Sympatický ateismus

Pan Comte-Sponville je rozhodně čestný muž. Rozhodl se býti ateistou a svou volbu promýšlí, zvažuje, zdůvodňuje. Jeho ateismus není ani nihilistický, ani arogantní. Jeho postoj by mohl být nazván kulturním katolicismem, on sám to vyjadřuje tak, že je ateistou křesťanským. Říká, že se dobře obejde bez náboženství, ale nikoli bez sdílení, věrnosti a lásky. Prý je to postoj, který vyplývá z osvícenství – o tom ještě bude řeč. Jeho výpověď je velmi osobní, mluví otevřeně o své křesťanské výchově a dětské víře, která ustoupila dospělosti bez náboženské víry.

V první části knihy se dočteme, že jsou mezi námi lidé, kteří se mohou obejít bez náboženství. Ano, nepochybně je to tak. Podle autora to ovšem neznamená, že se takoví lidé, k nimž se sám řadí, mohou obejít bez sdílení, bez společenského pouta. Lidská soudržnost je nezbytná, přestože křehká a dočasná. I ateista však může nejenom sdílet, ale může se též v určitých krizích obětovat – pro lidstvo, svobodu či spravedlnost. Comte-Sponville říká, že v ateistově výbavě nemusí chybět ani věrnost – tou rozumí především historii, předávání, výchovu. Věrnost dějinnému odkazu, byť kriticky viděnému, stojí proti nihilistickému barbarství, které nemá program, záměry ani ideologii. Je to barbarství fanatiků, jehož protikladem je civilizovanost a její rysy: spravedlnost, soucit, láska. Jde mu o to, aby křesťanský Západ po ztrátě křesťanství nespadl nejen do barbarství, ale i do únavy.

Autor se neustále dovolává osvícenského programu, zejména Montaigneho, Spinozy a Kanta. Dostojevskij prý nemá pravdu, když říká, že pokud není Bůh, je vše dovoleno. Morálka musí být autonomní, jinak není morálkou. Morálku nezakládá náboženství, je to naopak, morálka zakládá náboženství. Nemůžeme dobře jednat jen ze strachu z Boha nebo ze strachu o vlastní spásu. Jednáme morálně, protože „vznešenost zavazuje“, protože máme svobodu svědomí a poznání. Podobně se mýlí i geniální Nietzsche, když chce ze života učinit umělecké dílo mimo dobro a zlo. Jeho sofistika je nihilistická. Comte-Sponville je spíše pro „radostnou beznaděj“. Jasnozřivý ateista nemůže uniknout beznaději, ale je to lepší než žít v iluzích. Mudrc touží pouze po tom, co je anebo co záleží na něm samém. Žít bez naděje není pasivní a nesouvisí s leností. Žijeme se stoiky (a se Spinozou) v přítomnosti. Milujeme a jednáme spravedlivě, co víc chtít.

Autor se vyzná dobře v křesťanské teologii. Našel si ve svatém Tomáši Akvinském větu: V Kristu byla dokonalá láska. Kristus však neměl ani víru, ani naději. Comte-Sponville soudí, že je to proto, že víra i naděje jsou nedokonalé, což ostatně ví i svatý Pavel a píše o tom v listu do Korintu. Ježíš byl ovšem pouhý člověk, nikoli Bůh.

Potud teze první části. Četba je to bezesporu zajímavá, protkaná konkrétními příklady a příběhy, místy dokonce anekdotami (případného recenzenta potěší například citát Woodyho Allena „Jak bych byl šťastný, kdybych byl šťastný!“ a odkazy na židovský paradoxní humor). Co mě u této první kapitoly napadalo?

Není autor až příliš zajatcem moderny, která je ve znamení myšlení „buď – anebo“? Autor preferuje život před náboženstvím, sdílení před církvemi, věrnost před vírou nebo ateismem, lásku před nadějí či beznadějí. Je ale nutné uvažovat pouze v opozicích? Neboli – proč spíše nezkoumat komplikované vazby namísto tvrdého odlišení?

