Ve Finsku ožil duch zimní války
Rozhovor s Markétou Hejkalovou
Jiří Hanuš
KULTURA / Rozhovory
Markéta Hejkalová (1960) je spisovatelka a překladatelka finské literatury. Pracovala jako konzulka na českém velvyslanectví v Helsinkách, byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu, na Masarykově univerzitě vede překladový seminář. Žije v Havlíčkově Brodě, kde pořádá Podzimní knižní veletrh a s manželem v domě pod náměstím provozují nakladatelství a obchod s potravinami.
Napsala mimo jiné knihu o ženách ztracených v totalitě Kouzelník z Pekingu, ságu o prolínání vzdálených osudů Měj mě rád/a či román inspirovaný rodinnou historií Dům pod náměstím a vůbec první životopis Miky Waltariho, jehož díla překládá do češtiny.
***
Začněme pokud možno chronologicky. Kdo vás nejvíce ovlivnil za studií a z jakého důvodu? Bylo to ovlivnění stran studijních předmětů či obecně kulturních hodnot, nebo i lidsky?
Nejvíc mě rozhodně ovlivnil táta, historik a hungarista Richard Pražák. Když jsem byla ve druhé třídě (v roce 1968), v Brně na Bakalově nábřeží zrovna začínala škola s rozšířenou výukou cizích jazyků, od třetí třídy se učila angličtina, od páté ruština, a táta rozhodl, že mě tam přihlásí. Já jsem za žádnou cenu nechtěla, do první a druhé třídy jsem chodila na Mendlovo náměstí stejně jako většina dětí od nás z Trýbovy ulice, měla jsem tam kamarády, ale táta se mnou vůbec nediskutoval. Teď jsem mu vděčná, naučila jsem se díky tomu už v dětství anglicky, ale tehdy jsem to vnímala jinak.
Táta považoval studium jazyků za velice důležité a měl radost, když jsem se začala zajímat o „jeho“ finštinu. (V roce 1964 byl ve Finsku na několikaměsíční stáži, aby se naučil druhý ugrofinský jazyk.) Zdůrazňoval, že když budu dobře umět něco, co málokdo umí, tedy právě finštinu, nebudu muset dělat režimu takové ústupky; tím tehdy myslel, že nebudu muset vstupovat do KSČ, abych našla vhodné zaměstnání. Po maturitě v roce 1979 se v Praze finština zrovna otvírala, v kombinaci s ruštinou, dostala jsem se tam a táta pak moje studium i diplomku hodně prožíval – tehdy mi samozřejmě připadalo, že až moc.
Na gymnáziu na Lerchově ulici mě také hodně ovlivnila moje paní profesorka němčiny Zuzana Valíčková. Jednak s námi odvážně probírala autory, kteří asi nebyli v osnovách (například rakouského spisovatele Heimita von Doderera nebo Franze Kafku a vůbec pražskou německou literaturu), ale taky si od ní pamatuju a dodnes používám čistě praktické rady, jak se učit cizí jazyk – například že je lepší si nepravidelná slovesa opakovat denně deset minut před spaním, než se je v sobotu učit dvě hodiny, nebo že slovíčka se nemají memorovat, ale je lepší učit se je v různých pádech a ve větách.
Zmínila jste jistě bohaté kulturní zázemí v osobách vašich rodičů. Jak na to zázemí dnes vzpomínáte?
Děti asi nepřemýšlejí o tom, jestli je jejich rodina něčím zvláštní nebo výjimečná, berou to jako dané. Mně už od dětství připadalo normální, že lidé píšou knihy, bádají s jejich pomocí, překládají, nějak s nimi pracují. Táta měl svoji pracovnu, máma, spisovatelka Hana Pražáková, psala večer v kuchyni nebo obývacím pokoji, často jsem usínala za zvuků psacího stroje. Rodiče spolu o své práci hodně mluvili, když mi bylo asi dvanáct, naučila mě máma korektorské značky, o psaní jsem mluvila i s dědou, spisovatelem Františkem Křelinou. Máma mi doporučovala knihy, dodnes jsem jí vděčná třeba za Čtyřicet dnů Franze Werfela. Už v dětství jsem se pokoušela psát, účastnila jsem se (úspěšně) všelijakých literárních soutěží, z toho zase měla radost máma.
