází k nedožitým pětapadesátým narozeninám básníkovy ženy Jany Frankové Doležalové (21. 5. 1967 – 18. 6. 2021).
+ + +
Nasadils mi dvojitého nelsona, Hospodine.
Nejdříve matku a otce a teď i věrnou ženu bereš, co dál si urveš z masa duše mé?
Jak chán dáváš a pak na hostině žereš.
Vzdávám se, do země jsem vidle zabod
na lopatkách v chrpách ležím.
Mnou celý náš rod prosí,
do sebe schoulený, do kříže rozpažen.
Už do mě neryj, zobanem neklovej,
brzké ráno dej, setkání nové.
Oroduj za nás, svatý Jobe.
Jana bude brzy sbírat lipový květ
Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon.
Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance – kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?
S miláčkem
chvíle z června
I.
Po probuzení
chodíme nazí
ranní rosou
jak po ovčím rouně
našlapujem
plaše a dvorně
pod lípou
na chvíli zmámeni
pronikavě voní
bez s jasmínem.
Obhlížíme
latifundie
říkáme si, že je třeba kosou
(tedy spíš srpem)
vyžnout lupení.
Otisky mokrých nohou
zanecháváš na placatých šutrech
které jsem kdysi nanosil na zídku.
Obrys šlépěje záhy vyprchává
světlo si ji bere k sobě.
II.
Z kolny jsme vytáhli
plechovou vanu
vyspravili dno
nanosili vodu
umístili blízko trsů kapradí
podložili nohu dřívkem
společně po soumraku
ze dvora
vyplujem k prvním hvězdám.
Večer, když vlezeš do vany,
pozoruji ze schodů miriády pih
na nahých ramenou a zádech
na hladině kolem plavou
spadlé plátky smyslných růží,
na kameni útlé svíčky
prosvěcují rubínové víno
v ohništi ještě řeřaví.
III.
V Humpolci pod komínem
kupuješ v zahradnictví
bedýnku květin
levanduli, begónie.
Vidím tě celé dny
skloněnou
v zeleném lupení
hlínu máš za nehty
postupně, podle svého nákresu
vsazuješ do zahrady,
důlky v zemi
zůstávají po kolenou.
IV.
Vynesli jsme ze stodoly
modrý pingpongový stůl
několikasetové bitvy
většinou prohrávám
zadýchán
uhonilas mě, i když nesmečuješ,
psík kolem stolu poběhává
blafá na míček
neprokousne
a pak strčí růžový jazýček
do kastrolu
s vodou.
P.S.
Dnes už vím
že to všechno
byly obřady
zásvětní.
Veselka
17. září 1994 v Želivě a Na Točilce
Vůně ořechů a slivoní
sjíždí se přátelé, příbuzní,
s námi Karel Kraus i opat Tajovský.
Vibrují varhany, světlo a stín: Santini.
Kněz se ptá: – a nerozmyslíte si to ještě? –
Hospodský Bejček se zaklání (se slivovicí)
tančí se do noci, daleko k svítání
křepčí i hrobař Kostiha v pletené vestě.
Všechno je teprve před námi
zmámeni podzimním deštěm.
Svědek nás odváží zrezlou škodou 105
do křižovatky vjede, vtom zprava prudký zjev:
nákladní ávie zasvítí, o milimetry nás mine.
Nekonaná tragédie.
Jen krátká svatební noc v monastýru
život nastavený o malou škvíru.
Čtvrtek po poledni
17. června
Teď tu byla
a už není
probuzení.
Psík olizuje bezvládné nohy
ledové obklady
na chvíli vědomí
úží se dech
nech…
Nářek
od podlahy ke stropu
tíseň v uších
vrtulník odnáší
tělo s duší
nachovou.
Drnčí sklo.
10. července I.
Lubošovi a Míše Drtinovým
Vracíš se v pomněnkách,
chrpách, slzičkách Panny Marie,
třezalce a vlčím máku,
zvonku, chrastavci, ach lupinách.
Eva s Markétou, Aničkou a sestrou
tě přenášejí v květinách.
Nejvíc jsi v zářivém vratiči.
Kdysi jsi je tou polní cestou ke křížku
vozila v kočárku,
dívali se do korun bříz,
které šuměly ukolébavkou.
Teď synové nesou
v květinovém koši
za vrbové uši
maminku,
hlavy sehnuté,
bílé košile,
do mladých šíjí se opírá slunce.
V naší serpentině
lesklé jak dýně
vánek a vlny v obilí,
stíny a světla na chvíli.
Pukají neslyšně zrna.
Vlna za vlnou – – – –
Se strunou a dvěma křemeny křešeme naději,
jiskro, odleť!
Evidence L’Eau Yves Rocher
I.
Celou noc vítr rval z dubu žaludy
jak krupobití na střechu padaly
pod kterou jsme po pohřbu leželi.
Byly to naše koledy, vyťukávané nářky
Dej Bůj štěstí tomu domu my zpíváme víme komu
Jezulátku probodenému –.
Na stropě se míhaly přeludy dětí, rakví, očí
těla v křečích, siluety hlav mírně skloněných
blána bubnu virblovala, údery do srdečních chlopní
do zaplavených komor
do tlakem napnutých výdutí
tep za tepem, až k prasknutí.
On rozdává štědrovníčky, za zpívání
za koledování, za její umírání
hladili jsme její krev až do svítání.
II.
Otevřeným oknem
(dveřmi ne)
se druhý den v poledne
(s průvanem)
jak matný dotek duše
znáhla vrátila tvoje vůně
parfému Evidence L’Eau Yves Rocher.
10. července II.
(u Křižné studánky)
Vyprovázíme tě na hranici nebe a krajiny
v korunách na mechu světlo
něžně přebývá s námi.
Putujeme lesem, mýtinami
zvoním hranu – jí i nám všem
kteří se stanem květinami.
Tahám za zvon
za každý tvůj nádech a výdech
za skon i zrození
kov o kov, za tep
tepen i žilek ve spáncích
za sevření dlaní
za tvé porody za tvé polibky
za tvůj hlas za tvé snění
za tvé námahy za bdění
s námi i nad námi.
Klinkání zvonu se proplétá
pradávnými vůněmi
vzrostlého obilí,
s vývraty a lipovými alejemi
zvonit nepřestávám.
Kruhy se završují, mrtví jdou s námi
nesou víno a pecny chleba.
Úzkost a běda ať pojdou
domova nám třeba.
Zvon se dohoupává – – –
sivá sova se vrací do věže.
V zatáčce náhlý závan
tvého hlasu: – sraz u večeře –.
Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť
Dnes prší na Janinu zahradu
na srdce mé, soužené
zmáčené a scvrklé,
na modrou koňadru
sudy i vana jsou plné.
Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť
co sázela, už pučí, kvete, plody dává
blízko se už za vzdechů
protrhává blána
prozření.
Dnes Janina zahrada je plná deště
a než přestane, ještě
si přečtu Pagnola a Herriota
kteří zůstali u tvé postele
a až přejde tahle slota
vypleji záhony.
Každou jahodu jak hostii od tebe přijímám,
jako polibek a zašeptání,
pojídám lusky, rukolu, bazalku a cukety
celé léto dáváš se mi.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2022)