Odvolává-li se někdo na osvícenství, může to být zrádné, a to nejen pro jeho ambivalenci. Západní moderna je ovšem postavena nejen na Kantově praktickém rozumu, ale také na stejně praktickém přesvědčení, že existuje morální pokrytectví – totiž zbožnost bez víry. V tomto ohledu Comte-Sponville stoupencem moderny zjevně není, neboť se nechal zlákat představou o sdílených rituálech, které je možno provádět bez víry, tedy bez jistého vnitřního obsahu. Tomáš G. Masaryk, abychom uvedli jen jedno jméno, se musí obracet v hrobě. To je totiž zřejmě autorovo nejslabší místo: věří, že hodnoty existují bez vnitřních motivací a obsahů. V tom je v naprosté neshodě s křesťanskou tradicí, jíž se jinak dovolává.

Nakonec svůj postoj, jakkoli je otevřený, nepřiznává. Jeho teorie o možném popření naděje a víry není ani tak osvícenská, jako spíše klasicky řecká. To by nám mohlo být vcelku jedno, někteří osvícenci evidentně staré Řeky znali a učili se od nich. Zde je ale jádro věci: přes zaklínání křesťanskou tradicí, tolerancí a láskou na nás vykouknou staré řecké báje, například o Prometheovi a Pandořině skříňce, která obsahuje všechna zla včetně naděje(!).

Druhá část knihy řeší rébus, totiž otázku, zda existuje Bůh. Intelektuálně je to velký problém, který Comte-Sponville velmi přehledně shrnuje. Nejdříve cupuje všechny „důkazy boží existence“ (tzv. ontologický, kosmologický a fyzikálně-teologický) a příliš se mu nelíbí ani varianta, že bychom spolu s Andělským učitelem nemluvili o důkazech, ale pouze o cestách. Mnohem osobnější je v partiích, kde mluví o nedostatku zkušenosti s Bohem – ten se pro něj „skrývá“ naprosto nepochopitelně, místo toho, aby se ukázal – a o antropologickém uvažování o Bohu, které kromě našich lidských schopností podle něj také nic nedokazuje. (Kdyby si trojúhelníky utvořily bohy, daly by jim tři strany, říkával Montesquieu.) Nejsilnější a také nejosobnější jsou části, kde se autor podivuje nikoli pouze nad zlem ve světě, ale nad jeho přemírou. Líbí se mu úvahy básníka Lucretia, podle něhož je život příliš těžký, lidstvo příliš slabé, práce příliš úmorná, rozkoše příliš prchavé a náhoda příliš slepá na to, abychom věřili, že takto nedokonalý svět je božského původu. Jakkoli přiznává jistou oprávněnost argumentům o slabém Bohu, který se sám zřekne své dokonalosti a je ponížen (má asi hodně v oblibě Simone Weilovou, kterou zde často cituje!), na druhé straně je rozhodnut: „Banalita zla, vzácnost dobra!“ (s. 125) Kdo by si dovolil v takovém světě mluvit o dědičném hříchu… Lepší je uznat existenci zla, čelit mu tváří v tvář a potírat je než věřit nějakým podivným vysvětlením o jeho tajemství.

Docela zajímavé a poněkud paradoxní jsou další dva argumenty, proč nevěřit. První je existence lidské průměrnosti. Na to, že jsme boží stvoření, jsme dost nanicovatí. Darwinovo vysvětlení prý lépe odpovídá naší průměrnosti. Člověk pocházející z opice to dotáhl dost daleko, člověk pocházející z Boha toho moc nedokázal. A druhý se týká naší touhy a je dosti paradoxní. Autor v podstatě tvrdí, že naše touha po spravedlnosti, pravdě a lásce neodpovídá realitě a je spíše iluzí. Bůh je příliš vytoužený, aby byl pravdivý – je to víra odvozená z lidských tužeb, pochopitelná lidsky, nikoli však filozoficky. Sigmund Freud zdraví!