Také jsme měli velkou knihovnu, nejenom beletrii, ale i encyklopedie, jazykové slovníky, a mně to všechno přišlo normální, nepřemýšlela jsem nad tím, jestli to tak mají i ostatní. Když jsem přišla do Prahy na vysokou školu, spolužáci se domlouvali, že potřebují něco ověřit v naučném slovníku a že půjdou do knihovny, a v tom momentě jsem si uvědomila, že není asi úplně běžné mít doma encyklopedii.
Ale nerada bych vzbuzovala dojem, že se u nás všechno točilo jenom kolem knížek, byli jsme myslím úplně normální rodina. Na dětství vzpomínám ráda, ale to neznamená, že všechny vzpomínky jsou jenom šťastné, myslím, že (nejenom) v dospívání hodně lidí prožívá všelijaké chmury a zoufalství, rozhodování mezi životními cestami není vždycky jednoduché.
Mluvila jste o svém dědečkovi Františku Křelinovi. Vracíte se k němu, k jeho dílu? Měla jste tendenci se jím nějak inspirovat? Mění se s věkem vaše hodnocení jeho tvorby?
Když jsem se narodila, byl děda ještě v kriminále, vrátil se až o tři měsíce později, na amnestii v květnu 1960. Já jsem se o tom, že byl děda zavřený, dozvěděla někdy kolem roku 1967, kdy se začalo mluvit o jeho rehabilitaci, a rodiče mi taky hned nakázali, že o tom nemám nikde mluvit. Tomu jsem se nedivila. Do vězení se přece chodí za krádež, a kdo by se něčím takovým chlubil, myslela jsem si s dětskou naivitou. Až později jsem pochopila, že byl odsouzený za své psaní, že byl politický vězeň. O vězení děda nikdy nemluvil, zato o literatuře ano, vždycky o prázdninách, které jsme s prarodiči trávili. Měl radost, když jsem už v té době (ve čtrnácti či patnácti letech) začala psát, rád se mnou probíral moje texty.
Dědovy knihy jsem si přečetla až po jeho smrti (zemřel v roce 1976) – nejdřív na střední škole, pak některé z nich znovu v devadesátých letech, kdy jsme v našem nakladatelství vydali jeho román nazvaný Soud nad Bábelem (pokračování románu Bábel z Podještědí konce třicátých let 20. století).
Z dědových knih byl hodně slavný román o svaté Anežce Dcera královská nebo Každý své břímě o Lidicích, ale mně se víc líbí jeho prózy z Podještědí, už zmíněný Bábel, román Hubená léta či povídky Jalovčí stráně, a pak novela Má přítelkyně Dora, kterou napsal po návratu z kriminálu.
Děda mi předal některé „praktické literární rady“, které jsem tehdy bohužel nedokázala ocenit. Například tvrdil, že každý český spisovatel by se měl naučit nazpaměť Máchův Máj (to jsem dodnes nesplnila), a pak že nestačí jenom vymyslet příběh, ale že nejtěžší a nejdůležitější je ho také dobře napsat, dotáhnout do konce všechny detaily.
Ale přímo jeho knihami jsem se neinspirovala. Chci psát sama za sebe, jako já, ne jako profesionální vnučka a nositelka odkazu.
Jaké vzory máte ve vlastní tvorbě a překladatelství?
Svým způsobem možná rodiče, mámu v psaní a překládání, tátu ve finštině, ale není to tak, že bych chtěla psát stejně jako máma, ani v překládání nemůžu říct, že bych měla nějaký vzor. Zajímá mě, jak kdo píše a jak kdo překládá, sleduju třeba svého spolužáka a kamaráda Vladimíra Piskoře, který je asi náš nejlepší překladatel z finštiny, vážím si jeho práce, ale já přistupuju k překládání trochu jinak.
Nejvíc jste překládala Miku Waltariho. Jak jste se k tomuto autorovi dostala? Byla to spíše náhoda, nebo vás od počátku něčím zaujal?
Miku Waltariho jsem začala překládat ze ziskuchtivosti. V roce 1994 jsme s mužem založili nakladatelství Hejkal a hledali jsme nejen dobré, ale taky dobře prodejné knihy. Z toho hlediska pro nás byl Mika Waltari ideální. Každý znal a miloval Egypťana Sinuheta a možná ještě několik dalších historických románů (Tajemného Etruska či Jeho království), ale spousta věcí tehdy přeložena nebyla.
V devadesátých letech bylo také mnohem snazší uzavírat smlouvy s majiteli autorských práv. Waltariho zastupovalo největší finské nakladatelství WSOY a knihy se tehdy vnímaly ještě pořád nejen jako business, ale taky trochu jako poslání ve smyslu „je důležité, aby finská kniha vyšla v jiné zemi“. Rychle jsme se dohodli na přijatelných podmínkách, smlouva byla na jednom listu papíru formátu A4. Dnes patří WSOY do mezinárodního koncernu Bonniers, smlouvy jsou dvacetistránkové a jednání často tak složité, že mě to od hledání dalších zahraničních titulů spíš odrazuje. Ale to byl jen nostalgický povzdech.
Zpátky k Waltarimu: Napřed jsem přeložila milostnou novelu Plavovláska, která měla veliký úspěch. Pak jsem v letech 1996 až 1999 pracovala na českém velvyslanectví v Helsinkách a mimo jiné jsem se naučila hodně dobře finsky, takže jsem si troufla na tři Waltariho velké historické romány: nedokončený román Temný anděl, který se odehrává těsně před pádem Konstantinopole do rukou osmanských Turků, a hlavně dvoudílný román z první poloviny 16. století Krvavá lázeň (v originále Mikael Karvajalka) a Šťastná hvězda (Mikael Hakim) – celkem skoro 1 500 stran. V polovině druhého dílu jsem byla z neustálých bitev, intrik a krutostí tak vyčerpaná, že jsem to chtěla vzdát, ale vydržela jsem, a když jsem dospěla ke konci, narazila jsem na nádherné pasáže, které mluví silně proti totalitě, proti ideologiím, jež manipulují s city obyčejných lidí – a teprve tehdy jsem si Waltariho začala doopravdy cenit. Byla jsem jako žena, která se vdá pro peníze, ale když svého manžela pozná blíž, doopravdy se do něj zamiluje.
Pak jsem přeložila další věci: historický román Tanec na hrobech (z roku 1809, kdy se Finsko připojilo k Rusku), cestopisy Cesta do Istanbulu a Vlak osamělého muže, „román jednoho dne“ z roku 1937 Město smutku a radosti, novelu Láska a tma, a v roce 2007 jsem napsala Waltariho životopis Fin Mika Waltari – byl to úplně první ucelený životopis Waltariho a rok nato vyšel anglicky ve Finsku, a také jsem se spřátelila s Waltariho dcerou Satu (která bohužel před několika lety zemřela) a s jeho vnukem Joelem Elstelä. A nejnověji jsem vedla své studenty z překladového semináře při překladu rozsáhlé reportáže o sovětské okupaci Pobaltí Válka o pravdu – Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě.