Zde je tedy pohromadě vše relevantní – historicky, filozoficky, teologicky, zkušenostně. Comte-Sponville je přesvědčen o nutnosti odmítnout existenci Boha na základě slabých tezí. Snad by se dalo něco dodat či namítnout ke třem argumentům, založeným na zkušenosti. Autor, jakkoli je obeznámen s křesťanstvím a v tomto směru disponuje i jistou zkušeností, přehlédl dva podstatné aspekty, s nimiž křesťanství – na rozdíl od jiných náboženství – pracuje a důsledně se na ně odvolává. Totiž aspekt důvěryhodnosti svědectví a svědků ohledně činnosti a nauky Ježíše Nazaretského, který má být v křesťanské tradici oním „Slovem božím“, které promluvilo. Jinými slovy: Bůh skrytý se stal Bohem zjevným, totiž člověkem s lidskou historií i slabostmi. Jak se zdá, některé filozofy to pohoršuje až do dnešních dnů. Od vystoupení Ježíše také Bůh nemlčí, neboť slovo je stále k dispozici prostřednictvím evangelií a života různých svědků, kterých zase není tak málo, jak by nasvědčoval argument o lidské průměrnosti. Je jasné, že na tuto půdu Comta-Sponvilla nedostaneme, museli bychom totiž zpochybnit i jeho zásadní odmítnutí svědectví církve, která je pro něj pouze lidskou institucí, nikoli společenstvím dosvědčujícím boží Slovo, založeným někým, kdo považoval Boha za svého Otce.

Jisté je, že některé z argumentů proti existenci Boha jsou docela pádné a stojí za zamyšlení. Ani věřící ostatně nejsou prosti pochyb, navíc jsou samotnou církví vybízeni, aby jejich obhajoba, pokud bude zapotřebí, byla silná a nepostrádala racionální prvky.

Poslední částí knihy je návrh na ateistickou spiritualitu. Je zapotřebí přitakat autorovi, že spiritualita není s náboženstvím totožná, je to v každém případě pojem zahrnující značně široké spektrum úvah a zejména praxe. Comte-Sponville navrhuje spiritualitu bez Boha, jakýsi prožitek jednoty/celku/přírody bez odkazu na transcendentno. V tomto mixu východní (hinduisticko-buddhistické) kontemplace a západního (spinozovsko-wittgensteinovského) filozofování je důraz kladen zejména na mlčení, na ticho. (Zde si neodpustím ironicky podotknout, že zatímco boží mlčení je v prvních kapitolách kritizováno a je jedním z důkazů boží neexistence, zde se naopak doporučuje jako nejvyšší duchovní zkušenost: inu, co je dovoleno kmánovi, nepřipouští se u pána.) Na druhé straně je to ale čistá spiritualita, neušpiněná nějakými ezoterními bláboly. Autor ji nejpěkněji vyjádřil zážitkem procházky s přáteli v lese, při níž zažil štěstí a mír a při níž nebylo zapotřebí žádných otázek ani odpovědí. Radost bez příčiny, harmonie bez potřeb. Tento pocit přítomnosti autor nazývá nitrosvětskou spiritualitou, a ačkoli ji neprožívá denně, hlásí se k ní. Alespoň jeden citát: „Být […] jedním bez duality, bez problému, bez řešení, bez interpretace, být zároveň osvobozený bez otázek a odpovědí, nic nepostrádat, nebýt oddělen od sebe sama ani od celku, být tichý v tichu, procházející při procházení, nemít z ničeho strach…“ atd. (s. 193–194) Budiž, autorovi to přejme. Takové pocity zná asi každý, většinou v souvislosti s časem svátků nebo při pobytu v přírodě. Přesto se může vynořit otázka, zda by našinec přece jen neočekával nějaký konkrétnější návod na určitý životní styl, který by byl méně prchavý, méně pocitový. Patrně i jistý pocit vděčnosti za život, který se většinou pojí s popisovanými prožitky, by Comte-Sponville zřejmě odmítl jako dialogický, a tudíž zakládající vztah k transcendentnu. Imanence a prožitek světa, jehož jsme součástí, to je autorovo krédo.

Kniha je velmi zajímavá zejména pro toho, kdo byl odkojen – jako autor těchto řádků – buď agresivním, přihlouplým ateismem marxisticko-leninským, nebo se seznámil s rovněž agresivním ateismem anglosaských spisovatelů a žonglérů se slovy, jako jsou Christopher Hitchens nebo Richard Dawkins. Comte-Sponville je z jiného těsta, píše nenásilně, osobně, takřka omluvně. Jediné, co žádá, je tolerance jeho vyargumentovaného postoje, a o trochu usilovněji prosazuje odluku církve od státu. Je to zkrátka Francouz, což je v tomto případě recenzentova lichotka.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2022)