A tady je (pro vaši představu) ta protitotalitní pasáž ze Šťastné hvězdy:
Odpověděl mi vzrušeně, jako by chtěl obelstít své srdce: „Mikaeli el-Hakime, svět ještě nikdy dřív neviděl podivuhodněji vybudovaný stát, než je Osmanská říše. Sultánovy země budou základem a východiskem znovuzrozeného světa. V Osmanské říši národnost, barva kůže, původ a dokonce ani víra člověku nebrání dosáhnout těch nejvyšších úřadů, jen na základě jeho přirozených schopností a nadání. Většina země patří sultánovi a většinu vysokých úřadů zastávají sultánovi otroci. Princ Mustafa je mladý a schopný dalšího vývoje. Je třeba ho zasvětit do tajného učení geomailerů a velkovezír Ibrahim musí seshora až dolů provést konečnou čistku. Defterdar Iskender Čelebi nezemřel kvůli své zradě, ale protože byl zaslepený záští vůči otrokům ve vedoucích funkcích. Považoval Osmany za Alláhem vyvolený národ, a proto nad ostatní národy vznešenější. To byl ale omyl. I když je Osmanská říše předurčena, aby vládla světu, nejsou Osmané sami o sobě lepší než ostatní národy, nýbrž hodnotu každého člověka určuje jen jeho věrnost islámu v té podobě, jak ho vyznávají geomaileři, bez ohledu na jeho jazyk a barvu kůže. Nespočetně hlav proto musí bez milosti padnout, aby už původ, náboženské zanícení, přílišné bohatství či nevíra nepřekážely při budování mohutné světové stavby. Teprve až se zbavíme tvrdohlavých mužů, jako byl Iskender Čelebi a mnoho dalších, bude všechna země sultánova, všichni obyvatelé té země budou sultánovými otroky a všechen majetek bude patřit sultánovi. Takový je cíl, a nikdo nebude smět mít nic, co by mohl nazývat svým bezvýhradným majetkem, zároveň však se každému dostane všechno podle jeho schopností a potřeb. Sultán bude jen Alláhův stín na zemi a vnější obraz moci, neboť obyčejní lidé potřebují obrazy, jimž by mohli sloužit. Neviditelné a skryté za sultánem bude však vládnout bratrstvo geomailerů. Jeho členové nesmějí mít žádnou osobní ctižádost a jejich jediným cílem musí být šíření slávy islámu. S pomocí geomailerů podřídí Osmanská říše celý svět moci islámu, jen až vzejdou semena, zasetá při našich poutích. Víš, co se stalo v Bagdádu a v Basře. Totéž se brzy stane v Indii. I nad křesťanským císařem zvítězíme, až bude velkovezír Ibrahim moct využít své nezměrné moci. Loďstvo máme. Francouzský král tajně pomýšlí na novou válku proti císaři, němečtí kacíři budou muset se zbraní v ruce hájit svou víru, budou-li si ji chtít udržet. Velká světová politika nevypadá vůbec beznadějně. Naopak, pojistili jsme si pozice vedoucí k ovládnutí světa. Pak všude zavládne víra v jediného Boha podle výkladu geomailerů, každému se dostane po zásluze práva a nevěřící už nebudou, takže snášenlivost a milosrdenství bude pro všechny.“
Jako bych v jeho slovech zaslechl krvavou ozvěnu z mé dávné minulosti, vášnivé kázání Tomáše Müntzera, jenž chtěl vybudovat nebeské království na zemi ve stínu duhového praporu a nevěděl nic o půlměsíci. Proto jsem řekl:
„Snad jsem postižen opovrženíhodným nedostatkem víry, ale myšlenka nutit všechny lidi vyznávat stejnou víru je mi nanejvýš odporná, ať jsou její pohnutky sebelepší. O stejnou věc se lidé už mnohokrát pokoušeli za pomoci kázání, zbraní, šibenic a hranic. Věřím už jen v nedokonalost člověka a v marnost jeho nejlepších úmyslů. Přesto věřím, že v hloubi lidského srdce tkví schopnost obnovy. Možná svět někdy bude o trošičku lepší, nepatrně spravedlivější, maličko milosrdnější a trochu snášenlivější než dosud. Taková je moje chabá víra a její naplnění nemusí myslím ani dlouho trvat, neboť žijeme osvícenou dobu a letopočet kříže dosáhl roku 1536. Za našeho života jsme byli svědky, jak se svět změnil v kulatou kouli a z moře se vynořily nové světadíly, a to nejsme ještě starci. Člověk se také naučil odlévat písmena a tisknout je do knih, které si i chudí mohou přečíst, a lidé se naučili vyrábět i lehčí a rychlejší děla. V běhu světa nemůže nastat žádná jiná rozumná změna než změna k lepšímu. Lidská povaha se ve své pomalosti a nedokonalosti vzpěčuje změnám příliš prudkým, ať už k lepšímu nebo k horšímu. To je nejlepší brzda, aby vůz nesjel do příkopu, i kdyby za otěže tajně tahali geomaileři. Jen z tohoto důvodu souhlasím s tvým plánem, Mustafo bin Nakíre, i když – abych byl upřímný –, souhlasím s ním spíše proto, abych zachránil seraskera Ibrahima, jehož miluji, a také svou hlavu, bude-li to vůle Alláhova. Vlastní hlava je každému drahá, cennější než všechna vylepšení světa. Otevřeně ti to vyznávám, a stejně otevřeně mi teď vyznej ty, můj příteli Mustafo, jaká tajná vášeň tě žene kupředu po zvolené cestě. Nezačni mi ale tlachat o víře, protože ve svém srdci nevěříš v nic.“
Mluví se o „umění“ překladu. Kterých překladatelů si nejvíc ceníte a proč? V čem spočívá podle vás toto umění?
Vážím si už zmíněného Vladimíra Piskoře nebo Michala Švece, to jsou oba kolegové finštináři, Pavla Dominika, který překládá z angličtiny mj. Nabokova nebo Rushdieho, Jany Mertinové a Libora Dvořáka, kteří překládají z ruštiny, němčinářky Michaely Škultéty…, ale to jsou většinou lidé, které osobně znám.
Já sama považuju překladatele (tedy i sebe) za autorova otroka. Překladatel se jím stává dobrovolně a jeho jediným úkolem je českým čtenářům co nejpřesněji přetlumočit nejenom to, co autor říká, ale i jak to říká, tedy autorův styl. To se ovšem snadněji řekne, než udělá…
Jméno překladatele by se mělo v recenzích a zprávách zmiňovat, ale pochybuju, že pro „široké čtenářské vrstvy“ bude někdy důležité. Já sama se při výběru knihy řídím víc tím, které nakladatelství ji vydalo, to je pro mě záruka kvality, jméno překladatele až tolik ne.
Jakým způsobem překládáte? Necháte nahlédnout do své překladatelské kuchyně?
Nabízím několik bodů, ale i svým studentům v překladatelském semináři říkám, že ne všechny jsou následováníhodné.
Knihu, kterou se rozhodnu překládat, pokud možno předem nečtu. Vím, že je to hodně problematické, ale třeba u Waltariho historických románů to nebylo zapotřebí, byla jsem rozhodnutá i tak, a kdybych znala vývoj děje, věděla, jak to dopadne, bavilo by mě překládání o hodně méně.
Co nejrychleji chci vždycky udělat první hrubou verzi. Ta už je sice přesná, nenechávám tam nesrozumitelná místa, ale je kostrbatá, nemám ověřené reálie, termíny… Ty pak dohledávám, překlad piluju, místa, která se mi pořád nezdají, si říkám nahlas – to se mi hodně osvědčuje.
Pokud je nějaké místo nesrozumitelné a nerozluštím ho ani po sebevětším úsilí (včetně dotazu autorovi, pokud to jde), raději ho vynechám, než abych v textu nechala něco nesmyslného nebo matoucího. S tím ale musím zacházet opatrně – zjistila jsem, že studenti mají sklon tuhle radu interpretovat tak, že když něčemu nerozumím, tak je lepší to vynechat.
Hodně mě baví slovní hříčky, překlady místních názvů aj., ale na to žádný recept nemám, to záleží vždy na kontextu. Abych uvedla příklad: když je v Helsinkách někdo ze čtvrti Eira, znamená to totéž jako být v Brně z Masarykovy čtvrti, tedy že je ten člověk spíš bohatý než chudý, a to by se podle mě mělo v textu nějak naznačit, ale je obtížné najít ideální hranici mezi přílišnou strohostí – ať si to čtenář najde na Wikipedii – a přílišným vysvětlováním.
V čem spočívá Waltariho „kouzlo“ a z něho vyplývající obliba u čtenářů? Je možné ho s nějakým autorem v jeho generaci srovnat?
To by měli říct spíš čtenáři, já sama tomu úplně nerozumím, a třeba slavný Sinuhet mě dost nudil (ale četla jsem ho v prvním ročníku na vysoké, teď už bych ho třeba vnímala jinak).
Možná je nám Waltari blízký tím, že ve svých historických románech (tedy v poloze, která je čtenářům nejznámější), vyjadřuje pocity takzvaných malých lidí a malých zemí v soukolí velkých dějin. Například hrdinové Krvavé lázně a Šťastné hvězdy, písař Mikael a silák Antti, mají dost společného se Švejkem.
V některých zemích, třeba v Německu, je Waltari vnímán především jako autor zábavného, oddechového historického čtiva (také tam vychází v nakladatelství Bastei Lübbe, které se na oddechové čtivo myslím specializuje). Je to dané i tím, že v řadě překladů jsou složitější, filozofičtější pasáže vynechané. Ve své knížce Fin Mika Waltari o tom píšu podrobněji, ale příčinu jsem nezjistila.
Ve Finsku je Waltari stále populární a čtený, kritika si cení spíš děl z jeho současnosti. O čtenářskou oblibu s ním „soutěží“ o něco mladší spisovatel Väinö Linna (1920–1992), ten ovšem napsal mnohem méně knih a orientoval se výhradně na finskou tematiku: v trilogii Pod Severkou líčí život finské venkovské rodiny od poloviny 19. do poloviny 20. století, hlavně občanskou válku v roce 1918, kterou poprvé popsal z pohledu poražených rudých, a Neznámý voják je o zimní válce. S Waltarim má společné možná právě to téma malého člověka zneužívaného ideologií.
Které z jeho děl máte nejraději a proč? Jsou jeho díla obtížná pro překladatele?
Nejradši mám – kromě už několikrát zmíněné Šťastné hvězdy – román Město smutku a radosti, který se odehrává během jednoho jarního dne roku 1937 v Helsinkách a proplétá se v něm osm osudů a příběhů.
Pro mě Waltari rozhodně obtížný je, má dlouhé spletité věty plné participiálních konstrukcí (snad je to správný termín).
Čím je pro vás atraktivní Finsko? Čím vás překvapili, případně stále překvapují Finové? Napsala jste i publikaci o Finsku, máte představu, co je nejzajímavější na Finsku pro studenty, mladé lidi?
Ve Finsku jsem byla mnohokrát, několik let jsem tam žila a pracovala a do určité míry ho vnímám jako svůj „druhý domov“. Neberu ho vlastně jako cizinu a třeba v Helsinkách dodnes chodím bez mapy, ale nevnímám Finsko jenom obdivně. Některé věci se mi tam líbí, jiné ne.
Líbí se mi letní noci, kdy vůbec není tma. Jasná domluva – věci se říkají přímo a pak se dodržují (zpočátku mi to nebylo příjemné, když jsem pořadateli jako kulturní atašé nabízela nějaký český pořad a on hned řekl, že ho nechce, ale časem jsem takové přímé jednání začala oceňovat). Vlastenectví – to, jak Finové bránili svou zem v zimní válce a teď jsou znovu připravení nedat se Rusku. Prezident Sauli Niinistö a v poslední době i premiérka Sanna Marin.
Nelíbí se mi zimní tma – v prosinci se v Helsinkách rozednívalo kolem desáté, stmívalo ve tři, ale mezitím bylo šedivo, málokdy se ukázalo slunko. Uzavřenost a to, že se spousta věcí řeší prostřednictvím institucí, „profesionálně“ – u nás bych si u vína postěžovala kamarádce, ve Finsku se hned hledá odborná pomoc. V devadesátých letech bylo až komické, jak se pořád mluvilo o syndromu vyhoření, používalo se anglické slovo burn out, ale ve finské podobě: olla burnoutissa, doslova být ve vyhoření, každý den byla nějaká celebrita burnoutissa. To, že Finové neumějí improvizovat (ale my to zase umíme až moc).
Pro studenty je Finsko atraktivní asi tím, že jim nabízí hodně zajímavých oborů, mohou se tam potkat se studenty z celého světa, snadno se domluví anglicky (ve Finsku umějí anglicky všichni, mj. proto, že zahraniční pořady v televizi se nedabují, jen titulkují). Mladé lidi možná také oslovuje finský vztah k přírodě – Finové jsou i v každodenním životě spojení s přírodou víc než my ve střední Evropě, musejí se víc přizpůsobovat mrazům, sněhu, té už zmíněné tmě. A možná i malá korupce, transparentnost veřejného života, rovnoprávnost… Při hlubším pohledu zjistíte, že všechno není až tak úplně ideální, ale k hlubšímu pohledu se během několikaměsíční stáže ne každý propracuje.
Dnes se v souvislosti s Finskem mluví nejvíce o vztahu k Rusku, o vstupu do NATO. Je to zásadní posun. Jak ho vnímají vaši finští kolegové a přátelé?
Byla jsem ve Finsku po pěti letech na začátku května 2022 a vládla tam atmosféra, jakou jsem nikdy nezažila. Jak řekla moje kamarádka, bývalá nakladatelka Marjo Mäenpää, „ožil duch zimní války“, lidé byli odhodlaní se proti Rusku bránit, nedat se, i když někteří měli o členství v NATO pochyby a hlavně strach, jak Rusko zareaguje. Na začátku května to ještě vypadalo, že Finsko se stane členem NATO bez problémů během pár dní, nevědělo se o tureckém odporu.
Podle mě je NATO pro Finsko opravdu mezník. Mnozí lidé to vnímají tak, že až teď skončila finlandizace, po téměř osmdesáti letech se Finsko přestává ohlížet na Rusko a jasně se hlásí k Západu.
Jste též vydavatelkou. Co vás vedlo k tomuto počínání, vedle lásky k literatuře, a opět, měla jste v této činnosti nějaké vzory?
Upřímně, nakladatelství jsem chtěla mít hlavně proto, abych v něm vydávala svoje vlastní prózy, a to jsem taky dlouho dělala, až teď nový román Dům pod náměstím vyjde v Hostu. Nicméně první knihou nakladatelství Hejkal byl v roce 1994 překlad populárně-naučné dějiny evropské ženy Dcery Eviny (napsala je Kaari Utrio). Knihu jsem přeložila velmi rychle pro jiného nakladatele (jeho jméno jsem už zapomněla), ale když jsem mu překlad odevzdala, řekl mi, že bohužel nemá na vydání peníze, a tak jsme se rozhodli knihu vydat sami.
Vydali jsme necelou stovku knih – nejenom moje původní texty (třeba Kouzelníka z Pekingu či román Měj mě rád/a) a překlady z finštiny (Waltari, Arto Paasilinna, Leena Lehtolainen), ale také Jiřího Stránského, Hanu Pražákovou (moji mámu), Henriho Pourrata v překladu Jiřího Reynka, rakouské historické detektivky Andrease Pittlera. Jenže v poslední době je pro malé nakladatelství čím dál těžší proniknout na viditelné pozice do knihkupectví, e-shopů, do médií, a naše knihy si tak koupí jenom ten, kdo se o nich někde dozví, v knihkupectvích ani při prohlížení e-shopů na ně nenarazí. Proto jsem taky nabídla svou novou knihu Hostu a jsem ráda, že tam vyjde.
Jak se změnila vydavatelská praxe v poslední dekádě? Mnozí předpovídali zánik tištěných publikací ve prospěch elektronických. Jak vidíte budoucnost v tomto směru?
My jsme opravdu malé nakladatelství, asi nejsem ten pravý hodnotitel. Jak jsem už říkala v předchozí odpovědi, postupuje centralizace, Albatros, Euromedia a Grada se rozrůstají, skupují další a další nakladatelství, pro malá nakladatelství je situace obtížná… ale na druhé straně, pořád vznikají nová, knižní trh je stále hodně pestrý, ani v překladové literatuře nevychází jen „korektní evropský mainstream“.
E-knihy se podle mě nečtou tolik, jak se ještě před několika lety předpokládalo, zato audioknihy jsou čím dál oblíbenější. Pořád je hodně lidí, kteří dávají přednost klasickým tištěným knihám. Ale rozpor mezi e-knihami, audioknihami a tištěnými knihami může být zásadní pro knihkupectví a pro tiskárny, pro autory ani nakladatele ne.
Změnil vaši nakladatelskou činnost covid? Změní i knižní veletrh v Havlíčkově Brodě? Nebudou se chtít díky zkušenosti lockdownů lidé více osobně setkávat? Nečeká Havlíčkův Brod „zlatá éra“?
Covid změnil tak trochu všechno, v roce 2020 se kvůli němu zrušil Podzimní knižní veletrh. Ten měl být jubilejní, třicátý, chystala jsem k němu knihu Země skrytých úsměvů, povídky 33 autorů, kteří na něm v různých letech četli. Kniha se měla na veletrhu s velkou slávou uvádět, nakonec žádný nebyl a kniha ho zastoupila.
V roce 2021 veletrh nakonec byl, vystavovatelů bylo asi o čtvrtinu méně a návštěvníků přišlo taky méně, ale ti, kteří přišli, hodně nakupovali, odpadli spíš ti, kdo se chodili jen tak podívat. Bylo vidět, že lidé mají radost, že se veletrh zase koná.
Ale veletrh stojí na prodeji a kupování knížek, a tomu doba zrovna moc nakloněná není, lidé se bojí zdražování, inflace, někdo možná i války… Možná by to bylo jiné, kdybych pořádala festival, ale já jsem dosud všem žádostem o granty a dotace odolávala. Nechce se mi vyplňovat obsáhlé a složité žádosti s často nejistým výsledkem, a upadat tak do závislosti na krajském úřadě, na ministerstvu kultury aj. Cením si toho, že veletrh je naprosto nezávislý – nakladatelé platí za stánky, přivážejí autory, já jim za to zajišťuju propagaci, přivádím návštěvníky a kupce… Možná ale budu muset nechuť k dotacím z veřejných peněz překonat.
Na veletrh se však nejezdí jenom kvůli prodeji, lidé se taky chtějí potkávat, vidět s kolegy, berou cestu na veletrh jako příjemný výlet. A právě to je teď ohroženo. Většina vystavovatelů spávala v místním hotelu Slunce, který hned na začátku pandemie přestal fungovat, změnil se napřed v ubytovnu pro mongolské dělníky, teď pro válečné uprchlíky z Ukrajiny a příští rok se má úplně bourat a má tam vyrůst nákupní centrum, jakých je v Brodě už pět a jaká jsou úplně stejná po celé Evropě. Hotel je soukromý, zprivatizovalo ho několik bývalých komunistů, město s tím nemůže nic dělat… smutný, ale celkem obvyklý příběh. Slunce mělo 45 pokojů, a to se jen tak nenahradí, takže momentálně nevím, jak to bude dál, jak dlouho bude vystavovatele bavit nocovat třeba v Humpolci nebo jinde v okolí. Kdybych byla mladší, asi bych uvažovala o přesunutí veletrhu do jiného města, ale to je hodně složitá věc… na druhé straně, nikdy není pozdě a třeba to ještě dopadne úplně jinak.
/ Rozhovor připravil Jiří Hanuš. /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2022)
